Strange - 7. Kapitola

V úterý ráno jsem byla celá rozlámaná, protože jsem spala na několika plyšácích, jejichž čumáčky a tlapky mě pořádně tlačily. Odloudala jsem se do koupelny a po rychlé sprše odešla do kuchyně na snídani. Rodiče už byly v práci, protože začínali už v sedm hodin, takže jsem jako každé ráno, měla dům sama pro sebe.
Když jsem žvýkala první sousto koblihy, kterou mi rodiče nechali na stole, přemýšlela jsem o Jamesovi. Co mi proboha chtěl, že musel k nám lézt, když nikdo nebyl doma? A navíc mě předem neupozornit? Napadalo mě, že od toho incidentu v posteli se nejspíš trochu stydí ukázat se před tátou. No, vážně jsem se mu nedivila. Došlo mi také, že mi Miracle byl tak sympatický proto, že se na nic zbytečně neptal a celkově se držel trochu zpátky. Nejspíš to, že je mutant z něj udělalo téměř rozumného člověka, žádné pubertální pako.
Zamyšleně jsem dojedla a došla si do svého pokoje pro batoh a mobil. Ještě v domě jsem si nasadila sluchátka a vydala se do školy. Chodím tam pěšky, i když je to dvacet minut cesty. Je to způsob, jak si udržovat kondici a nemuset se mačkat s lidmi v autobuse. Obvykle jsem chodila sama, protože James jezdil autobusem, tentokrát se ale rozhodl jít se mnou. Náhle se vynořil zpoza jednoho z aut stojících na druhé straně chodníku a zářivě se na mě usmál.
„Ahoj Sophie. Ujel mi autobus, tak jsem si řekl, že půjdu pěšky s tebou…“ řekl. Byla to ale lež, protože jeho autobus jezdil až patnáct minut potom, co jsem vyšla. Navíc zastávka byla o ulici níž. Rozhodla jsem se jeho nestydatou lež ignorovat, a jen ho vesele pozdravila a pokrčila rameny.
James okamžitě začal vykládat nějakou svojí historku, kterou jsem příliš nevnímala, jen na patřičných místech přikývla.
„Sophie, a kdo byl ten kluk, u tebe včera?“ bezděčně jsem sebou trhla.
„Kamarád,“ odsekla jsem.
„Nikdy jsem ho neviděl,“ prohlásil James trochu ublíženě.
„Nechodí k nám do školy. Už maturoval,“ řekla jsem mu trochu vylepšenou pravdu.
„A co po tobě chce?“ zajímal se dál.
„Jimmy, ty mě vyslýcháš?“ zeptala jsem se ho naštvaně.
„Ne, jasně že ne!“ bránil se, ale já věděla, že by se chtěl o Miraclovi dozvědět co nejvíc, nejlépe špatného. Sice jsem žádné pikantní drby nevěděla, ale myslím, že by mu bohatě stačil fakt, že je mutant. Zachvěla jsem se.
„A Julie… Nevíš, jestli s někým chodí?“ začal, téměř bez zájmu.
„Ne,“ odpověděla jsem suše. Nechtěla jsem se s ním moc vybavovat, čistě proto, aby nemohl začít probírat Miracla.
„Asi jí někam pozvu,“ zamumlal naoko ledabyle, ale já jsem moc dobře viděla, že mě sleduje, aby viděl, co na to řeknu a mohl naprosto detailně analyzovat řeč mého těla.
Jen jsem pokrčila rameny. „Bude moc ráda,“ řekla jsem klidně, a poprvé za poslední půl rok si přiznala to, co jsem si za žádnou cenu nechtěla připustit: James je do mě zamilovaný. Bylo mi z toho na nic, protože to byl fajn, milý, slušný, vtipný, oblíbený. Prostě skvělý kluk, jenže jsem ho neměla ráda jinak, než jako bratra.
