Strange - 8. Kapitola

Došli jsme ke skupině listnatých stromů na břehu kousek od vody. Beze slova jsme si sedli vedle sebe pod strom, že jsme se téměř dotýkali pažemi a já zřetelně cítila elektřinu, která mezi námi proudila. Pousmála jsem se té metafoře, která s Miraclem nabírala úplně jiný význam.
Slunce mě přes korunu stromu příjemně hřálo do nohou a přála jsem si, abychom tu seděli a probírali něco pozitivního. Zadívala jsem se na druhý břeh rybníka. Byl dost velký, že lidé na druhém konci se jevili jen jako maličké postavy. Vedle cesty bylo pole plné neudržované, vysoké trávy a za ním koleje vlaku a malý ostrov jehličnatého lesa. Čas od času byla na travnatém břehu rybníka i nějaká lavička. Lidé sem moc často nechodili, protože kousek od náměstí zbudovali moderní park. Na hrázi stál vybledlý, červený domek s hnědou střechou, který byl vždycky vidět, když jste se dívali na rybník.
„V tom… centru, v laboratoři, mutantům nasazují takové… obojky. Vyřadí třináctý nerv, aby nikdo nemohl používat svoje schopnosti. Funguje to díky elektrickým impulsům, které mutanti necítí, ale schopnosti jim to sebere. Ale já… Díky tomu, že ovládám elektrickej proud, jsem ho dokázal deaktivovat. Způsobil jsem zkrat v jejich rozvodu. Chtěl jsem zachránit všechny ostatní a tátu… Ale nevěděl jsem, kde je. Jeden mutant řekl, že ho odvedli na pokusy a už se nevrátil. Ale co když žil? Utekl jsem sám. Chtěl jsem jim pomoct, ale nešlo to. Nemohl jsem.“
Vzpomněla jsem si, že před konferencí byla laboratoř a přilehlé domy na kraji města vlastně jen „Výzkumná stanice genetiky“, a mutanti, kteří chtěli být lidmi, do ní chodili dobrovolně. Máma říkala, že pokoje s ubytováním byly přímo v laboratoři.
Po konferenci je změnili na cely.
„Přece to není tvoje vina,“ řekla jsem konejšivě. „Nemohl jsi za to, že si vzali tvýho tátu na pokusy tak brzo - “
„Nevzali si ho brzo. Já jsem tam byl tři měsíce.“ Podíval se na mě s takovou bolestí a sebenenávistí, že mi naskočila husí kůže.
„Miracle…,“ Netušila jsem, co na to říct, tak jsem ho jenom chytla za ruku. Sama jsem se toho gesta zalekla, ale Miracle mi vděčně mi stisknul prsty. „Proč mutanti nebojují proti lovcům svými schopnostmi?“ zeptala jsem se. Překvapilo ho to, ale přesto odpověděl.
„Není to morální. Nemůžeme bojovat s lidmi svými schopnostmi, když oni je nemají.“
Jeho slova mě udivila.
„Cože?“ téměř jsem vykřikla. „Zabíjí vás, loví a vy se nebráníte?“ dívala jsem se mu do tváře, ale měl ji ode mě odvrácenou. „Vždyť… Vy máte víc morálky než lovci!“ Do krku se mi valila slova a já je prostě nemohla neříct.
„Nemůžeme přece bojovat schopnostmi, které oni nemají,“ namítnul.
Přišlo mi to neuvěřitelné, že mají tak účinné zbraně, že by se mohli bránit a nedělají to. Že si dobrovolně vybrali myší, když by klidně mohli být kočky. Jenom jsem zakroutila hlavou, na víc jsem se nezmohla dřív, než jsem ty slova stačila alespoň trochu vstřebat.
„Muselo to být příšerný,“ řekla jsem a zadívala se na louku plnou zelené, přerostlé trávy. „Mrzí mě to. Ale nakonec jsi tu sílu sebral. Překonal jsi strach a osvobodil jsi aspoň sebe, ne? A to je důležitý.“
Zhluboka se nadechnul a konečně se na mě podíval. V očích mu tančila bolest.
