Na nádraží s bezdomovcem

Sedím na staré a pokreslené lavičce pod přístřeškem jednoho jihočeského nádraží. Déšť vydatně bubnuje do střechy nade mnou a společně s vodou proudící okapovou rourou, narušuje noční ticho. Jsem tu zcela sám. Můj motorák, kterým jsem přijel už dávno zmizel z kolejiště. Společně s ním se někam vytratili i moji bývalí spolucestující, mezi kterými mě zaujal jeden mentálně postižený chlapec, cestující společně se svojí matkou a o berlích se pohybující mrzák (pracuje nebo jej živíme ze svých daní?). Opět si při pomyšlení na tyto dva osudem stižené jedince, z nichž jeden přišel o mysl a druhý o tělo, uvědomuji jaké mám já štěstí.

Noční nádraží je zcela opuštěné. A společnost mi dělá jen jedna můra, která krouží okolo světla. Dál prší a občas na velkých nádražních hodinách poposkočí s hlasitým cvaknutím velká ručička a připomene mi, abych se podíval na své hodinky a zkontroloval čas. Mám ještě hodinu. Hodinu, než se odtud vydám pryč. Nezbývá, než tu hodinu strávit zde. Společnost mi dělá Kingův román To, s jehož přečtením bych si měl pospíšit neboť kniha má 1061 stran mě u ní brzo končí výpůjční lhůta. Je to moc dobrá kniha.

Čtu právě o tom, jak jednoho malého kluka pronásleduje bezdomovec, jehož tělo pomalu rozežírá syfilis. Jde po tom klukovi a nabízí mu, že mu zadarmo... jaksi... vykouří penis. Zničeho nic mě osloví nějaký chlápek, který se vynořil bůh ví odkud a řekne mi něco jako že Tady si pod tím osvětlením zkazíte oči. Vzhledem k mým silným dioptriím, které dohromady tvoří sklo podobné tloušťky jako má prezidentská limuzína Cadillac one, je už trochu pozdě. Okamžitě po pravém boku stisknu improvizovanou rukojeť mého improvizovaného (v případě úderu však nepochybně účinného) obušku, který jsem si zrovna včera vyrobil pro svůj pocit bezpečí. Obušek je vlastně třicet centimetrů dlouhá železná tyčka, kterou jsem na jedné straně obmotal izolepou pro lepší držení. Můj batoh skrývá další podobnou, doma vyrobenou zbraň. Je naprosto identická jen měří místo třiceti, šedesát centimetrů. Společně s touto kuriózní zbraní mám ještě v batohu v pouzdře ukrytý bajonet na AK-47. Důvod, proč mám tohle všechno sebou je ten, že na mě zrovna včera ráno v tomto městě zaútočil pes. Pravda byl to jen malej zkurvenej jezevčík ale byl pěkně agresivní a šel po mě bez důvodu. Prostě na mě vyběhl a kousl mi do tašky, kterou jsem se ve své defenzivní chvíli bránil. Zasranej majitel nikde a vy netušíte, co má ten čokl v tý sví zasraný hubě a čím vás může eventuálně nakazit. Po počátečním překvapení se mi jej podařilo zasáhnout ne zrovna malým kamenem, který ležel jako jediný svého druhu nedaleko mě. Po zásahu už zuřivost toho malého bastarda opadla a já se mohl začít stahovat. Tašku jsem měl zničenou ale naštěstí při sobě vždycky nosím náhradní, do níž jsem vše přendal. Moc rád bych na toho psa narazil i dnes, abych ho mohl na chodníku umlátit. Uvědomělý občan koná, takže jsem ještě ohledně těch všivých psů neřekl poslední slovo. Zlikviduju je. Už mám v ledničce nakoupený salám a čekám na dodání správného dochucovadla...

