Odsouzení VII: Nová šance

Jednou rukou jsem se držela za hruď a druhou jsem se snažila zastavit ten nekončící příval rudé pěny hrnoucí se mi z úst a nosu. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem křičet, neovládala jsem své tělo. Můj mozek přestal racionálně uvažovat. Za těch pár okamžiků, co jsem byla vzhůru se toho zvrtlo víc, než by normálně mělo. Rada, Jakub a ostatní... Jak mohla najednou selhat imunita? Měla v tom prsty rada?
Cítila jsem, jak mnou bolest prostupuje a myslela jsem si, že moje tělo každou vteřinou exploduje. Nic jsem neviděla. Před očima se mi začalo pomalu zatmívat a svalila jsem se na zem, kde sebou mé tělo škubalo v předsmrtné agónii. Má mysl už pomalu opouštěla tělo. Dusila jsem se a mé tělo bylo rváno zevnitř na kousíčky leptavou pěnou.
Padla jsem na bok a i přes tu veškěrou bolest jsem cítila, jak mi do ramene zajela dlouhá jehla. Najednou bolest ustala a mé tělo bylo lehké. Ztratila jsem vědomí.

Myslela jsem si, že jsem mrtvá, ale nebylo to tak. Najednou se mi začaly vracet smysly. Vnímala jse, že dýchám, i když to doprovázela neskutečná bolest. Slyšela jsem pípání přístroje vedle své hlavy i hlasy někde v pozadí. Cítila jsem pach podobný savu. Takže jsem musela být na ošetřovně (nutno dodat: už zase!). Zkusila jsem pohnou prsty u rukou. Šlo to. U nohou... Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi i s nimi podařilo pohnout. Pomalu jsme otevřela oči. To pro mě bylo zklamáním. Videla jsem jen tmu.
"Lili," někdo mi položil ruku na rameno.
"Kolik...," zachroptěla jsem. To jediné slovo mi v krku rozhořelo nový plamen bolesti, až mi z očí vytryskly slzy.
"Přežilo deset vědců, kteří pracovali na získání imunity a asi deset lidí, na kterých jsme to sérum testovali," odpověděl znovu ženský hlas.
Natočila jsem za tím hlasem hlavu a pokusila se nevidomýma očima vyhledat tu ženu. Temnota před nimi pomalu začinala světlat. Věděla jsem, jakou bolest mi způsobí promluvit, ale musela jsem to udělat:
"A... Jakub?"
Bála jsem se odpovědi, která měla přijít, ale jak se zdálo, neměl mě čekat osamělý život v zatracení mé vlastní mysli.
"Když jsme ho našli, byl skoro mrtvý, byla to otázka vteřin. Ještě se neprobral. Dostal nejdříve injekci s umělou imunitou a teprve potom sedativa. Musel neskutečně trpět. Nevíme, jestli...," nenechala jsem ji domluvit a zvedla ruku, aby mlčela. Nechtěla jsem, aby mi brala i tu poslední naději k životu, která mi ještě zbývala. Doktorka to pochopila.
"Pokusili jsme se udržet při řivotě jen vás dva. Tebe potřebujeme a je nám jasné, že i on může pomoct k přežití. O nikoho jiného jsme se nepokoušeli, protože ta nesnesitelná mika, kterrými by museli procházet, a kterými procházíte i vy, by nemusel nikdo jiný vydržet. A hlavně jsme nevyrobili tolik imunní látky," řekla a já konečně začala alespoň rozeznávat její obraz. To mi dodalo novou sílu.
Pomalu jsem přikývla na znamení, že jí rozumím.
"Dovolíte, doktorko?" ozval se starší mužský hlas. Musel to být ten doktor, který si odvedl Oskara na pokusy. "Musím jí dát další dávku."
Viděla jsem, jak doktorka odstoupila o několik kroků a přiblížil se muž s neskutečně dlouhou jehlu. Zabodl mi ji mezi žebra.
Musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikla. Cítila jsem, jak ta látla začala fungovat. Hůř se mi dýchalo a plíce se mi svíraly jako v křeči. Ta bolest byla nesnesitelná.