„Chci to nechat všechno za sebou,“ prohlásil a zadíval se přes hladinu, ale já věděla, soudě podle jeho téměř neustále smutných očí, že se mu to pořád nedaří. Nechtěla jsem ho litovat, ale nemohla jsem si pomoct. Stiskla jsem mu ruku. „Chci to všechno nechat za sebou!“
Cítila jsem, jak moc ho jeho vzpomínky bolí, ale neuměla jsem mu nijak pomoct.
Dlouho jsme se jen mlčky díval na rybník. Chtěla jsem mluvit, ale nevěděla jsem, o čem po tak vážném tématu začít.
„Můžeme se bavit o něčem jiným?“ řekla jsem nakonec. Miracle se na mě s úlevou podíval.
„Jo.“
„A o čem? Vadí ti mluvit o svým životě… teď?“
Cítila jsem, že už se ho na to můžu zeptat upřímně. Na to, abych s ním rozebírala minulost jsme se ještě znali příliš krátce. Doufala jsem, že k tomu dostaneme příležitost. Chtěla jsem o něm vědět všechno, přestože teď jsem ho chápala. Jeho bolest, jeho neustálý strach.
Byl zvláštní a proto výjimečný. A proto trpěl.
„Tak jo, dobře,“ souhlasil. Chvíli jsem přemýšlela, na co se ho zeptat. V hlavě jsem měla ale úplně prázdno. Ani jsem nevěděla, jestli vlastně ještě chce, abych se ho na něco ptala.
„A v tý vaši mutantí smečce… Kolik vás tam je?“ napadla mě po chvíli obyčejná otázka, aby se už nemusel trápit. Viditelně se mu ulevilo, lehce uvolnil ramena.
„Dvacet,“ odpověděl.
„To je dost,“ nadhodila jsem.
„Jo, je nás hodně. Nevím, jak dlouho to bude fungovat, ale takhle je to fajn.“
„A kolik vám průměrně je?“ ptala jsem se dál. Zájem mi byl znát nejen na hlase, ale i na očích a Miracle to moc dobře věděl. Zajímalo mě všechno, co se ho týkalo.
„Je tam asi pět mutantů přes třicet a taky několik malých dětí. A asi deseti je v průměru podobně, jako mně,“ odpověděl.
„A všichni máte různý schopnosti? Nebo se najdou i dvě shodné?“ pokračovala jsem.
„Chceš být odborník na mutanty?“ Zasmál se, pořád v tom ale nebylo moc humoru.
„No jasně. Mám to z první ruky,“ prohlásila jsem žertem.
„Každý mutant má jinou schopnost. Myslím, že dvě stejné se téměř nedají najít. To je jako s otiskama prstů.“ Když promluvil o prstech, uvědomila jsem si, že se pořád držíme za ruce.
„A můžu se na něco zeptat já tebe?“ zeptal se Miracle najednou.
Kývnula jsem. „Jasně.“ Došlo mi, že jsem celou dobu vyzvídala jenom já. To mám jako člověk tak nudný život, že ho to ani nezajímá? Nebo prostě nechtěl být moc vlezlý? Ale co jsem potom byla já? Moje nejhorší vzpomínky byly z doby, kdy jsme se v mých pěti letech stěhovali na druhý konec města a naproti v bytě umřela sousedka, která měla starého nemocného psa. Dost jsem si ho oblíbila, ale po smrti jeho paničky se její příbuzní rozhodli ho utratit. Brečela jsem kvůli tomu čtyři noci za sebou.
Byly to obyčejné lidské starosti. Žila jsem spokojeným životem, v bezpečí, dostatku a lásce. Neměla jsem si na co stěžovat. Ani jsem nemohla porovnávat svoje problémy s jeho.
Nemohla jsem to porovnávat na žádné úrovni. Nemohla jsem si ani představit, co musel prožít. A chtěla jsem o něm vědět víc.