A stejně jako toho psa, jsem byl připraven zneškodnit i tohohle chlápka. Vypadal neškodně a to co říkal – to s tím světlem byla pravda ale znáte to, nikdy nevíte.
,,Jenom to dočtu. Už stejně chci jít,´´ odpovím mu. Tak najednou chci jít? Z nějakého důvody si ten člověk sedl vedle mě a já už očekával, že svůj obušek použiju prvně místo na psa na člověka. Začal se vyptávat, kam jedu atd. atd. Úder do jeho spánku... Postupně se mi ale konverzace s ním začínala zamlouvat. Ten člověk si se mnou evidentně chtěl povídat. On by si povídal s kýmkoliv, koho by ve svém okolí potkal a komu by se mohl svěřit se svým trápením jenomže okolo jsem byl pouze já. Postupně z něho vylezlo, že je již několikátý den bezdomovcem (oblečení by odpovídalo, smrdělo mu z huby a vůbec celkově páchl ale já byl z nějakého důvodu ochoten tohle všechno vydržet). Hodně lidí by asi rozhovor s tímto zapáchajícím individuem, které zjevně moc rozumu nepobralo asi odmítlo ale mě zajímal a kromě toho jsem měl hodinu čas. Postupně mi došlo, že se tohoto chlápka nemusím bát, přesto jsem po celou dobu našeho setkání pevně svíral v ruce do kapsy zandaný (částečně) kus železa. Kdykoliv jsem byl přichystaný, že ho s ním udeřím do hlavy (nejednou) ale k takové situaci nedošlo. Náš rozhovor (z 80% mluvil on) probíhal poklidně. Přiznám se, že jedna moje část opravdu chtěla, aby ten vágusák něco proti mě podnikl. Stačilo, aby mě třeba chytl za rukáv bundy nebo aby mě nějak nazval. Nádraží bylo pusté a já bych ho mohl beztrestně zmlátit do bezvědomí. To by byl jistě zajímavý zážitek ale to byla jen moje paranoia. Je to neuvěřitelné (Přitažlivost myšlenek – pozor na ní, věci na které myslíte si k sobě opravdu přitahujete) ale již nějaký čas se mi hlavou proháněla myšlenka na rozhovor s nějakým bezdomovcem a nyní to bylo tady. Ten nešťastný človíček (jehož IQ muselo mít stejnou hodnotu jako jeho stáří – plus mínus 50) mi vyprávěl, jak ho z bytu vykopla manželka (ty jsi vážně ubožák), jak o něho jeho dva synové nemají zájem a rádi ho vidí jen, když jim dá prach na chlast, jak jeho matka našla někoho na inzerát... Bylo zajímavé ho poslouchat.
,,Dneska je pátek třináctýho,´´ pronesl během svého dlouhého a nutno dodat, že taky značně zmateného monologu.
,,A víte jak pátek třináctého začal, co se stalo?´´ využil jsem jeho krátké pauzy, abych také něco řekl.
,,Ne, to nevím,´´ odpověděl a já v jeho hlase rozpoznal zájem dozvědět se to.
,,Zlikvidovali Templáře a od té doby je pátek třináctého nešťastný den.´´
,,Templáři? Co to je?´´ podivil se bezďák.
,,To byli takoví rytíři.´´ Naučil jsem se v konverzaci s ním odpovídat krátkými a rychlými větami protože on chtěl vždy rychle po mě zpátky ke slovu.
,,Jo rytíři jo?´´ usmál se přitrouble. Trochu mě mezi svým výkladem o životě bezdomovce i zpovídal. Přirozeně jsem mu vždy na osobní otázku zalhal nebo odpověděl vyhýbavě ale své křestní jméno jsem mu řekl. Byli jsme oba Petrové. A třetí Petr měl být nějaký jeho kamarád z Jihlavy, který by prý měl pracovat v kanceláři a který by mu měl pomoci.