"Musel jsem ti to píchnout přímo do plic," bysvětloval doktor. "Přesně tam se totiž ty viry usidlují, jak jsem zjistil z pitvy ostatních."
"Neusnadňujete mi to," zavrčela jsem přes zatnuté zuby. Muselo mě být sotva slyšet.
"Já vím," odpověděl a bylo mi jasné, že se usmál.
Ta bolest trvala asi ještě pět minut a pak to konečně povolilo. Celá zpocená jsem ležela v posteli a snažila se zhluboka dýchat.
"Stabilní, změny úspěšné," zahlásila doktorka.
Znovu jsem otevřela oči. Konečně jsem viděla normálně. Namáhavě jsem se vysoukala do sedu. Každý sebemenší pohyb svalu mi působil novou bolest.
"Neměla by ses vůbec hýbat, jinak tě to bude bolet," ozval se dokrot.
Vrhla jsem po něm ukřivděný pohled: "No nepovídejte."
"Nechceš něco na ty poleptané přůdušky?" skočila do toho doktorka. Asi jí došlo, že se schylovalo k hádce, i když jsem měla krk v jednom ohni.
Přokývla jsem a ona odběhla.
"Kde je Oskar?" zeptala jsem se doktora.
"Nepřežil to," odpověděl jednoduše a odešel.
To mě bodlo u srdce. On byl to jediné, co mě pojilo s tou relativně klidnou minulostí. Opřela jsem si hlavu o zeď za postelí a pokoušela se zastavit slzy, které se mi hlany do očí. Stejně jako tu nesnesitelnou bolest, která mi probíhala celým tělem.
Takže můj papoušek je mrtvý. Honza je mrtvý i přes to, že jsem se ho snažila zachránit. Lidé z Hradiště jsou mrtví, i když jsem se zapřísáhla je chránit. Z rady se stala monstra, ale ani oni nejspíš nepřežili. A Jakub se ještě neprobral a není jisté, jestli přežije. Přes to všechno mě u srdce zahřálo, že to s Jakubem není ztracené. Že mi možná aspoň někdo z mých nejbližších zbude.
Po chvíli se vrátila doktorka a dala mi vypít nechutně vypadající žlutohnědou tekutinu. Chutnala snad ještě hůř než vypadala a můj žaludek začal protestovat. Ale když jsem to dopila, bolest opravdu začla ustupovat.
Rozhlédla jsem se po místnosti a na posteli naproti sobě jsem si všimla ležícího muže. Musel to být Jakub. Poznala jsem jeho světlé strniště i světlou hřívu vlasů. Měl pootevřená ústa a hlavu nepatrně zvrácenou dozadu jako by trpěl. Ale jeho tvář vypadala klidně. Hrudník se mu nepatrně nepravidelně zvedal.
Odhodlaně jsem se vyhrabala z postele a zamířila přes místnost k jeho posteli. Bolel mě každičký pohyb, ale já jsem to nemínila vzdát. Opírala jsem se jednou rukou o stojan s kapačkou, než jsem se posadila na židli u Jakubovy postele.
"Lili, neměla by ses tak přetěžovat," ozvala se znovu doktorka.
Zavrtěla jsem hlavou: "Nemůžu jen tak ležet. Ležet a dívat se na jeho nehybnou tvář."
Zdálo se, že to doktorka pochopila. Přikývla a když odcházela, tak za mnou ještě zavolala: "Kdybys něco potřebovala, nebo se něco dělo, zavolej na mě."
Odešla a zavžela za sebou dveře vedoucí do jedné z laboratoří. Osaměla jsem s Jakubem a pípáním dvou našich přístrojů v dlouhé místnosti plné prázdných bílých, prčlivě ustlaných postelí mezi čtyřmi bílými stěnami. Nebýt té bolesti a toho, že Jakub vypadá skoro jako by byl mrtvý, mohlo by to být nebe. Asi bych si ho tam představovala. Všechno bílé a plné světla... Ale ještě jsem žila. Já i on. Musel se probrat. Potřebovala jsem sílu k tomu, abych nevzdala svůj život. Přiznávám se, že jsem měla nutkání vytáhnout si kapačku, lehnout si vedle něho a poklidně čekat na smrt. Ale jedna část mé mysli se vzchopila dřív, než jsem to mohla udělat. Musela jsem zachránit tu hrstku lidí, která to přežila.
