Strange - 2. kapitola

„Povedená oslava, Julie,“ pochválila jsem ji, když všichni odešli. V pizzerii už jsme byly jen my dvě a Juliina máma, protože jsme dokončovaly úklid.
„Díky,“ usmála se. „Myslíš, že se Jamesovi líbila?“ zeptala se a potutelně se usmála.
„Jasně, vždyť ti ještě když odcházel, říkal, že to bylo skvělý!“ Pomohla jsem jí zavázat poslední pytel s odpadky a napila se limonády, kterou jsem si nechala položenou na stole. Klimatizace už byla vypnutá a vzduch se velmi rychle oteploval.
„To jsem ráda.“ Znovu se usmála, ale potom radostně vypískla a objala mě.
Pobaveně jsem obrátila oči v sloup. „Doufám, že si spolu něco začnete. Slušelo by vám to.“
Nevěděla jsem, jestli to myslím jako frázi, abych ji potěšila, nebo to říkám opravdu vážně.
Zkontrolovala jsem hodiny na mobilu, což Julii neušlo.
„Raději už běž, abys nešla po tmě,“řekla starostlivě Julie. „My to tady s mámou zvládneme. Už jenom vynést odpadky a můžeme jít.“
„Dobře,“ přikývla jsem, „díky. Zítra zavolám. Tak ahoj a sladké sny o Jamesovi,“ zašklebila jsem se na ní v úsměvu, chabý vtip hodný zamilovaných teenagerů.
„Tak to díky moc!“ Julie se ale zasmála a lehce do mě strčila jedním z naplněných pytlů, které odnášela ke vchodu. Znechuceně jsem vyjekla a se smíchem uskočila. „A ať se ti cestou nic nestane,“ dodala.
„No tak, není mi pět. Nerozbiju si koleno. Tak ahoj! Nashledanou!“ zavolala jsem na její mámu, která v kuchyni domývala nádobí. Vesele na mě křiknula pozdrav nazpátek.
Upravila jsem si kabelku, otevřela přední dveře a naposled jsem se otočila přes rameno, abych zamávala Julii, když jsem procházela okolo oken pizzerie.
Když jsem procházela na náměstí vedle lešení, vzpomněla jsem si na odpolední příhodu. Trochu jsem se pousmála, když jsem si vybavila plachý úsměv toho kluka, ale vzápětí úsměv ochladila myšlenkou na to, jak pochybné to celé je. Ponořena v myšlenkách jsem si otáčela náramky na zápěstí, tiskla prst na hodinky, a vzpomínala na celou tu podivnou událost. Přistihla jsem se, že se pořád lehce usmívám. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou.
V proudu myšlenek jsem ani nepostřehla, že už jsem došla za náměstí, kde bylo spoustu vedlejších ulic vedoucích k domům. Rozhodla jsem se zkrátit si cestu mezi dvěma paneláky a přes park. Sice bych to mohla vzít podél osvětlené silnice a procházku si prodloužit asi o deset minut, ale vidina svěžího zeleného parku mě lákala víc, než asfaltová cesta. Zpomalila jsem krok a zhluboka se nadechla. Letní noc nezaměnitelně voněla a já si jí užívala. Byla jsem ráda, že se můžu projít.
Zamířila jsem vyhřátou asfaltovou ulicí a přešla na tenký betonový chodníček vedoucí parkem. Všude okolo mě byly vzrostlé stromy a keře, společně s všudypřítomnou sladkou květinovou vůní smíchanou s vůni nadcházejícího léta a noci.
Náhle jsem za sebou uslyšela rychlé, lehké kroky. Přidala jsem a pevně sevřela uši svojí tašky. Napadaly mě chvaty sebeobrany, deodorant místo pepřového spreje a reportáže v televizi o přepadeních a podobných zločinech. Tak napůl jsem ale tušila, že je to jenom náhodný kolemjdoucí, který mě nechá na pokoji. Než jsem se stihla rozhodnout, co si budu myslet, kroky mě dohnaly a vedle mě se objevil Miracle. Evidentně mu bylo horko, ale mikinu si pořád nesundal. Zastavila jsem a on mě okamžitě napodobil. Srdce mi splašeně tlouklo až v konečcích prstů.
