Služební cesta

Služební cesta.

Nerada cestuji, přesto mě pracovní povinnosti nutily pobývat mimo domov častěji, než bych si přála. Pouze cesty letadlem byly výjimkou. Odpoutaná od země, s pocitem naprosté uvolněnosti a vlastních křídel, jsem získávala pozitivní energii, která přetrvávala až do návratu.

Cesta do Finska předčila veškerá očekávání. Nadšená letem jsem sledovala jak se mění scenérie pod námi. V moři se začaly objevovat maličké ostrůvky, postupně další a další, propojované můstky s lodičkami, až se soustava ostrůvků změnila v pevninu a letadlo přistálo na sluncem zalitém letišti v Helsinkách. Dle slov hostitelky byl jeden z mála teplých dnů začátkem května a díky tomu mohl být zpestřen program setkání. Nevěnovala jsem dalším informacím patřičnou pozornost a to se nevyplatilo. Nic netušící, oblečena do nového kostýmku a drahých lodiček, připojila jsem se druhý den ke skupině sportovněji oblečených kolegů a odjeli RAFTOVAT! Adrenalinový zážitek. Zpočátku klidná řeka, nabízející pohled na nádherné lesy, lososy plovoucí kolem nás, divoké kachny schovávající se ve vodních rostlinách, začala zrychlovat a na první peřeji se změnila v nevyzpytatelný živel. Vodní sprchy okamžitě zničily luxusní kostým, mokrým účesem a rozmazaným líčením jsem připomínala unaveného klauna a zimou mně začaly cvakat zuby. Další peřeje zkázu zevnějšku dokončily. Z raftu jsem vystoupila mokrá na kůži, bez možnosti převléknutí a bez špetky sebevědomí. Dalších aktivit, jako bylo zatloukání hřebíků do pařezu, sbírání hub v časovém limitu, chytání ryb a nevím čeho ještě, jsem se nezúčastnila a čas do večeře strávila sušením u krbu. Kdykoliv se podívám na společnou fotografii po vystoupení z gumového člunu, vzpomenu si na úsloví „vypadá jak zmoklá slepice“.

Jedna z cest do Německa měla dlouhodobější následky. Člověk nemá přeceňovat svoje schopnosti. Již při cestě tam bylo evidentní, že nemám ponětí o světových stranách, natož abych se trefila do konkrétního města, ale suverénně jsem radila. Několikrát jsme nesprávně sjeli z dálnice a přijeli natolik pozdě, že jednání muselo být odloženo na další den. Zpáteční cesta byla katastrofou. Tvrdošíjně jsem určovala směr jízdy a nevím, zda ze slušnosti nebo z únavy nadřízený akceptoval pokyny do chvíle, než jsme po dalších 100 km zjistili, že se vracíme zpět na místo jednání. „Raději už nic neříkejte!“ zasyčel šéf, zrudl, vyrazil takovou rychlostí správným směrem, až jsem se začala obávat, že za chvíli v protisměru "potkáme sami sebe." Mlčení vydrželo do Drážďan, kde jsem v kritický moment zavelela „Vpravo!“ Šéf leknutím trhl volantem, minuli jsme vnější okruh a uvízli v dopravní špičce. Po hodině semtexové atmosféry odbočil na první odpočívadlo, začal pěstmi bušit do volantu, vydával neartikulované zvuky, které mě přinutily okamžitě opustit vozidlo a v duchu prosit o zázrak neviditelnosti. Marně! Později jsem se dozvěděla, že jsme najeli o 200 km navíc, než bylo pro konkrétní destinaci stanovené. Žádnou další společnou služební cestu jsme již neabsolvovali.

Ze zkušeností vím, že nemohu pořádat výlety ve dnech, kdy je město ponořené do mlhy a hrozí, že pro ztrátu posledních zbytků orientace netrefím domů. Připomínám si scénu z filmu, kdy v typické anglické mlze do sebe narážejí lidé, chytají se za ruce a míří do bezpečí světel. Nejsem si jistá, zda bych dnes našla druhou ruku v nesnázi! Štěstí, že mám čtyřnohou přítelkyni, která pomocnou tlapku nabídne v každé situaci.