Strange - 4. Kapitola

Chvíli jsme se na sebe s Miraclem jen dívali. Pořád nebyl slyšet motor auta zezadu.
„V pořádné posteli jsem neležel už strašně dlouho,“ řekl tiše s mírným úsměvem, ale nepodařilo se mu úplně zakrýt rozpačitost. Nedivila jsem se mu.
„Spíte na zemi?“ zajímala jsem se a hlavu si podložila polštářem, aby mě nebolelo za krkem. Věděla jsem, že se zajímám o jeho osobní věci, ale chtěla jsem alespoň pár odpovědí. Srdce se mi tetelilo a přála jsem si, abychom takhle leželi třeba navždycky.
„Většinou. Ale někdy máme i matrace nebo karimatky.“
Bylo to pro mě nepředstavitelné. Celý život jsem trávila v dobrých podmínkách, zatímco mutanti bojovali o přežití každou noc.
Znovu jsem si vzpomněla na fotografie, které jsem našla na chatě. Moje rozpálené ochladilo lehké vyděšení. Miracle poznal, že se něco děje.
„Stalo se něco?“ zajímal se a postrkoval před sebou malého plyšového psa směrem ke mně.
„Ale ne. Ani ne. Jenom… To nic. Je mi trochu úzko,“ přiznala jsem a na okamžik zavřela oči.
„Z mutantů?“
„Ano. Ne. Tedy vlastně z toho, co jim lidé dělají…Proč?“ Před očima jsem živě viděla všechny tři fotografie.
„Nestarej se o to, buď ráda, že jsi, kdo jsi,“ řekl polohlasně Miracle a jeho jasný pohled se mi zabodával do morku kostí. Doufala jsem, že moje vlasy vypadají alespoň trochu normálně. Uvědomovala jsem si každý svůj nádech, obě nohy pod peřinou, ruku, kterou jsem si podpírala hlavu a druhou, kterou jsem měla položenou na posteli. Byla jsem ani ne na šířku dlaně od hradby z peřin, Miracle ležel na zádech, hlavu natočenou směrem ke mně. Tak blízko, že jsem viděla každý pramen černých vlasů, který mu spadl přes oči. Chvěla jsem se.
„Já…“ Málem jsem mu řekla o tom, co jsem na chatě viděla, ale Miracle si rychle přetáhnul peřinu přes hlavu právě ve chvíli, kdy se začaly otevírat dveře. Do pokoje vešla máma.
„Sophie, ty nespíš?“ zeptala se.
„Ne, probudily mě nějaký hlasy,“ zamumlala jsem a otočila se čelem do pokoje. Snažila jsem se nenuceně hodit na Miracla nějaké polštářky.
„Sophie, nechtěla jsem to vytahovat teď, ale… Proč se o tebe ten lovec zajímá? Vím, že to jsou lidé bez mozku, ale stejně. Nic nedělají bezdůvodně.“ Probodla mě pohledem.
„Já… no… totiž… Když jsem šla do pizzerie, měla jsem několik náramků na levý ruce. Ty černý, korálkový.“ Bradou jsem ukázala na svůj rohový psací stůl, na němž leželo šest náramků, ještě z pátku.
„To je dost možné. Jsou to vážně pitomci.“ Matka zakoulela očima a přešla ke mně. „Už nevědí po čem vlastně jdou, tak prověřují všechny lidi s náramky na levém zápěstí,“ usoudila otráveně.
Kývnula jsem, na znamení, že to chápu a že mi to nejde na mysl stejně jako jí.
„Tak skus ještě spát, Sophie.“ Chtěla na mě pohladit po vlasech, ale já jsem bezděčně uhnula trochu dozadu, čímž jsem byla u Miracla najednou ještě blíž. Posunula jsem se znovu dopředu. Tváře mi hořely. Bála jsem si, že si toho máma všimne, ale naštěstí se jen shovívavě usmála.
„No jo, už jdu,“ usmála se a já znovu kývnula.