„Vyděsils mě,“ řekla jsem mu, do hlasu se mi ale nedařilo dát dostatečnou dávku naštvání. Měla jsem radost, že ho znovu vidím. Zastyděla jsem za to a připomněla si, že bych měla být skeptická.
Pozorně jsem si ho prohlížela. Ve tmě mu svítily oči a jeho vysokou hubenou postavu bezděčně porovnávala s Jamesem, který rozhodně tak vysoký nebyl.
„Proč jsi to udělala?“ ignoroval mojí poznámku, přešel rovnou k jinému tématu. Zněl věcně, chtěl jenom zjistit, co mě k tomu vedlo. Trochu mě to naštvalo. Založila jsem si ruce na prsou, prstem přejížděla po uších kabelky.
„Jsi sympatizant?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Miracle se trochu odtáhnul a překvapeně zamrkal.
„Cože?“ zkroutil pusu do nechápavého úšklebku. „Ne, bohužel.“ Znovu si strčil ruce do kapes a v očích se mu bolestně zablýsklo. „Ani nevíš, jak rád bych byl!“
„Ale…“ začala jsem, chtěla jsem mu říct o tom, kde jsem viděla jeho tetování, jenže jsem si to rychle rozmyslela. Možná jsem se spletla. Třeba ho měl na správné ruce. Nevěděla jsem.
„Tak proč jsi mě zachránila?“ zopakoval svoji otázku trochu netrpělivě, ale ne nezdvořile. Mluvil tiše a spořádaně, jako by mě mohl urazit vším, co řekne.
„Protože jsi nejdřív zachránil ty mě,“ odpověděla jsem. „Jsi odpad společnosti?“
Zkoumavě mě pozoroval, jeho výraz pomalu přecházel do trochu bezradného, jako bych ho lapila do pasti a on se rozhlížel po možnostech úniku.
„Vždyť jsi mě měla udat tomu lovci. Vidělas tetování, mělas začít ječet a… Neměla ses mě vůbec zastávat. Víš, kolik ti za to hrozí? Teda, jestli jsi plnoletá.“ Přestal mluvit, odvrátil pohled ke korunám stromů, ale jen na vteřinu, než se zase podíval na mě.
„Je mi sedmnáct,“ řekla jsem. „A nesoudím lidi.“
„Ale já přece nejsem člověk. Nikdo mě nepovažuje za víc, než za něco, co se musí chytit.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo mi z toho na nic, jak snadno by mohl přijít o svobodu, jak snadno by ho mohli chytit, klidně i mojí zásluhou. Viděla jsem toho lovce, jak tam byl připravený, viděla jsem Miracla, jak byl připravený utíkat…
Znovu se na mě zadíval a trochu přimhouřil oči. Srdce mi nepřestávalo splašeně bít a podivný pocit se mi rozrůstal hrudním košem. Adrenalin, trochu strach, ale pod tím vším… sympatie. K mutantovi, kterého jsem ani neznala. Podle toho, jak mluvil, to docela určitě to byl mutant. Sympatizanti se za ně většinou nevydávali, tedy pokud byli plně při smyslech. Miracle vypadal, že je. Ulevilo se mi, ačkoliv bych měla cítit přesný opak.
„Jsi člověk. Nejsi žádná špína.“ Můj pohled byl odhodlaný stejně jako můj hlas, což mě samotnou překvapilo. Bránila jsem mutanty, zastávala se jich, říkala jsem věci, které mi najednou přicházely do pusy, a přitom jsem jednoho mutanta znala jen pár hodin. Něco mi ale říkalo, že je to pravda. Že to, co tady tvrdím má najednou opodstatněný základ.
„Jsi jedna z mála, kdo si to myslí,“ přiznal sklesle. Pořád jsem svírala uši tašky, tentokrát rozpaky. Přešlápnula jsem. „Jsem Sophie.“ Miracle se na mě zadíval a trochu se usmál, nepoznala jsem ale, jestli je to jen zdvořilý nebo opravdový úsměv.
