Strange - 3. Kapitola

V sobotu jsem moc dlouho vyspávat nemohla, protože mě rodiče odtáhli na naši chatu pod hranou výhružkou, že jestli nepojedu, budu muset uklidit celý dům, což by mi ale tak nevadilo. Potom začali argumentovat tím, že jsem hrozně bledá a potřebuju ven a nakonec vytáhli nejtěžší kalibr; že jim je líto, že už s nimi nechci trávit tolik času, jako když jsem byla mladší. Nakonec jsem kývnula, protože mě někde uprostřed jejich vtipkování začalo mrzet, že mám takovou nechuť ke společným akcím, že je pořád odmítám. Takže to ráno se ve mně ozvalo špatné svědomí a touha udělat jim radost.
Naše chata byla v malé vesnici, vzdálené od města asi patnáct kilometrů. Jelikož vesnice čítala jen okolo deseti domů a nebyl v ní nikdo, s kým by se dalo bavit, nebo něco, čím by se dalo pořádně zabavit, a mě nudilo celodenní ležení na slunci, nejezdila jsem s nimi příliš často.
Chata byla celkem velká, měla jsem v ní i vlastní pokoj. Sice maličký, ale docela příjemný.
Protože mě rodiče vzbudili už v osm ráno, v devět jsme vyjeli. Vzala jsem si pět knih, a na poslední chvíli se snažila dobít mobil, protože jsem věděla, že budeme na chatě dlouho do večera.
Jakmile jsme byli na místě, rodiče nasadili blažené výrazy a rychle se hnali pro nářadí, aby mohli co nejdřív začít pracovat na zahradě. Jak rychle se proměnili z dospělých v nadšené děti.
„Pomůžeš nám, Sophie?“ zeptala se máma, zatímco si zastrkávala blonďaté vlasy pod šátek. Barvu vlasů jsem zdědila po ní, ale jejich strukturu po tátovi, stejně jako šedé oči.
„Ne,“ odpověděla jsem prostě a vystoupala po dřevěných schodech do druhého patra. Ptala jsem se sama sebe, proč jsem proboha nezůstala doma. Výčitky svědomí byly jedna věc, ale den s Julií druhá.
Nakonec jsem to ale přece jenom pustila z hlavy.
Můj pokoj na chatě byl vážně malý, téměř méně než čtvrtina mého velkého pokoje ve městě. Byla jsem za něj ale ráda. Natáhla jsem se na postel a vyndala první knihu, kterou jsem si s sebou zabalila.
Po dvou hodinách mě čtení omrzelo, takže jsem sešla dolů do kuchyně. Nebyla tam lednice, ale nějaké jídlo rodiče přivezli v chladící přepravce. Odklopila jsem víko a z těch pár věcí, co tam byly, si vybrala banán. Protože jsem si k obědu nic jiného vzít nechtěla a knihy už mě nebavily, rozhodla jsem se porozhlédnout se na půdě. Měla jsem tam hodně věcí z dob, kdy jsem byla mladší, takže jsem se rozhodla využít příležitosti a udělat si nostalgické odpoledne.
Po úzkém, dřevěném žebříku jsem vyšplhala ze druhého patra a ocitla se v dusné, horké místnosti. Střecha byla nízká tak,že jsem se tam svým necelým metrem šedesát téměř nemohla narovnat.
Přede mnou bylo spoustu krabic, pořadačů a různých plastových boxů naplněných nejrůznějšími předměty. Rozhodla jsem se prozkoumat je všechny, ale nejprve jsem musela otevřít úzká, stará okna v dřevěných rámech, abych se na půdě v horku neudusila. Vzduch ale stál venku i vevnitř a obklopoval mě jako hustý, horký med. Přesto byl čerstvý vzduch ale trochu znát, takže se mi dýchalo lépe a mohla jsem se pustit do prozkoumávání.
