Vatín 9

Noc z neděle na pondělí byla značně bizarní. Nemohl jsem zabrat a jen se převaloval na kavalci. Chuť na chlast byla nesnesitelná. Jako bych měl žízeň, kterou běžná voda nemůže utišit. Několikrát jsem odběhl do kuchyně, kde jsem si představoval, že je minerálka ve skutečnosti vodka. Dlouze jsem se díval na Janin podpis a pokoušel se z něho načerpat nějakou sílu, která by mi pomohla opět vydržet. Ale no tak, proč máš tohle zapotřebí? Dej si jinak zešílíš!
,,Ne, kurva už ne! Áááh!´´ Z ničeho nic se rozhodnu, že se přeci jen pokusím usnout. Žaludek mám přelitý vodou a pokouším se zavřít oči. Nedaří se. Čas od času projede před okny nějaké auto a po stropě přejede světlo z jeho reflektorů. Na chvíli dostanu možnost uvidět všechny ty praskliny v omítce. Klepou se mi ruce a tak si je dávám pod sebe, abych jejich třas nevnímal. Děsí mě, co se se mnou děje. Možná tu dnes zemřu, napadne mě. Z nějakého pro mě nepříliš pochopitelného důvodu se rozpláču. Musím vzpomínat na společné chvíle s mojí rodinou. Může to znít hloupě ale já si své utrpení užíval. Byl to můj trest, který nezbývalo než pokorně přijmout.

Bylo už po jedné ráno a já dál statečně odolával svému stavu. Pak jsem něco zaslechl. Bylo to tichoučký zvuk, jehož zdroj se nacházel blízko mě. Zdálo se mi, že jedna z panen, které byly posazené na stolku v rohu, pohnula hlavou. Nevěděl jsem, jestli tomu mám věřit nebo ne. Opravdu se to děje? Jedna z umělohmotných ruček se právě pomalu pohybovala. Dál jsem na ten nereálný výjev koukal a snažil se pohnout. Nemohl jsem. Třiceticentimetrová panna oblečená do pestrobarevných šatiček vstala a pomalými krůčky se blížila k okraji stolku. Mé oči ji v tom šeru, které tlumilo noční osvětlení dál vykuleně pozorovaly. Netuším jestli je to pravda nebo ne ale děsí mě to. Panenka s hlasitým nárazem spadne ze stolku jako nějaký sebevrah, kterého už omrzel život. Ani zvuk nárazu není schopen mě dostat z kavalce. Dál tam hloupě ležím a lehce natočenou hlavou sleduji jak ta panna opět začíná lézt. Tentokrát se pohybuje po čtyřech a míří k mému kavalci. Staré a dlouho nepoužívané klouby jí vržou a já se snažím pohnout. Nejsem si ani jistý, jestli dýchám. Chci z tohoto pokoje utéci ale tělo mě neposlouchá. Panna si dál vesele leze kdesi pode mnou a já se obávám, že jakmile přileze dostatečně blízko, tak že se opět postaví na nohy a pokusí se dostat nahoru ke mně. Štípám se do boku ve snaze se probrat ale nezabírá to. Zvuk ohýbajících se kloubů zeslábl, jak se panenka dostala pod kavalec. Nyní je kdesi pode mnou a směřuje neznámo kam. Ještě naposledy zrakem zkontroluji nehybnost její sestry, která i nadále spokojeně sedí na stolku a pak se odhodlám. Dám do toho všechno a vylétnu z kavalce směrem ke dveřím kuchyně. Podlaha přikrytá kobercem zavrzá, když na ni má noha dopadne a hned se znovu odrazí, aby se z toho místa co nejrychleji vzdálila. Rozrazím dveře, proběhnu jimi a rychle je za sebou zavřu. O další zděšení se postarají planoucí kamínka, jejichž dva kruhové průřezy svítí jako rudé oči. Ujištění, že se opravdu nejedná o oči mi poskytne až světlo lustru. V rychlosti zkontroluji podlahu kuchyně a pak si sednu na zem. Jsem najednou tak vysílený a unavený. Opřu se zády o dveře a naslouchám praskání v kamnech. I přes vzdálenost, která mě od nich dělí, ke mně vyzařují své sálavé teplo. O dveře za mými zády pak něco začne škrábat. To je ta panna, napadne mě ale nijak zvlášť mě to už neděsí. Možná vím, že je to moje halucinace a možná je to proto, že na mě přes ty dveře nemůže. Je mi všelijak. Zaposlouchávám se do škrábání a po chvíli několikrát do dveří uhodím pěstí. Zvuk přestane. Vstanu ze země a posadím se za stůl. Nacházím se v deliriu. Možná spím a ani o tom nevím. Nevím, jak se to má s tou oživlou panenkou ale teď někde uvnitř jasně vím, že neležím na kavalce ale že zírám na ubrus stolu. Ubrus je kostičkovaný a mě po chvíli přepadá nutkání začít na jednotlivé kostičky ťukat prstem, jako když píšu na počítači. Střídavě ťukám jako v nějakém transu do vzorů na ubruse a takto strávím noc až do šesti ráno, kdy se mi nějak podaří usnout.

