Odsouzení VI: Probuzení

Znovu jsem se probrala na ošetřovně. Okamžitě mě oči zabolely od ostrého světla stropních zářivek. Strhla jsem si z ruky kapacky a vyhrabala se z postele. Dlouhý nemocniční hábit na mě visel jako pytem na kostlivci. Naštěstí na židli vedle mé postele leželo čisté, nové oblečení. A přesně tak, jak jsem to měla ráda.
Nasoukala jsem se do tčíčtvrtečních maskáčových kalhot a lehkéhho tílka se stejným vzorem. Pod hromádkou oblečení ležely dokonce mé zbraně. Ke stehnům jsem si připásala své nože a popruhem na záda připevnila mačetu. Mé zbraně byly vyčištěné a dokonale nabroušené.
Odhrnula jsem plentu oddělující mou postel a procházela uličkou mezi dalšími plentami, za nimiž byly skryté ostatní postele a ostatní zranění. Až na tiché pípání přístrojů tu bylo úplné ticho přerušované jen občasným chrápáním a nebo tím, jak někdo mluvil ze spaní. Bylo to zvláštní. Jako z nějakého horroru. Má bujná fantazie si představovala za každou plentou znetvořeného člověka nějakým fanatickým doktorem. Rychle jsem ty myšlenky zahnala a vrátila se do reality. Tady žádný šílený doktor nebyl. Tady leželi lidé se zraněními, která vyžadovala klid, ale neohrožovala na životě. Leželi tady lidé, kteří bojovali s těmi ptáky...

Vyšla jsem z pod studeného světla tářivek do tmy bezměsíčné noci. Temnota mě pohltila, ale nebyla taková, jakou bych očekávala. Všude kolem dohořívaly ohně. Ve vzduchu visel pach spáleného masa a ten štípal do očí. Ohně byly rozeseté po celém Hradišti. To na nich zřejně schořela všechna ta ptačí těla.
Vytáhla jsem z jedné kapsy gumičku a svázala si jí svou neposlušnou blonďatou hřívu do ohonu.
Pomalu jsem vyrazila k budově rady. Byla to vysoká štíhlá budova v gotickém stylu s lámanými oblouky na oknech, postavená z tmavého kamene. Až nápadně mi připomínala kostel a právě proto se mi samotná budova nelíbila. Kráčela jsem jí vstříc s nechutí.
Když jsem míjela jednu ze strážních věží, vyklonila se z jejího okna postava a jednou rukou na mě zamávala. Odpověděla jsem podobně a pokračovala v cestě. Nepřemýšlela jsem nad tím, kdo to byl, chtěla jsem mít čistou mysl, až znovu stanu v radě.
"Liliano!" ozvalo se mi za zády. Ten hlas jsem dobře znala. Nemohl patřit nikomu jinému, než Jakubovi.
Otočila jsem se na něho s úsměvem. Přibíhal ke mě, ale tvářil se vážně. A to u něho bylo neobvyklé, když mluvil se mnou.
Můj úsměv opadl: "Dějě se něco?"
"Rada tě čeká."
"A kvůli tomu se musíš tvářit, jako kdybych dostala špatnou známku z písemky?" ohradila jsem se.
"Ale čekají na tebe už od rána a začínají být netrpělivý," zvážněl ještě víc a nepatrně svraštil obočí. V jeho očích jsem viděla tancovat plamínky dohasínajících ohňů. Zaznělo to vyčítavě.
"Tak promiň, že jsem zachraňovala naše Hradiště a to všchno, co jsme za ty roky vybudovali. Že jsem zachránila ty lidské životy, na kterých mi záleží, zatím co oni si hřály v budově rady zadky!" vyštěkla jsem, ale hlas se mi lámal, jak jsem se snažila potlačit slzy, které se mi draly do očí.
"Takhle nemluv," zavrčel výhružně a přimhoužil oči.
"A proč ne?!" vyjela jsem na něho. "Vždyť tu se zbraněmi stály i děti, tak proč nemohli oni?!"
