Strange - 1. kapitola

„Teď už ale pohni, Sophie! Ať nepřijdeš pozdě, vždyť se znáš!“ hlas mojí nejlepší kamarádky Julie zněl ze sluchátka telefonu podivně chraplavě. „Nemůžeš přijít později nebo společně s Jamesem, jinak bys zkazila překvapení!“
„Jo, neboj,“ odbyla jsem ji mírně otráveně z jejího podceňování, přimáčkla si mobil ramenem k uchu a bezděčně přendala několik černých korálkových náramků z pravého zápěstí na levé.
„Tak zatím. A nezapomeň - když si myslíš, že máš dost času, máš ho málo,“ poučila mě znovu a potom hovor ukončila. Obrátila jsem oči v sloup a zastrčila si mobil do kapsy.
Rozhodla jsem se vyjít hned a díky jejímu popohánění jsem to dokázala o deset minut dřív, což jsem pokládala za úspěch.
Ještě jednou jsem se kouknula na hodinky, když jsem zamykala branku. Náš dům ležel kousek za městem, ale postranními ulicemi se do centra dalo dojít za deset minut, takže jsem měla času dost. Nespěchala jsem a užívala si letní odpoledne. Azurově modrá obloha byla bez mráčku a slunce mi ostře svítilo do očí. Přesně takovéhle odpoledne jsem měla nejraději; bezstarostné, vonící volností a létem. Slunce mě hřálo na kůži a najednou mi bylo fajn a cesta příjemně ubíhala.
Jakmile jsem došla na náměstí, všimla jsem si, že na všech činžácích okolo je připevněné lešení se zelenou plachtou. Dělníci pracovali na fasádách nízkých domů, aby vrátili náměstí nový vzhled a čistotu. Prach lehce vanul na stromy a kašnu s lavičkami uprostřed náměstí a postupně se ztrácel. Abych si zkrátila cestu do nedaleké pizzerie, kde jsem měla sraz s Julií a ostatními, šla jsem přímo po chodníku, pod lešením. Celkem zdatně jsem se vyhýbala kbelíkům s barvou i protijdoucím chodcům, myšlenkami jsem byla u školy a u svého vysvědčení. Ve druháku jsem měla docela dobrý prospěch a doufala jsem, že si ho posledních pár týdnů do konce roku udržím. Oči jsem zamyšleně upírala před sebe na cestu.
Náhle mě ale z myšlenek vytrhly čísi ruce. Kdosi mě chytli přes klíční kost za rameno a za břicho. Vyděšenou a překvapenou mě stáhnul o několik kroků do zadu a potom ještě o kus k silnici. Neměla jsem šanci se mu bránit, seběhlo se to tak rychle, že jsem se jen stačila vyplašeně podívat na ruce, které mě svíraly a všimnout si, že ruka, která mi vězela téměř na prsou, měla pod lehce vytaženým rukávem dlouhé mikiny trochu propadlé tetování mutantů. Trhaně jsem se nadechla.
V tu samou chvíli se na chodník přede mne sesypalo asi pět dvacetikilových pytlů s cementem. Další lidé, pár metrů přede mnou, se otočili nebo s překvapenými a vyděšenými výrazy uskočili stranou.
„Panebože!“ vyjekla jsem, oči vytřeštěné směsí vzrušení a údivu. Ale nedívala jsem se na pytle, ale na tetování na paži, která už mě pouštěla.
Otočila jsem se a stanula tváří v tvář vysokému klukovi s černými vlasy. Vypadal zhruba stejně starý, jako já, ale určitě jsem ho neznala. Kousnul se do spodního rtu a začal si spěšně stahovat oba rukávy černé mikiny přes dlaně. Vypadal trochu vyděšeně a hlavně rozpačitě. Ve fialovomodrých očích se mu zvláštně zablýsknulo, když se setkal s mým pohledem.
Otevřela jsem pusu, ale nestačila jsem nic říct, protože k nám doběhnul lovec. Límeček zelené košile se mu lepil ke krku potem.
„Není ti nic?“ zeptal se mě, ale okatě zíral na toho kluka. Kdyby po mě nešlehnul očima na konci věty, myslela bych, že se ptá jeho.
