Strange - 6. Kapitola

Týden uplynul celkem rychle, v obvyklém stereotypu. Do školy, flákat se, jít spát a to celé dokola, jak už to na konci roku bývá. I když jsem si v pátek psala do sešitu datum teprve desátého června, všude už vládla letní nálada. Jamesovi jsem se úspěšně vyhýbala. Vždycky, když byla šance, že budeme spolu o samotě, rychle jsem odešla nebo zavolala některou z kamarádek.
Miracla jsem celý týden neviděla a každou volnou chvíli jsem věnovala přemýšlením o mutantech. Připadala jsem si jako z jiného světa. Dobře jsem věděla, že bych na ně měla zapomenout. Celé to byl jeden velký omyl. Miracle se prostě potřeboval schovat, jinak by už nikdy nepřišel. Bylo to sice zajímavé, vidět mutanta na vlastní oči, ale nemohla se na to pořád upínat. Nemohla jsem spoléhat na to, že nás teď něco spojuje. Nemohla jsem spoléhat ani na to, že se mu líbím.
Po tomto mini proslovu sama k sobě jsem se vydala s tácem, na kterém jsem měla položený talíř s těstovinovým salátem a pití, k Julii, která už seděla u stolu s dalšími spolužačkami.
„Nešla bys se mnou zítra do drogerie? Už vážně potřebuju nový lesk na rty,“ zamumlala Julie mezi dvěma sousty.
„Jo, dobře. Ráda. Alespoň si vyženu z hlavy ty-víš-co,“ odpověděla jsem tajemně, což přilákalo Lilly Greenovou, která seděla vedle mě. Ráda jsem se s ní bavila, a byly jsme kamarádky, ale s mutantním tajemstvím jsem se s ní dělit nechtěla. Chtěla jsem najít vhodnou výmluvu, ale v hlavě jsem měla prázdno.
„Noo…“ snažila jsem se odvést pozornosti tím, že jsem se začala rozhlížet po jídelně.
„Co si chceš vyhnat z hlavy?“ zopakovala.
„Jak mě táta nachytal s Jamesem v posteli,“ osvítila mě inspirace. Julie a ostatní moje kamarádky tu historku slyšeli hned další den, co se to stalo, ale pořád jim to přišlo stejně vtipné.
„Víš, jaký to byl trapas? Když se na tátu podívám, vždycky zrudnu,“ smála jsem se. Nebyla to tak docela pravda, protože jsem měla čisté svědomí. Sice jsem se nedozvěděla, co mi chtěl James říct, ale byla jsem ráda, že nás otec vážně nenachytal při něčem horším. Při čem, to jsem si ale raději nepředstavovala.
„Já bych se asi zbláznila, kdyby se to stalo mě!“ otevřela Lilly znovu téma, které jsme probírali už v úterý. Ostatní holky u stolu se nadšeně přidaly. Každého moje historka jaksepatří pobavila.
„Stejně je James ale kus… Co bych dala za to, kdyby lezl do postele ke mně!“ zasnila se Julie. Zakoulela jsem očima a hodila po ní těstovinu. Vyjekla a hodila mi ji zpátky. Když jsem těstovinu setřásla, znovu jsem se pustila do jídla. Nebylo sice nic moc, ale muselo stačit, protože jsem měla hlad.
„A příští rok do třeťáku…“ zamumlala Lilly, když se přestalo probírat načapání kluka v posteli.
„Už… Před chvilkou jsme byly jenom parta uječených prvaček, a teď…“ zamumlala Julie a prohrábla vidličkou svůj salát.
„Letí to… Fakt to letí. Přijde mi, že se za ty dva roky všechno tolik změnilo…,“ zamumlala Christine Jacobsová. Do diskuze se zapojovala jen zřídka, protože byla dost tichá.
Ostatní přikývly a chvilku jsme se jen mlčky šťouraly ve svých talířích, každá ve svých myšlenkách. Já ale nepřemýšlela o minulosti ani o budoucnosti, protože jsem nepřemýšlela vůbec o ničem.
Když jsme si s Julií vzaly ze skříňky věci, vydali jsme se ke mně domů. Po cestě jsme se loudaly a rozebíraly její mladší sestru. Julie si myslela, že se dala k nějaké sektě, protože když kreslila obrázek její rodiny, všem namalovala černé vlasy a upíří zuby.