„Mrzí mě, že se o tebe ten lovec zajímal.“ Neprohodil žádnou poznámku, znovu přešel k lovcům. Nedivila jsem se mu. Být mutantem, byla bych neustále vystrašená, vlastně bych se ani nezastavovala v parku s neznámou holkou.
Ale který člověk by udělal to, co já, kdyby narazil na mutanta?
Oba jsme jednali naprosto proti zákonitostem naší společnosti. Bylo to nemyslitelné a přesto úplně přirozené. Kdyby mi ale ještě včera někdo řekl, že v noci skončím v parku sama s mutantem, vysmála bych se mu.
„Ten lovec na náměstí?“ zeptala jsem se. Moje myšlenky se ubraly jiným směrem.
„Ten.“
„Viděla jsem ho… Zíral na mě v pizzerii,“ řekla jsem.
„Věděl jsem to,“ zamumlal a sklopil pohled ke svým teniskám. „Nechápu, proč si nevybral mě.“
„Byla jsem něčím podezřelejší, než ty?“
„Lovci hledají nás, my jim utíkáme. Hledají každýho, kdo by mohl mít s mutanty něco společnýho. Tenhle mě navíc už mě párkrát vyděl,“ přiznal a kousnul se do rtu, nejspíš se snažil zaplašit nějak nepříjemné vzpomínky.
„Nechceš mě doprovodit?“ zeptala jsem se přímo. Nechtěla jsem se s ním loučit. Nechápala jsem to, ale bylo mi s ním příjemně. Přikvýnul a oba jsme vyšli dál po cestičce. Nastalo mezi námi rozpačité ticho. Nevěděla jsem, o čem se s ním bavit, takže jsem plácnula první hloupost, co mě napadla.
„Miluju letní noci.“ Vzhlédla směrem k nebi plnému hvězd. Bylo jich vidět poměrně hodně, ale kvůli světlům to nebyla přímo pocukrovaná obloha. Teď mi to ale úplně stačilo.
Miracle chvíli mlčel. Dostala jsem strach, že ho moje plácání nezajímá. Ulevilo se mi, když promluvil. „Já taky. Nejsou tak neproniknutelně temný jako ty v zimě. Ta letní tma tě zahalí, zato ta zimní tě pohltí, jako by tě chtěla zničit.“
Jeho upřímnost mě překvapila tak, že jsem nevěděla, co na to mám říct. Šance něco říct byla najednou pryč, zase jsme mlčeli. Dívala jsem se dopředu na cestičku, když jsem si všimla, že po mě Miracle kouká se zvláštním pohledem v očích.
„Tohle je neuvěřitelný,“ řekl nakonec polohlasně a mně nezbylo nic, než souhlasit. „Proč vlastně nevěříš, že jsem špína? Proč se se mnou zahazuješ?“
Už jsem měla na jazyku „Protože se mi líbíš,“ ale rychle jsem to zavrhla. „Eh…“ nevěděla jsem, jak popsat svoje klidné pocity, které mi způsoboval, napůl kombinované s adrenalinem a bušícím srdcem.
„Teda pokuď nejsi…“ začal znovu a nechal mě, abych si konec domyslela sama. Nebylo to tak těžké.
„Jsem jenom člověk, neboj. Normální teenager.“ Nervózně jsem se zasmála. Miracle se zašklebil v polovičatém úsměvu.
Vyšli jsme z parku a šli po téměř nepoužívané asfaltové cestě, která vedla souběžně vedle hlavní cesty mezi vilkami. Na zatáčce tři domy před naším jsme zahnuli na hlavní a já doufala, že Miracle neskočí do křoví. Šel tiše vedle mě, naše kroky nebyly ve ztichlé ulici téměř slyšet. Bylo to jen lehké pleskání tenisek o asfalt.
„Nevadí ti jít po hlavní?“ zeptala jsem se ho.