"Protože jsou v Hradišti nejdůležitější! To bys měla vědět, jsi přece jednou z nich. Mohlo se ti něco stát, mohla jsi zemřít! Bez tebe bychom ztratili naději! Měl jsem tě dotáhnout do budovy rady i přes ty tvoje protesty!" chytil mě za ramena a zatřásl se mnou jako s hadrovou panenkou.
Z očí se mi už koulely vodopády slz, které jsem se ani nesnažila zastavit. Hleděla jsem na Jakuba. Na člověka, který pro mě byl jako můj otec, který zemřel před tolika lety... Nemohla jsem věřit tomu, co mi tu právě říkal. A ani jsem nechtěla.
Vyškubla jsem se mu: "Tak promiň, že jsem si radši nezachránila svůj bídnej zadek!"
Prudce jsem se k němu otočila zády a rázným krokem se znovu vydala na cestu.
"Pitomej premenstruační symdrom," zavrčela jsem si sama pro sebe a setřela si z tváří slzy. Nechtěla jsem, aby mě moc lidí vidělo plakat.
Ani jsem se už za Jakubem neohlédla. Bylo mi jedno, co dělal, kam šel i jak se tvářil. To, co říkal.... Jako by to ani nebyl on. Takového jsem ho neznala. Nikdy na nikoho nekřičel, natož aby na mě třeba jen zvýšil hlas. Byl to můj učitel. To on mě v Hradišti učil bojovat. To on mi říkal, že mám bojovat za lidi, co mi věří, i kdyby mě to mělo stát život. Že nemám být jako ti, kteří měli v rukou moc před apokalypsou. Že mám být čestná a spravedlivá, dodržovat své sliby a stát na straně těch, kteří vi věří.
Zavrtěla jsem hlavou a zakázala si nad tím přemýšlet. Prostě ne. Musím mít čistou hlavu, až budu státpřed ostatními členy rady. Očekává se ode mě, že budu pro Hradiště největším přínosem, že jsem jeho budoucnost. Musela jsem se podle toho chovat a vypadat. Ale při tom být stále sama sebou.
Zamyslela jsem se a ani jsem si nevšimla, jak rychle mi ta cesta utekla. Najednou jsem stála před budovou rady. Ve tmě noci se nade mnou tyčila jako hrozivý přízrak. Dlouze jsem se nadechla a vstoupila dovnitř.
Dveře vedly přímo do obrovské místnosti s vyvýšeným pódiem, na němž byly v kruhu romístěné židle s vysokými opěradly. Byly podobné trůnům. Zarazila jsem se a zůstala na ně zírat. Ty židle tam dříve nebývaly. Nebo nebyly takové. Byly to obyčejné židle s polštáři pro pohodlné sezení. Sklízely se pokaždé, když jsme jako rada mluvili k lidem. Proto byla ta místnost takhle obrovská.
Na "trůnech" už seděli ostatní členové rady. Ale těch židlí tam bylo jen sedm. A já byla osmá. Všechny židle byly zaplněné.
"Á, Liliano.... Konečně," ozvalo se z jedné židle, aniž by se někdo otočil.
"Čekali jsme tě," ozvalo se z další.
"A konečně jsi přišla," řekl někdo třetí.
S nechápavým výrazem jaem stoupala po schodech vedoucích nahoru.
"Neostýchej se," ozval se dalsí hlas.
V duchu jsem si říkala, že jsem se snad musela ocitnout v nějaké zvláštní realitě, do které jako by vlastně ani nepatřím a která je úplně jiná než ta, kterou jsem znala.
"Proč je tu jen sedm židlí?" zeptala jsem se, když jsem vystoupala až nahoru.
"Protože je JEN sedm členů rady," odpověděl ještě další hlas. Jako by to měli přesně nacvičené a každý přesně věděl, co má kdy říct.
"Ale já přece také patřím do rady," řekla jsem ledově a pokoušela se v sobě skrýt ten pocit nekonečného zklamání, který se v mém nitru začal rozrůstat.
"Měla jsi příliš mnoho funkcí a v rukách obrovskou moc."
"Začala jsi být nebezpečná."
"A my na tebe čekali."
"Nepřišla jsi."
