Vatín 8

Nedělní probuzení bylo o moc lepší než ta předchozí, která jsem v tomto domě zažil. Sice má hlava stále oplývala vzadu citlivou zduřeninou už mě ale sama od sebe nebolela. Horší bylo nutkání napít se. Poslední týden byla má průměrná denní spotřeba tři lahve vodky nebo slivovice. Při obsahu čtyřiceti procent to za den dělalo litrový příjem čistého alkoholu. To mělo včerejší nocí skončit. Načmáral jsem si do kalendáře maximální (a zároveň i minimální) příjem alkoholu. Bylo mi jakožto mnohaletému alkoholikovi, který se již několikrát pokoušel se svou závislostí skončit jasné, že to u takových případů jako jsem já není možné ze dne na den. Vlastně to, co jsem chtěl udělat by mi žádný lékař nepovolil. Pokusit se v mém stádiu přestat s alkoholem bylo stejně nebezpečné jako v něm dál pokračovat.

Plán byl jednoduchý: po následující dva dny si dopřát denně dvě flašky, další dva dny pak jednu a půl a pak se celý týden držet na jedné. Plán to byl hezký ale pokud jej mám zvládnout, tak k tomu potřebuji podporu od Jany. Vím také, co mě čeká – třes, nespavost, halucinace, podrážděnost, přecitlivělost. Ovšem většinu z těch problémů jsem měl už dnes při nadměrném pití takže vlastně nic nového.

K snídani jsem si dal namazané chleby a zapil je kromě šťávy i půl litrem slivovice. Moc rád bych si dal více ale oko mi už říkalo že polovina lahve je pryč. Poprvé z mé stran přišlo ne! Samo o sobě to ovšem ještě nic neznamenalo. Takovýchto prvotních úspěchů jsem za sebou měl už mnoho. Boj s alkoholismem je ale bohužel maraton ne sprint.

Můj den začal několikahodinovým psaním. Zpočátku mi to šlo dobře ale pak mě začaly opouštět sily. Myšlenky se mi rozplývaly a nové ne a ne přicházet. Raději jsem s tím tedy přestal a díval se na film. Pořád mě přepadaly myšlenky na tu nedopitou láhev. Můžeš jí přece vpít teď a pořád ti jedna zbyde. Tyto myšlenky nešly dost dobře zahnat. Za chvíli už mojí hlavou běhaly neustále a v tu chvíli jsem se zahleděl na fotografii své rodiny. Zhoubné nutkání bylo rázem pryč. Daří se mi film dokoukat a pokouším se opět něco napsat. Ani teď se mi nedaří. Nemůžu myslet na text ale jen na chlast. Když se chcete dostat z alkoholové závislosti to nejhorší co můžete udělat je být sám. Má třesoucí se ruka vzala do ruk mobil a poslala Janě SMS s krátkým dotazem, zda se můžu za chvíli stavit, aby mi podepsala můj dohodnutý plán. Čas, než došla odpověď jsem strávil nehybným sezením v křesle. Odpověď byla kladná - jasně, čekám. Byl už pomalu pro mě čas oběda a tak jsem vyrazil do hospody. Ovšem vzal jsem si sebou i nástěnný kalendář.

Venku mě uvítalo větrné počasí. Spadané listí tančilo po dvoře, seschlé růže se střídavě ukláněly na jednu a na druhou stranu a holé stromy vypadaly jako živé. Opatrně jsem zrakem prověřil dvorek a schránku, zda nepřibylo něco nového a s úlevou jsem zjistil že nikoliv. Opatrně jsem sešel i s velkým kalendářem, do něhož se silně opíral vítr, tři schody a zamířil k vratům.

