útržky

Silvestr.. spousta lidí sedících na zemi v malý kuchyni u Bráchy, co se po opíjení na oslavu dalšího zasranýho roku dělí o různý kusy jídla. V miskách nebo alobalech. Kusy pečiva lítaj vzduchem. Všichni se usmívaj a žerou. Všem je dobře, všechno je správný. V tuhle chvíli nic jinýho neexistuje. Jenom my, tenhle okamžik, hmatatelný štěstí.

Mighty13, šest lidí v jednom malým stanu pro dva, zhulený jak papriky. Ležící na mě jako na polštáři, propletený v nekonečný smyčce. Jenom smích a neustálé hlazení si rukou s Bráchou, co ani není můj Brácha, ale Brácha někoho úplně jinýho. "Kde si ty děvko? Ty děvko! Já tě pobleju! Já tě kurva pobleju! Kde si?!" znějící v pozadí s dávivými zvuky.

u Koníčka, jednou k ránu. Jedno z prvních rán. Ojedinělej model vibračního křesla. Zeleninovej a polohování, sloužím jako peřina, deka. Pamatuju si naprosto nenápadnej a dost možná i neuvědomnělej fyzickej kontakt. Hlazení po rameni a myšlenky zaměřený jenom "co se to kurva děje, nedělej to, kurva, nepřestávej protože je mi takhle fajn" směrem.

"Ty si dokonalá," a houpání se na houpačce pro před-batolata na soukromým panelákovým pozemku dlouho po půlnoci všedních dnů. Telex. A pak, po tom všem co předcházelo i následovalo - cyklostezka. Hýbající se lidé a naše společné nepochopení jejich energie.

"Poď si ke mě lehnout, Zikyno! Je mi zima," a společné ležení pod stolem na chodbě vedle záchodových kabinek. Zeleninové objetí. Chvilkové teplo. Zima.

Vílí lovec. Náš druhej společnej sex. Pamatuju si to hrozně živě. To, co přišlo po tom. Geniální chvíle, daleko, hrozně moc daleko od světa a všeho toho hnusu, co s ním souvisí. A pak najednou ta chvíle, kdy je člověk zpátky. Jen se tulí k hromádce brečícího neštěstí. Nejlepší by bylo umřít, takhle jsme si to řekli. Umřeme takhle spolu, protože jestli budeme ráno muset projít vratama z týhle tmavý, svíčkama osvětlený garáže, víme, že bude hůř. A my to chceme. Umřít tady, v zoufalejch slzách a chápavým objetí. Tak proč teď i my jsme prostoupení tou vzájemnou nenávistí? "Miluju tě," říkal si, a já ti odpovídala: "a já tě nenávidím." Vždycky ses usmál a řekl: "jo, ale to je to samý."

Prší. Balkon, za zavřenejma dveřma, za stěnama, kde se pálí topinky na pánvi. Jsme v suchu. Sedíš na křesle a já polehávám ve škvírách. Kouřím si svoje cigára a vnímám jenom teplo tvojí tváře na tý mý, to jsem asi měla nejradši. A pak říkáš: "poď, dáme si brko," a když nechci, posíláš mi šota a víš, že nejde odolat. Šmejde. Prší čím dál víc, už i na nás. A my se jenom smějem. Pamatuju si, jak si řekl: "Vidíš jak může bejt krásně, i když je hnusně?" A pak mě uvnitř nutíš jíst tu zasraně nejpálivější omáčku z Indický. Já brečim a ty se směješ. Stavíme si bunkry z křesel a matrací. Díváme se spolu na rádoby striptýz a umíráme smíchy. Usínáme u teleshoppingu. "Děkujeme, Horste, to bylo skvělé!" "Ale to není vše!"