„Ne, jsem v pořádku,“ odvětila jsem rozpačitě. Lovec si ho prohlížel, stejně jako já. Bylo vidět, že mu je podezřelý a mě došlo, že oprávněně; kluk měl na sobě černou mikinu a těsné džíny, přestože bylo horké odpoledne a slunce prudce svítilo tak, že by si lidé nejraději svlékli i kůži.
Mikinu dnes na sobě neměl vůbec nikdo.
Rukávy si přetahoval přes dlaně tak dlouho, než je strčil do kapes džínů. Znovu se kousnul do rtu.
„Můžete mi ukázat vaše doklady?“ zeptal se lovec.
V tu chvíli se ve mně najednou něco pohnulo.
Převrátilo a začalo křičet na poplach.
Kluk se ošil a střelil pohledem za sebe, hledal únikovou cestu. Než ale stihnul zareagovat, udělala jsem krok blíž k němu chytla jsem ho v ohbí lokte, téměř jsem se na něj pověsila.
Byl to tak rychlý impuls, že mě samotnou překvapil.
Na racionální uvažování a argumenty ale nebyl čas. Nemyslela jsem na to, že možná dělám hroznou hloupost, že právě bráním mutanta před osudem, který byl pro všechny mutanty správný.
Nebo že je to normální kluk, který mě teď má za naprostého blázna a potom se mi vysměje.
Všechny myšlenky jsem zahnala daleko od sebe. Pod návalem adrenalinu jsem sotva jsem stihla vnímat, jak na mě nějací dělníci křičí rozpačité omluvy. V tu chvíli to bylo daleko a bylo mi to jedno. Záleželo jen na tom klukovi, jen na tom, aby mu lovec neublížil a nechal ho na pokoji.
„Miláčku! Tak tady jsi! Panebože, už jsem chtěla odejít… Říkal jsi, že tady na mě počkáš, jak ti skončí škola, ale ta ti přece končila před hodinou… Už jsem málem šla domů. A teď tohle… To budou kamarádi koukat, až jim to budeme vyprávět!“ vykřikla jsem radostně. Podíval se na mě dost zděšeně a trochu se odtáhnul, ale já ho nepouštěla. „Jsem tak ráda, že jsi tady!“ dodala jsem nadšeně.
Vykulil na mě překvapeně oči a trochu otevřel pusu, aby něco řekl. Pohlédla jsem na lovce a pokračovala ve svém horečnatém monologu: „Doklady snad nebudou potřeba, ne? Víte, spěcháme teď pryč…“
Znovu jsem se obrátila na toho kluka a věnovala mu tak vroucný pohled, že nemohlo být pochyb, že ho vidím hrozně ráda. Snažila jsem se vypadat tak, jako bych se mu chtěla vrhnout do náruče, ale bránila mi v tom další, nežádoucí osoba.
Lovec si nás podezřívavě přeměřoval ještě notnou chvíli. Uvažoval, jestli nám uvěří, nebo ne.
„Ještě štěstí, že máte tak pohotového přítele,“ prohlásil nakonec a otočil se k nám zády, odcházejíc dál po ulici. Ještě vrhnul přes rameno poslední pohled na toho kluka.
Vydechla jsem úlevou, když byl od nás lovec dost daleko, a všimla si, že ještě pořád pevně držím jeho paži. Spěšně jsem ho pustila a poodstoupila o krok dozadu. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Čekala jsem až promluví.
Lovec zatočil na konec ulice a já si všimla, že klukovi poklesla ramena úlevou, a že se - možná trochu i pobavením - pousmál. Levý koutek měl výš, než druhý, jako kdyby si chtěl napůl zachovat vážný výraz.
„Děkuju…“ řekl nakonec tak tiše, že jsem si téměř myslela, že jsem ho přeslechla.
„Nemáš zač. Tedy…, jestli jsi chtěl pomoc.“ řekla jsem o něco více nahlas, než on. Chtěla jsem něco dodat, ale v hlavě jsem měla prázdno.
Také chvíli mlčel. „Jo.“
Raději jsem mlčela a zkoumavě jsem ho přejela očima. Teď už mi vlastně nepřímo potvrdil, že je mutant. Nemělo smysl, aby si přede mnou ještě hrál na člověka. Nebo si myslel, že jsem si toho nevšimla? Přemýšlela jsem rychle, než jsem si vybavila jeho očividný strach z lovce.
