Prstem po mapě

Města! Města! Světla na obzoru. Světla u silnice. Pohledy do obýváků.

Vidíme muže. Večeří. Má špagety. Jeho maminka k němu ustaraně přisedá. Toto ale není jeho příběh, autobus jede dál a tohle okno nechává za sebou.

Míjíme hřbitov. Je čas dušiček, na každém hrobě plápolá jedna svíčka. A hřbitov tak svítí v dál jako nějaké velkoměsto. Tady pod Horami si lidé uchovali ještě zbytky zbožnosti a úcty k předkům.

Zastávka u odbočky na výpadovce. Vystupuje zrzka s obrovskou krosnou. Vlasy se jí zlatě lesknou ve stínu růžového světla pouliční lampy. Krosna je přibližně stejně těžká jako zrzka. Ale tohle není ani její příběh. Autobus zavírá dveře a nechává zrzku samotnou na její pouť od zastávky u hlavní silnice do jednoho z paneláků.

Autobus ujíždí dál rovinou pod horami. Hlavní silnice obešla město po obchvatu. Cestující dálkové linky tak z města viděli jen okraje.

Zatímco autobus ujíždí ztemnělou krajinou, pohleďmě na cestující. Pohleďme do jejich tváří osvětlených chabými zářivkami. Jsou v různém stádiu spánku či bdělosti, hovoru či mlčení, života či nežití. A támhle sedí náš hrdina. Má tvář opřenou o sklo a jmenuje se Marek.

* * *

Zadní světla kamionů, autobusové zastávky v polích za vesnicemi. Vesnice, které znám, jako mnohé lidi, jen od vidění. Neznám jejich jména. Odrazky na svodidlech, osvětlený kostel vzadu na kopci, železniční most překračující silnici. Zamlžené okýnko autobusu. Marek střídavě usínal a otevíral oči, aby zkontroloval, kde je. Pro dnešek toho bylo až až. Věděl, že se takovéhle věci stávaly v historii vcelku často, stačí vzpomenout na Alexandrijskou knihovnu či na požár Lešna, který spálil Komenského rukopisy, ale ze dneška měl pocit marnosti. Co nestrávil oheň, rozmočili dobromyslní hasiči při hašení. Celá budova okresního muzea vyhořela a s ní Markovo zaměstnání, jeho diplomová práce a písemnosti o kraji, který už pět let považoval za svůj domov. Hory přišly o část paměti, ale to se, alespoň pokud Marek věděl, nestalo poprvé v historii. Na to měly tyhle pohraniční hory smůlu.

Dům u silnice, na stěně pokoje Fredyho kytary. Je doma. Marek vystoupil a autobus pokračoval dál po hlavní. Zastávka Lužec byla před odbočkou. Hlavní silnice vedla dál do kopce a do obce odbočovala taková malá okreska.

Lužec vzniknul, ostatně jako každá správná vesnice, v místě, kde se slévala dvě údolí. Už od pradávna zde vedla důležitá zemská stezka, v dnešní době mající podobu hlavní silnice brázděné bezpočtem kamionů. Údolí překračoval viadukt, ale železnice už asi tři roky nejezdila.

Marek pokračoval okolo místní Jednoty, pomníku padlých z války, hasičské zbrojnice a obecního úřadu se dvěma nástěnkami, z níchž ta druhá byla potapetována nabídkami služeb a levných výprodejů. Za dobu, co tu nebyl, se skoro nic nezměnilo.

Prošel ještě pod několika lampami, minul několik popelnic a už stál v předsíni a zouval si boty. A doma se taky nic nezměnilo. Z dílny slyšel otcovo vrtání a frézování, zatímco maminka sledovala televizi. Pozdravil je. Chvíli s maminkou sledoval jakýsi seriál, ale stejně u toho usínal, tak si šel nahoru lehnout. Bylo už moc pozdě a měl toho dost.

* * *

Vždycky bylo co opravovat. Tu sjely ze střechy tašky, tady se probořil plot. Králíkárnu bylo třeba každý rok natřít. A to právě Markovu tatínkovi vyhovovalo. Byl ztělesněním činorodosti. Pracoval ve vývojovém oddělení blízké továrny na šicí stroje, ale na vynálezce si hrál i doma.

Marek podával cihly. Cože to vlastně opravují? Přístřešek pro míchačku? My mámě nějakou míchačku, na co? Nojo, na opravy vlastně.

Zavoněla dýňová polévka. Na to byla zase specialistka Markova maminka. Domácnost měla jako ze žurnálu, vařečky srovnané podle velikosti. Králíci měli vždy plné misky a celkově vypadali zdravě.

Nastal čas oběda. Šli si umýt ruce. Nad umyvadlem visela „Koupající se Kateřina“ - akt. Jejich soused byl malíř specializující se na akty. V jejich domě pár jeho obrazů viselo. Tatínek mu vždycky s něčím pomohl, třeba s opravou plotu, a odměnu za to dostal v naturáliích - v obrazech.