Na silnici mi kalendář jednou málem ulétl. Obloha byla zatažená a hrozila první sněhovou nadílkou. Naštěstí to k Janě bylo opravdu jenom pár metrů. I její domek, ve kterém bydlela pravděpodobně s rodiči (odhadoval jsem její věk tak na třiadvacet let) byl dost starý a patřil pravděpodobně (spolu s babiččiným) k jedněm z původních stavení ve vsi. Mohl se ovšem pochlubit novými okny, dobrou omítkou a hlavně udržovanou předzahrádkou. Ani jsem nestačil zmáčknout zvonek, než Jana vyšla ze dveří. Delší hnědé vlasy jí létaly na všechny strany. Měla na sobě jen jakousi mikinu, takže pro ní přechod z domácího do venkovního prostředí musel být šok. Rychle přiběhla k brance a pozdravila. Okamžitě jsem jí ujistil, že nechci dlouho otravovat ale že pokud mi podepíše můj plán chlastu, tak že budu jistější ve svém odhodlání.
,,Proboha,´´ zhrozila se, když uviděla můj naplánovaný redukovaný příjem alkoholu.
,,Ani se neptej, kolik toho bylo předtím.´´ Čekala, že se bude jednat o nějaký list papíru a tak si sebou vzala pouze běžnou propisku, kterou by se na povrch kalendáře špatně psalo. Naštěstí jsem to předpokládal a přinesl si s sebou lihovou fixu.
,,Nikam mi neutíkej,´´ vyzvala mě poté, co se podepsala a vylovila z kapsy nějaký papír.
,,Víš že si v pátek nezaplatil za nákup?´´ Beru si od ní přes plot papír a nejdříve nemám ponětí o čem je řeč. Jakmile si papír, tedy účtenku, prohlédnu ihned mi dojde, co se stalo.
,,Je to hlavně moje chyba a to dvojnásobná. Kam bych přišla, kdybych po zákaznících nechtěla zaplatit. Teprve potom, co jsi odešel tak mi to došlo ale nechtěla jsem tě s tím otravovat doma. A pak jsem na to zapomněla podruhé, když jsme se náhodou potkali v hospodě.´´
,,Sakra, to by jeden nevěřil,´´ snažím se omluvit a vytahuji peníze. Jana si je převezme prokřehlou rukou.
,,Já už nebudu zdržovat, jenom se chci zeptat, co ta tvoje závislost?´´ To co by mě teď poslalo zase zpátky do náruče alkoholového opojení by bylo sdělení, že si to rozmyslela nebo že si už po ránu jednu cigaretu dala. V takovém případě by moje odvykačka netrvala ani jedenáct hodin a zařadila by se mezi tu spoustu dalších, předchozích a marných pokusů. To však neřekla.
,,Se mnou můžeš počítat. Včera, jakmile jsem přišla, tak jsem všechny ty fujtajbly dala do sáčku a dneska večer v hospodě je hodlám prodat kuřákům. Takže teďka si místo nich dopřávám čokoládu. Taky to není lehký ale asi to pořád nebude nic v porovnání s tím, co prožíváš ty.´´ Shovívavě jsem se usmál.
,,Jen tak dál,´´ snažil jsem se jí na závěr povzbudit, ,,Já už tě nebudu dál zdržovat a... du na oběd.´´

A právě v hospodě mi začalo trochu hrabat. Zdálo se mi, že po ubruse lezou takový maličcí červení broučci. Byly všude, kam jsem se podíval, V jídle, na mém oblečení, lezly po novinách. Tušil jsem, že nejsou zkuteční ale nedalo se proti nim nic dělat. Byly tam. Zjišťoval jsem si a i z minula, z mých předchozích alkoholových zkušeností, jsem věděl, co mě čeká. Dříve to možná byla pouze nespavost a třas ale dnes, kdy jsem hrdlem prolil další hektolitry chlastu, jsem se mohl těšit na nejrůznější halucinace, ať už sluchové nebo zrakové, na dokonce i pro mě nepochopitelné chování, výpadky paměti... To všechno jsem znal moc dobře od vyléčených alkoholiků, kteří nás Anonymní poctili návštěvou na řadě sezení, aby nám dodali odvahu a ubezpečili nás, že přestat je možné. Vzpomínám si na vyprávění jednoho z nich, který během svých abstinenčních stavů měl pocit, že jede rychlíkem společně se Saddámem Husajnem do Bagdádu, že ho po místnosti pronásleduje vysavač, nebo že mu oknem vniká do pokoje velké množství malých Leninů. A nutno podotknout, že tito lidé byli pod dohledem lékařů a brali diazepam, který jim jejich bludy a stavy tišil. Já nic takového mít nebudu. Budu na to sám. Sám uprostřed rozpadajícího se domu a tedy s podporou své sousedky a přítelkyně Jany, kterou ale příliš otravovat nechci. Dopil jsem minerálku (v níž plavala spousta červených pidibroučků), zaplatil a i s nástěnným kalendářem odešel.

