o pocitech puberťačky (?)

Možná mám pocit, že dospívám, a přestože poslouchám útržek z ruskýho repu (spíš nostalgicky než požitkářsky, se vzpomínkou na Pavla Taraseviche), je silnější, než kdy dřív. A to i přesto, že se většinu času za poslední dobu cítím jako důchodce. Jsme stejní, srovnatelní - v mnoha ohledech. Neustále sedím doma s kafem a cigárem (a čas počítám podle počtu vajglů típlejch v popelníku a cvaknutí rychlovarný konvice), sem tam si něco přečtu, ale ve výsledku nedělám absolutní nic. Když už jsem mezi lidma, nejspíš si stěžuju pořád dokola na jedno a to samý (počasí, škola, společnost, okoli, všechno, blbosti), nejspíš probíráme pořád dokola ty samý věci - nejspíš i tím samým způsobem (žádný nový nebo zajímavý náměty k hovoru nebo převratný myšlenkový pochody jako kdysi teorie o tom, že lidé jsou vlastně mimozemšťané) a nebo, co je častější, nejpíš vyprávim lidem historky ze svýho "mládí," respektive z celý svý uvědomnělý části, i když už je třeba slyšeli. Pointa toho, co říkám je, že jsem znuděná. Neni to příznak puberty?

"..krutopřísňácká záležitost sedmnáctiletejch krutopřísnejch alternativců, který svuj život rádi viděj jako pořádně posranej úděl a ještě radši se v tom topí a vychloubaj se tím, u toho kouří čtyry cigára najednou, se svejma stejně starejma kámošema nadávaj na svý -zasraně nechápavý- rodiče, myslí si že je život už nemůže ničim překvapit, protože sou už děsně starý a byli dokonce už ve třech hospodách, a tak vůbec.."

Tenhle kus, včetně zbytku toho slohu, mě před rokem hrozně nasral, vážně. Dneska musim říct, že to má něco do sebe, až na to, že už se necejtim jako osamělej hrdina dnešního světa. Už se necejtim nijak. Jsem prostě jenom znuděná a "nejlepší" rada, jakou jsem dostala, bylo "prostě začni dělat -něco- a je jedno co," což nefunguje, vážně. Nebo aspoň ne u mě.

A jsem znuděná lidma, hudbou, knihama, povinostma, sama sebou, co já vim. Ani to kafe, ani ty cigára, ani ty tóny, dokonce ani vůně vonnejch tyček už neni tak skvělá jako dřív. Už vim, že je debilita mít obchod s gramofonovejma deskama, protože lidem je to u prdele.

Myslim, že se bojim. Nebo myslim, že mi to je jedno. Nebo myslim, že si myslim, že s příchodem osmnáctin získam takovou tu pravou svobodu, ale někde v sobě vim, že se mi tim jenom spoutaj ruce z finančních a časovejch a vlastně ze všech ostatních stránek. Tohle maj bejt nejlepší léta mojeho života? Prostě jenom sedim, piju kafe a jsem vlastně plnohodnotnej důchodce (pominu-li to, že muj důchod nestačí ani na to, abych si koupila toaleťák na utření prdele). Skvělý. A tyhle zdánlivě nejlepší léta prospim, protože mě všechna ta znuděnost nudí ještě víc. A hrozně to unavuje.

A tak si říkám - je tohle vážně život? Vážně zbejvá jenom buď začít brát spoustu drog, anebo rovnou umřít? Vždycky je tohle muj jedinej závěr a upřímně - vůbec se mi nelíbí. Kde je "lust for life"? A kde jsou lidi, co mi řeknou něco, co ještě nevim? Kde jsou ty "překvapení" života? Kde jsou ty lidi, co umí bejt ještě zajímaví, neokoukaní a plní nových vjemů? Dejte mi tohle, a já budu šťastná.

Možná jsem jenom opuštěná. A možná bych tohle všechno měla dát najevo i do okolí a nebo možná ne. Všechno tohle se hroutí tim, že došly lístky na Fixu a muj život dál plyne s přibývajícíma vajglama v popelníku..