Vatín 7

Se strachem si ten kočárek prohlížím.
,,Bonboniéra, deštník a teď kočárek. Plus do toho ty nesrozumitelné vzkazy.´´ Přemýšlím a docházím k závěru že
,,Tady někomu přeskočilo a nebo si tu ze mě někdo dělá slušnou prdel.´´ Ještě štěstí, že ten kočárek nedopadl na auto. Beru kočárek a umisťuji jej k hranici dřeva, o kterou je již opřený deštník. I když mě to celé štve, mám po seznámení se s Janou dobrou až tvůrčí náladu.

Hned po jídle (a pití) se vydávám opět ven. Tentokrát jdu na pole. Cestou si beru motyku a kbelík. Krátce se ještě zastavím u hromady písku, které jsem se onehdá v noci tak bál. Dnes za denního světla nechápu proč. Krátce ještě zavzpomínám, jak jsme si jako děti na ní hrávali s vojáčky a pak se již vydávám na políčko. Natě jsou již beznadějně uschlé ale brambory by měly být ještě v pořádku. Je tu šest brázd, každá měří asi sedmdesát pět metrů. Dám se do práce. Za plotem, po polní cestě občas projede nějaká mládež na motorce, občas uslyším vlak ale jinak se věnuji práci a svým myšlenkám. V první fázi jen motykou opatrně vykopávám brambory. Když takto odkryji tři brázdy, seznávám, že přišel nejvyšší čas začít brambory sbírat a odnášet. Kvůli své zamyšlenosti jsem si totiž až nyní všiml, jak se obloha zakabonila. Plním kyblík první várkou a odnáším jí do maštale, jejíž dveře jistí pouze petlice. Jak dlouho jsem tu už nebyl? Patnáct let? Hned u dveří mě uvítá k trámu upevněný závěs, na který se věšela poražená prasata při zabíjačce. Natáhnu se a rukou ho rozpohybuji. Pokládám těžký kyblík na staletími ušlapanou hlínu, která tvoří podlahu maštale a jdu se porozhlédnout po okolí. Říká se, že věci a prostory, které jste jako děti vnímaly velké se vám v dospělosti už tak impozantní jevit nebudou. V případě téhle stodoly to al neplatilo. Zdála se mi rozlehlá jako dítěti a zdá se mi rozlehlá i nyní v dospělosti. Ohromný potemnělý prostor, který protínaly paprsky bílého světla, kterým se sem podařilo dostat skrz rozbitou střechu a které vysely od střechy dolů jako průhledné provazce. Krátce jsem se u jednoho zastavil a nechal si od něho ozářit prokřehlou ruku. Jinak byl prostor plný nenaštípaného dřeva, starých skříní, prachem pokrytých cirkulárek a hromady nářadí. Kosy, hrábě, nejrůznější motyky, to vše bylo v ohromném množství naskládáno u sebe. Byla zde také ohromná zásoba starého sena, které se nacházelo v dřevěnými deskami ohraničeném prostoru, který plynule přecházel v půdu domu, která byla z maštale volně přístupná.