„Jimmy, Julie tě má ráda. Bude moc šťastná, že jí pozveš,“ řekla jsem, a zadívala se mu do jantarově hnědých očí. Opět něco neurčitě zamumlal, a zbytek cesty jsme pokračovali mlčky. Bylo mi dost trapně, nejen kvůli sobě, ale i kvůli Julii. Přemýšlela jsem, jestli jí o všem řeknu, a dospěla k názoru, že raději budu mlčet. Třeba se James nakonec zamiluje do ní, a já bych jí jen kazila představu o něm.
Když jsme dorazili ke škole, James se zastavil na chodníku, vedoucí ke vchodu, a zpříma na mě pohlédl.
„Mám pozvat Julii na rande?“ zeptal se, čekal zápornou odpověď.
„Ne, jestli jí potom ublížíš,“ odpověděla jsem klidně. James se na mě jen zašklebil, ale víc už mi říct nestihl, protože nás dohnali jeho kamarádi Brad a Josh. Šla jsem pár kroků za nimi, a připadala si zbytečná. Chvilku jsem se v tom pocitu babrala, ale u vchodu mě opět odchytila Julie. Tentokrát jsem se s odložením věcí do skříňky nezdržovala, a šla rovnou do třídy. Julie si sedla vedle mě a rychle začala vkládat, že o prázdninách pojedou s mámou a B. na dovolenou do Řecka.
„A to nejlepší je, že máma slíbila, že nepozve žádného přítele,“ křenila se šťastně. „I když její nový objev není úplně k zahození. Je celkem milý,“ dodala, a potom se opět rozpovídala o svých plánech.
„July, na tři týdny? Proboha, ne!“ řekla jsem s napůl hraným, napůl vážným zděšením. Nechtěla jsem se tři týdny flákat doma, nebo ještě hůř: s Jamesem.
„Budeš mi hrozně chybět!“ řekla Julie, aby mě utěšila.
„Jenže ty aspoň budeš mít co dělat!“ namítla jsem. „Něco super. Zato já… Kdyby si rodiče vzali alespoň týden volno a nějaký zájezd rezervovali, jenže jsou takový workoholici, že to prostě ne,“ zašklebila jsem se.
„Tak se na prázdniny vždycky těším, a potom to dopadne takhle,“ stěžovala jsem si dál. Julie nevěděla, co říct, takže jsme chvilku jen mlčely, a nechávaly doznít naši předchozí konverzaci. Naše ticho přerušil James, který se přihnal k naší lavici, a opřel se přímo před Julií.
„Ahoj, July,“ řekl a usmál se na ní. Julie mu úsměv plaše opětovala, a přehodila si vlasy přes ramena. To gesto jsem zaznamenala stejně dobře, jako James.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nešla v pátek do kina?“ pořád jí pozoroval, a Julie se jen červenala.
„Jasně, proč ne,“ řekla rádoby neutrálně, ale z její hlasu bylo znát nadšení.
„Tak se ještě domluvíme,“ věnoval jí poslední úsměv, a poté se krátce zadíval na mě.
Když odešel, Julie se ke mně nadšeně otočila a chytla mě za ruku.
„To je tak skvělý!“ vyjekla šťastně. „James je prostě úžasný…“
„To by ses divila,“ řekla jsem tiše, takže si toho Julie přes své nadšení nevšimla. Nahlas jsem dodala: „Moc ti to přeju,“ a stiskla jí ruku s dokonalou manikúrou.
„Díky.“
Dostala jsem na Jamese hrozný vztek. Proč si proboha chce zahrávat s jejími city, když jediný, kdo by si zasloužil pořádně nakopat jsem já, protože jsem se do Jamese prostě nezamilovala?
I když mě to štvalo, rozhodla jsem se, hodit všechny starosti za hlavu. To byla snad jediná vlastnost, za kterou jsem byla opravdu ráda. Když jsem na něco nechtěla myslet, prostě jsem na to nemyslela, tedy alespoň, dokud jsem nemusela.
