Strange - prolog

Nikdo neví, jak dlouho žijí obyčejní lidé vedle těch Divných. Možná od doby, kdy se vyvinula nová krevní skupina, možná mnohem déle. Víme ale, že na začátku prý bylo Divných jen pár. Stranili se společnosti a měli na pažích zvláštní znamení.
Nejdřív měli jen lepší smysly a sílu než ostatní, ale postupně jejich schopnosti začaly být výraznější a vyvíjely se, měnily a formovaly, byly silnější a děsivější.
Někteří lidé o Divných začali mluvit jako o nebezpečné a zlé rase, která měla být zkázou lidstva. Možná se jich báli, děsilo je, že můžou být ohrožení něčím, čemu přesně nerozumí. Přesto se ale našli i lidé, kteří s Divnými spolupracovali a měli s nimi dobré vztahy; a nebylo jich málo.
Jenže většina lidí se Divných bála.

Když jsem byla malá, v televizi často běžely zprávy o zločinech, které spáchali. Možná na ně ale ostatní jen sváděli zločiny, které spáchali obyčejní lidé, kdo ví?
Všichni se ale s věčnými zprávami, které byly jedna jako druhá, brzy sžili. Bylo to něco jako návštěva u zubaře – nepříjemná, ale povinná a neodmyslitelně patřící k životu. Pořád tam někde byla, strašila nás někde na pozadí, ale nebyla bezprostřední, alespoň ne pořád.
A tak to bylo i se samotnými Divnými. Byli prostě nutné zlo.

Když mi bylo dvanáct, sešli se zástupci všech zemí světa na velké konferenci, kde měli tento problém projednávat. Představitelé jednotlivých států debatovali dlouho, jak lidi neustále informovaly zprávy. Když se dohodli na verdiktu, všichni sledovali závěr se zatajeným dechem.
Poslouchala jsem tenkrát projev prezidenta a do paměti se mi vryla jedna jediná věta: „Budeme Divné pronásledovat a odchytávat, aby už nemohli dělat ostudu lidské rase. Budeme neustále hledat lék a snažit se udělat z nich právoplatné členy naší společnosti – lidi, jako my.“
Znělo to, jako by jim na nich opravdu záleželo. Jako by chtěli, aby se začlenili mezi lidi. Slíbili jim nadějnou budoucnost.
Jenže o pět let později se to dalo velmi snadno reprodukovat jako: „Budeme Divné chytat a zabíjet při marném hledání léku.“
Nikde to nebylo veřejně řečeno, ale agresivita vůči nim značně narostla. Začalo vznikat ještě víc stanic a oddílů na jejich chytání. Lovci je neúnavně pronásledovali, bez milosti a bez ohledů, jako lovnou zvěř, ne jako lidi, kterými i přes neustálé odmítání společnosti, stále byli.
I když lovci nikdy na ulici nezabíjeli, jejich paralyzéry a speciální pistole budily dostatečnou hrůzu a vypovídaly o jejich krutosti.
Skupinám Divných, už tak vyčleněným ze společnosti, tedy nezbylo nic jiného, než se neustále skrývat, pokud chtěli zůstat na svobodě a přežít. Všeobecně se o tom všem vědělo, ale lidé si to zkrátka nepřipouštěli. Nebyl to jejich problém a nijak to neohrožovalo jejich pohodlné životy.
Pokud jste nějakého Divného potkali, nepoznali jste ho, tedy pokud neměl nějakou schopnost viditelnou na první pohled. Jediné, co mutanty viditelně odlišovalo, bylo znamení na levém zápěstí, které jim jako stigma určilo osud, už když se narodili.
Ale oni byli lidé; vypadali jako lidé, skoro ve všech případech jako lidé mysleli, prožívali, mluvili, žili. Jenže budili strach, protože uměli něco navíc. Něco, co nikdo nechápal, co se vymykalo všem zákonitostem a chápání. Společnost zavrhla něco, co se lišilo. Ale tak už to bývá.
Lovce poznal člověk na první pohled. Jejich arogantní výrazy a tmavě zelené uniformy, které téměř nikdy nesundávali, patrně vyčnívaly z davu a pokud jste nějakého lovce znali – a to bylo dost pravděpodobné – slýchali jste tisíce jejich historek. Vychloubali se tím, kolik Divných se jim podařilo zajmout, kolik skrýší zničili a jak moc jim jde o blaho lidstva. Bylo jich spoustu, protože na tohle povolání nikdo nepotřeboval zvláštní vzdělání a mnoho lidí si také tímto způsobem plnili dětské sny.

Já jsem, jako dcera genetického inženýra a doktory, zabývajících se výzkumem genů Divných, vždy měla dobré postavení ve společnosti, dost peněz a hlavně respekt ostatních, kteří je obdivovali za jejich inteligenci a odvahu.
Rodiče se sice nijak netajili tím, že zkoumají jen vzorky, ale ostatní se raději drželi své verze. Bylo to pro ně něco vzrušujícího a tajemného, což jsem nikdy nechápala. Neslyšela jsem o Divných jinak, než z televize a ze zpráv. Nijak se mě jejich problematika netýkala a rodiče mě do toho nechtěli zatahovat. Přede mnou téměř nikdy o výzkumu nemluvili, abych se náhodou nepřidala k malé skupině lidí, která lovení a zkoumání Divných neschvalovala, a samozřejmě aby mě nějak nevyděsili. Jenže to nehrozilo. Celé to šlo okolo mě.

Jenže, jak to občas bývá, život se někdy ubírá směrem, který jsme ani v nejmenším nečekali.
Změní nás, ukáže nám další cestu. Donutí nás vybrat si, chybovat. Ale taky nám dá nové možnosti, další obzory a příležitosti.
Můj život byl celých sedmnáct let stejný. Spokojený, zajištěný, bezpečný.
Ale potom se změnil. A změnil se právě, když jsem jednoho Divného potkala.