„Snad nejsem zrůda na první pohled,“ řekl trochu sarkasticky, ale nijak nepříjemně.
„Ne, to vážně nejsi.“ Kousnula jsem se do rtu a snažila se tlumit úsměv.
Když jsme došli k našemu domu, všude bylo zhasnuto. Rodiče ještě nebyli doma. Často chodili s kolegy z práce na večeři nebo za jinou zábavou. Už jsem si zvykla, protože s podobnými akcemi začali, už když mi bylo deset let.
„Tady bydlím,“ řekla jsem a rukou ukázala na dvoupatrovou bílou stavbu s dřevěným plotem, dlážděnou cestičkou k domovním dveřím, příjezdovou cestu ze stejných dlaždic a temná okna.
„Pěknej dům,“ řekl a trochu se zachmuřil.
„Před pěti lety?“ vzpomněla jsem si na konferenci, která rozhodla o osudu Miracla a mnoho dalších mutantů.
„Jo, před pěti lety.“
„Mrzí mě to.“
„Nemusí,“ zadíval se mi do očí. „Je to dávno.“
„Ale není to vyřešený,“ řekla jsem tiše a nadechla se příjemného nočního vzduchu. Chladil mě na rozpálené kůži. Přejela jsem si dlaněmi po pažích. „Uvidím tě ještě? Vlastně jsi mi zachránil život, takže to nemůžu nechat jen… tak,“ řekla jsem trochu rozpačitě. Oba jsme očima bloudili po pozemku domu.
„Ty jsi mi zachránila víc než jen život, věř mi,“ řekl smutným tónem, za kterým se ale skrývalo daleko víc, než dával najevo a podíval se mi do očí. Bezděky jsem se zatřásla. Všichni věděli, že se vědci snaží nalézt řešení, jak mutanty zbavit schopností a udělat z nich lidi. Na pokusy používali mutanty, které chytili. Ne vždycky to přežili. Vlastně bych se nebála říct, že nikdy.
„Raději půjdu. Neměla by ses se mnou vůbec bavit. Já… Nejsem ta správná osoba pro… lidi.“ Viděla jsem, jak ho ponižuje tohle říkat. Jak se mu to příčí, ale přesto to přijal jako pravdu, se kterou se nedá dělat nic jiného, než se smířit. A pořád měl nějakou mužskou ješitnost.
„Takže jsme si kvit? Už se nemusíme nikdy potkat,“ řekla jsem přímo a zatajila dech, očekávajíc jeho reakci.
„Ne. Nepotkáme se,“ řekl a trochu kývnul. Otočil se bokem, už chtěl odcházet. Chytla jsem ho za loket, aby se musel dívat zpátky na mně.
A v tom okamžiku se ve mně cosi pohnulo. Byl to silný tlak na prsou, který nešlo ignorovat. Bylo to moje svědomí, moje morálka. Nemohla jsem přijmout jeho názor, že je opad. Ačkoliv mi zůstaly nezodpovězené otázky, na které teď nebyla vhodná chvíle a Miracle byl pro mě jedna velká záhada, nemohla jsem ho nechat jít. Prostě nemohla.
Věděla jsem, že mi to rozhodnutí změní život, ale já jsem tu změnu chtěla.
„Ne,“ řekla jsem. „Ne, nechoď,“ dodala jsem o poznání rozhodnějším hlasem. „Věř mi, že chci zjistit, že jsou mutanti fajn.“ Mluvila jsem rychle, aby mezitím nezmizel. Moje upřímnost mě překvapila. Věděla jsem ale, že možná už víc šancí mít nebudu.
„Víš, že si tím podepíšeš ortel?“ zeptal se. Čekal, že si to rozmyslím.
Chtěl, abych si to rozmyslela.
Jen jsem přikývla a odhodlaně mu opětovala pohled. Sice byla úplná tma, ale to mi nebránilo dodat svým slovům důraz i pohledem očí.
„Víš, že nabízí pomoc úplně cizí zrůdě?“ zkusil to naposled.
„Ne. Nabízím pomoc milému klukovi.“