"Tak a dost!" vyjkla jsem. "To mi to nemůže říct jeden z vás celé?!"
A pak jsem se konečně podívala na to, v čem byli oblečeni. Nebylo to obyčejné hnědé nebo zelené oblečení, které se běžně nosilo v Hradišti.
Měli na sobě dlouhé bílé hávy se zlatými a krvavě rudými pruhy. Ruce měli zastrčené v rukávech a po obličejích se jim klikatila tetování. Zalapala jsem po dechu.
"Jen se na sebe podívej," vstala žena, která seděla na židli naproti mě.
"Je tu tolik zrcadel, do kterých se můžeš podívat...." máchla rukou kolem sebe.
Opravdu. Kromě oken byly vnitřní srěny budovy vyplněné zrcadly. Viděla jsem se v nich. Po celém těle se mi táhly jizvy z bojů. Ale pořád jsem to byla já. Štíhlá blondýnka s vlasy jako slunce a očima zářivě modrýma jako letní obloha. A když jsem se podívala do oken, viděla jsem v nich vitrážové podoby všech členů rady. Ale beze mě.
"Co bych na sobě měla vidět?" otázala jsem se ženy, která opět elegantně dosedala na trůn.
"Chceš být ještě členkou rady?" zeptal se mě muž s prořídlími šedými vlasy. Dříve to pro mne byl vážený muž, který se staral o blaho všech lidí v Hradišti. Ale teď jsem o tom pochybovala...
"Proč řešíme tohle? Vždyť na nás organizovaně dvakrát zaútočili tisíce zmutovaných ptáků!" zaječela jsem, ale členové rady ke mě jen znuděně vzhlédli.
"A ti ptáci ječeli tvé jméno," řekl znovu ten starý muž a oprobodl mě vybledlou zelení svých očí.
"Co tím myslíte?" zeptala jsem se nechápavě. Všichni si mě jen klidně prohlíželi.
"Snad si nemyslíte, že jsem s tím měla něco společného?" zalapala jsem po dechu.
Rada pouze přikývla. Znechuceně jsem se otočila a začla scházet schody dolů.
"Nesmysl," zavrčela jsem a prudce rozrazila dveře.
Okamžitě mě do tváře udeřil střízlivý vzduch noci. Potřebovala jsem to. Promnula jsem si oči a potom i kořen nosu. Tohle se mi muselo jen zdát!
Najednou se ke mě z boku přiřítil Jakub, Jednu ruku mi položil ma rameno a druhou se držel za břicho.
"Co se ti stalo?" vyděsila jsem se a okamžitě jsem ho podepřela v podpaží.
"Honza.... Lidé....," zachrčel a zakašlal.
"Co je s nimi?" vyděsila jsem se a stoupla si před něho, abych mu viděla do očí.
"Imunita.... Slábne.... Zemřeli... Promiň....," zašeptal sotva slyšitelně a zakymácel se.
Nadechla jsem se, ale v tom se mu z úst a nosu začala řinout hustá rudá tekutina podobná pěně. Dopadla na mě. Vlétla mi do úst, do nosu, cítila jsem její chuť i pach. Ulpívalo mi to i na oblečení a na kůži. Ale nebyla jsem se schopná ani pohnout. Můj mozek mi vypověděl službu. Jakubovo tělo se zhroutilo na zem. V posledních záchvěvech agónie s sebou škubalo a slyšela jsem tiché chroptění. Přesně takhle to vypadalo před několika lety, když svět napadly zmutované nemoce a vyhladily lidskou populaci.
Začla jsem vyděšeně couvat, ale zakopla jsem a padla naznak na zem. Podívala jsem se, o co jsem zakopla. Byla to postava jakési ženy ležící obličejem k zemi v kaluži krve.
V okamžení jsem stála na nohou. Rozkašlala jsem se. Cítila jsem, jak mi cose trhá vnitřnosti zevnitř. Na chvíli to přestalo, ale pak jsem se rozkašlala znova. Z úst a nosu mi vytryskla rudá pěna, stejně, jako Jakubovi. Umírala jsem. Cítila jsem, jak mě to zabíjí, jak mi ta pěna naleptává vnitřnosti...