„Asi jenom někde něco viděla,“ smála jsem se.
„Určitě ji stáhla nějaká sekta!“ trvala na svém Julie. Nemyslela to ale vážně, protože se smála stejně jako já.
„Ježiš! Ježiš! Panebože!“ zaklela najednou a připlácla si ruku na čelo.
„Co je?“ zeptala jsem se, pořád rozesmátá.
„Já B. zase měla vyzvednout!“ to už jsme se obě smály tak, že Julii vytryskly slzy. Lidé, kteří procházeli okolo nás se nám zdvořile vyhýbali velkým obloukem. Smály jsme se ještě víc.
„Já… já raději pro ní půjdu!“ Julie si utřela slzy smíchu a položila mi ruku na rameno.
„Přijdeš potom?“ zeptala jsem se.
„No, ráda bych, ale nebudu prudit mámu. Už mě nejspíš čekala i s B. doma,“ zamyslela se.
„Tak si to užijte,“ zasmála jsem se. Julie byla příšerně zapomětlivá, co se týkalo její rodiny.
„Zavolám ti, Soph,“ rozloučila se, a vyběhla dolů po ulici. Zakroutila jsem očima. To byla prostě Julie.
Zbytek cesty domů jsem si krátila sledováním kolemjdoucích, a tipováním, co dělají. Když jsem jednoho staříka o holi označila jako masového vraha, raději jsem s tím přestala.
Doma na mě jako vždy nikdo nečekal. Někdy jsem si přála mladší sourozence, ale když jsem poznala Julii, rychle jsem to zase zavrhla.
Vyšla jsem nahoru do svého pokoje, vyndala si všechno učení z tašky a vyskládala ho na pět polic, které jsem měla postavené u psacího stolu. Neměla jsem nic důležitého na prací, tak jsem si došla do kuchyně udělat svačinu. Ačkoliv jsme neměli žádnou hospodyni, kuchyně byla pořád uklizená a lednice plná jídla. Někdy jsem přemýšlela, jak to máma všechno stíhá, ale usoudila jsem, že to raději nechci vědět. V kuchyni jsem vždycky byla ráda, protože byla celá ze světlého dřeva a na lednici bylo spoustu papírů a fotek. Připadala jsem si tam jako v dokonalém domě z katalogu, který byl ale plný radosti a lásky, ne chladný a cizí.
Otevřela jsem lednici, a vyndala si bagetu s kuřecím masem, jablko a banán, které jsem nakrájela na kousky. Vždycky jsem je jedla takhle. K tomu jsem si natočila sklenici vody a vše odnesla na balkon. Z knihovničky jsem si vzala rozečtenou knihu, od počítače vytáhla mp3 se sluchátky a pohodlně se usadila na židli, nohy opřela o zábradlí. Díky tomu, že jsem měla žaludek zmáčknutý mezi pánví a hrudníkem, neměla jsem na jídlo vůbec chuť. Jak jsem četla, pomalu jsem přestala vnímat hudbu, kterou jsem chtěla slyšet víc, než číst. Odložila jsem knihu na stolek před sebou a jen se zaposlouchala do dokonalých tónů a dokonalého hlasu, když náhle na zábradlí objevil Miracle. Přelezl ho a skočil na balkon. Zůstala jsem na něj koukat jako na zjevení.
„Ahoj,“ pozdravil mě. Zamrkala jsem a sundala si sluchátka z uší.
„Co tu děláš?“ vyrazila jsem ze sebe, stále ještě udivená.
„Přišel jsem tě navštívit. Na exkurzi, pamatuješ?“ pořád se usmíval jeho typickým polovičatým úsměvem. V očích měl pořád ten smutek. Nepřišlo mi to jako smutek z něčeho, co se stalo v poslední době. Spíš to byla permanentní rána, která nešla vyléčit.
„Já… myslela jsem, že už se nevrátíš,“ zamumlala jsem a odložila mp3 na stůl. Pořád hrála a na displeji blikal název aktuální skladby – Show must go on od Queen.
Miracle ji otočil čelem k sobě.