„Ptala jsem se tě na tvoje nejhorší vzpomínky. S každou otázkou se bojím, že ti ublížím. A ty ses mě doteď nezeptal vůbec na nic.“ Naklonila jsem se blíž k němu.
„Nechtěl jsem bejt vlezlej.“ Sklopil oči, ale viděla jsem, že ho to zlobí.
„Ale co jsem potom já? Musím se ti šťourat v soukromí, proč jsi mi něco neřekl?“
Miracle zamrkal. „Co když jsem rád, že tě zajímá někdo, jako já?“
Zůstala jsem na něj zírat jako opařená. Pustila jsem trs trávy, který jsem předtím vytrhla na zem a potom ho hodila na vodní hladinu. Rozčeřil ji a vytvořil na ní kola, která se pomalu vytrácela, rozplývala dál a dál na vodní hladině.
„Zajímáš mě, protože jsem někoho jako ty nikdy v životě nepotkala. A nemyslím jenom to, že jsi mutant. Myslím jako člověka. A nejsou to právě ty špatný vzpomínky, který z tebe udělali toho, kým jsi teď?“
Nic neříkal, když se na mě díval. Pootevřel pusu, ale neřekl vůbec nic. Jen mě znovu vzal za ruku a podržel ve vzduchu naše spojené dlaně.
„A co tvoje smečka? Máš vůbec sourozence? Nebo zvířata?“ zeptal se. Nechal naše ruce klesnout. Zavrtěla jsem se a hledala pohodlnější pozici.
„Ne, sourozence ani zvířata nemám. Když jsem zabila, teda neúmyslně, samozřejmě, dva křečky a pět rybiček, rodiče mi nedají do ruky už nic živýho, pokud to nechtějí uvařit k obědu.“
Miracle se trochu pousmál.
„Já jsem měl psa, jmenovala se Vee. Když vyhlásili tu konferenci, máma si jí vzala s sebou a s Mirandou – s mojí sestrou. Nevím, co se s ní stalo. Máma mě nekontaktuje moc často, jenom krátce a dost útržkovitě. A vůbec, víš, co ti hrozí za to, že se se mnou držíš za ruku?“ Pustila jsem ho, jako by mi dal ránu. Nedal to na sobě znát, ale věděla jsem, že jsem mu tím ublížila.
„Promiň. Myslela jsem, že ti to vadí,“ řekla jsem. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Skousla jsem si vnitřek tváře.
„Vyhoštění, obvinění za napomáhání…“ nejspíš chtěl vyjmenovat celý seznam, jako by ho měl naučený.
„Víš, že je mi to úplně jedno?“ Věděla jsem, že jsem ho neměla pouštět, ale už to nešlo napravit.
Všimla jsem si, že zatímco jsme mluvili, začalo slunce klesat po obloze dolů a ačkoli se neochlazovalo, bylo znát, že se den chýlí ke konci.
„Nepůjdeme?“ zeptal se Miracle, jako by mi četl myšlenky a sledoval můj pohled putující po obloze.
„Nemůžeme tady sedět celou noc?“ nadhodila jsem. Jen se ušklíbnul a vstal. Když stál, podal mi ruku a pomohl mi vstát. Opět mnou projel záchvěv. Chtěl mě pustit, ale já jeho ruku držela o setinu déle, než bylo nutné. Ten dotek mi způsobil chvění po celém těle.
„Je mi úplně jedno, co se může stát,“ zopakovala jsem, než jsem ho pustila. V mých slovech bylo něco definitivního, odhodlaného. Trochu se usmál, cítila jsem, že je mi vděčný.
Obrátili jsme se a vydali se směrem k mému domu. Vyprávěla jsem mu o škole, o učitelích, o Julii, o ostatních spolužácích. Miracle vyprávěl historku o jeho sestře, která byla o čtyři roky mladší a před konferencí ho pořád štvala, protože si stavěla v pokoji hradbu ze všech lahví na pití, které doma našla. Bylo na něm vidět, že ho vzpomínky, ačkoliv veselé, trápí, ale snažil se bojovat.