S maximálním sebezapřením jsem napsal jednu jedinou stránku pak začala být touha po napití příliš silná. Červených broučků, kteří mi přebíhali po klávesnici jsem si nevšímal.

Společný víkend bylo něco, co Radkova rodina už dlouho nezažila. Ano, snažil se se svými dětmi trávit co možná nejvíce času ale nakonec z se všechny rodinné aktivity omezily na několik desítek minut společného hraní s panenkami, což byla činnost, při níž si vždycky sám sobě postěžoval, proč nemá syna. Jistě by pro něho bylo přijatelnější hrát si s autíčky a s vojáčky , než vymýšlet, proč Ken zase na čas nechal Barbie. Snad, možná někdy. Pokud to někdy nastane. To nezáleží na něm. To záleží na osudu. Ví jen to, že jeho vražedné nutkání sílí. Už mu nestačí jedna výprava za rok, dokonce ani jedna za půl roku. Teď by vraždil nejraději každý den, po cestě z práce. Ten jeho poslední odolávající kousíček ví co se děje a snaží se mu domluvit, že to nedělá dobře, že by měl mezi jednotlivými vraždami nechávat delší mezeru. Nemůže. Na začátku se ovládal. Teď už nad tím ztrácí kontrolu. Není to nic, co by si mohl zakázat. To není jednoduše v jeho silách. Pokusí se to ignorovat, pokusí se s tím bojovat a to nejlépe tak, že bude trávit více času s rodinou. Když je s nimi, ne že by ho to myšlenky neobtěžovaly ale něco je tlumí a zaslabuje. To něco jsou především tihle dva andílkové. Jsou čistí a nevinní a on se bojí, aby je něco z jeho zla, kterým překypuje, neušpinilo. Zatím to funguje.

Po obědě se zdánlivě spokojená rodinka vydala na pouť. Rodičové by tam nikdy nešli, neměli špinavé a záhadné kolotočáře rádi. Z něčeho, a v tom se Radek s Karolínou shodovali, je podezřívali. Jen přesně nevěděli z čeho. Prostě z něčeho. Kočující lidé přece nemohou být normální. Ale kvůli dcerám... Stejně by jen s obtížemi vymýšleli nějakou originální rodinnou zábavu. První, co si děti poručily byl cukrová vata. Dopřáli jim ji, i když zvláště Karolína byla vnitřně proti. Ihned si vzpomněla na jednu tlustou a šerednou holčičku, která chodila s Adélkou do školky. Bože jak ta má hnusný a jakoby rozteklý obličej... A ty zkažené zuby... Karolína si z ní udělala odstrašující příklad, kterým se vždycky, i pokud se jí sebevíce nechtělo, přinutila dohlídnout popřípadě i aktivně pomoci svým dětem při správném čištění zubů a kterým se vždycky vnitřně zaštiťovala, když svým dítkům odepírala přemíru sladkostí. Vnitřně jí to bolelo ale představa té tlusté holčičky (třeba z ní nakonec bude na střední královna krásy) jí vždycky dodala odvahu říci: ne, dneska jste toho měli už dost. A nyní se musí dívat, jak se její děti ládují tím koncentrovaným cukerným, růžovým hnusem. Znovu si vzpomněla na tu holčičku.
,,Kam chcete teď děti?´´ zeptal se Radek a nejraději by od nich uslyšel – domů. Bohužel, tahle odpověď od nich nezazněla.. Klárka něco řekla ale její hlas byl přehlušen okolním řevem a tak Radkovi nezbylo, než se k ní více přiblížit. Menší dcera chtěla na ,,sloníkový´´ kolotoč a ta větší zase na ,,dospělácký´´ kolotoč. Nezbylo, než si dcery rozdělit a vydat se s nimi na požadované atrakce, Posadit je do sedaček, řádně se ujistit, že je to bezpečné a pak sledovat jak se točí. Skvělá nedělní zábava.

