Já, čekám!

Já, čekám!

Vyběhla nervózně na balkón, rozhlédla se a vzápětí se zklamaně šourala zpět. Přestalo mě bavit, už nevím po kolikáté, otevírat dveře a pouštět mrazivý vzduch do místnosti. Věděla jsem, že vyhlížela chlupatou kamarádku. Nezbylo, než jít mrznout ven.

„Bude brzy jaro, kohouti si vybarvují brka,“ pomyslela jsem při pohledu na sousedovy vlasy, tentokrát v reflexní oranžové. „Musím se podívat na kačery v Zámecké zahradě,“ rozvíjela jsem v duchu dále barevné téma a loudala se do parku, abych Čikině poskytla dostatek času prozkoumat stopy ve sněhu, přepočítat veverky, pozdravit příslušníky svého druhu. Kačerů bylo na rybníku několik desítek, ale postrádali typicky lesklé tmavě zelené zabarvení na hlavě a krku. Labutí rodiče kroužili za hlasitého mávání křídel nad hladinou stále dokola. Trénovali jediného potomka, který přežil, k odletu do jeho nového domova. Pohled na ptáky fascinoval i fenku a vydržely jsme stát a dívat se, až konečně přistáli na malé nezamrzlé ploše. Přistávající manévr křídel byl úchvatný a let skončil 20 cm před betonovou hrází. Měla jsem chuť zatleskat, jak to dělávají cestující při klidném přistání letadla.

Za hlasitého štěkání se k nám připojila toužebně očekávaná společnice a radost neměla konce. Čerstvě napadaný sníh působil jako droga a my měly příležitost bavit se nejrůznějšími pohybovými kreacemi a projevy vzájemné náklonnosti. Divoké hrátky pokračovaly i poté, co se majitelka rozloučila a doprovázena oběma fenkami zmizela za rohem. Zabraná do rozhovoru se známou, nechala jsem uprchlici užívat si radostí v domnění, že se pokorně vrátí. Vrátila se, posadila přede mě a vyčítavě se dívala. Nevěřila změně. Vždy jsem ji okamžitě přivolávala a při návratu odměňovala pamlsky. Před panelákem zaběhla na schodiště vedlejšího vchodu, vše očichávala a přivolávání ignorovala. „Já ji vytrestám,“ řekla jsem si a zůstala čekat za dveřmi domu. Čekání bylo nekonečné a zklamání ještě větší, když se za sklem dveří neobjevila prosebnice za odpuštění. Plna obav o její bezpečnost jsem udělala zásadní chovatelskou chybu. Šla pro ni. Stála na schodech ve stejném postoji, při kterém byla opuštěna. Výraz se dal popsat jedním slovem „Já, čekám!“ Chybělo jen nervózní podupávání tlapkou. Nechala se ochotně připnout na vodítko a s hrdě vztyčenou hlavou mě následovala domů. Zde začala skákat, prosila o pohlazení, lehla si na záda, ukazovala bříško, a smála se s tlamou roztaženou od ucha k uchu. Dnes nevím, jestli byla nadšená vítězstvím nebo radostí, že se bez ní nemohu obejít. Musím si nastudovat nějaký chovatelský manuál.