Šli ke stolu. Dýňová polévka byla hotová.

* * *

Srdcem každé vesnice bývá místní hospoda. A ta naše se moc nezměnila. Když dovnitř Marek vstoupil, bylo vše jak si pamatoval. Ti samí štamgasti, otcové od rodin, poctiví lidé. Pravda, bylo tam pár nepovědomých tváří, ale Marek moc místních stejně neznal. Z jeho ročníku to byl akorát Jiří a Palestýna. A taky Fredy, ale Fredyho znali všichni. Byl to totiž místní rocker.

Fredy seděl u stolu, pil pivo a bavil se s Markem. Marek se mu marně snažil vysvětlit, jaká je to pohroma: „Ty to nechápeš, ale pro mě tím shořelo všechno. Moje práce, můj výzkum.“ - „Nesmíš si to tak brát,“ uklidňoval ho Fredy. Marek se napil a povzdechl si: „Co já jsem v životě vlastně dokázal?“

Fredy se ho dál snažil uklidnit, ale požár muzea přiliš nepociťoval. Dorazila Palestýná (přezdívku získala podle stejnojmeného šátku, který často nosila). Nechala si odvyprávět o požáru. Znova hořela budova muzea. Znova se vzácné listiny rozpouštěly pod proudem vody z hadice. Znova oheň požíral vzácné sešity. A pak, že rukopisy nehoří.

Palestýna si vyslechla tu ohňovou historii, vypila pivo, které si objednala, a pomalu se začala vytrácet.

„Počkej, doprovodím tě,“ vetřel se k ní Marek. Fredy zůstal u stolu sám, ale ne na dlouho, všichni ho znali a tak si rychle někdo přisedl.

* * *

Bylo jasno. Hvězdy krásně svítily. To v horách v té studené půlce roku znamená jediné - byla docela zima. Marek klouzal očima střídavě na oblohu, starý asfalt na cestě a Palestýninu tvář. Bylo ticho, akorát psi v dálce štěkali. Padala hvězda, zřejmě nějaká nepotřebná družice.

Marek přerušil ticho: „Ještě chodíš s tím cyklistou?“ - „Už ne,“ řekla a podívala se na asfalt. „Cyklista mi ujel na Tour de France.“ - „To je mi líto.“ - „Nemusí,“ sklonila hlas.

Chvíli pokračovali mlčky, a pak zrovna u kontejnerů s tříděným odpadem se jí zeptal: „Říkal jsem si, jestli by si se mnou někam nezašla jako za starejch časů...“ - Chvíli mlčela, než mu odpověděla: „Myslím, že to není dobrý nápad.“ Pokračovali zase mlčky. Okolo Heřmánkovy stodoly, po schodech okolo zvoničky. Tu cestu znal nazpaměť.

Domu, kde bydlela, poněkud opadávala omítka, ale to v horách nebylo nic zvláštního. Rozloučili se. Podal jí ruku, ale ona ho objala. Pak zmizela za brankou a Marek se otočil na podpatku. Neshořelo jen okresní muzeum, bylo toho více.

* * *

Ten večer byly můry v hojném počtu. Netopýři měli dostatek much a nad loukou nad Lužcem kroužila jakási sova. Na výpadovce byla dobrá dopravní situace.

* * *

Nazítří stál Marek na kraji silnice. To je celkem zajímavá věc u silnic, že se nezastaví. Vždy se najde nějaký kamion, který někam jede.

Marek měl baťoh, chystal se na cestu. Postával u autobusové zastávky a čekal. Byl by kouřil, kdyby byl kuřák. Takhle jenom stál a vyhlížel správnou plachtu.

A byla tu. Přijel kamión s nápisem *GLOBAL LOGISTIK s.a.* na návěsu. Zabrzdil a Marek okamžitě naskočil na místo spolujezdce. Kamion se dal do pohybu. Byl to Jiří - Markův spolužák, který z dobře nakročené studijní dráhy zběhl ke kamioňákům.

„Co vezeme?“ - „Nějaká ředidla,“ odpověděl Jiří a pevně třímal volant. Marek se zhostil role navigátora, hrábnul do palubní přihrádky a vytáhnul ohmataný autoatlas. Ano, po takovém jako dítě cestoval. Prstem po mapě.

* * *

> Jsou tam atomové kryty,
> to aby pracující měli klid,
> jsou tam ale též rozsáhlé
> komplexy podzemních továren
>
> -- Umbrtka: Bagrem

* * *

Silnice se vinula údolím. Občas jí překročila železniční trať nebo naopak. Zatímco silnice divoce klesala a stoupala, trať svou výšku přiliš neměnila i za cenu velkých staveb a zajížděk pro nahnání výšky. Vozili po ní uhlí, alespoň co Marek věděl. To samo o sobě bylo trochu podezdřelé, protože ani na jedné straně hor v dohledu žádná uhelná pánev nebyla. Tak asi bývalá dálková trať, každopádně provoz byl zastaven.