Vzala jsem Jakubovu velkou ruku do svých dlaní. A najednou mi z očí vyhrkly slzy, aniž bych chtěla. Sklonila jsem se k jeho obličeji, k jeho uchu, abych nemusela mluvit moc nahlas a tím si rozdírat už takhle zdecimovaný krk.
"Promiň, že jsem tě neposlouchala. Že jsem nešla na schůzi rady. Mohli jsme přežít, ale teď... Zbyla z těch lidí, které jsem se zavázala chránit, jen malá hrstka. A ty tu ležíš jako bez života. Nesmíš zemřít... Málem jsem zemřela i já. Vždycky jsi pro mě byl jako otec. Když jsi mě učil bojovat, chtěla jsem, abys na mě byl hrdý. Stejně tak, když jsme byli na lovu. A nebo, když jsem stála před lidmi jako členka rady. Vnímala jsem tě jako bratra, když jsme na komích cestovali vstříc dobrodružství, když jsme bok po boku lovili, aby měli lidé v Hradišti co jíst. A teď se oo tebe bojím jako o syna. Připadám si bezmocná, když ti nemám jak pomoct. A... Připadala jsem si v bezpečí, když jsi mě objímal... Chybí mi to. Chybíš mi ty....," zašeptala jsem a nechávala své slzy volně kanout ze svých očí.
Najednou jsem pocítila, jak jeho ruka jemně stiskla tu mou. Řasy se mu jemně zachvěly a rty pohly.
"Lili....," zašeptal a mě bylo jasné, jakou bolest při tom jediném slově pociťuje.
"Nic neříkej, jsem u tebe," rozplakala jsem se štěstím.
Ale najednou jeho přístroj začal pípat jako zběsilý. Jeho ruka mi tu mou málem rozdrtila. Jeho hrudník sebou začal škubat a viděla jsem, jak mu z nosu stéká pramínek krve. Protočil oči v sloup.
Nebyla jsem schopná slova, ale to už sem přibíhali vědci a doktoři. Dva z nich mě odtáhli dál od Jakuba. Sledovala jsem, jak ho chytili za ruce, za nohy a za hlavu. Jak mu do úst nalili stejnou tekutinu jakou jsem před chvílí pila a do plic mu píchají injekci, stejně jako před tím mě. Jak sténá, jak sebou hází, jak se mu po tvářích koulí slzy.
Třásla jsem se po celém těle a před ústy si držela zaťatou pěst. Přece to teď neprohraje, když se probral! On to musí zvládnout! Protože bez něho bych to nezvládla já!
Pak se mi vrátila bolest. Nedokázala jsem ten její náhlý příval potlačit. Byla to fyzická bolest, která mi až vyrazila dech. Jednu ruku jsem se znovu chytila za břicho jako chvíli před tím, než jsem se začala dusit rudou pěnou. Rozkašlala jsem se. Viděla jsem, jak mi od úst odlétají drobné kapičky krve a ulpívají na podlaze.
Slyšela jsem, jak v místnosti nastala panika. Jak lidé pobíhali všude kolem, jak na sebe něco slyšeli, ale pro mě ta slova nedávala význam, nerozuměla jsem jim. Oči jsem měla přilepené na Jakubovi, jehož tělo s sebou zmítalo na bílé posteli a od úst mu odletovala krev. Viděla jsem doktory v dlouhých bílých pláštích, jak se snaží to zastavit.
A pak jsem ucítila, jak mi mezi žebra zajela další dlouhá jehla a její obsah začal účinkovat. Povolily mi nohy a dva doktoři, kteří mě drželi, mě odtáhli do postele. Vnímala jsem, že s sebou zmítám, ale potom mě mé vědomí opustilo...