A byl zde také sklep, který ze všeho nejvíce připomínal garáž nebo kryt nebo vchod do pekel. Už jako dítě jsem to místo neměl rád. Ani to se v dospělosti nezměnilo. Pořád mě od vstupu do něho něco odrazovalo. Plechové dveře se s nepříjemným rachotem otevřely. Uviděl jsem pouze první tři hliněné schody. Dál už vládla neprostupná temnota. Měl bych se chovat uměřeně ke svému věku. Vykloním se, abych dosáhl na vypínač. Okamžitě se mi zježí všechny chloupky na ruce. I přes bundu cítím, jaký tam dole panuje chlad. Žárovka dole se rozsvítí. Sklep vpadá jako nějaká jeskyně. Dole vidím řadu na sebe naskládaných umělohmotných přepravek, které jdou od země izolovány dřevem, aby uskladněné brambory nechytly plíseň. Opatrně se s plným kýblem vydávám dolů. Nejprve nohy, pak trup a nakonec obličej cítí ten chlad, do něhož se nořím. Ať je venku plus deset jako dnes nebo plus čtyřicet jako v létě, tady se drží teplota stále na konstantní hladině. Opatrně, aby se brambory nepotloukly, vysypávám obsah kbelíku do jedné z přepravek. Když je dosypáno, pozorně si prohlížím hliněné stěny sklepa. Vedle přepravek stojí na dřevěných deskách řada kompotů v zavařovacích sklenicích. Několik z nich si dávám do prázdného kyblíku. Pak se ozve hučení. Kanálkem, který vede uprostřed sklepa teče nějaká sytě červená tekutina. Netuším, odkud se bere. Zdá se ale že se sama na začátku kanálku tvoří. Není pochyb, že na trati za barákem projíždí vlak ale to hučení je tu jaksi hlasitější, než když jsem měl možnost vyslechnout si jej venku na poli. Jakoby vibrace prostupovaly půdou a zde v prostoru rezonovaly a zesilovaly se. Duní mi pod nohama a duní mi v hlavě. Můj zrak se nyní přesunuje z podlahy na u stěny v betonovém sloupku připevněnou žárovku. Upřeně na ní hledím, dole zurčí malý červený potůček a já se říkám, že ta žárovka chvění nemůže vydržet, že její rozžhavené vlákno... A pak žárovka praskne a já upustím na zem kýbl s kompoty, abych si před vymrštěnými střepy chránil obličej. A opravdu, cítím dopad několika z nich na svém těle. Když opět otevřu oči, je všude okolo mě tma. Jediné co vidím jsou otevřené dveře, které jakoby se vznášely v prostoru. Ta žárovka doslova explodovala a rozlétla se po okolí, uvědomuji si. Snažím se nevnímat na podlaze tekoucí rudou řeku bez pramene. Chvění sice již ustalo ale nahradil ho neidentifikovaný pocit, zvuk či halucinace, která ze všeho nejvíce připomínala dýchání. Nebylo to nikterak hlasité ale v tom podzemním tichu nebylo pochyb. Vlasy mi začínaly stávat hrůzou a srdce se opět rozbušilo. Nevím, proč mě to napadlo nebo proč se mi to v tu chvíli zdálo být tak důležité ale popadl jsem kyblík s kompoty. Ze všeho nejvíce jsem se chtěl rozeběhnout ke dveřím ale věděl jsem, že bych se v té tmě brzo přerazil. Buď by se mi podařilo zakopnout o některou z přepravek nebo bych spadl na schodech. S největším zapřením jsem tedy k těm, v černém prostoru visícím, dveřím vydal pomalu a rozvážně. Nebylo pochyb, že tady něco dýchá. Jakoby dýchaly samy ty hliněné stěny. Nebyl jsem si zcela jistý, zda to není jen nějaká má alkoholová halucinace nebo zda třeba neuchází některá ze zavařovacích sklenic. Vyjekl jsem, poté, co mi noha zavadila o jednu z prázdných přepravek. Obešel jsem ji tedy a dotkl se prvního vydlabaného schodu. Druhý, třetí. Pomalu jsem stoupal z chladné temnot a blížil se ke světlu. Nejvíce jsem se obával, že mě něco zezadu chytne za bundu a shodí zase dolů. Poslední tři schody, které již byly osvětlené jsem vyběhl. Nahoře nebyl důvod na nic čekat – dveře jsem rychle za sebou zase zavřel. I s kyblíkem jsem pak vyběhl na dvůr, kde se mezitím rozpršelo. Opřel jsem se o auto a zhluboka dýchal. Déšť mi vůbec nevadil.
,,Do toho sklepa už nikdy.´´