V první, kartonové krabici byl starý porcelán, v dalších staré oblečení. Když jsem narazila na plastové pořadače naskládané v bílé, umělohmotné bědně, na první pohled mě zaujaly. Nevypadaly staře ani zatuchle, spíš, jako by je sem někdo dal nedávno. Přesto se na nich ale usadila lehká vrstva prachu. Setřela jsem ho levým zápěstím a vzpomněla si na Miracla a na mutanty. Tuhle myšlenku ale následovali další, o tom, jak mě zachránil, o jeho rukou na mém těle… Byla jsem si jistá, že měl tetování na pravém zápěstí, ne na levém. Věděla jsem, že bych se ho na to měla zeptat, zvlášť když to ještě nebylo úplně jasné. Ale co vůbec uměl? To byly otázky, které mě trápily nejvíc.
Pár minut jsem jen seděla na kolenou a zírala před sebe, pohlcena myšlenkami. Když jsem je zahnala, znovu jsem se pustila do prozkoumávání pořadačů.
První z nich byl napěchovaný spoustou záznamů o rozborech krve. Na každém byl uveden věk, takže se jednalo o lidi, ale nikde nebylo jméno – jen řada čísel. Pojmům z lékařské terminologie a změti procentuálních výsledků jsem příliš nerozuměla, proto jsem tyto záznamy opět uklidila. Do ruky jsem vzala další pořadač, ve kterém byly záznamy nejen o krvi, ale i o genech. Byly tam složité nákresy buněčné struktury provedené tužkou, rozbor DNA a biopsie orgánů. Překvapeně jsem je obracela v rukou. Muselo se jednat o záznamy o mutantech, protože lidské záznamy by se k rodičům jen těžko dostaly, ale proč by je měli tady? Nechráněné, téměř dostupné úplně každému? Nechápala jsem, ale stejně vzala další, poslední pořadač.
Jakmile jsem se podívala na první list, zalapala jsem po dechu a po celém těle mě zamrazilo. Na pažích mi naskočila husí kůže. Přinutila jsem se ale kouknout na další list.
Obě fotografie byly černobílé a zabíraly jen jednu třetinu papíru, ale stejně bylo zřetelně poznat spletité mutantí tetování, které ale bylo rozdělené na dvě poloviny rozšklebenou kůži, jenž odhalovala bezkrvé žíly a tepny – mutant, jemuž zápěstí patřilo, byl mrtvý. Druhá fotografie byla část břicha, boku, plného drobných jizev. Od jehel.
Obrátila jsem fotku dospodu a snažila se zahnat úzkost, která se mi nahrnula do krku, když jsem uviděla velkou jizvu sešitou černými stehy skoro přes půlku břicha.
Ostatní fotky jsem rozhodně vidět nechtěla.
Vše jsem rychle vrátila na místo, krabici zašoupla za jiné krámy a slezla dolů. Běžela jsem na zahradu, plná pobouření. Co to proboha je? Udělali to rodiče?
„Sophie, kdes byla?“ táta se na mě zářivě usmál. Náhle mě bojovnost přešla. Byli na mě vždycky hodní, snažili se mi vyjít vstříc a nikdy by mi neublížili. Ale znamenalo to, že s tím nemají nic společného?
„Na půdě,“ řekla jsem a srdce se mi rozbušilo.
„A našla jsi něco zajímavého?“ zeptala se mě bezelstně máma. Nasucho jsem polkla, a okamžitě se mi nahrnuly žaludečné šťávy do krku, tak, jako vždy, když jsem byla ve stresu. Začala jsem znovu polykat, abych je necítila, rozpínající se pachuť strachu a bezmoci.
„Ne.“ Otočila jsem se na patě, ale před vchodem do chaty jsem si to rozmyslela.
„Chci domů. Je tady hrozná nuda!“ zafňukala jsem, napůl hraně napůl doopravdy.
„Sophie, tohle…“ začal táta.
„Ne! Nechci tu být už ani minutu! Půjdu klidně pěšky. Nechápu, proč vás tahle blbá díra tak zajímá!“ vybuchla jsem. I sama sobě jsem zněla jako malé umanuté dítě.
Rodiče si vyměnili nechápavé pohledy. Můj vztek pro ně neměl opodstatnění. Ani já jsem si ho sama neuměla vysvětlit, protože jsem nechtěla vyvolávat ty dvě fotografie v mysli. Nebylo na nich sice nic až tak drastického, ale stejně mnou otřásly. Byli to mutanti, jako Miracle, mrtví, mučení, používaní na pokusy.