Radek si od své dcerky převzal špejli s cukrovou vatou a poté, co shledal že atrakce není nebezpečná a že se bude pohybovat nízkou rychlostí, poodstoupil a naposledy se podíval směrem, kam šla jeho manželka. Už ji nevyděl. Ztratila se někde v té lidské záplavě, která se neustále různě mísila. Jeho dítko s vesele spolu s ostatními točí a vypadá šťastně ale v Radkovi to znovu vře. Jak by bylo krásné dostat se na nějakou pouť a někoho oddělat. Mohl by někoho zabít a pak se chvíli beztrestně procházet po pouti. Dívat se na ty všechny lidičky a říkat jim v duchu – mohl jsi to být ty. Kdyby chtěl být dostatečně pošahaný mohl by si na sebe vzít masku a oblek klauna. Radek se usmívá a hledí do země, aby jeho zkřivená ústa nebyla tak snadno k zahlédnutí. Vraždící klaun, vraždící klaun co chodí po pouti a zabíjí lidi, usmívá se. Až nyní mu dochází, že mu v té představě, ze které se pomalu stával plán, je úplně jedno, jestli ho někdo chytí. Je mu to úplně jedno, hlavně aby chodil po pouti a zabíjel lidi. Bože, jak je toto jeho chování odlišné od toho, kterým oplýval na začátku. Je blázen, dochází mu s hrůzou. Jeho úsměv rázem mizí. Je blázen a teď na to přišel. Jeho choroba se zhoršuje. Neví, co to je. Nádor na mozku? Prosté všinutí? Jestli to takhle půjde dál, dostanou ho a jeho rodina se dozví, co všechno udělal. Dozví se o těch čtrnácti jím získaných otrocích. Co bude pak? Zblázní se taky až zjistí, že žili se sériovým vrahem? Pohlédl znovu na Adélku.
,,Bože co mám dělat?´´ Jen jak to dořekl, uviděl opodál klauna, který bavil pár malých dětí. Upřeně ho pozoroval, jak vyrábí z balónků postavičky zvířátek. Hned, jakmile byly dodělány a předány dětem, klaun kamsi odkráčel. Radek se chtěl vydat za ním ale vzpomněl si na svou dceru. Nejraději by toho zpropadeného klauna sledoval na každém kroku. Zničehož nic se chtěl stát klaunem. To pnutí v jeho těle bylo tak silné a ta představa tak lákavá...
,,Já musím.´´

Najednou se ozval drnčivý zvuk zvonku. Trhl jsem sebou. Došlo mi, že je to strýc a že bych měl schovat všechny flašky.