Těžko říci, jak dlouho mě déšť zkrápěl ale po mém návratu do domu na mě bylo málo co suché. Dokonce se mi chvíli v hlavě objevuje myšlenka, že bych na nic nečekal, sedl do auta a někam odjel. Ale kam? A jak?
,,Bože můj, já sem se zbláznil!´´ Pomalu kráčím do kuchyně a neustále si to opakuji.
,,Je to tak už je to konečně tady.´´ Sedám si v obýváku do křesla a zaposlouchávám se do dopadajících kapek. Soustředím se také na to, zda opětovně neuslyším cizí dýchání. Nic, jen déšť. Otevírám novou láhev, je mi jedno čeho, a vydatně se napiji.
,,Zkurvenej chlast. Tak už mě dostal. Už se mi ten hajzl dostal i do mozku.´´ Chvilku mám potřebu hodit lahví do stěny ale pak si uvědomuji, že bych to bez ní nezvládnul. Nemůžu jinak a znovu si hrdlo lahve přikládám k ústům.

V podvečer sedím zase u svého notebooku a má paranoia mě dohnala k tomu, abych svítil jak v obýváku tak v kuchyni. Televize jde opět bez problémů a tak mi dělá při psaní společnost. Nejsi tady sám. Daří se mi obstojně dopsat už tři dny rozepsanou kapitolu a zbytek nechávám na zítra. Mám už necelých sedmdesát stránek textu ale raději jej po sobě nečtu. Mohlo by se totiž stát, že by mi to připadalo nekvalitní a hloupé. Má nová norma je teď jedna až dvě stránky denně. Musím napsat alespoň tu jednu jinak začne hrozit, že se můj časový rozvrh zhroutí. Teprve nyní si na stole všímám z auta přinesené fotky, na níž jsem se svou rodinou.
. Tenkrát naše úsměvy nebyly předstírané. Tenkrát jsem i já věřil, že se dokážu změnit. Oni mi věřili a já je zklamal. Zklamal jsem všechny i ty náhodné lidi z Anonymních alkoholiků. I ti mi svým způsobem věřili. Je to o důvěře a já jí nedostál. Proč jsem si ji přinesl z auta? Asi proto, abych se tu necítil tak sám. Abych si mohl stále připomínat, co a proč dělám. Při pohledu na tu fotku mě zároveň popadl vztek. Vztek na toho nebo na ty, kteří mě neustále otravují, kteří mi přes plot házejí různé věci a kteří mi píšou ta ujetá psaníčka. Jako bych to už tak neměl dost obtížné. Všechno je proti mně a do toho ještě ty halucinace. Už nemůžu věřit ani tomu, co okolo sebe vidím a slyším. Dorazím láhev a otevírám novou. Jak můžu například vědět, jestli je ta Jana Kratochvílová opravdová? Opravdu jsem s ní dnes mluvil? A bylo to vůbec dnes? Vstanu z křesla a zapotácím se.
,,A sakra, j-jak dlouho tu už vuůbec sem? Jsem natolik zmatený, že už ani nevěřím hodinkám.
,,Jeno-m mě ma-matete vy vy svině. Haha, to je váš úkol že? Zmást mě, abych nevěděl, kolik je ve skutečnosti hodin ale já,´´ znovu vydatný doušek, ,,já to vím a můžu si to ur-určit ti podle slunce a hvězdiček.´´ Drcnu do stolu, ve snaze dostat se k oknu. Po cestě stále mluvím ke svým hodinkám.
,,Vy mě chcete zmásti a já se vás zbavím. Nadále mne už másti ne-nebudete.´´ Po chvilce marného úsilí se mi zdařilo rozepnout pásek a sundat hodinky. Pak už jen zbývalo odtáhnout záclony a otevřít okno do silnice. Mrštil jsem hodinky ven. Dopadly doprostřed silnice a já jen čekal a povzbuzoval auta, aby je nějaké přejelo. V tu chvíli se mi zničit zjevně správně fungující hodinky zdálo být maximálně logické a správné. To ony mě přece mátly.