„Sophie…“ mamka nevěděla, co říct.
Hlavně, že se všichni bouří proti testování zvířat. Tohle bylo testování lidí!
„Chci domů,“ řekla jsem trochu dospělejším hlasem, ale přesto jsem chtěla dodat „Teď hned,“ ale to bych zněla jako rozmazlený fracek. Dodala jsem tedy jenom tiché „Prosím.“
„Tak my to tady doděláme, a okolo šesté hodiny pojedeme domů všichni,“ řekl po chvilce táta. „Stejně jsme tady nechtěli spát.“
„Ještě to tak,“ zabručela jsem.
Po celý zbytek odpoledne jsem chodila po zahradě, protože už pouhá přítomnost těch fotek v chatě mě znepokojovala. Bylo to jako strašidelné přebalu DVD, okolo kterých jsem jako malá chodila a nechtěla se na ně dívat, protože mě potom dlouho strašily, ale stejně k nim můj pohled nakonec zabloudil, protože mě cosi prostě nutilo znovu se na ně podívat.
Bála jsem, se, že by to s těmi složkami na půdě bylo stejné. Neměla jsem sice důkazy, že v celém pořadači jsou jen fotky, ale protože v druhých dvou pořadačích byly listy na jedno téma, předpokládala jsem to.
Bylo mi z toho úzko, ještě když jsem věnovala chatě poslední pohled při odjezdu.
Tu noc jsem spala velmi neklidně. Pořád jsem se pořád převracela a nemohla najít pohodlnou polohu na svojí široké posteli. Ačkoliv jsem chodila celý týden spát pozdě, dnes ráno mě rodiče vzbudili a už jsem se těšila, že se pořádně vyspím, spánek pořád nepřicházel. A když jsem konečně zabrala, pronásledovali mě sny o mutantech s rozedranými těly, které lovci vraždili přímo uprostřed ulice. Jeden z nich měl Miraclovu tvář. Probudila jsem se s výkřikem.
Poslepu jsem se natáhla po mobilu na nočním stolku. Ukazoval pět ráno. Věděla jsem, že už neusnu, protože jsem nebyla vůbec ospalá. Oblékla jsem si svetr a vyšla na balkón. Bylo tam několik květin a dvě židle se stolkem. Často jsem si tam četla nebo dělala úkoly.
I když bylo tak brzy, už bylo světlo a celkem teplo. Ranní svěžest se šířila celým balkónem a já jsem brzy měla dobrou náladu. Sedla jsem si na židli a sledovala růžovou oblohu.
Moje impulzivní jednání z předchozího dne mi ani po tom, co jsem se (ne)vyspala, nepřišlo pošetilé a nerozvážné. Pořád jsem měla chuť Miraclovi pomáhat. Jediné, co mě trápilo, bylo, že jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy vůbec uvidím. Nevěděla jsem, jestli mutanti vlastní mobily a i kdyby ano, Miracle mi evidentně ještě nevěřil natolik, aby mi dal číslo. A proč taky, když jsme se znali den?
Vzdychla jsem a podepřela si hlavu rukou, kterou jsem opřela o kovové zábradlí natřené na žluto.
Za hodinu už bylo úplné světlo, které lidi nejspíš mělo probouzet a podněcovat ke sportovním aktivitám, mně se ale začaly klížit oči. Po hodině zírání na okolní domy a horizont na mě plně dolehla téměř probdělá noc. Rozhodla jsem se jít si znovu lehnout.
Zachumlala jsem se do tenké peřiny a přetáhla si polštář přes oči, abych mohla dýchat a zároveň měla tmu. Už jsem téměř usínala, když se polštář, který mi kryl oči, vznesl.
Zaječela jsem, načež mi polštář přistál zpátky na obličeji. Odtrhla jsem ho, a spatřila předmět svých nočních můr, který byl obsazen v roli oběti. Zastyděla jsem se za svůj výkřik a doufala, že ho rodiče neslyšeli.
„Miracle…?“ vzepřela jsem se na lokti a zadívala se mu do očí, přes které mu padaly prameny tmavých vlasů. Byl hezký, až moc hezký. Styděla jsem se za svoje myšlenky.
