Strange - 5. Kapitola

V pondělí mě Julie nadšeně přivítala hned u skříněk.
„Panebože, Sophie! Jsem strašně nedočkavá, až mi dořekneš to o tom mutantovi!“ spustila naléhavým šeptem.
„Až po škole, je to dlouhý,“ usmála jsem se při vzpomínce na Miracla.
„Takže to mělo pokračování?“ Julie nadskočila. Mutanti jí vždycky zajímali víc než mě. Já je brala jenom jako každodenní skutečnost, kdežto ona je považovala za něco zajímavého a tajemného.
„Jo.“ Úsměv mi z tváře nezmizel, ačkoliv jsem měla pocit, že jeho Miraclův rychlý odchod je něco jako odmítnutí. Přesto jsem se na představu jeho smutných očí a černých vlasů upínala víc, než bych měla.
„Jaké pokračování čeho?“ Vedle nás se objevil James a začal si brát ze skříňky učebnice.
„Ale… Nic, to jsou jenom takové holčičí záležitost,“ ošívala jsem se a vyhýbala se jeho pohledu.
„Sophie potkala - “ než to stihla Julie dokončit, silně jsem jí kopla do nohy a vrhla po ní zlý pohled.
„Promiň,“ naznačila mi němě.
„Eh?“ James nadzvedl obočí. „Mělo by mě to zajímat?“
„Promiň, to jsou vážně… Holčičí záležitosti. To by tě nezajímalo,“ odbyla jsem ho a začala se hrabat v batohu, abych vypadala, že mám na práci něco důležitějšího a hlavně proto, abych před Jamesem nemusela jen tak stát.
„No dobře. Že to byl nový druh rtěnek?“ zasmál se svému vtipu a potom odešel po schodech nahoru, k naší třídě. Vrhla jsem na Julii další naštvaný pohled.
„Julie! Tohle nemůžeš! Víš přece, co by se stalo, kdyby se to dozvěděl někdo další,“ řekla jsem tiše, ale o to víc naštvaně.
„Promiň, promiň. Ale s Jimmym se kamarádíš už dost dlouho na to, aby to mohl vědět,“ opáčila.
„No jo, ale stejně! Nikdo se to nesmí dozvědět.“ Zakoulela jsem očima. Nevěděla jsem, jak bych o tom Jamesovi mohla říct. Jak to začít, co říkat a proč mu to vlastně říkat.
„Promiň, už budu mlčet. Ale po škole už se z ničeho nevykroutíš a všechno mi pěkně řekneš!“ dodala nakonec Julie a společně jsme se vydaly ke třídě.
„Jo, řeknu. Je toho víc než dost,“ zlomyslně jsem se usmála, abych tak navnadila její zvědavost.
„Ježiš, Sophie! Já to tak dlouho nevydržím!“ protestovala a začala do mě šťouchat učebnicí biologie. Zasmála jsem se a připlácla si ruku na pusu v gestu nic ti neřeknu. Julie jen zakoulela očima, pořád s úsměvem na rtech.
Když jsme došly do třídy, už zvonilo na první hodinu – biologii. Naštěstí náš učitel připravoval závěrečné písemky pro jiné ročníky, takže jsme měli zadané jenom přečtení dvou kapitol o centrální nerovové soustavě. Vyhrabala jsem svou učebnici a začala číst. Informace už jsem znala, protože mi to všechno vykládali rodiče, když jsem byla malá. Začala jsem tedy listovat knihou a zarazila se na poslední kapitole, ke které jsme se měli už brzy dostat – genetika mutantů. V každé učebnici byla nějaká podobná kapitola zabývající se mutanty. Bylo v ní pár nepotřebných informacích, protože všechno už lidé znali. Já se do kapitoly ale přesto začetla.

V současné době se vědci stále snaží přijít na způsob, jak zničit mutagen v těle. Poté by se z každého mutanta stal člověk, četla jsem. K odstranění schopností je třeba nejen zničení třináctého mozkového nervu, ale také změna krevní skupinu z AB na A, B nebo 0. Bez třináctého nervu, který mimo schopností ovládá i krvetvorbu, však tělo nedokáže fungovat.
Krevní skupina AB existuje méně než tisíc let. Nejspíš se jedná o reakci organismu na nepříznivé podmínky během vývoje člověka a z nich plynoucí obranu – vyvinutí třináctého nervu a jeho převzetí zodpovědnosti za krvetvorbu. Doteď ale nikdo neví, jak a proč začal sloužit na schopnosti. Ví se jen, vyoperováním třináctého nervu se úplně přestane vytvářet mutantí krev, takže pro odstranění nervu musí nastoupit komplikovaná léčba, změna krevní skupiny a další a další postupy. Z toho plynou nesčetné komplikace a nepříznivé reakce vnitřních orgánů lišící se jednotlivec od jednotlivce.
Kdyby se lidem podařilo úspěšně dokončit léčbu po odstranění třináctého nervu, byl by to obrovský přínos pro lidskou rasu.

„No jasně!“ vyhrkla jsem pobouřeně, jakmile jsem dočetla. Bohužel si mojí poznámky učitel všiml.
„Copak, slečno Shaydonnová? Nějaká informace se vám nezdá?“ nadzvedl si brýle a změřil si mě zpod nich.
„Ne… To nic,“ zamumlala jsem, ale to už si učitel všiml, že mám otevřenou jinou kapitolu. Přešel k naší lavici v zadní řadě a zvedl učebnici, aby se mohl kouknout na stránku, kterou jsem četla.
„Na mutanty taky přijde, jen se nebojte. Ale teď,“ demonstrativně nalistovat zpět na centrální nerovovou soustavu a položil mi učebnici zpět na lavici, „se věnujte lidem.“
Pár lidí se zahihňalo, když odcházel ke svému stolu.
Já se ale lidem věnovat nechtěla.