To nevymyslíš.

To nevymyslíš!

Byl hezký podzimní den a já toužila po něžných dotycích a příjemné změně, tak jsem pozvala přítele na chatu svých rodičů a s představou příjemně stráveného večera nadšeně organizovala nezbytné drobnosti. Ve stanovenou hodinu jsme netrpělivě postávali před brankou a toužebně čekali otevření brány ráje. Suverénně jsem zasunula klíč do zámku, otočila a nic. Klíč vzdoroval, a ani po chvíli šetrné manipulace a následném brutálním násilí nehodlal splnit svoji funkci. Jako projev maximální nevole se zlomil. Ráj se dal otevřít postranní brankou, tak nic nebránilo naplnění nejtajnějších přání.

Studenou chatu jsme chtěli zpříjemnit teplem krbu, ale nepříznivé klimatické podmínky vehnaly veškerý kouř zpět do místnosti, kterou jsme další hodinu intenzivně větrali. Přes úporné kašlání, pálení očí a smrádek, jsme zmobilizovali zbytek touhy, a na lůžku očekávali věci příští. Nebylo dimenzované na hmotnost dvou těl. Prasklo první prkno, pak další a poezie podzimního večera se vytratila rychleji než kouř z místnosti.

Po dohodě jsme posunuli hrátky na neurčito. Během večera začalo silně pršet a přístupová polní cesta se změnila v bažinu, kterou jsme museli překonat, bez erotického náboje, ale s maximální vůlí zachovat si zbytek důstojnosti. Přítel si obalil "lakýrky" ohavnou hnědou hmotou, já botičky igelitovými pytlíky a po nechutném čvachtání v mokré oranici jsme se bez dalších vřelých slov rozloučili.

Doufám, že další kouř si zažil už jen v manželství.