„Dobrou.“
Když odešla, znovu mi na mysl vytanuly ty fotky. Rychle jsem tu představu ale setřásla. Máma a táta jsou prostě vědci a tohle jsou prostě jen materiály. Jinak to být nemůže. Jako malé mi vždycky říkali, že mutantům, kteří souhlasí dobrovolně, odebírají vzorky. Samozřejmě měli před konferencí nějaké dobrovolníky. Mutanty, kteří špatně nesli odmítavé reakce společnosti, nemožnost se začlenit a získat práci a plnohodnotný život. Jenže. Po konferenci se to muselo změnit. Když měli povolení chytat každého mutanta, už neměli jenom hrstku dobrovolníků. Už měli celé zástupy nedobrovolně pochytaných mutantů, kteří v posledním zápase s lovci bojovali nejen o svobodu, ale i o svůj život.
Mezi lidmi se to všeobecně vědělo, ale lidé se mutantů báli natolik, že jim lidská práva už nic neříkala. Že přehlíželi, že jsou stovky mutantů vražděny, jen kvůli nezdařilým pokusům udělat z nich lidi.
A vždyť mutanti už vlastně nebyli považováni za lidi. Jenom za jejich odpad.
Abych si byla jistá, že už ke mně nikdo nevtrhne, vylezla jsem a došla ke dveřím a zamkla je. Miracle si s povzdechem ohrnul peřinu až do pasu a vzepřel se na loktech.
„Vypadá to, že to tvoji rodiče zažehnali,“ prohlásil a odhrnul peřiny, polštářky i plyšáky stranou. Nohy v teniskách přehodil na stranu postele a počkal, než jsem zavřela balkon a zatáhla žaluzie.
„Promiň za ty boty,“ omluvil se s trochu provinilým výrazem.
Tiše jsem se zasmála. „Nic se nestalo.“ Pousmál se. Levý koutek dával vždycky výš, než pravý.
„Pořád tam jsou,“ řekla jsem, když jsem stahovala žaluzii na okně. Miracle se postavil a vyhlédnul ven střešním oknem nad stolem u dveří, ze kterého bylo vidět na sousední domek a zahradu.
„Budou to tady lovci teď sledovat?“ zeptala jsem se ho.
„Nevím. Tobě ale nic neudělají. Leda by si ověřil, že vážně nejsi mutant, což už nejspíš udělali.“ Začal se bezděčně dotýkat dlouhých plochých listů květiny vedle stolu.
„Takže jsi zašel na exkurzi?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Interaktivní exkurze,“ podotknul a spustil ruce podél těla.
„Tak vítej, právě se nacházíš v původním lidským pokoji. Tady vidíš člověka z druhu idiotů,“ řekla jsem slavnostním hlasem. Miracle se usmál, ne polovičatě, ale úplně, pobaveně ukázal řadu bílých horních zubů. Ten úsměv mu změnil obličej, uvolnil ho. Přesto jsem mu ale viděla na očích jakýsi stín smutku, který se ho pořád držel, obzvlášť když se neusmíval.
Napadly mě všechny mé otázky, jestli mutanti vážně vraždí, kde má tetování a hlavně jakou má schopnost, ale zatlačila jsem je hluboko. Nechtěla jsem vypadat moc vlezle, protože tohle všechno byly osobní věci. Obzvlášť ne teď, když se konečně upřímně usmíval.
Druhá část mého mozku mě ale neustále strašila – co když ovládá myšlenky a je to zločinec, který mě nutí dělat to, co chce? Otřásla jsem se. Uvnitř jsem věděla, že to není pravda, ale neopustilo mě nutkání vědět, jak to skutečně je.
Seděla jsem na posteli a Miracle si sednul na židli od počítače. Zvedla jsem k němu oči.„Řekneš mi, jakou máš schopnost?“ zeptala jsem se trochu nesměle. „Teda jestli ti nevadí, že se tě ptám… Ale známe se dva dny a už jsi byl u mě v posteli, takže…“ rozpačitost jsem zakryla tichým zasmáním.
