Nástrahy temných uliček

Ten večer jsem šla domů ze cvičení. Končila jsem okolo osmi večer, ale byla už tma černočerná tma. Těšila jsem se, jak se kouknu na svůj oblíbený seriál a půjdu spát. Ještě mě ale čekala cesta domů. Zapnula si kabát až ke krku, aby mi nebyla zima. Přešla jsem silnici, kterou nyní osvětlovaly lampy a oranžové, blikající světlo semaforu. Jezdilo jen velmi málo aut, přestože se jednalo o poměrně frekventovanou silnici.
Ušla jsem kus po chodníku a odbočila na betonovou cestu parkem. Slyšela jsem jen klapot svých podpatků a užívala si jejich pravidelný rytmus. Šla jsem rychle, jak jsem to měla ve zvyku, kabelku přitisknutou těsně k tělu, přestože jsem okolo sebe neviděla žádné lidi. Park byl úplně prázdný, stejně jako průchod mezi domy, který jsem viděla dál před sebou. Udělala jsem další krok, a v tu chvíli málem spadla kvůli tkaničce, která se mi uvolnila z nepříliš pečlivě zavázané boty.
Tiše jsem zaklela a botu si znovu zavázala, tentokrát už na dvě kličky, aby se mi to nestalo podruhé. Kabelka mi sjela z ramene na asfalt a klíče uvnitř zachřestily. Vzdychla jsem a dala si ji zpátky na rameno, když jsem se narovnávala. Pokračovala jsem v chůzi a už byla skoro u průchodu, když v tom se za mnou ozval mužský hlas.
„Slečno, počkejte!“ křičel. Otočila jsem se a ve stínech uviděla siluetu muže.
Poměrně vysokého muže.
Lekla jsem se tak strašně, že mi srdce málem vyletělo z hrudi ven. Hlavou mi běžely klasické otázky: Kdo to je? Co po mně chce? A potom hned odpovědi: To je určitě nějaký úchyl. Zmlátí mě a okrade, dneska domů už nedojdu…
Zrychlila jsem, sevřela ucho kabelky oběma rukama.
„Haló, slečno! Tak počkejte!“ ozval se znovu ten muž. Zrychlila jsem, až jsem téměř utíkala. Uši nastražené, smysly vyburcované na maximum.
Zaslechla jsem, jak se jeho kroky zrychlily. Jeho boty dopadaly na asfalt. Ve tmě a tichu to znělo až příliš hlasitě. Otočila jsem hlavu jen na okamžik, abych zjistila, že za mnou běží. Měla jsem náskok asi patnácti metrů. On byl ale rychlý a vzdálenost mezi námi se zmenšovala.
Na nic jsem nečekala a dala se také do běhu.
Jenom k silnici a všechno bude dobrý, ujišťovala jsem se. Běž, běž!
Proběhla jsem na konec parku a potom rychle tmavou ulicí mezi budovami. Zachytila jsem se kabátem o popelnici. Nedbala jsem na to. Rychle jsem se vyprostila a běžela dál.
Ten muž na mě pořád něco volal. Pod návalem adrenalinu jsem ho nevnímala.
Když jsem konečně byla u silnice, běžela jsem dál po chodníku. Oranžové světlo lamp mi dodalo jistotu a trochu mě uklidnilo. Tohle ho muselo odradit. Kdyby mě chtěl zabít a okrást, tady už by ho mohl někdo vidět, tudíž už by si na mě nemusel troufnout.
Nehodlala jsem to ale nechat v rukou osudu a spoléhat se jenom na svůj předpoklad. Běžela jsem dál. Silnice se stáčela dolů a já měla před sebou ještě kus cesty domů. Cítila jsem srdce v konečcích prstů, kterými jsem držela uši kabelky.
Zastavila jsem před malou večerku a vešla dovnitř. Koupila jsem si čokoládu, a když jsem přemohla strach, vyšla jsem ven.
Už tu není, jsem v pohodě, ujišťovala jsem sebe samu, když jsem kráčela po chodníku k domovu.
Šla jsem podél budovy, za kterou už stačilo jen zabočit za roh, abych měla náš dům na dohled.
Úlevou jsem vydechla a zabočila. Jenže jsem narazila do toho muže.
Zaječela jsem tak nahlas, že to muselo zburcovat polovinu ulice.
„Promiňte, že jsem vás vylekal!“ vykoktal ten muž. Už jsem se otáčela a chtěla utéct zpátky do obchodu, ale jeho slova mě zarazila. Zvednul ruce do úrovně ramen, jednu dlaň prázdnou před sebou, a ve druhé…
„Kde jste vzal moji tašku?“ vydechla jsem napůl překvapeně a napůl pořád vyděšeně.
„No se vám právě snažím celou dobu říct,“ řekl se smíchem. Překvapilo mě to, že jsem zapomněla, že jsem chtěla utíkat. „Vypadla vám z kabelky, když jste se sehnula v tom parku. Tak běžím za vámi a chci vám jí dát, jenže vy jste začala utíkat taky.“
Samou úlevou se mi málem podlomila kolena. „Tak proč jste něco neřekl?“ prskla jsem. Strach vystřídalo naštvání.
„Promiňte, já… Prostě jsem vás chtěl dohnat a dát vám to,“ namítl ten muž. Nebyl starý, tipovala jsem ho tak okolo čtyřiceti. Zblízka vypadal vlastně docela neškodně a normálně, žádný parkový úchyl ani zloděj.
„Aha…“ řekla jsem. Tváře mi hořely, styděla jsem se, že jsem tak vyváděla. „A já si myslela, že mě chcete okrást.“ Vzala jsem si od něj svoji tašku s kosmetickými potřebami a zasmála se. „Tohle se vážně může stát jenom mě.“