vlna prachu a života

Období dospívání, stárnutí, možná nabývání rozumu. Všichni mi tím kdysi vyhrožovali, no a teď to vypadá, že už je to vážně tady. Zvedla se vlna prachu. A vlna prachů? Vypadá to na odliv. A Štěstí zůstalo bez člunu na druhém ostrově. Zbývá nám ještě pět cigaret a spousta milování - milujeme se sami se sebou protože tenhle pokoj je prázdný. Další možnost je po nocích poslouchat reggae a představovat si, jak by nám bylo, kdyby jsme se narodili do hippie dob. Pravděpodobně by nám právě moc hezky a sympaticky houkalo. Pakliže umění neexistuje, a vše je jen jako a jen rádoby, pak víme, že nemusíme hledat smysl života. A tak to vím, a tak hledám už jen štěstí. Chvíle. V době prázdných hlav a plných peněženek chtějí stejně všichni jen lásku. Jako myšlenka je to milé. Na facebookových statusech je to pořád. V nich. Všichni vidí slova, písmena, ví moc dobře, co znamenají, jen je psychopaticky nedokáží cítit. To je náš problém. Neumíme říct, že milujeme, když si nejsme jisti. Oni to umí. Dělení lidí na "my a oni" je debilní, jistě, ale jaksi zvráceně uspokojující. Není to správné, ale bohužel je to asi to jedno z mála, co mě drží při zdravém rozumu. Ne, nejsme všichni stejní - ne tak úplně. Třeba vážně jsme jen ty osamělí hrdinové dnešního světa, jen prostě není co zachraňovat. Dobro a zlo už existuje jen v pohádkách, stejně jako princové a bílí koně a ty další věci. My je nechceme. Chceme být pod vlivem a nemyslet na to, že myslíme.
Myslím že.. Chceme se prostě jen pohupovat do rytmu hudby v pokoji kde místo vzduchu jdou dýchat jen oblaka kouře. Chceme sedět na balkoně, když prší a slyšet jak nám někdo říká: "Vidíš? Vidíš, jak může bejt krásně i když je hnusně?" a vědět, že na tom máme podíl. Chceme spousty těchhle věcí a přestože to nedává smysl, ve výsledku se jen ničíme. Fyzicky, psychicky. Zbytečně trpíme každým dnem, spoustou dehtového oparu v nikotinistickém návyku umisťujícím se nám v plicích. Rádoby-láska, která nás na nějaký čas zničí a vzpomínky bolí ještě dlouho, přestože to není důležité. Rakovina v našich srdcích. Jsme šikanovaní nebo šikanující, ale stejně - vlastně se milujem a nenávidíme a ve výsledku se projevuje mix toho všeho a ještě něčeho navíc. Ze všech výsledků, jako když roznásobujete složený zlomek, docházíme ke konečnému výsledku - každá živá bytost na tomhle světě umírá sama.