„Queen?“ řekl překvapeně, s úsměvem, který se najednou znovu rozšířil, potěšený a překvapený.
„Úžasná hudba,“ usmála jsem se. „Ty je znáš?“
„Jasně,“ řekl, a v jeho hlase bylo patrné, že je nezná jen ze zmínky. Zato v očích se mu mihl nepřítomný výraz, jako by si na něco vzpomněl.
„Tuhle mám vlastně nejradši,“ řekl. „Ale ne vždycky se tím dá řídit.“
„Já mám ráda všechny,“ řekla jsem a dobře si uvědomovala svůj úsměv. „Takže ty jsi ještě ke všemu mutant s dobrým hudebním vkusem!“ poznamenala jsem. „A zmizíš zase nebo si sedneš?“ Mluvila jsem se rychle, protože jsem si uvědomila, že celou dobu stojí před křeslem naproti mně a mohl by rychle slézt z balkonu a zmizet jako posledně.
„Jo, sednu. Díky,“ posadil se, nohy natáhl šikmo před sebe a pozoroval mě.
Natáhla jsem se po mp3 přehrávači a vypnula ho.
„Myslela jsem si, že už tě neuvidím,“ přiznala jsem, když jsem si uvědomila, že ta představa mě trápila víc, než jsem si byla ochotná připustit.
„Ty sis vážně myslela, že už nepřijdu? No, nepopírám, že bych měl jisté důvody… “ zatvářil se trochu kysele. Chtěla jsem ho rozveselit.
„Ale… nějaká sympatická lovkyně?“
„Něco takovýho,“ řekl sarkasticky. „Ale ne, to vážně ne. Lovci chodili v oblasti, kde máme skrýš. Od neděle jsme se od tamtud nehnuli. Došli nám zásoby a potom i voda. Naštěstí ale dneska ráno odešli.“
Zakroutila jsem hlavou. Přišlo mi neuvěřitelné, že se mu něco takového stalo. A že tu přede mnou skutečně stojí – vlastně sedí.
„No, a co tak skupina mutantů dělá pár dnů v nějaký díře?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Nic. Dylan…,jeden mutant, nás zneviditelnil. Funguje to na celou skupinu. No a tak jsme tam pět dní seděli, než lovci odešli. Tohle je snad ještě horší, než utíkat. Mohli jsme se sice pohybovat po chatě, ale neriskovali jsme to.“
„To muselo bejt...“ nevěděla jsem, co říct. Naštěstí mi Miracle pomohl.
„Dlouhý?“
Zasmála jsem se. „Jo. Nemáš hlad?“ nechápala jsem, proč se ho pořád ptám na jídlo. Měl trochu propadlé tváře, ale i přesto byl pořád… neuvěřitelný.
„No, tentokrát mám,“ řekl, jako by sám sebe překvapil a usmál se. Přisunula jsem k němu bagetu, kterou jsem ani nestihla načít.
„Ty nejíš?“ zeptal se.
„Já jím. Na rozdíl od tebe každej den,“ opáčila jsem. Když se Miracle pustil do bagety, natáhla jsem se pro sklenici s vodou a přistrčila ji blíž k němu. Zhluboka se napil a vděčně se na mě usmál. Najednou jsem sama měla příšerně sucho v puse.
„Nebude ti špatně?“ zeptala jsem se ho po chvilce s potměšilým úsměvem.
„Proč?“ nechápal a měřil si mě zvědavým pohledem.
„Protože jsem slyšela, že jíte jenom krysy. No a radikální změna stravy není zrovna - “ nedokončila jsem, protože po mě hodil obal od bagety, kterému jsem se šikovně uhnula, takže skončil na podlaze pod zábradlím.
„Nejenom krysy,“ řekl naoko uraženě. Oba jsme se zasmáli. Napadlo mě, že kdyby byl člověk, možná by tady se mnou ani neseděl. Zřejmě by měl na práci mnohem zajímavější věci než lézt za holkou, kterou tak trochu pobláznil. Nepochybovala jsem, že by byl oblíbený, hlavně mezi děvčaty. Byl vážně moc hezký.
„Proč si mě tak prohlížíš?“ vytrhnul mě Miracle ze zamyšlení. Cuknula jsem sebou s rozpačitým úsměvem. Nachytal mě.