Náš rozhovor se krátce stočil i na nezaměstnanost. Říkal, jak rád by si našel práci ale že práce prostě není. Nadhodil likvidaci Jindřichohradeckého podniku Jitona a já mu obratem sdělil svou teorii spiknutí, která má za cíl zničení střední třídy. Zdá se, že ji přijal bez otázek.
,,Všechno je to o lidech´´ - tuhle větu použil několikrát. Svěřil se mi, že by moc rád dělal výpravčího (hochu nevím, jestli bys to zvládnul. Spíš si myslím že ne) ale že je na to k jeho podivu potřeba nějaká škola. Pak by rád odjel pracovat do Rakouska a ptal se, jestli by byl ještě ve svém věku schopen naučit se němčinu. Kamaráde, jak tě tak poslouchám, ty těžko. Místo toho jsem mu ale raději řekl, že naučit se cizí jazyk s přibývajícím věkem je čím dál obtížnější. Zajímalo mě také, jak svou existenci vidí dál. Odpověděl mi, že chce jet do Počátků a tam se vyspat na nádraží. Tady se prý bojí. (?)
,,Je lepší spát v Počátkách nebo v Jindřichově Hradci?´´ poprosí mě o radu.
,,Lepší to podle mě bude v Počátkách, to je menší město a nebude to tam tak nebezpečné.´´ Souhlasí se mnou a vykládá mi, co podnikne zítra, až se vyspí. Pojede prý do Jihlavy za svým kamarádem Petrem. Prý by mu měl dát aspoň dvě stovky ale že neví jistě, zda jej zastihne a pak že chce jet na Moravu tam jsou prý lepší a dobrosrdečnější lidé, za jedním knězem, který mu prý pomůže.
,,Mimochodem víte, že Jindřichův Hradec byl svého času druhé nejlidnatější město Českého království?´´ neodpustím si svou vsuvku.
,,Né?´´ zareaguje bezdomovec udiveně.
,,Někdy ve čtrnáctém nebo patnáctém století. Hned po Praze,´´ přesvědčuji ho (pletu se bylo to v sedmnáctém století).

Ten člověk je velice zmatený a neví kam má jet prvně. Už mě tím trochu vnitřně rozčiluje. Navenek jsem však stále milý.
,,Máte nějakou víru?´´ touto otázkou ukončuji jeho dokola se opakující kecy o správňáckých Moravanech a o tom, že má kdesi v nějaké úschovně tašku s brýlemi.
,,Já jsem katolík,´´ odpovídá mi a vytahuje si zpod oblečení bílý růženec.
,,Římský katolík.´´
,,A ty máš nějakou víru Petře?´´ Odpověď na tuhle otázku mám již několik let nacvičenou a pořád ji opakuji - ,,V něco věřím ale ne v náboženství.´´ Vzal to dobře a už zase začíná zmateně blábolit. Možná by mohl zkusit promluvit se svou ženou a dojet do Brna za tím farářem. Všechno je to zkouška.´´
,,Ano, je to tak!´´ souhlasím s ním okamžitě.
,,Víte,´´ začnu, ,,už to dlouho nepotrvá. Příde apokalypsa. Vy to znáte jako křesťan z bible ne? Svatý Jan...´´ Líbí se mi, s jakým zájmem mi naslouchá, jak přitakává, jak čeká na každé mé slovo... To co jsem říkal dál ale už nenapíšu protože byste se smáli. Bylo to něco o světovém spiknutí a Iluminátech...

Jak se náš rozhovor blížil ke konci (jel mu vlak), začala mě čím dál víc tížit možnost, že si se mnou bude chtít na závěr podat ruku. Už už jsem vymýšlel hlouposti jako že nemohu, že jsem si ruku skřípnul do dveří nebo že si najednou jakoby uvědomím, že už je moc hodin, že se musím hned někam vydat a vlastně mu uteču. Možná to nebyl žádnej hajzl ale ruku bych mu prostě podat nedokázal. Naštěstí to ani nebylo nutné. Řekl, že musí na vlak a já zase zahrál překvapení, že už je taky moc hodin a že musím rychle jít. Rozloučili jsme se a každý se vydal svojí cestou.

Copak dělá a kde je bezdomovec Petr asi teď?