Po několika desítkách minut nasávání a čekání u okna se mi přání splnilo. Nějaká náklaďák s tvárnicemi je opravdu přejel. Zaradoval jsem se a vykřikl do nočního ticha. Nyní mě již nikdo nebude mást a šálit. Zdařilo se mi nějak zavřít okno a zatáhnout závěsy. Chvíli jsem si ještě povídal s televizí a pak usnul. Zdáli se mi fantasmagorické sny plné létání a pádů. Pak se ozvalo klepání. Dlouho jsem na něho nereagoval. Ono ale stále pokračovalo. Došlo mi, že pokud ty dveře (které?) neotevřu, to klepání neustane a nenechá mě vyspat (spím?). S námahou a s minimálně jedním pádem jsem se vydal do kuchyně. V kamnech to praskalo a já se u nich chvíli zastavil. Pak přišlo zase to klepání. Nyní jsem se ale nacházel u sebe doma v Praze. Někdo nám klepal na dveře. Jdu k nim.
,,Když chceš klepat tak ti otevřu,´´ drmolil jsem ze sna (?). Klepání je nyní, kdy jsem u dveří hlasitější. Odklopím závěs a začnu odemykat. Klepání ustane a mě zbývá jen vzít za kliku. Nejsem si jistý, od kterých dveří že ta klika je ale beru za ní. Dveře se s praskáním otevírají a já chápu, že to nejsou dveře od mého bytu. Sakra tak které? Ještě, než jsem je plně otevřel, tak na mě něco vyskočilo. To něco bylo děsivé a do oranžova. Vyděsil jsem se. To něco mi narazilo do hrudníku a povalilo mě dozadu na záda, kde jsem se udeřil do hlavy. Vím jistě jen dvě věci. Ta první je, že tentokrát jsem se neudeřil o své auto a ta druhá, že jsem byl rád, že jsem po úderu ztratil vědomí. Pohled na tu věc bych nevydržel. Vím ale jistě, že se mi ještě chvíli promenádovala po hrudníku a břiše, než ze mě slezla. Byl to sen, ujišťuji se kdesi na neznámém místě ve spánku.

9
To sobotní ráno bylo asi nejhorší, jaké mé tělo kdy zažilo. Ukrutně mě bolely ruce což byla nejspíše zásluha brambor, které jsem včera vykopával. Jednoduše nejsem na takovou práci zvyklý. Již několik let totiž nedělám nic jiného, než že ťukám písmenka do klávesnice. Další část těla, kterou bych vypíchnul bylo břicho. Bolelo mě více, než obvykle ale vůbec nejhorší byla má hlava. Dunělo mi v ní, motala se mi a pískalo mi v uších. K mému velkému překvapení jsem se po ránu probudil v chodbě a ne v obýváku. Opatrně jsem vstal a podíval se na doslova promáčklou stěnu staré Tatramatky. Bolest v mé hlavy byla natolik intenzivní, že jsem musel vstávání odložit a na chvíli si v pokleku opřít o pračku. Musel jsem vypadat jako nějaký modlící se křesťan, jehož oltářem je bílý spotřebič. Bylo mi divné, že mě během opírání netlačí hodinky a teprve po spatření holého zápěstí mi došlo, co se s nimi včera v noci stalo. Nemohl jsem uvěřit své hlouposti. Pak jsem se dotkl zjevně nateklého místa vzadu na hlavě. To, že jsem se po ránu octnul na pro mě překvapivém a nečekaném místě, to nebylo v mém životě až tak udivující. Udivující ale bylo, když jsem si vzpomněl na včerejší sen. Nepamatoval jsem si, jakou kapitolu své knihy jsem včera dokončil ani co jsem včera měl k jídlu (pokud vůbec něco) ale ten sen mi v paměti zůstal. Otevřel jsem v něm dveře a jisto jistě to byly tyhle dveře. Dveře od půdy. Musel jsem je včera během nějakého pobláznění podobného tomu s hodinkami otevřít, vyjít pár schodů a ztratit rovnováhu. Můžu děkovat bohu, že to nedopadlo hůř.
,,Tyhle rána nenávidim,´´ řekl jsem a dveře zase zavřel a zamkl.
,,Zatraceně, moch sem včera chcípnou. Předčasně,´´ dodám a jdu do kuchyně. V domě se celou noc svítilo a běžela televize. Chci se pokusit nasnídat ale ze všeho nejdříve musím najít nějaké prášky proti bolesti. A právě při jejich hledání si povšimnu něčeho neobvyklého. Něčeho co si už jako halucinaci vysvětlit nemohu. Mé tričko bylo něčím nechutně potřísněné. To něco ale stihlo do rána zaschnout. Nebyly to blitky ale sliny. Mohl jsem ještě na látce rozeznat zaschlé bílé bublinky. Nebylo pochyb. Mohu se snad před sebou cítit ještě více trapně? Poté, co jsem měl úraz hlavy a možná upadl i do krátkodobého bezvědomí, začal jsem vesele slinit.
,,To musel bejt pohled.´´ Tričko jde okamžitě dolů a na jeho místě se objevuje nové.