„Život je nefér,“ zamumlala jsem a sklopila pohled.
„To je.“ Chtěla jsem se ho na tolik věcí zeptat, ale bála jsem se, že každou chvíli zase uteče. Mlčela jsem a prohlížela si vzorek kovové mřížky na stolku před sebou.
„ Dvacátýho pátýho to bude šest let…,“ řekl, pohled upřený kamsi za mě.
„Šest let od čeho?“ nechápala jsem.
„Od tý konference,“ řekl a já věděla, že chtěl dodat ještě nějaké sprosté slovo. Podíval se mi do očí. „Ten pocit, že někdo jinej jedná o tvým osudu… To je tak ponižující…“
Přikývla jsem, protože jsem vůbec nenacházela slova, zase. Nedokázala jsem si to představit, že by budoucnost nebyla jen a jen v mých rukách, ale rozhodovali o ní cizí lidé. Kdyby lidé zpečetili můj osud jenom proto, co jsem a aniž by věděli, kdo jsem.
„Já…,“ začala jsem a musela sebrat odvahu promluvit, „přemýšlela jsem, kdo bys byl, kdybys byl… člověk. Nechápej mě špatně, mně to nevadí, že jsi mutant. Ale jenom mě to tak napadlo…“
„Mně to nevadí.“ Sjel v křesle trochu níž a na vteřinu si rukama zakryl obličej. „Co bych podle tebe byl? Basketbalista? Herec? Zpěvák?“
Začervenala jsem se. „Model.“
„Cože?“ Rozesmál se nahlas. „To snad ne!“ Smál se, upřímně a od srdce. Poslouchala jsem jeho smích, když se k němu přidal i můj vlastní. Opřela jsem si ruku o stůl a opřela se o čelo, aby mi neviděl do obličeje. Hořela jsem rozpaky, ale smát se bylo neuvěřitelně příjemné.
„To už bych spíš řekl, že bych mohl být zpěvák.“ Znovu se zasmál. „A to zpívám tak, že bych to mohl používat jako docela destruktivní schopnost.“
Protočila jsem oči. „Promiň. Možná bys byl prostě můj spolužák. Vlastně vím o spoustě věcí, co bys mohl být. Ale nevím, kdo jsi teď.“
„Tak dobře… Dneska máš právo na dvě otázky,“ řekl s úsměvem.
„Tak se připrav na záludný otázky,“ opáčila jsem se vesele. Miracle se trochu nahrbil, ale jinak na sobě nedal nic znát. Poznala jsem, že je hodně témat, o kterých se bavit nechce. Bála jsem se, že se trefím do jednoho z nich, takže jsem vyhrkla první bezpečnou otázku, co mě napadla.
„Chodíš do školy?“ Jakmile jsem otázku vyslovila, nejraději bych ji vyměnila za jinou. Chtěla jsem se ho zeptat na spoustu jiných, zajímavějších otázek, ale tato byla nejméně osobní, tudíž nejlepší.
„Chodil jsem. Potom mě ale učili starší mutanti. Nebylo to nic moc, ale každej mi řekl, co věděl. Taky jsem hodně četl.“
„A teď?“
„Víš, že to už jsou dvě otázky?“ uličnicky na se na mě podíval, strach na co se zeptám z něj trochu opadl, přestože se ještě pořád trochu stahoval do sebe, jako by čekat na ránu.
„Ne, ne! To byla jenom doplňující otázka!“ namítla jsem.
„No tak dobře.“ Usmál se, opět s jedním koutem výš. „Teď už nic. Něco vím, nejsem úplně blbej. To mi musí stačit…“ odmlčel se. „Ty studuješ proto, aby ses po škole mohla živit tím, co tě baví. Abys to nějak zužitkovala. Já to ale celou dobu dělám jenom sám pro sebe. To je tak… beznadějnej pocit. Asi to nedokážeš pochopit, ale… Když děláš něco, co by lidi měli ocenit, ale vlastně to děláš jenom pro sebe.“
Kousla jsem se do rtu. „Myslíš, že se ti to jednou nebude hodit?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „To jo, jasně, že bude. Ale…“
„Myslíš, že nemáš žádnou budoucnost?“ řekla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Miraclův pohled trochu sklesnul. Viděla jsem, že jsem tou otázkou ťala do živého. Než jsem se stihla omluvit, odpověděl mi: „Jak bych mohl? Když budu mít štěstí, budu celej život na útěku.“
Chvíli jsme oba mlčeli, váha jeho slov byla příliš velká.