Stoupali stoupacím pruhem. Jiří se mezitím rozpovídal: „...pod tou továrnou je ještě druhá - podzemní. Když začne válka, výroba se přesune pod zem. Ale změní se sortiment, z šicích strojů se stanou samopaly. Postavili to v padesátých letech, ale ty stroje v podzemí jsou funkční a ten plán prý nezměnili.“ - „Můj otec tam pracuje,“ dodal Marek. - „Vážně? Ale tu podzemní továrnu určitě tají i před zaměstnanci.“

Na každou otázku připravená odpověď. Mýty jsou neprůstřelné. A právě kamioňáci dodnes ty mýty šíří po světě. Kamioňáci a novináři.

* * *

GRANICA PANSTWA. Vítá vás Rzeczpospolita Polska.

Markovi se ten název vždycky líbil. Řeč pospolitá, společná řeč nebo spíš věc. Konec konců, naše „republika“ znamená to samé - společná věc. A to bychom měli mít na paměti, když přijde řeč na politiku. Nemělo by platit naše, jejich ale společné. Společná republika, společná zodpovědnost, společné uznání. A zahradní trpaslíci.

Ano, zahradní trpaslíci. Na takových hranicích najdete kromě nezbytné celnice ještě pár věcí: Směnárnu, benzínku a vietnamský stánek, pokud možno nabízející zahradní trpaslíky. Jako by se snad zahradní trpaslíci směli prodávat jen u hranic, jako kdyby je člověk nemohl koupit ve vnitrozemí. Ještě podivnější je, že je tenhle stánek na obou stranách hranice, takže necílí na cizince.

Celník zběžně prohlédl doklady a jelo se dál. Co, že to má člověk v životě dokázat?

* * *

Bloudění po nových úsecích dálnic, nezanesených ještě v mapě. Uličky pastičky.

* * *

Stáli na kraji jakéhosi města u benzínky. Pauza na svačinu a záchod. Dálnice nezastavitelná jela a jela dál. Auta se míhla, plachty kamionů byly přehlídkou cizojazyčných názvů: Molnár kft., Autotrans Trenčín, tohle ani nešlo přečíst, bylo to řecky.

Kulisu benzínky doplňoval billboard. Byl to zřejmě nějaký finanční produkt nebo luxusní hodinky. Byla na něm partička manažerů v dobře padnoucích oblecích v jakési kavárně. Tvářili se šťastně a jeden z nich zjevně flirtoval s hezkou servírkou. Pod tím bylo napsáno něco jako „Užívejte čas efektivně!“, ale překlad byl jen orientační, Marek moc polsky neuměl.

Vrátil se Jiří a jelo se dál.

* * *

Rovina. Vesnice jako vesnice. Pár domů a kostel z červených cihle. Bože, jak je to Polsko nudná země pro lidi z hor.

* * *

Cože to má člověk v životě dokázat? Zasadit syna, zplodit dům a postavit strom? Ne, to jsem popletl. Uvidět moře?

„Jsme tady,“ probudil Jiří Marka z polospánku. Kamion zastavil na odpočívadle. Vystoupili. Odpočívadlo stálo na kraji silnice a silnice vedla nahoře po útesu. Marek šel ke kraji útesu, k místu s výhledem. Do tváře mu foukal studený vítr z moře.

Dokázal to, je tady. Moře bez konce a bez začátku. Borovičky u pláže, rackové a šumění vln. Moře, které lidi po generace přitahovalo a děsilo zárověň. Prostě moře...

Stál tam na útesu a zavřel oči. Poslouchal a čichal. Chvíli tam stál a vychutnával si ten pocit a pak otevřel oči. Ale moře bylo jiné.

Studené a špinavé. Na vlnách se houpala plastová lahev. Leklá ryba vyplavená na pláž. V dáli plula nákladní loď vezoucí autobusy značky Mercedes-Benz dál na jejich životní pouť na východ. Moře bylo uplně obyčejné, jako kdyby celý život nežil v horách, ale v nějakém městě na mořském pobřeží. Uplně obyčejné, prostě moře...

Marek strčil ruce do kapes, otočil se a vracel se k kamiónu. Foukalo.

Něco zapípalo. Markovi přišla esemeska. Byla od Palestýny: „Rada bych s tebou nekam zasla. Kdy mas cas?“

Co, že to má člověk v životě dokázat?

* * *

> Je doba naděje i zklamání,
> ztracených iluzí i hledání,
> je doba zármutku i radosti,
> splněných dětských snů i neštěstí.
> Je doba návratu, ještě je čas,
> země, ohěň a voda v nás
>
> -- Milan Valenta: Doba návratu

* * *

A zahradní trpaslíci. Ano, zahradní trpaslíci.

**FINIS**