„Říkala jsi, že mi pomůžeš… Myslím, že je správnej čas,“ řekl. Neusmíval se.
„Řekneš mi, o co jde?“ zeptala jsem se a začala si projíždět vlasy prsty, protože jsem tušila, že mi odstávají a jsou rozcuchané. Pohledem jsem rychle zkontrolovala světle modré tílko a černé kraťasy, ve kterých jsem spala.
„Honí mě ten lovec,“ přiznal. Zamrkala jsem, ospalost mě úplně přešla.
„Proč?“
„Šel za mnou. Večer jsem šel nazpátek okolo náměstí a on mě uviděl a zase se na mě nalepil. Utíkám mu celou noc. Aby nenašel ostatní. Ale je jako žvýkačka na botě,“ zněl naštvaně, ale ne úplně, jako kdyby si někdo stěžoval na dlouhotrvající špatné počasí.
„Viděl tě jít sem? Co myslí si, že se schováváte tady někde?“ vzpomněla jsem si na tisíce reportáží o dalším zničeném obydlí mutantích skupin.
„To nevím, ale jestli jsem si včera nedal pozor, když se nalepil na tebe, jestli nás včera slyšel… Měl jsem za to, že jsem ho setřásl…“
„Jak jsi sem vůbec vylezl?“ napadlo mě náhle.
„Ta mříž s břečťanem,“ vysvětlil.
Protočila jsem panenky. „Co kdyby to vedlo k rodičům do ložnice?“ zeptala jsem se, ale odpovědět už nestihl.
Od domovních dveří ozvalo zabušení. Slyšela jsem ho slabě, bylo tlumené patrem a mými dveřmi, přesto jsem věděla, že je to hrozba. Vyděšeně jsme se po sobě s Miraclem podívali.
„Mám jít otevřít?“ zeptala jsem se, snažila se zachovat chladnou hlavu.
„Nechoď tam,“ chytil mě za zápěstí, jak jsem začala vstávat. Tělem mi projela vlna chvění, přímo od místa, kde se mě dotýkal.
„Proč ne? Když tam půjdu, nebude mě podezírat,“ namítla jsem, ale ve skutečnosti mi význam těch myšlenek unikal. Miracle stáhnul ruku, protože jsem se dosedla na paty na znamení, že se nikam nechystám odcházet.
„Ale bude. Řekni mi, kolik teenagerů je schopných vstát v půl sedmé ráno v neděli?“
„Vstávala jsem v pět.“ Znovu jsem se začala hrabat z peřin.
„Ne, tohle není dobrý nápad,“ řekl Miracle odhodlaně. Dívali jsme se na sebe. Měl na sobě tričko s dlouhým rukávem místo mikiny, jen úzké džíny měl pořád stejné.
Mezitím bušení na dveře zesílilo.
„Tohle vím líp, než ty. A navíc máte zvonek na brance.“ Po tomto argumentu jsem se rezignovaně posadila zpátky na postel.
„No jo. Co budeme dělat?“
„Asi to probudí tvoje rodiče. Půjdou tam a lovec bude chtít vidět tvůj pokoj…“ V tu chvíli jsem slyšela otevírání dveří v chodbě a naštvané zaklení táty.
„Co mám dělat?“ zoufala jsem. „Půjdeš zase pryč?“
„Nepanikař. Musím rychle jít a ty si potom půjdeš zase lehnout, jako by se nic nestalo.“ Mluvil klidně, nedal na sobě znát strach. Měl podobných situací už zažitých dost, jak jsem soudila. Tohle bylo trochu jiné, než na náměstí, kde byl lovec přímo proti nám.
Miracle se otočil k balkonu, ale já jsem zpozorněla a vytáhla se v sedě. Na cestu, která vedla za domem, přijíždělo zelené auto se zkratkou OOPM – Oddíl ochrany proti mutantům. Lovci.
Chytila jsem Miracla za paži a stáhla ho k sobě dolů. „Co tam sakra dělají?“
„Hlídají si dům zezadu. Běžnej postup…“ začal vysvětlovat poměrně jistě, ale když si uvědomil, co to pro něj znamená, hlas se mu pomalu vytrácel. „Sakra!“
„Co teď?“ zašeptala jsem bezradně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že sedí vedle mě na posteli, já svírám jeho ruku a jsme u sebe tak blízko, že se mi látka jeho trička otírá o nahé paže. Miracle si nejspíš v tu chvíli uvědomil to samé, protože vyskočil z postele, jako bych ho spálila. Rychle zase sklonil hlavu, aby ho lovci zvenku neviděli.