Těsně před zvoněním se do třídy přihnal pan Watts, se štosem testů, které jsme měli dnes psát. Věděla jsem, že jsem připravená, protože moji rodiče – genetici – mi o lidském těle hodně říkali, zvlášť když jsem byla malá, a já tak vše, co jsme probírali, věděla, tedy samozřejmě až na pár věcí, které nebylo problém se naučit.
Jakmile jsem dostala svůj papír, pustila jsem se do psaní. Sledovala jsem, jak se hrot propisky míhá po papíře, a doufala, že dostanu z biologie jedničku i na vysvědčení.
Byla jsem hotová, už když ostatní spolužáci počítali, kolikrát se za minutu nadechnou, aby měli odpověď na otázku. Ušklíbla jsem se, a pohodlně si natáhla nohy pod lavici.
Julie do mě strčila loktem. „Co?“ naznačila jsem němě. Prstem ukázala na jednu z otázek. Tiše jsem jí zašeptala odpověď, a zbytek hodiny nechala myšlenky volně proudit. Přistihla jsem se, že pokaždé, když jedna myšlenka následuje druhou, vidím před očima Miraclův úsměv. Zakroutila jsem hlavou sama nad sebou, a nechtěně se usmála.
Bože, Sophie, jsi fakt strašná! Peskovala jsem se v duchu, ale na rtech mi zůstával úsměv.
Další dny proběhly stejně nudně, takže mi ani nepřišlo jako osvobození, když jsem v pátek šla ze vyučování domů. Bylo půl páté, takže už nebyl čas se s někým scházet. Rozhodla jsem se zbytek odpoledne relaxovat.
Když jsem si odemkla domovní dveře a ocitla se v příjemně chladné chodbě domu, byla to pro mě úleva, po dusném horku, které panovalo venku. V kuchyni jsem si natočila sklenici vody a vyšla do svého pokoje. Byl umístěn v rohu domu, takže jsem měla nejen balkón, ale i druhé okno, a navíc jsem byla přes celé patro od ložnice rodičů. Sice jsem to zatím nijak nevyužívala, ale byla jsem za to ráda, už jen kvůli pocitu.
Rozhodla jsem se pustit počítač, než si půjdu číst. Zkontrolovala jsem si e-mail, a nohy si položila na stůl.
„Pohodlný?“ ozvalo se náhle za mnou. Cukla jsem sebou a málem převrhla sklenici s vodou. Naštěstí bylo okolo tolik krámů, že se sklenice nemohla převrátit. Jenom se zakymácela, než zůstala stát.
„Vyděsil jsi mě!“ otočila jsem se na Miracla, který se opíral o rám balkónových dveří, které byly samozřejmě otevřené, abych se v pokoji neudusila. Vypadal pobaveně.
„Takovej krásnej den a ty sedíš doma?“ zeptal se.
„Takovej krásnej den a ty máš na sobě mikinu?“ vrátila jsem mu to.
„Dobře, vyhrálas,“ rezignoval s úsměvem. Vypnula jsem počítač a sedla si na postel do tureckého sedu.
„Nechtěla bys jít ven?“ zeptal se. Překvapil mě tím, ale mile, takže jsem se ani nesnažila svůj údiv skrývat. „Máš kousek odsud úžasnej rybník,“ navrhnul, opírajíc se o rám dveří balkónu.
„Myslela jsem, že se držíš jenom tam, kde tě nikdo nemůže vidět,“ namítla jsem.
Pokrčil rameny a odhrnul si tmavé vlasy, které mu spadly přes oči.
„Když musím…“
„A co když tě někdo uvidí?“ starala jsem se.
„Nemám přece na čele napsáno mutant,“ opáčil sarkasticky.
„Ale na ruce jo,“ namítla jsem a opět si vzpomněla na jeho tetování. Miracle vzdychnul a posadil se vedle mě na postel.
