Samota-Kapitola 1. Strážce pořádku

Samota, křižovatka obchodníků, dobrodruhů, lovců... najdete tu všechny, zloděje, válečníky, hraničáře... přitom je to jenom pár domů, obklopených lesem. Takže důvod tak velké účasti lidí zde nespočívá v nádherné přírodě nebo bohatých stavbách, ale věcmi, které se zde dějí. Slyšel jsem stovky dobrodružných příběhů, které popisují situlace Samoty a jejích obyvatel, a proto jsem se dva týdny zpátky rozhodl vydat se na slavnou Samotu a přesvědčit se, jaká je pravda, a už do začátku můžu říct, jsem mile překvapen.
Probouzím se v podvečer v hospodě, hlavním centru Samoty. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím nic neobvyklého, takže si klidně můžu koupit další pivo. Za ty dva týdny, co jsem tady, jsem toho moc nezažil, vydělal jsem si pár zlaťáků, ale to jsem většinou propil. Pracuju pro mistra válečníků jako „strážce pořádku“, dohlížím na samotu a okolí, a když vidím něco neobvyklého, tak to nahlásím. Sahám do svého měšce a s překvapením zjistím, že mi chybý dva stříbrné. Okamžitě jsem vyskočil a sáhl po meči, ale meč nikde, jediné co mi zbylo je tedy sekera, jeden stříbrňák a pár meděných. To je poprvé co mě okradli, musím to nahlásit vedení. Prošel jsem kolem barmana a podivně zahaleného chlápka a vyšel ven z hospody. Chladný vánek mě pohladil obličej. Byla už tma. Před hospodou seděla skupinka lidí a něco si povídali. Obešel jsem roh hospody a spatřil jsem skupinku lidí, kterou jsem určitě ještě nikdy neviděl. Jenom co mě uviděli, okamžitě přestali mluvit a všichni mě pozorovali. Prošel jsem kolem nich, a když jsem byl dostatečně daleko, začli znovu debatovat. Potřeboval jsem navštívit Fiorna, kamaráda, se kterým jsem se na Samotě potkal. Samozřejmě není jediný, koho znám, právě naopak, už máme docela solidní skupinu, ale moc spolu nespolupracujeme, takže je to spíš jenom parta kamarádů, než nějakej silnej kolektiv. Prošel jsem kolem kuchyně a přímo do noclehárny, tam bych ho asi čekal, zevláka jednoho. Problém je, že tam ale nebyl. Musím s ním mluvit, takže ho musím najít. Mohl bych začít u kovárny. Vyšel jsem ven z noclehárny, a tu předemnou Fiorn. Byl udiven, když mě viděl, taky na to měl právo. Tasil jsem sekeru a přitiskl ho ke zdi a zeptal jsem se „Ty víš o zdejších zlodějích hodně, co? Nejsi náhodou jeden z nich?!“ odpověděl: „ Ty jsi snad něco ztratil?“ a začal se smát. Po chvilce jsem pochopil, že on pravý zloděj určitě není. Odložil jsem tedy sekeru a šli jsme společne do noclehárny. Ta podivná parta tam furt stojí a něco plánuje... V noclehárně jsme si sedli a začali povídat.
„Někdo mi ukradl meč, štít a dva stříbrné, nevíš, kdo by to mohl být?“ zeptal jsem se Fiorna, a on na to „Mohl to být někdo z té nové party, co vím, jsou to všichni zloději, prý něco plánují... co má vynést hodně peněz hodně lidem...“ po tomto mi bylo jasné, že samota je v nebezpečí, vyskočil jsem od stolu a utíkal k hospodě. Naštěstí se zatím nic neděje, ale dva lidi z party zlodějů stály vedle sebe u přístřešku před hospodou, ve kterém pospával velký muž. Vedle něj u stolu byl opřený velký štít ze dřeva lemovaný železným okrajem, za takovýhle kousek by kovář dal alespoň čtyři zlaté. Ano, opravdu jsem uvažoval, jestli ho ukradnu, a možná bych to i udělal, kdyby těsně předemnou neproběhl člověk, ten štít nevzal a nezmizel ve tmě, ve stejnou chvíli, kdy se rozutekli i dva zlodějíčci z té party a mistr válečník rozrazil dveře od hospody a hluboce zahřměl „Wilieme, jestli budeš ve své směně spát, nebudu ti platit ani mědák!“. Lekl jsem se a uskočil. Chlap u stolu se pomalu zvedl a začal šmátrat po svém štítu, jenže ten nikde nebyl, a pak promluvil „Kde je můj štít? Nikomu jsem nedovolil, aby si ho vzal!“ na to odpověděl válečník „Asi ti ho ukradli zloději, to máš z toho, že furt spíš!“ a do toho jsem se vmísil já „Ukradli ho před chvilkou, a jediný způsob, jak si vidělat peníze za kradené zbraně, je prodat ho do kovárny. Možná tam teprv budou.“ „Tak na co čekáš! Bež to zjistit! Bež do kovárny!“ mistr válečník to na mě zařval, takže jsem neměl na výběr, protože když on něco na někoho řve, je to rozkaz. Zvedl jsem se tedy a vystoupil do zimi, abych zašel za kovářem. Když jsem obcházel hospodu, nikdo tu už nebyl. Jen u schodků vedoucích k noclehárně stál hraničář, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Vypadá to, že se tu něco bude dít, dneska sem přijelo hodně lidí. Prošel jsem kolem noclehárny, z jejích oken vycházelo světlo a teplo, ve vnitř byly slyšet hlasy. Po chvilce cesty jsem dorazil k domku, ze kterého se valilo ven teplo ohně a hluk bušícího kladiva o kovadlinu. Otevřel jsem velké mohutné dveře a předemnou byla místnost plná zbraní, zbrojí, přilbic, ale i lucern, železných prutů a naušnic, no vlastně všechno co se dá ze železa vyrobit holýma rukama. V zadu byla ještě jedna místnost, ze které šlo slyšet ono bouchání kladiva, které po chvilce přestalo, a ze dřevěných dveří vyšel svalnatý muž, který měl klasickou kovářskou košily a koženou zbroj a za pasem měšec plný peněz. „Přejete si něco?“ zeptal se mě „Zatím se jen dívám.“ odpověděl jsem a hledal jsem v kovárně ukradnutý štít. Dalo se zde koupit ze zbraní úplně všechno, ale většinou to bylo tak drahé, že na to nikdo neměl. Prošel jsem zrakem všechny rohy, ale nikde jsem neviděl kradený štít, jenom uprostřed hromady všech možných zbraní se blištil můj nádherný meč, který mi někdo ráno odcizil. Samozřejmě mě napadlo ho ukrást, ale kovář by mi zlomil vas i prstem. Před kovárnou šly slyšet hlasy, mnoho hlasů a hned potom se otevřely dveře kovárny. Poznal jsem je, došli zloději a v ruce kradený štít.