Když jsme došli před zadní branku, vytáhla jsem mobil.
„Devět hodin,“ zamumlala jsem polohlasně a otevřela zprávu, která mi během odpoledne došla. Táta mi v ní stručně sděloval, že se zdrží u známých přes půlnoc. Zakroutila jsem očima, což Miraclovi neušlo. Zvedl jedno obočí tak, jak jsem to vždycky chtěla umět.
„Rodiče se zase vrátí po půlnoci,“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.
„A to je dobře nebo špatně?“
„Já vlastně ani nevím,“ vzdychla jsem. „Nechceš se mnou povečeřet?“ navrhla jsem, i když jsem čekala zápornou odpověď.
Miracle mě ale mile překvapil. „Tak dobře. Dneska máme k večeři kukuřici z konzervy a tu já moc nemusím.“ Zašklebil se.
Odemkla jsem branku a zadní vchod, kterým jsme vešli do obýváku. Byl zařízen do bíla, bíle stěny – jako v celém domě, bílý koberec na světlých parketách, bílé skříně a police. Sedačka s křesly, která obýváku dominovala, byla ale z černé koženky, což bylo podle mě na vkus rodičů dost rebelské. Taky jsem si z nich kvůli tomu často utahovala, protože tátu to štvalo. Skoro týden potom řešil, jestli by nebylo lepší koupit nějakou jinou pohovku, v jemnější barvě, načež ho máma přesvědčovala, že to myslím jako vtip a vrhala na mě výchovné pohledy, ale společně jsme vždycky tlumily smích.
Přes obývák jsme s Miraclem došli do kuchyně.
„Tak co to bude?“ zajímal se Miracle.
„No, říkala jsem si, že kukuřice z konzervy?“
Nakonec jsme si vybrali čínskou polévku ze sáčku, kterou stačilo zalít horkou vodou. Měli jsme jí doma zásoby, protože tátovi chutnala a navíc byla lehká na přípravu.
Talíře jsme odnesli na skleněný stolek na dřevěnou verandu, na kterou z poloviny navazoval bazén plný průzračně modré vody a napůl na chodníček z cihel, který vedl k zadní brance. Stěnu obývacího pokoje, na které byla zvenku ona mříž s břečťanem a nad tím můj balkon byla nalevo od nás, bazén ledvinovitého byl posunutý do strany směrem na druhou stranu.
„Kdyby to bylo trochu blíž, mohl bys do toho z mýho balkonu skákat,“ podotkla jsem, když jsme dojedli a přešla k bazénu blíž. Ponořila jsem ruku do vody, která byla příjemně teplá od letního slunce. Miracle si sedl do tureckého sedu a lehce se natočil ke mně. Měl na sobě jenom tmavě modré tričko s dlouhým rukávem. Všimla jsem si, že má trochu vidět tetování a automaticky jsem se po jeho pravé ruce natáhla. Nebránil se. Lehce jsem mu vyhrnula rukáv a zkoumala tetování. Bylo vážně nádherné a na první pohled bylo poznat, že není vytetované inkoustem. I když ho mutanti měli vlastně jako mateřské znaménko, bylo černé, ale lehce propadlé. Linie se proplétaly s lehce prosvítajícími cévami a dál se společně s nimi vytrácely.
„To je vážně nádherný,“ řekla jsem. V učebnici bylo tetování vždy jen nakreslené, nebo v mizerné kvalitě a na internetu mě nikdy moc nefascinovalo, na špinavých pažích a otrhaných, zoufalých mutantech, kteří zvedali levou ruku na znamení, že se nestydí za to, kdo jsou, když je chytili.
„Chtěl bys být obyčejný člověk?“ zeptala jsem se a prstem přejížděla po liniích tetování.
„Nevím,“ zašeptal. „Někdy o tom přemýšlím…“ Usmál se. Věděla jsem, že mi ten úsměv, ať už lehký nebo úplný, brzy způsobí zástavu srdce. A ty jeho smutné oči tomu taky moc nepřidávaly.