„Tak co navrhuješ?“ zeptal se.
Vstala jsem a začala se hrabat v kosmetické taštičce. Když jsem našla, co jsem hledala, hodila jsem mu to.
„Korektor?“ zakroutil hlavou a pobaveně se na mě zadíval, pořád ty smutné oči.
„Nechci, aby tě sebrali,“ zamumlala jsem. Podíval se na mě, ale potom si vytáhnul rukáv mikiny.
Pravý rukáv.
Protože věděl, na co se dívám, zvedl ke mně oči a otočil obě zápěstí tak, aby na ně viděla. Spletité, ale krásné tetování mutantů měl vážně na pravém zápěstí. Neměla jsem tedy halucinace a nemohla jsem tomu uvěřit.
„Jak to?“ vydechla jsem a posadila se vedle něj, abych tetování viděla blíž.
„Nevím,“ odpověděl stroze a otevřel tubičku s korektorem.
„Ne, počkej.“ Chytila jsem ho zápěstí pravé ruky, které držel korektor.
„Proč? Neladí mi snad k odstínu řasenky?“ zeptal se žertem, ale neusmál se.
„Ne, ale… To tetování je krásný,“ řekla jsem potichu a očima sledovala trochu propadlé, černé linie, které zhruba kryly žíly, které občas mezi ornamenty prosvítaly. Nechápala jsem, jak je možné, že příroda tohle vytvořila jen pomocí krve na zápěstí člověka. Přes veškerou krásu to ale pořád bylo stigma, které mutantům bránilo žít.
„Je to prokletí,“ řekl a položil korektor vedle sebe na postel, než vstal. Bezděky si po tetování přejel palcem druhé ruky, než na mě shlédnul. „Půjdeme?“
„Dveřma, doufám? Nikdo není doma,“ řekla jsem se a Miracle kývnul. Podal mi levou ruku, když jsem se zvedala z postele. S úsměvem jsem ji přijala. Měl studenou dlaň.
Postavit se na nohy z postele by mi nedělalo běžně nejmenší problémy, ale teď jsem měla pocit, že se mi podlomí kolena, když jsem stála a on pořád držel mojí ruku.
„Jdeme?“ zeptal se, když mě pouštěl. Přišlo mi, jako bych něco ztratila.
„Jasně.“ Vydala jsem se ven z pokoje a byla ráda, že jsem si nesundala svoje plátěné tříčtvrťáky a nemusela se převlékat.
Sešli jsme dolů do obýváku, Miracle šel za mnou. Otevřela jsem zadní dveře a vyšli jsme na zahradu.
„Zadních vrátek už sis všiml, co?“nadhodila jsem.
„Jo, moc dobře. Ale lepší je to přes zahradu sousedů. Mají tam hotovou džungli,“ poznamenal věcně. Rozesmála jsem se. „Jo, ani nevíš, jak často na Jonesovi rodiče nadávají. Ale jsou oba už moc starý, než aby se dokázali postarat o zahradu.“
Miracle přikývnul a zakřenil se. „No, mně se to každopádně hodí.“
„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se.
Otevřela jsem branku, když odpovídal. „Bude mi osmnáct.“
„Takže bys byl ve třeťáku? Nebo ve čtvrťáku?“ přemýšlela jsem. Vyšli jsme na asfaltovou cestu za domem. Miracle chvíli mlčel, přemýšlel. „Ve třeťáku. Příští rok bych maturoval.“
„Takže o rok výš než já,“ řekla jsem. „A kdy ti bude osmnáct?“
„Třicátýho června,“ zamumlal.
„Tři dny po tý konferenci,“ poznamenala jsem překvapeně.
Miracle se nevesele zasmál. „Nápaditější dárek jsem nikdy nedostal.“
Nečekala jsem, že se o tom rozpovídá, ale kupodivu to udělal. Ani jsem se nemusela ptát, za což jsem mu byla vděčná, protože každá další otázka mi přišla jako nůž hozený poslepu na lidský terč. Buď jsem mohla mít štěstí a minout, nebo ho hodně bolestivě zasáhnout.