„Schováš mě?“ zeptal se. Slyšela jsem, jak otec jde dolů po schodech.
„Ale kam?“ snažila jsem se zůstat v klidu, bohužel bezúspěšně.
„Do skříně? Jestli už tam není obsazeno.“ Ušklíbla jsem se, že dokázal vtipkovat i v takovéhle situaci.
„Není to moc profláknutý?“
„Asi je. Ale… máš něco lepšího?“
Rychle jsem projela možnosti. „Jo!“
Nasměrovala jsem ho do postele. Tvářil se rozpačitě. Když jsem ale začala odhrnovat plyšáky, polštářky a dvě peřiny navíc od stěny, okamžitě pochopil. Zaslechla jsem kroky na schodech, tentokrát směřovaly nahoru. Další dávka adrenalinu mi okamžitě vystřelila do krve, až to téměř bolelo. Miracle se přitisknul ke stěně a já na něj rychle nandala vše, co na posteli původně bylo. Naposled jsem se ujistila, že mu nekouká ani kousek nohy. Rychle jsem také zalezla do postele a přikryla se až po bradu.
„Dýchej klidně, dělej, že spíš.“ Slyšela jsem jeho tichý hlas tlumený polštáři. Přiblížila jsme se k němu trochu rozpačitě, ačkoliv nás dělilo několik vrstev dek, polštářů a plyšáků. Prsty se mi třásly vzrušením, když jsem si naposled upravovala peřinu.
Opřela jsem se o hradbu zády, že jsem téměř cítila tlukot jeho srdce. Hlavu jsem nechala klesnout ke straně a zavřela oči. Snažila jsem se dýchat pravidelně. Celkem se mi to dařilo, alespoň než se otevřely dveře.
„Opravdu nechápu, co to má znamenat!“ slyšela jsem mámin vzteklý šepot. „Nesmíte na naší rodinu vůbec sáhnout. Kdybychom stáli o invazi těch vašich… jednotek v neděli v šest ráno, vyhnala bych vás okamžitě!“
„Máme povolení prověřit podezřelé objekty, v zájmu bezpečnosti,“ zavrčel mužský hlas, ve kterém jsme jasně poznala lovce z pátku. Zatnula jsem ruce v pěst.
„Víte vy vůbec, kdo jsme? Za tohle budete mít pěkný malér!“ tátův hlas se objevil v mém pokoji také. Mluvil o něco hlasitěji, pevně ledovým, břitkým tónem, stejně jako máma.
„ S kým se stýká vaše dcera?“ zeptal se lovec a já skoro zapomněla dýchat, ale rychle jsem opět nasadila pravidelné tempo. Právě včas, když se ke mně jeho kroky začaly přibližovat.
„Tak to už je příliš!“ tátovy kroky byly hlučné vztekem, proto jsem je zřetelně odlišila od lovcových. Poznala jsem, že přešel k mé posteli. Vší silou jsem nechala oči zavřené. Cítila jsem, jak se mi chvějí víčka.
„Jak vidíte, Sophie se s žádnými existencemi netahá, tak laskavě odejděte!“ Otec opravdu zuřil, ačkoliv šeptem.
Náhle se kroky ozvaly znovu, ale vzdálily se ke dveřím. Ty se potom s klapnutím zavřely.
Několik desítek vteřin jsem se ani neodvážila pohnout. Netušila jsem, kolik času uběhlo, když jsem slyšela další klapnutí dveří, tentokrát ale domovních. Opatrně jsem se otočila čelem k Miraclovi a odhrnula tři červené polštářky a šest plyšových medvědů, než jsem mu viděla přímo do obličeje.
„Co to bylo za idiota?“ zašeptala jsem. Ani teď jsem nedokázala zklidnit svoje splašené srdce. Nevěděla jsem, jestli je to strachem z lovce nebo díky Miraclovi v mé posteli.