Ještě větší zázrak ale je, když se probudím sám od sebe v osm ráno. Cítím se zmateně ale po tělesné stránce relativně dobře. Pomalu se mi rozjasňuje mysl a já si začínám vzpomínat na včerejší noc. Už je mi jasné, jak jsem se octnul v kuchyni. Ta panna! Vydávám se na průzkum obýváku a zjišťuji, že obě panny jsou na svých místech na stolku v rohu místnosti. Je možné, že se to nestalo? Budu si na podobné halucinace a excesy zvykat. Dříve jsem je měl z chlastu nyní zase z toho, že nechlastám. Budu i nadále snižovat dávku a... Sakra, dojde mi, že dnes jsem si naplánoval cestu do Žďáru kde mám nakoupit potřebné léky, které mi pomohou překonávat mé abstinenční obtíže. Na kalendáři mám napsáno, že mi autobus jede v osm čtyřicet a to, když sebou hodím, stíhám. Obléknu se, vyčistím si zuby a ještě mi zbude čas na napsání vzkazu pro bláznivou zmrzlinářku.

Vážená paní Dvořáková,
Shledal jsem, že Vaše požadavky, které jste na mě vznesla jsou oprávněné pouze ze 64% a to ještě z původní částky 200 000Kč. Jsem tedy ochoten zaplatit Vám 128 000Kč a to mimosoudní cestou. Pokud byste s tím nesouhlasila, nevyplatím Vám nic a celou věc poženu před soud. Snad se tedy dohodneme takto a jako důkaz mé ochoty Vám posílám též šek.
Petr S.

Následně jsem z nůžkami vystřihl kus čtverečkovaného papíru, udělal z něho šek na třicet tisíc a připsal, že šek je možné proplatit v jakékoliv bance. Venku mě přivítal na zemi malý nános čerstvě napadaného sněhu, který jistě ještě během dneška roztaje ale který je již nezpochybnitelnou předzvěstí nastupující zimy a předvojem všech těch sněhových kalamit, kterými se nás letošek chystá obdarovat. Vyčkal jsem, až nic nepojede a rychle přeběhl silnici. Nechtěl jsem se tu zdržovat dlouho a také jsem nechtěl, aby mě někdo viděl, jak vhazuju do schránky té staré ženy nějaké papírky. Když bylo vše hotovo, přešel jsem jen několik desítek metrů k zastávce autobusu a čekal na spoj.

Zpátky ze Žďáru jsem se dostal ve čtrnáct hodin. Nákup v lékárně mi moc dlouho netrval a tak jsem zbývající čas zabil obědem, výběrem peněz z bankomatu a posedáváním v kavárně. Domu jsem si nesl plnou igelitku vitamínů a minerálů. Měl jsem draslík, hořčík, sodík, vápník a v mém stavu také důležitý vitamín B. Alespoň takto jsem si to pamatoval z mých předchozích neúspěšných odvykaček. Poslední věc, která mi chyběla byl diazepam, který by tlumil mé stavy a snad mi pomohl i usnout ale ten je bohužel pouze na předpis. Musel jsem se tedy spokojit s ibalginem a prášky na spaní. Hned při přebíhání silnice jsem zmerčil ve schránce nějaký papírek. Neměl jsem pochyb, od koho je.

Přistupuji na vaše požadavky a souhlasím. Částka, kterou mi teď dlužíte je 500 000Kč. Pokud nezaplatíte dám vás k soudu.
Dvořáková.