,,Zdravíčko!´´ popřál mi strýc na přivítanou a šlo se na okapy. Vlézt na žebřík a natírat jsem ze strachu odmítnul. Naštěstí byl můj strýc, ač měl těsně před šedesátkou stále fit a výšky mu nedělaly potíže. Mě tak nezbylo než stát dole a přidržovat pro jistotu žebřík.
,,Tak jak jde psaní?´´ ozvalo se seshora.
,,Psaní jde podle plánu, když to půjde tak dobře i nadále tak budu do konce roku hotov,´´ zalhal jsem trochu a dál sledoval zelené kapky, které padaly na pomalu odumírající trávník. Jakoby trávě chtěly dodat opět plnohodnotně zelenou barvu.
,,A jak se má rodina?´´ Tato otázka byla o dost nepříjemnější. Znovu mě donutila si bolestně vzpomenout.
,,Mají nebo měli by přijet přespříští víkend,´´ zalhal jsem už zcela a upnul svou pozornost na šustící růže a okrasné traviny, se kterými si pohrával studený vítr.
,,Jo mimochodem,´´ zvolal jsem nahlas nahoru, ,,neznáš nějakou Dvořákovou?´´ Strýc už měl další úsek natřený a slézal ze žebříku. Přinutil jsem se vylézt několik příček a převzít si od něho plechovku s barvou.
,,Ty jsi už zapomněl na Dvořačku?´´ podivil se. Zapátral jsem v paměti ale nic tam nebylo. Zatřásl jsem hlavou.
,,Prodávala zmrzlinu... naproti bydlí´´ a ukáže k vratům.
,,Ona je už na hlavu ale dřív, když si byl malej tak prodávala zmrzlinu a pak se zbláznila. Syn k ní občas zajede.´´ Matně se v mé paměti něco vynořovalo.
,,Vzpomínám si, jak naproti přes silnici prodávali zmrzlinu to jo ale na to jméno už ne.´´
,,A jak tě vůbec napadla?´´ zeptá se strýc a společně odnášíme starý dřevěný žebřík do maštale.
,,Támhleten kočárek a deštník mi hodila přes plot.´´ Strýc se zasměje.
,,A ještě bonboniéru. A píše, že po mě chce nějaký prachy.´´ Teď už se usmívám i já.
,,Z toho si nic nedělej ona už je mimo. Babičce taky párkrát něco hodila přes plot třeba půlku chleba a když pak se jí její syn ptal, proč lidem hází chleba a cukroví přes plot tak řekla, že ona to nezná. Znovu jsme se při pokládání žebříku rozesmáli. Ze mě spadla všechna ta tíživá nejistota. Vše se vysvětlilo.
,,Tak jdem na ty brambory,´´ rozhodl strýc, když v maštali uviděl plné necky a kýble s touto plodinou. Otevřel také sklep a poté, co jsem z domu přinesl baterku, začalo skládání a přesypávání do přepravek, kdy jsme se střídali v přinášení a ve svícení. Celý můj strach ze sklepa, který dýchá se najednou vytratil. Sám bych sem nikdy už nevlezl ale teď... Byl to jenom sklep. Starý a zatuchlý.
,,Ale jinak si na ní dej pozor protože ona třeba chodí s kosou a mává s ní na auta,´´ varoval mě ještě strýc.
,,A proč jí tedy nedal do nějakého blázince?´´ Strýc mi odpoví poté, co vysype obsah doneseného kýble brambor do jedné z přepravek.
,,Ono už se o tom snad jedná a její syn to chce udělat protože jako když chodí po ulici s kosou a mává s ní na lidi tak už by se mělo zakročit.´´
,,Jasně,´´ dodám zbytečně. Strýc opět odběhl naplnit do maštale prázdný kýbl novými bramborami a mě nezbylo, než zůstat sám ve sklepě s baterkou. Osvětloval jsem jí stěny a poslouchal, zda neuslyším opět to dýchání ale nic takového se nestalo. Bůh ví, co jsem tenkrát vlastně slyšel a v jakém jsem byl stavu. Sklep sám o sobě děsivý nebyl, to má hlava byla děsivá a zmatená.

Tak jo, opatruj se tu a nezapomeň shrabat listí a zbavit se těch seschlejch kytek,´´ zaúkoluje mě na závěr ještě strýc.
,,Jasně a ty na sebe taky dávej pozor,´´ rozloučím se s ním a sleduji, jak přebíhá silnici a mizí u svého auta. Ještě krátce se zadívám na dům naproti přes silnici ve kterém bydlí nemocná paní Dvořáková. Napadne mě zpestřit si své zdejší setrvávání a přistoupit na tu její hru. Může to být zábavné ale hlavně to odvede mou pozornost od chlastu.