Babeta

Babeta.

Zalíbila se nám praktičnost, skladovatelnost a dostupná cena babety, proto jsme se rozhodli pořídit jedno stříbrné žihadlo. Nadšeně jsme využívali každé volné chvíle k vyjížďce a důsledně respektovali dohodnutý program jízd. Vhodně zvolená rychlost umožňovala sledovat okolí, včetně mravenců pachtících se s potravou směrem k mraveništi, každý výjezd do kopce byl dobrodružstvím v tom smyslu, zda „kozí dech“ dosáhne vrcholu nebo to vzdá během stoupání, a připraví tak jezdci kondiční cvičení.

Mým největším úskalím byla jízda s nákladem plastových kanystrů s pitnou vodou k rodičům na zahradu. Každá zatáčka se měnila v dobrodružství. Tekutina nepředvídatelně měnila těžiště, motorka se stávala neovladatelnou a několikrát mě vyhodila ze sedla. Projíždějící motoristé, když viděli ženskou ve středních letech, v přilbě po dědečkovi a v brýlích přinejmenším po pradědečkovi, jak se přetahuje s „prskoletem“ bránícím se zuby nehty vstát, pobaveně ujížděli dál za svým cílem. Nebyla jsem šetřena jízlivých poznámek a posměchu, když jsem vletěla nepřiměřenou rychlostí do zatáčky, opět nezvládla minicisternu a práskla sebou na zem. Kanystry odletěly na druhou polovinu vozovky, přímo pod kola projíždějícího auta. Tam začaly praskat jako skořápky ořechů, šroubovací víčka se změnila v zátky otevíraného šampaňského a začaly odstřelovat cestující čekající na zastávce. Voda směrovala ke shluku lidí. Ti, ve snaze vyhnout se sprše odskakovali, strkali do sebe, až nastala pořádná hádanice. Modlila jsem se, aby na mně zapomněli. Modlitba nebyla vyslyšena a já si musela vyslechnout nereprodukovatelné nadávky. Naštěstí to byla poslední podobná nehoda.

Manžel podezíravě zkoumal moje časté škrábance, potrhané oděvy a přestože jsem zatajovala příčinu podlitin, pojal podezření a jízdu stříbrníkem dlouho odkládal. S nadšením jsem po každém výjezdu popisovala co lze vidět v okolí, ve vzduchu a na zemi, zde jsem vše znala hodně podrobně díky častému povalování na silnici, až konečně vystrkal stroj na ulici. Vrátil se pozdě večer a kulhal. "Že by také kontakt ze silnicí?" Zlomyslně jsem čekala vysvětlení. Nešťastník při zpáteční cestě ztratil pravou šlapku a nohu neměl o co opřít. Držením končetiny v poloze bez opory dostal svalovou křeč a dost si vytrpěl.

Moped dostal novou šlapku a v souladu s harmonogramem jízd odjel syn. Vrátil se bez levé šlapky. Stroj byl znovu doplněn a zlomyslně čekal na další příležitost zbavit se během jízdy zjevně nežádoucího vybavení a zkazit tak dalšímu jezdci požitek z jízdy. Na řadě byl manžel. Před jízdou obezřetně přepočítal šlapky, zkontroloval jejich upevnění a spokojeně zmizel. Domů se vrátil pozdě večer, naštvaný, a prohlásil, že už ze sebe nenechá dělat blbce, a ať si na té potvoře jezdí kdo chce, protože je pořád bez benzínu nebo příslušenství. Další dny trávil laskáním a blýskáním svého obrovského auta. Motorku už nikdy "neosedlal."