Ten vzkaz nedával smysl, nejdříve napíše že přistupuje na mé požadavky a poté po mě chce půl milionu. Ta osoba je zkrátka nemocná a já si hraním téhle hry krátím čas. Tak co? Chce papírek na kterém bude půl milionu? Vyrobím takový papírek. Není problém. Krátce zkontroluji dvorek (ranní sníh už roztál) a jdu do domu. Chci rozdělat v kamnech a nanosit dovnitř nějaké uhlí, než se Jana staví, tedy pokud na to nezapomněla. Všechny prášky, kapsle a pilulky jsem hned po příchodu zapil slivovicí a čekal co to udělá. Žádné zázračné účinky se nedostavily ale ani zhoršení mého stavu. V půl třetí mi přišla zpráva od Jany. Ptala se v ní, zda dohodnutá schůzka stále platí. Obratem jsem odepsal, že ano. Co jsem si od toho sliboval? Vztah? Pomoc s mým problémem? Vážně to nevím. Vím jen, že mi byla společnost Jany milá a že se mě pokoušela vyléčit. Vytrhla mě z té naprosté izolovanosti.

V půl čtvrté se ozval zvonek. Ve stejnou chvíli jsem se právě opájel úspěchem ze zprovoznění staré a od mé hlavy promáčklé Tatramatky. Tu jsem nechal spokojeně a hlučně prát a vyšel přivítat Janu. Usmívala se jako obvykle i když jsem v jejím chování zaregistroval známky nesmělosti, kterou se snažila překrývat sebejistým hlasem.
,,Tak kolik dneska?´´ optala se zkraje.
,,Zatím jedna a jednu mám na večer. A co ty držíš se?´´ Janu mé zatím nic moc znamenající úspěchy v omezování chlastu zjevně potěšily.
,,Držím se žádnou jsem neměla a ani mít nebudu. Už nikdy (měla pravdu). Už jsem s tím hnojem skončila.´´ Nastala chvíle, v níž jsem netušil co dělat dál.
,,Tak ehm... chceš si to tu prohlídnout nebo...´´
,,No koukla bych se jenom ze zvědavosti jak to tu vypadá.´´ Tohle se jí moc dobře říct nepodařilo.

Obešli jsme si pomalu dvorek kolem dokola a já jí vždy na nějakém místě řekl co tu mám ještě s čím provést. Tu prostříhat strom, tu vytrhat květiny... Zajímala se o prodej domu ale já jí nebyl schopen říci nic bližšího jen to, že bych se tu měl ještě necelé dva měsíce zdržet, dopsat knihu a s její pomocí se vyléčit. Celkem jí imponovalo, že do ní vkládám takové naděje a že jsem jí tak moc za všechno vděčný. Možná, že ona sama netušila, jakou důležitou roli v mém životě hraje a jak jsem na ní závislý. Teď to s hrůzou zjišťovala.