Byt se skvělejma parapetama, na kterejch se dá skvěle sedět, když chceš kouřit. Nedaleko spadlá skříň, kterou jsme včera schodili. Ale dneska je dneska. Řekli sme si, že se to nikdy nestalo, že se to nikdo nedozví. A pak se historie opakuje. Opilej mě vždycky taháš za vlasy. A teď zase. Vracim ti to, nepříčetnost. "Ty malá zrzavá svině," říkáš a směješ se mi, když mě držíš pod krkem namáčklou na zdi u kuchyňský linky. Vysmívam se ti ("vždyť víš, že mam větší sílu než ty!") když tě držim na posteli pod peřinou. Je to zajímavý, rvát se s váma, kostnatejma punkáčema. Víme, jak to dopadne, ale stejně hrajem divadlo. "No tak! Chci ti říct pohádku, tak lež v klidu a nervi se se mnou. Musíš jít spát, takže zavči oči a klid. Byla jednou jedna holčička a do hrsti se tiše smála," a pak se snažim dostat se zase nad tebe. "Já abych měla z vlka strach?" "Drž už hubu ty malá zrzavá!" Pořád jako štěňata.

Další cesta autobusem. Je moc oprsklý jen tak se otočit na toho, co sedí na sedadle za mnou a říct: "Ahoj, hele, sereš mě. Ani nevim, jak se jmenuješ, ale už nějakou dobu o tobě vim. Nikdy nic neříkáš. Jenom stojíš kousek od všech, mlčíš, pořád mlčíš, a kouříš. A mě to sere. Teď sem tady, jedem spolu do školy a ty budeš mluvit. Teď. Mluv." A ty se usměješ, a řekneš: "Proč ne?" To byla ta tvoje specialita. Proč ne? A to všechno, co se do třičtvrtěhodiny mohlo vejít. A daleko víc, než se tam mohlo vejít. "Tak jo, zas zejtra, čau." Promiň, mrzí mě to. Ty sis to nezasloužil.

Koukám na tebe seshora z baru a dělám, že tam nejsem. Dívám se na lidi kolem, na ty všechny pode mnou. Štěstí, bezstarostnost. Tohle Trevl představoval a já to milovala. A ty mě vidíš, taháš mě přes dřevěný latě dolu. Netváříš se nijak a já se ti směju, když tě pak tahám seshora za dredy. Když chuť odejít byla skoro silnější než já, objevil ses vedle, sedl si a jenom koukal šedejma očima. Pořád se jenom díváš. Podáš mi svý rozkouřený cigáro a zničehonic říkáš: "Sdílení cigarety mi vždycky přišlo jako úplný nejvíc. Asi jsem omezenec," a usmíváš se když říkám: "Jo, to seš." Nepamatuješ si to, ale já tu větu nedostanu z hlavy. "Hraješ si na zlou psychedelickou holku?"

"Seniore?! Stuj!" vyklánim se z okna po nočním klidu a řvu na celou ulici. "Co ti mrdlo tyvole? Ste s bráchou úplně stejný, ten to samý udělal včera! Sebral se a odešel bez jedinýho slova! Zastav se kurva a chvíli mě poslouchej! Vrať se sem. Dělej. Neser mi tyvole. Dáme si pivo, víno, bude nám dobře, přestaň dělat tyhle zasraný scény! Nechci abys šel pryč kurva, takže se sem za mnou prostě vrať!" Kupodivu, senior se vrací a stylově to bere oknem. "Debile. Proč ses vůbec vrátil?" "Zajímalo mě to." Dolejvám víno a následujících devět hodin si podáváme cigára, flašky, skleničky, popelníky a spousty myšlenek. Završujeme to usínáním v děsně nepohodlným křesle při videonávodu náctiletejch krav z youtube, jak si "uvařit" knedlík s vejcem.

"Žlutý auto!" za každou druhou větou a vždycky rána pěstí do ramene. Jediná věc, co vyvolává reakci, násilí. Vždycky si smrděl jako děvka a bylo to super. Blízko a tak. A absolutní zamilování do poloúsměvu hrozně zženštilejch rysů. Už nejsou moje, ale to nevadí, můžu se tím užírat. Asertivní blíženec a to nejpodlejší gesto. Objetí zezadu, hlava opřená o rameno. "Ahoj," aspoň třikrát za sebou: "Chyběla jsi."