Babička naštěstí měla ve své spíži na léky dostatek ibalginů. Nevím sice jak jsou silné ale beru si hned tři. Copak to může být horší? A právě, když špinavé prádlo nesu do pračky, všímám si na linoleu na chodbě jakoby rozlité vody. Je na několika místech. Rukávem špinavého oděvu zkouším konzistenci té tekutiny. Ta opět ukazuje na sliny.
,,Že bych slintal i předtím, než se mi stal ten úraz?´´ No kdoví, co všechno jsem během toho stavu dělal. Můžu být rád, že jsem si nelehl na silnici.
Během snídaně se má bolest hlavy výrazně utišila a já dostal opět alespoň trochu radost ze života. Nechtělo se mi teď psát, i když jsem měl promyšlený další vývoj příběhu, chtělo se mi jít ven alespoň na zahradu a dokončit tam svou včerejší práci.

Vykopávání brambor a jejich nošení do maštale (kde jsem s nimi naplnil necky a několik kýblů) mi zabralo (teď už jen odhadem) osm hodin. Byl jsem unavený ale šťastný. Konečně za mnou byl vidět výsledek. Konečně jsem něco dokončil. Hned po skončení práce jsem došel ke stěně stavení, kde jsem si položil pracovní příděl alkoholu. Flaška pálenky byla už zase prázdná.
,,Dnes se to pokusím vydržet ve střízlivém stavu,´´ slíbil jsem si sám sobě.

Doma mi mobilní telefon prozradil, že mám zmeškané volání. Byl to strýc. Poté, co jsem si vzal jako předkrm dvojici růžových pilulek, zavolal jsem mu nazpět. Náš hovor nebyl dlouhý a v zásadě mi strýc pouze oznámil, že zítra tedy v neděli přijede a uděláme společně ty okapy. Abych v jeho očích stoupnul na ceně, oznámil jsem mu, že brambory jsou už ze země pryč ale že zbývá dostat je do sklepa.
,,Chápu, je tam tma a ty hliněný schody jsou každej jinej. Uděláme to taky společně zítra.´´ Jasně, nebezpečný schody a tma. Tahle věta mě velice uklidnila. Nebýt jí tak ty brambory asi v neckách schnijou.

Po skončení hovoru jsem si připadal jako nějaké děcko, které se bojí strašidel a tmy. Pravda je ovšem taková, že se hlavně bojím sám sebe a toho, co si na mě poblázněný mozek vymyslí. Ještěže se v noci nepomočuji, i když to možná časem taky přijde.