Chtěla jsem něco říct, ale přerušily mě dveře do pokoje. Oba jsme sebou s Miraclem cukli. Rozbušilo se mi srdce a modlila jsem se, aby to nebyla matka nebo otec, ale když jsem nadzvedla hlavu, oknem jsem viděla, že k nám míří James.
„Jamesi?!“ vyjekla jsem a vyskočila ze židle. Nechápala jsem, co tu chce.
„Miracle, to je jenom…“ chtěla jsem mu říct, kdo James je, ale to už přešel k nám a na vysvětlování nebyl čas. Bohužel tu větu James slyšel a jakmile přišel na balkon, zlostně si Miracla změřil.
„Tak tohle je ten tvůj„zázrak?“ řekl jízlivě. Ublíženost se mu dařilo zamaskovat skoro dokonale, ale mě bodlo u srdce. Ranila jsem ho. Kousla jsem se do rtu a sledovala Miracla, který už se také postavil, a obezřetně Jamese pozoroval. Pevně držel dlaněmi okraje svého trička s dlouhým rukávem a dal ruce za záda.
„Co tu chceš?“ zavrčel na něj James.
„Jamesi, nech ho. To tebe jsem nezvala,“ pevně jsem ho chytla za loket a podívala se mu do očí.
„Sophie…“ nevěděl, jak reagovat na to, že ho vyháním. Bylo mu to celé dost trapné, to na něm bylo vidět. Miracla považoval za soupeře, ačkoliv vůbec nevěděl, co u mě dělá a viděl ho poprvé. Ale pořád to byl kluk na mém balkoně.
„Můžeš přijít později,“ dodala jsem, načež James naštvaně strčil ruce do kapes. „A vůbec, kdo tě pustil?“
„Chtěl jsem tě překvapit.“ Teď už se i díval jako ublížené štěně. Bylo mi ho svým způsobem líto.
„Kdo tě pustil?“ opakovala jsem, naštvaná, že neodpověděl na mojí předchozí otázku, ale do hlasu se mi nepodařilo dát dost důrazu.
„Šel jsem zadem,“ vysvětlil a jeho pohled se změnil na povýšený, když se podíval na Miracla. „Se Sophií se znám už dvanáct let. Znám to tady jako svůj vlastní dům,“ dodal a já na něj dostala neuvěřitelný vztek. Lítost byla ta tam. Ublížila jsem mu, což mě mrzelo, ale on to maskoval za aroganci a povýšenost a to mě štvalo.
„Tak už vypadni,“ zavrčela jsem. „Promluvíte si později, jo?“
„Ne, klidně půjdu já,“ řekl Miracle, ale já zavrtěla hlavou.
„Jamesi, jdi.“ James ještě jednou věnoval Miraclovi naštvaný pohled a odešel do dveří.
„Bože můj, to je pitomec…“ s rukou na čele jsem se svezla zpět do křesla. „Promiň.“
„A to byl tvůj…?“ zeptal se opatrně Miracle. Pořád jsem nemohla uvěřit, že se hádka mezi nimi tak snadno zažehnala. Asi dnes mám šťastný den.
„To byl můj kamarád.“ Bylo mi trapně, protože jsem tušila, na co se Miracle zeptá potom.
Kupodivu otázku „A mně zná proč?“ nepoložil. Jenom se na mě pořád díval, už si nesedl.
„Ještě mám na tebe jednu otázku,“ připomněla jsem mu, abych smetla Jamese ze stolu.
„Dobře.“ Souhlasil rezignovaně. I když jsem na něj měla ještě tisíce otázek, položila jsem jen jednu:
„Přijdeš ještě?“ zeptala jsem se. „Prosím. Chci tě znova vidět.“
Začal přelézat zábradlí, ale po mé poslední větě ke mně překvapeně vzhlédnul. „Ty chceš?“
„Jo.“ Usmála jsem se. „A ty?“
Usmál se. „Chci.“