Nepřestávala jsem přejíždět po jeho tetování, fascinovaná a překvapená, že mi to vůbec dovolil. Že si ho nezakryl hodinkami nebo něčím podobným, aby alespoň na chvíli smazal všechny ty rozdíly mezi námi. Pokud by nosil levou ruku odhalenou, zřejmě byl ve větším bezpečí. Mutanti si běžně zakrývali tetování na levé ruce, takže se lovci automaticky zaměřovali právě na to. Lidé se za ty roky běžně naučili nosit hodinky, náramky, potítka a podobně, převážně na pravé ruce, aby nepřitáhli pozornost lovců. Sice by jim za to nic nemohli udělat, ale namátkovou kontrolu měli povolenou vždycky. I to byl možná důvod, proč jsem lovci přišla podezřelá. Nerada jsem nosila cokoliv na pravé ruce, protože mi to vadilo při různých činnostech a přišlo mi to nepřirozené, když jsem byla pravák. Nedokázala jsem si na to zvyknout, přestože se mě to máma snažila několikrát v dětství odnaučit.
Někteří mutanti měli tu smůlu, že se jim linie tetování přetrvaly ze zápěstí až téměř k loketní jamce, takže si museli zakrývat celou ruku a nemohli se vůbec ukázat s krátkými rukávy. Jednou jsem četla v novinách, že to nějaký mutant maskoval sádrou na ruce, ale prozradil se tím, že ho lidé viděli i přes jeho „zranění“ šplhat po žebříku.
Miracle neměl tetování nijak abnormální, naopak splňovalo všechny standarty. Otočila jsem k sobě i jeho levou ruku, na které kromě prosvítajících žil a tepen nebylo vůbec nic.
„Neuvěřitelný.“ Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Miracle mě chytil prsty za moje zápěstí, takže otočil ruce dolů. Už po několikáté za den jsem nevěděla, co říct. Jen jsme seděli a drželi se.
Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Bohužel se mi rozezvonil mobil. Musela jsem uvolnit pravou ruku a vzít ho. Miracle vyskočil na nohy a sedl si na židli u stolu.
„Ahoj, Julie,“ řekla jsem otráveně, když se mi volající ohlásil. Také jsem se zvedla a Miraclovi u stolu němě naznačila „kamarádka.“ Přikývl a zadíval se na stromy, které rostly kolem zahrady.
„Sophie, můžu u tebe přespat?“
„Ehm…“ rozmýšlela jsem se. Sice se mi nechtělo, ale věděla jsem, že odmítnutím bych ublížila jen sobě. „Dobře, tak jo. A proč tak najednou?“ zajímala jsem se a začala přecházet kolem bazénu, občas do něj bezděčně namočila špičku tenisky.
„Máma mi řekla, že jestli nic nemám, budu muset hlídat B, protože jde na nějaký firemní večírek,“ vysvětlovala.
„Jasně, zachráním tě, zlato. Tak přijď, už se těším,“ řekla jsem trochu strnule. Sice jsem byla nakonec docela ráda, že se pozvala, přestože bych nejraději strávila celý večer s Miraclem.
„Doufám, že jsem tě při něčem nevyrušila,“ řekla významně a nechala svoje slova vyznít.
„Jo, ale přijď,“ odbyla jsem jí a rychle jsme se domluvili, kdy přijde. Potom jsem se otočila zpět k Miraclovi.
„Promiň, to byla moje nejlepší kamarádka,“ vysvětila jsem mu.
„Aha, asi bych měl vypadnout,“ pochopil a rychle vstal. Bylo na mě vidět, že se mi ještě nechce se loučit.
„Díky,“ prohlásil a zadíval se mi do očí.
„Přijdeš ještě?“ Už to byl zvyk, že jsem se ho vždycky zeptala na tohle. Pořád jsem se nepřestala bát, že jednoho dne zmizí úplně.
„Jako vždycky,“ usmál se a to mi po zbytek večera bohatě stačilo ke štěstí.