Po krátké okružní procházce po dvorku jsme se vydali polní cestou k nedalekému železničnímu mostu, který se nad ní klenul a pod kterým jsem jako dítě zažil nejeden přejezd vlaku.
,,...hnutí Sufražetek třeba. No a tabákové koncerny vycítily svou šanci – řekli emancipovaná žena kouří cigarety. A rozjeli masivní reklamní kampaň po celých Státech, ve které toto tvrdily. A za ty reklamy byl odpovědný hlavně jeden člověk ale na jméno si už nevzpomenu a ten samí člověk pak dělal kampaň pro vládu s tím, tedy byla to kampaň jak připravit Američany na vstup do První světové války.´´ Rozhodím rukama.
,,Ten samý člověk. A v roce... tuším že 1953 byl poprvé prokázán vztah mezi kouřením a rakovinou plic a oni, samozřejmě že to popírali a dělali lživé studie...´´
,,Že ti do toho skáču,´´ přerušila mě, ,,já věřím, že je to celé podvod a je to pro mě jen další důvod, abych přestala ale můžeme se tu pod mostem chvíli zdržet? Jako malá mě sem máma brala a vždycky jsme čekali na přejezd vlaku.´´
,,Jasně, počkáme, až něco pojede, ´´ řekl jsem a ozvěna zkreslila můj hlas. Chvíli jsme nic neříkali a jen si prohlíželi kamenné kvádry, z nichž byl most postaven. Měl jsem sám ze sebe dobrý pocit. Bylo mi dobře! Myslel jsem, že tohoto pocitu již nejsem schopen ale on se vrátil. Bylo mi dobře a byl jsem střízlivý. Pravda, trochu nevyspalý ale to teď nebylo důležité. Připadal jsem si s mladší Janou jako kdysi se svojí ženou. Naše pěkné začátky byly přesně takové. Už jsem Janu neviděl jen jako přítelkyni nebo jako prodavačku už jsem jí začínal vnímat i jako ženu. Vnímal jsem její vůni, její vlasy, které jí po levé straně vylézaly z pod čepice, rty, její lehké nalíčení, její oválný obličej... Teprve nyní tady pod mostem mi to došlo. Možná jsem se toho napoprvé i trochu zalekl. Něco jako když se otci začne líbit jeho vlastní dcera ale samozřejmě to byl nesmysl. Něco jsem jí chtěl říct, už ani nevím co to přesně bylo ale nestihl jsem to.
,,Už něco jede.´´ oznámila mi a zadívala se nahoru. Dunění se blížilo a zesilovalo. V prvních okamžicích se mě zmocnil strach z toho, že starý most nevydrží. Dunění bylo nepředstavitelné a dlouhotrvající. Nebylo pochyb, že nad námi projíždí nákladní vlak. Krátce jsem vyšel na polní cestu abych se o tom přesvědčil.

Od mostu jsme se vydali dál po polních cestách, které se vinuly mezi chladnými strništi. Studený vítr si pofukoval a já měl strach, aby se má společnice nechtěla kvůli zimě vrátit. To jí ale nejspíše ani nenapadlo. Oba jsme objevovaly cesty svého dávného dětství. Jana se zmínila o mých dvou knížkách, které prý čte naráz protože ta ve které se vyznávám ze svého alkoholismu je příliš depresivní. Cesty se dál kamsi vinuly a nebrali konce. Citelně se s pomalu zapadajícím sluncem ochlazovalo ale mi šli pořád kamsi dál. Pravá studená sprcha přišla až ve chvíli, kdy mi mimoděk během rozmluvy o svém životě prozradila že má přítele. Zprvu jsem tomu nemohl uvěřit a doufal, že tím přítelem myslela mě jenomže ne. Nic bližšího mi o něm neřekla jen se zmínila, že má přítele, že je ráda že ho má a že doufá že i já se vrátím k ženě. Alespoň poté, co se očistím od alkoholu. Než jsme došli na rozcestí, kde se uprostřed lesa cesta rozdělovala, měl jsem už zase náladu u dna. Co jsem si to nalhával? Rázem se mi zase chtělo se brutálně opít a na Janu a všechno kolem zapomenout. Zpáteční cesta byla už o mnoho tišší. Oba jsme se už vypovídali.
,,Mohli bychom si tuhle nebo i delší procházku někdy zopakovat,´´ navrhla Jana, ,,krásně se tím pročistí hlava.´´
,,Nemůžu než souhlasit,´´ přitakal jsem. Pěkně si mi zkurvila náladu.
,,Ale chtělo by to podniknout o víkendu, kdy nejsem v práci. Třeba v neděli?´´ navrhla.
,,V neděli. Já můžu kdykoliv,´´ usmál jsem se.
,,Tak jo, hlavně se drž. Nezapomeň na svojí rodinu. To kvůli nim to děláš. No a když tak se určitě během týdne uvidíme v obchodě nebo v hospodě.´´
,,Jasně.´´ Na víc jsem se nevzmohl. Jana čekala u mých vrat, než projede kolona tyráků a tuhle naši poslední chvilku využila, aby mě znovu motivovala k boji a odporu.
,,Číslo máš, klidně napiš, kdyby tě opouštěly síly. Hlavně znovu nespadni do náruče ďábla.´´ To bylo poslední, co jsem od ní kdy slyšel a bylo to naposledy, co jsem jí viděl. Tedy co jsem jí viděl v této podobě. Kdybych věděl, že je to naše poslední setkání, kdybych věděl o jejích starostech... Ale bohužel to všechno mi zůstávalo utajeno.