Chvíli jsme jen stáli naproti sobě, než znovu promluvil. „Proč jsi to udělala?“
Pokrčila jsem rameny. „Děkuju, že jsi mě odtáhnul.“ Ukázala jsem rukou na pytle na chodníku. Jeden z dělníků už pro ně slézal z lešení. Kluk se po něm otočil, ale všimnula jsem si, že očima rychle zalétnul na konec náměstí. Nechtěla jsem se podívat stejným směrem hned po něm, protože by to vypadalo až příliš nápadně.
„Sakra, ještě tam je…,“ zamumlal a otočil se k lovci zády. Viděla jsem na něm, že se ještě pořád bojí. Čelist se mu napínala a hrbil ramena.
„Půjdu kousek s tebou,“ řekla jsem, ale vyznělo to spíš jako otázka. Hlas mi vylétnul o něco výš. Bylo mi jasné, že by bylo divné, kdybychom se rozdělili po tom, co jsme se zrovna „setkali“. Nejspíš to viděl podobně, protože přikývnul. Vyšli jsme na opačnou stranu náměstí, už jsme se nedrželi a mezi námi bylo tolik místa, že by tam mohl jít další člověk.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, než jsem si to stihla rozmyslet. Ani jsem nevěděla, proč to vlastně chci vědět. Zaujal mě, to ano, ale celé to bylo tak rozpačité a podivné, že jsem se divila, že jsem vůbec sebrala odvahu se ho na něco zeptat. Viděla jsem to tak, že zajdeme za nejbližší roh a potom půjdeme každý svou cestou. V hlavě mi ale pořád vrtalo jeho tetování. Mutant, mutant. Je to mutant. Málem ho chytil lovec a já mu pomohla. Právě jsem se stala vinnou za napomáhání mutantovi. Měla jsem ho udat. Nehledě na to, co udělal. Nehledě na to, že mě zachránil. Neměl pro mě být nic víc, než podřadná bytost, která si zaslouží být zavřená, aby nemohla ohrožovat obyčejné lidi.
Jenže mi o něm nešlo přemýšlet ve slovech propagandy o mutantech. Viděla jsem jeho strach, jeho gesta, úsměv. Nebyl zrůda. Byl stejný jako já. Dech se mi zadrhnul v hrdle překvapením a zděšením ze sebe sama.
Byl pro mě člověk.
„Říkej mi Miracle,“ řekl a trochu zvedl jeden koutek, tentokrát to ale nebyl úsměv, spíš se tomu ušklíbnul.
„Miracle?“ opakovala jsem trochu nechápavě, ale neubránila jsem se pousmání. Problesklo mi hlavou, jestli je to jeho jméno, nebo jen přezdívka, ale on se na mě najednou znovu trochu křivě usmál. Ne víc, než opět na půl pusy, trochu plaše, ale já měla pocit, že v tom úsměvu je skrytých spoustu slov. Mrazilo mě, protože jsem nevěděla, jestli se mi to líbí, nebo jsem vyděšená z toho, co vlastně dělám a na co myslím.
Do pizzerie jsem přišla kupodivu vzhledem k okolnostem včas. Julie mě radostně praštila do ramene s výkřikem:„Sophie, ty jsi to dala!“ a okamžitě mě zavedla do rohu místnosti a zatáhla za stůl překrytý bílým ubrusem.
„James bude mít radost!“ řekla vzrušeně, když jsme se usadily. V celé pizzerii patřící Juliině mámě se nesvítilo a rolety byly stažené. Bylo to zvláštní, protože venku bylo slunné odpoledne a my jsme seděli potmě.
„To bude. Takovéhle překvapení na narozeninách měl naposled, když mu bylo pět,“ škádlila jsem ji trochu nepřítomně. James byl od dětství můj nejlepší kamarád, ale Julie se k němu poslední dobou nějak moc měla. Já jsem na ni nežárlila, James byl díky společnému dětství spíš jako můj bratr.
„Dobře, dobře, ale vymyslela jsi to skvěle!“ zasmála jsem se, když mě Julie několikrát praštila do ramene.
„No proto!“ řekla, už usmířená, a vystrčila hlavu nad stůl. „James by tu měl být každou chvíli.“
Začala si se zájmem kontrolovat pěšinku, která jí rovnoměrně rozdělovala dlouhé, tmavě hnědé vlasy.