„Ne, vlastně jsem se divil, že ses nezeptala hned. Obzvlášť, když sis myslela, že jsem sympatizant,“ rýpnul si. „Tohle by tě mělo zajímat.“
„Zajímá. Ale taky jsem uvažovala, jestli mě jen nevyužíváš ve svůj prospěch, třeba jestli neovládáš myšlenky?“ Trochu ucuknul pohledem, ale rychle se zase trochu uvolnil.
„No, to vážně ne. A myslím, že kdybych tě chtěl nějak ovlivnit, mohl bych ti leda tak dát elektrickej šok,“ řekl a sledoval mou reakci. Sám se tvářil neutrálně, ale já byla docela mile překvapená a nadšená.
„Ovládáš elektrickej proud?“ Přikývnul. „Co všechno s tím můžeš dělat?“ zeptala jsem se. Přišlo mi to jako dost užitečná schopnost.
„Můžu ti zapnout lampičku,“ řekl s úsměvem, ale na očích mu byl smutek vidět jasněji, než předtím. Lustr na stropě se najednou rozsvítil, zhasnul a potom světlo postupně ubíralo na intenzitě, než zhasnulo znovu. Zůstala jsem na Miracla omámeně koukat
„To je vážně… hustý,“ řekla jsem, protože vyjádřit nadšení by vzhledem k jeho pohledu asi nebylo úplně nejvhodnější. V televizi občas běžely speciály o mutantech a jejich schopnostech, ale ukazovali většinou ty nejumírněnější, aby lidi příliš nevyděsili.
Miracle jen pokrčil rameny. „Jo, ale raději bych jí vůbec neměl,“ přiznal.
Raději jsem změnila téma, ačkoliv bych ho nejraději zpovídala dál.
„Nemáš hlad? Říkal jsi, že celou noc utíkáš před tím lovcem.“
„Nedělej si o mně starosti,“ řekl neutrálně a trochu se pootočil stranou, takže jsem mu neviděla do obličeje. „Já raději už půjdu. Nechci ti dělat problémy.“
Celou dobu jsme mluvili tlumenými hlasy nebo šeptem, aby nás rodiče neslyšeli, ale teď jsem svůj hlas tlumila dost těžko.
„Neděláš mi problémy. Nabídla jsem ti přece pomoc,“ namítla jsem. Nechtěla jsem, aby odešel. Bylo mi s ním… dobře.
„A pomohlas mi.“ Přešel od psacího stolu a podíval se skrz žaluzie ven. Stoupnula jsem si vedle a podívala se do mezery mezi žaluziemi společně s ním. Zavřenými dveřmi a okny sice nebylo slyšet, že lovci odjeli, ale auto už tam nestálo. Posadila jsem se zpátky a Miracle po chvíli vedle mě. Tělem mi projela vlna chvění, když paží zavadil o mou. „Tohle pro mě žádný člověk neudělal a já si toho moc vážím,“ řekl a podíval se mi do očí. Vypadal smutně.
„Tak si se mnou aspoň dej snídani,“ trvala jsem na svém. Byl na rozpacích, protože mu jeho instinkty nejspíš velely, aby zmizel, ale nějaká jeho část snad chtěla zůstat. Doufala jsem v to.
„Promiň, to vážně nejde. Tvoji rodiče… Raději vážně půjdu. Sestra si bude dělat starosti,“ řekl nakonec.
„Ty máš sestru?“ Byla jsem upřímně překvapená.
„Jo, její čtrnáct.“ Chtěla jsem se zeptat, jestli je to taky mutant, ale to už Miracle otevřel balkonové dveře a vyšel ven. Ještě se na mě otočil, než se přehoupl se přes zábradlí a zmizel. Několika rychlými kroky jsem přešla pokoj a vyšla na balkon za ním.
„Uvidím tě ještě?“ zeptala jsem se směrem dolů, ale do prázdna. Miracle už zmizel za rohem.