Předsevzetí, aneb Ďábel a čokoláda

Jistě to všichni známe až moc dobře; to si takhle večer sednete, a ani to nemusí být na Nový rok, trochu se nad sebou zamyslíte, a už to jede. Jeden nedostatek následuje druhý, jedna věc, která vás štve, jde ruku v ruce s nápadem, jak to celé změnit. Pokud máte hodně sebekritickou náladu, nejspíš si usmyslíte, že musíte změnit celý svůj život. Jestliže ale nejste k sobě až tak přísní (v rámci mezí, samozřejmě), vyváznete z toho ještě poměrně lehce a nebudete muset opustit stávající práci, protože vám nevyhovuje šéf, nebo si začít znovu pětkrát denně opakovat, jak jste úžasní a úspěšní v rámci toho tajemného Tajemství, či říkat lidem jakoukoli krutou pravdu a přijít tak o pár přátel, nebo dokonce uklidit celý byt včetně koupelny.
Anebo vyjdete s něčím ještě daleko, daleko horším. Jako například předsevzetím, že od zítřka budete hubnou.
To si třeba takhle berete další osudný čokoládový bonbon z krabice od Vánoc, a najednou vám dojde, že vás škrtí kalhoty, které vám ještě nedávno byly volné. Se sladkostí v ruce opatrně našlapujete a plížíte se k váze. Lehce našlápnete špičkou, pak strčíte do pusy tu dobrotu, a nakonec došlápnete i druhou nohou. Nastává chvíle napětí, která se rovná asi tak losování sportky – je vaše váha stejná, jako vloni, nebo jen o dvě tři kila větší (s čímž by se ale ještě dalo žít)?
Ale najednou vám to ďábelské číslo pod vámi ukáže váhu hodnou mamuta z Národního muzea po vydatném obědě čítajícím minimálně dva až tři košaté stromy a jedno menší travnaté pole (a možná i nějaký ten kámen jako zákusek).
Přestože úlekem téměř otevíráte pusu, ještě čokoládu zděšeně (a slastně) dožvýkáte s myšlenkou, že je to vaše na dlouhou dobu poslední.
Pak zasednete k počítači, najdete si cvičení, kardio, posilování, kondička… projedete všemožná fóra, kde se dozvíte, že kdo chce být kompletně fit si rozhodně po obědě nedá víc než jednou mrkev, protože dvě už by mohly značně rozházet hladinu cukru v krvi, kterou potřebujete na spálení padesáti kalorií. Potom zděšeně čtete, že pokud chcete vážně zhubnout, cvičit nestačí; naopak, můžete nabrat ještě víc a svaly budou pořád schované pod vrstvou tuku. Protáčíte oči, ale v zápalu sebenenávistného sebezapření se rozhodujete, že to podstoupíte, plus si k tomu každý den dvakrát odběhnete pět kilometrů u nedalekého rybníku.
No, a jde se na to. Pokud máte štěstí, vydrží vám to i pár týdnů, do okamžiku, kdy se celé universum nepostaví proti vám, a to nijak méně zákeřně, než tím, že vám do cesty postaví vlastní matku s plnými taškami nákupu v rukou a vaším nejoblíbenějším jídlem k tomu.
„Nech těch sklapovaček a pojď si dát palačinky, donesla jsem k nim i Nutellu!“ zavolá máma s krutou nevinností v hlase. Vy se na okamžik zarazíte, jak vás stravuje nekonečná touha, pokušení tak ďábelské a daleko sladší, než hezká řada buchet na břiše.
„Ne, mami, nemohla bys mi místo toho k večeři koupit dietní salát bez zálivky, prosím?“ zkusíte to ještě v posledním marném pokusu o zachování vůle.
„A jo, ještě jsem koupila čokoládovou zmrzlinu,“ zavolá nato, načež strčí hlavu do dveří, aby na vás shlížela, jak se hladoví potíte a namáháte na karimatce. Ďábel za jejím ramenem se na vás teď nepokrytě zubí. „ A cože? Co jsi říkala o nakupování?“
Zhluboka se nadechnete a snažíte si udržet ještě poslední zbytečky sebeovládání, než naposled vydechnete na počest všeho toho namáhavého cvičení.
„Ale nic. Jenom, že budu asi potřebovat koupit nový kalhoty.“