Bylo už po šesté večer, když jsem se rozhodl po důkladné očistě (včetně umytí vlasů v lavoru) navštívit Vatínskou hospodu. Nevěděl jsem sice kde se nachází ale v obci se třemi stovkami obyvatel není velký problém ji vypátrat. Usadil jsem se ke stolu, který se nacházel stranou a chvíli marně čekal, až někdo přijde. Zapomněl jsem ale že nejsem v Praze. Během hraní s mobilem mě oslovil starý známý hlas. Nemohl jsem tomu uvěřit.
,,Zase vy?´´
,,Zase já. To víte vesnice. Nedostatek mladých, jen staří, kteří roznášet pivo moc nezvládají.´´
,,Aha.´´
,,V sobotu a v neděli je krámek zavřenej a já chodím místo toho roznášet. Příjemná změna mimochodem. V krámě jen sedím nebo stojím a tady hlavně chodím. Co to bude? Pivo? Ale vás bych typovala na něco tvrdšího. Něco nad čtyřicet procent?´´ Rukama udělám rezolutní odmítnutí.
,,Dám si jenom pivo ale jsem tu hlavně kvůli jídlu.´´
,,Ahá tak to je příjemná změna,´´ podotkla a mě ta také přišlo jako příjemná a snad i trvalejší změna. Ale i Jana mi přišla jiná. Měla v sobě teď určitou akčnost. V obchodě byla statická, tady dynamická, v obchodě vládlo světlo, tedy něco, co se blížilo příšeří. Možná to bylo právě tou změnou světelných podmínek nebo tím, že jsem měl i přes nateklou zadní část hlavy dobrou náladu každopádně mi teď přišla o dost více sexy. Jistě to nebylo jí samou ona vypadala dobře i za pultem (žena za pultem), bylo to mnou. I přes všechno co mě potkalo, bylo mi nyní lépe a mohl jsem jí lépe vnímat.
,,Budete chtít polévku? Teď si ovšem nejsem jistá jaké máme, vím že gulášovou a na další se dojdu zeptat.´´
,,Počkejte,´´ zadržel jsem jí, ,,to je jedno dejte mi tu gulášovou.´´
,,Zeptala bych se. Je to kousek fakt. Od toho tu sem.´´
,,To vážně není nutné,´´ ubezpečuji jí.
,,A jídla máme... Řízek, ten si ale nedávejte,´´ mrkla na mě.
,,Máme kuřecí prsa v bylinkách nebo uzená žebírka nebo vepřovou panenku balenou ve slanině. To je asi všechno co vám můžu nabídnout pane spisovatel,´´ řekla a zatvářila se tak mile až mě to málem přivedlo do rozpaků. Rychle jsem zase sklopil oči a pokoušel se vzpomenout alespoň na jednu věc, kterou jmenovala bohužel vybavil se mi jen ten řízek.
,,Dám si to v tý slanině.´´
,,Vepřová panenka ve slanině, máte to mít ale kdyby to kuchaři trvalo trochu déle tak ho prosím omluvte. Na Pražský hop hop tady nejsme zvyklí.´´
,,Jasně,´´ odpovím.
,,Přinesu vám zatím to pivo a možná si k vám na chvíli sednu pokud...´´
,,Budu rád,´´ vyhrkl jsem co nejrychleji. Měl jsem se oholit, vypadám nemožně. V tu chvíli byly rázem všechny starosti někam odsunuty. Musím spáchat sebevraždu? Teď přece ne. Musím napsat knihu? Je dost času. Mám halucinace a někdo mi na dvorek hází dětské kočárky? Ano ale teď se o obojí starat nemusím.

Hospoda se pomalu začínala plnit lidmi, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Nijak svůj zájem o mě, o malého v tmavém rohu sedícího podivína, neskrývali. Místo toho, abych si všímal jejich pohledů, začal jsem podrobně studovat pivní podtácek. Jana tu byla s pivem co nevidět. Tady ještě stále čepovali do starých půllitrů s uchem.
,,Tak můžu si na chvíli přisednout?´´ optala se zdvořile.
,,Určitě sedejte,´´ vybídl jsem ji.
,,Já budu stejně odbíhat pro nový až to vypijou,´´ oznámila a zvědavě se podívala po lokále, zda ji už někdo s prázdným půllitrem neshání. Pak přišla z mé stran důležitá otázka, na níž mi mladá Jana dala důležitou odpověď. Bohužel, tenkrát jsem to ještě nemohl pochopit.
,,Kdy to bude?´´ zeptal jsem se směrem k ní.
,,Jak to v...´´ její hlas byl plný překvapení ale to vzápětí opadlo ,,Jo, no kuchař říkal za patnáct minut takže minimálně dvacet.´´ Jana se opět usmívala.
,,Jo, sehnala jsem vaše dvě knihy. Zrovna měli jen ty dvě co jste říkal. Tu posedlost a tu druhou.´´
,,Ale není dneska sobota?´´ podivil jsem se. Jana se na mě podívala výrazem Nejsem přece blbá.
,,Ano je ale já jsem možná po tom našem rozhovoru, který se udál v pátek zavolala své milé sestřičce co pobývala zrovna ve Žďáru a požádala jí o laskavost.´´ Zatímco toto má společnice říkala, věnovala se distingovaně péči o nehet.
,,Tak to jo,´´ řekl jsem uznale, ,,a vůbec proč si netikáme?´´ Jana vzhlédla od nehtu a usmála se.
,,Tak jo, už jsme se vzájemně představili tak odteď si tykáme a kdo na to zapomene dá tomu druhýmu deset korun.´´
,,Janičko, tady jsme na suchu!´´ zařval přes hospodu nějaký postarší muž a Jana musela jít.