„To neuhodneš, co se mi přihodilo cestou sem.“ Zavedla jsem téma na to, co mi vrtalo hlavou celou dobu. Doprovodila jsem Miracla do postranní ulice a potom se vrátila. Lovce jsem na náměstí nezahlédla, přesto mě z něj mrazilo v zádech. Musela jsem se s kamarádkou o ten zážitek podělit, jinak by mě nejspíš zadusil.
„Mmm?“ zamumlala zdvořile, ale už mě vůbec nevnímala. Byla otočená přes rameno, protože to bylo pohodlnější, než se natahovat přes stůl, a bedlivě sledovala otevřené dveře. Rukou cosi naznačovala Jamesovým kamarádům, kteří na něj měli u dveří hodit konfety.
„Unesli mě ufoni,“ zabručela jsem, načež se ke mně Julie otočila s vytaženým obočím.
„To proto jsi tady tak rychle!“ žďuchla do mě a rozesmála se svému vtipu. Musela jsem se zasmát s ní, ale bylo to spíš zdvořilé, než upřímné. Svoji příhodu jsem považovala za důležitější, než jestli konfety poletí zespoda nebo ze strany.
„No dobře, co se ti stalo?“ dodala, už s o trochu větším zájmem.
Naklonila jsem se k ní blíž.„Potkala jsem mutanta,“ zašeptala jsem. Ačkoliv restaurace byla plná našich kamarádu a spolužáků, nechtěla jsem, aby o to věděl někdo jiný. Obecně bych se o mutantech měla bavit jenom ve špatném světle.
„Ne!“ vydechla Julie a nadšeně se na mě zadívala. S mutanty jsme se ani jedna příliš nesetkávaly, ačkoliv to byl vlastně skoro denní chleba. „Jak jsi ho poznala? Chtěl tě zmlátit? Okrást? Povídej!“ vytáhla ramena trochu výš a narovnala se, z čehož jsem jasně četla zájem. Těšilo mě to, a její nadšený pohled mi dodal chuť svěřit se jí, ačkoliv jsem si to setkání chtěla nechat pro sebe. Nikdy jsem nebyla takový typ, který by s každým zážitkem okamžitě letěl za kamarádkami, ale byla jsem tolik rozrušená a ještě plná adrenalinu, potřebovala jsem to někomu vyprávět.
„Sedni si!“ zasyčela jsem, když se ozvalo naštvané mumlání několika spolužáků od stolů okolo nás.
„Promiň! Povídej, prosím!“ chytla mě za ramena a trochu mnou zatřásla.
„Byl to kluk,“ řekla jsem a bezděčně se začervenala. Překvapilo mě to a zastyděla jsem se za to.
V tom šeru to nebylo vidět, ale Julie mě stejně prokoukla.
„Ne!“ vydechla vzrušeně a hned na to zamumlala několik omluv směrem do místnosti. „Tys potkala kluka? Mutanta! Jak vypadal? Kolik mu bylo? A co se přesně stalo?“ na slovo přesně dala zvláštní důraz.
„Šla jsem na náměstí pod lešením a nějací dělníci shodili nějaký pytle.“
„Schválně? A šla jsi po chodníku?“ přerušila mě zvědavě Julie. Oči jí pořád zvědavě jiskřily.
„Šla. Nikde nebylo napsáno, že by se tam nesmělo chodit. A ne, schválně to nebylo, ale ty pytle by mě asi dost… poškodily.“ Julie se zasmála tomu výrazu. „Naštěstí mě ale ten mutant stáhnul zpátky.“
„To je jako z filmu,“ řekla Julie zasněně.
Pokud jsem já věděla, žádný film o mutantech zachraňujících lidské dívky nebyl. Nebylo to romantické ani šlechetné. Předpokládala jsem, že většina lidí by ten příběh ocenila teprve, kdybych ho pod ty padající pytle strčila sama. Ušklíbla jsem se.
„Chytnul mě zezadu a trochu se mu odhrnul rukáv mikiny, takže…“ náhle jsem se zarazila. Ruka, kterou mě chytnul přes klíční kost za levé rameno musela být pravá. Jinak to nemohlo být. Když stál za mnou, rozhodně mě v této pozici nemohl chytit levou. Potom to ale nemohl být mutant. Mutanti měli tetování jenom na levé ruce.
„Co je? Povídej, honem!“ Julie mě nedočkavě pobízela, lačná po každém detailu.