„Měl jsem třináctý narozeniny. Ani už nevím, co jsem dostal od rodičů. Bože, ale ta konference… Bylo to, jako by veřejně vyhlašovali tvojí popravu a ty jsi přitom byla úplně nevinná.“ Sklonil hlavu a chvíli pozoroval cestu pod svýma nohama. „A mě chtěli kvůli tomu tetování. Kvůli mojí krvi. Věděli to o mně, už když jsem byl malej a chtěli po rodičích souhlas k testování. Samozřejmě ho nedali. Doteď si živě pamatuju, jak si mě zvali do nemocnice pod různejma záminkama, na ‘preventivní‚ prohlídky a různý hrozně nutný očkování nebo testy, jenom aby získali další vzorky mutanta, kterej nemá krevní skupinu AB ale nula.“
„Cože? Ty máš…“ nemohla jsem tomu uvěřit. Podle učebnic to bylo nemožné, podle všeho to bylo nemožné…
„Jo, nulu. A přesto mojí tvorbu krve reguluje třináctej nerv. A přesto jsem se narodil jako mutant. A doufám, že tak i umřu.“
„To je neuvěřitelný,“ vydechla jsem překvapeně. Ani jsem si nevšimla, že už jsme se dostali na písčitou cestu na břehu rybníka.
„Samozřejmě mě chtěli, nutně mě potřebovali dostat. Schovávali jsme se na chatě jedný známý kousek za městem, ale nebyli jsme tam ani tři dny. Když tam přijeli lovci, moje máma s Mirandou stihly utéct, ale já a můj otec už ne…“
„Tvoje máma byla taky mutant?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne, byla člověk… Utekla s Mirandou, ale ta se potom vrátila. Mámu jsem do dneška neviděl a už ani nevím, jestli chci. Nevím, jestli jí to chci dělat horší. Přišla o děti, o manžela, o majetek…, na rok jí zavřeli. Jenom proto, že nás ty tři dny schovávala.“ Mluvil tvrdě, nepouštěl do svého tónu žádné emoce, ale na očích mu byla znát bolest ještě silněji, než kdy předtím.
„A tvoje sestra a tvůj táta jsou…byli…?“ nevěděla jsem, jestli mám používat minulý nebo přítomný čas. Miracle se odmlčel. „Teda… Promiň. Jsem blbá. Nemusíš odpovídat,“ omluvila jsem se rychle.
Nevěděla, kdy mu začnu otáčet nožem v ráně a nechtěla jsem to zjišťovat.
„Ne, to je v pořádku, myslím, že máš právo to vědět.“ Jeho ochota mi vybuchla v hrudi jako ohňostroj náklonnosti. Vážila jsem si toho, že se mi otevřel. Že mi věří. A to jsem si ještě před týdnem myslela, že už mě nechce vidět.
„Moje sestra žije, tenkrát jsem za ní přece šel. A otec…“ zase se odmlčel. Mezi jeho řečí jsme prošli velký kus cesty okolo rybníku. Miracle pokračoval.„Táta byl… Zabili ho v té laboratoři.“
„Promiň, já nechtěla…“ řekla jsem potichu znovu omluvu.
„Ne, to je dobrý. Je to dávno,“ vzdychnul. „Zajali mě a jeho. Já jsem utekl o tři měsíce později. Z laboratoře. Chtěl jsem ho zachránit, ale nestihl jsem to. Zkusili na něm nějaký pokus. Neúspěšný.“
„To je mi líto…“
Jen zavrtěl hlavou. „Umřel tam kvůli mně. Kdybych se přestal bát o něco dřív, kdybych použil schopnosti…“ Jeho bolest a hořkost mu byly znát na očích i na hlase.
Došlo mi, že na to nemám co říct.