Jestli to ale nebyl mutant, proč se tak bál lovce? Normální lidé se lovců nebojí. Normální člověk by mě odstrčil a vysmál se mi, nešel by se mnou za roh, aby to divadlo dotáhl do konce. Vydal by lovci doklady a sundal by si mikinu ve třicetistupňovém vedru.
A proč se o něj lovec vůbec zajímal? Nebo se vážně zajímal o mě, ale ten kluk se mu prostě nějak nezdál? A co když to byl sympatizant?
O lidech, které podporovali mutanty bylo také čas od času slyšet. Nechávali se tetovat na zápěstích, snažili se napodobit tetování mutantů a občas ho dělali i ze slov nebo symbolů, která jasně ukazovali na jejich názory. Sympatizování s mutanty se – stejně jako napomáhání - trestalo vyhoštěním, pokutou nebo vězením. Potom bych se nedivila, že se bál lovce.
Měla jsem spoustu otázek, ale ani jednu odpověď.
Pomáhala jsem nějakému pitomému sympatizantovi? K nim jsem měla možná ještě nechuť než k mutantům samotným. Tihle lidé se dobrovolně přidávali ke skupinkám mutantů jenom proto, že se jim líbil jejich životní styl nebo jim prostě ruplo v hlavě a rozhodli se z nějakého, po většinou naprosto nesmyslného a dětinského, důvodu bojovat proti systému.
„No tak, Sophie! Mluv!“ Julie mi několikrát stisknula ruku, ale já už nevěděla, co říct. Nechala jsem se napálit?
"No, víš…,“ začala jsem, v hlavě prázdno. Tušila jsem, že od tohoto tématu už její pozornost jen tak neodvedu.
"Sophie! Proboha, byl to mutant!" Julie měla co dělat, aby nezačala ječet. "Tak co, co se stalo? Neviděl tě s ním někdo? Jsi v pořádku?" naléhala.
Než jsem stihla odpovědět, ostatní spolužáci vyskákali zpoza svých stolů a začali vykřikovat: „Hodně štěstí, Jamesi!“
Postavily jsme se i my s Julií. Zatímco ona Jamese nadšeně objímala, já stála a všechno to pozorovala jako někdo cizí. Byla jsem ráda, že se Julie začala zajímat o něco jiného, než o mně, ale zároveň jsem si připadala jako by mě někdo hodil do ledové vody.
Z mrazivého transu mě vytrhnul James, který se po několik minutách objevil přede mnou. Oči mu zářily jako malému klukovi, tak, jako vždycky, když o něco zaujalo.
„Sophie, ahoj!“ pozdravil mě s širokým úsměvem.
„Čau, všechno nejlepší,“ vzpamatovala jsem se a úsměv mu oplatila. "Tohle je pro tebe," dodala jsem a podala mu balíček. Zvědavě do něj nakouknul a pobaveně se na mě usmál. Můj úsměv se díky jeho radosti ještě o něco rozšířil, trochu jsem se uvolnila. Vnitřní hlas na mě křičel, ať na to raději zapomenu a vytěsním to. Dala jsem mu za pravdu. Nejspíš jsem se parádně ztrapnila.
"To jsem přesně potřeboval!" James byl potěšený a já na něj znovu zaměřila pozornost. Zakázala jsem si všechny ostatní myšlenky než na to, co bylo tady a teď, přímo přede mnou, jasné a zřetelné. Měla jsem radost, že se Jamesovi můj dárek líbí. V počítačích jsem se sice moc nevyznala, ale dokázala jsem mu podle jeho popisu koupit nový harddisk.
„Není zač. A děkuju, že jsi mi poradil, ať už nedávám k myši sýr,“ zavtipkovala jsem.
James se zasmál a zopakoval:„Děkuju moc!"
Pevně jsem ho objala. Bylo zvláštní kamarádit se s ním už tak dlouho a přesto spolu nechodit. James byl hodný, skvělý, ochranitelský, zkrátka vše, co si holka mohla přát, ale já se nemohla přinutit cítit k němu něco víc. A byla tu i Julie, která ho rozhodně chtěla víc, než já. Doufala jsem, že přátelství v lásku nepřeroste ani z jedné strany.
„Tak na těch osmnáct let, Jimmy,“ popřála jsem mu a přes auru jeho špinavě blond vlasů pozorovala lovce, jak odchází ode dveří pizzerie.