Opět si ke mému stolu přisedla o pár minut později.
,,Tak jsem zpět, kde jsme to skončili?´´
,,Říkala jste že...´´ Začnu a uvědomím si svůj omyl. Jana už natahuje ruku a mě nezbývá, než vylovit z peněženky deset korun.
,,Říkala si, že máš ty dvě knížky, víš pro spisovatele není nic horšího, než když druhej člověk ty knížky v knihovně najde protože to znamená, že nebyly vypůjčené.´´
,,No ale...´´ na chvíli se zarazila a zapřemýšlela, ,,ty si snad jakože úspěšnej autor ne? Když neděláš nic jiného něž že píšeš.´´ Zapřemýšlel jsem. V zásadě to byla pravda a celkové příjmy z mých knížek by po těch letech daly dohromady několik milionů ale úspěšně jsem si rozhodně nepřipadal.
,,Dalo by se říct, že jo ale co je to platný, když... všude... prostě mám sví problémy a ty to celé deklasují.´´
,,Já zatím nic o vás... o tobě.´´ desetikoruna šla nazpátek ke mně.
,,Nevím ale máš rodinu? Protože jestli ano tak by ti pomohla, pomohla by ti to překonat. Rodina, pak ta nějaká sezení s lidmi s podobnými problémy, pak když tak lékařská pomoc. Důležité je a toho si važ že ty můžeš jakožto zavedenej autor psát kdekoliv. Můžeš psát i v blázinci.´´ Ano blázinec příhodné tam asi patřím. Uznávám, byla to pravda měl jsem všechny výhody a přesto jsem to nezvládnul.
,,Rodinu jsem ztratil.´´ Od Jany přišlo smutné vzdychnutí.
,,Rodinu jsem ztratil, k Anonymním alkoholikům jsem taky chodil a stejně... chyby, chyba je u mě. Měl jsem jak říkáš všechno. Nejlepší předpoklady se z toho dostat a nepovedlo se. Za takové situace by uspěl každý ale já ne.´´
,,To je mi moc líto ale určitě ještě není pozdě. Může se to spravit. Kolik ti je? Třicet pět?´´ Ty fousy mě dělaly starším, než jsem ve skutečnosti byl.
,,Na jaře mi bude třicet.´´
,,No tak tím spíš. Neříkám, že můžeš dostat zpátky svojí rodinu ale i to není vyloučeno. Víš že máš problém a chceš ho řešit. To už jsou za tebou dvě třetiny cesty.´´ Pane bože, máš problém, chceš ho řešit, dvě třetiny cesty – opět jsem měl pocit jako bych byl na setkání alkoholiků. Oči mi vzhlédly od pivního tácku a podíval se na Janu. Mám problém? Bezpochyby. Chci ho řešit? Odpověď na tuto otázku už tak jasná nebyla. Chtělo se mi s tím něco udělat ale zároveň jsem se s tím už nějak smířil a pak ty neúspěšné pokusy v minulosti...
,,Takže?´´ optala se Jana.
,,Chci to řešit.´´ Přišla odpověď ode mě.
,,Jani! Janičko!´´ ozvalo se v lokále.
,,Vyřešíme to společně,´´ slíbila a odešla načepovat štamgastům.

Vrátila se opět za několik minut teď už i s jídlem. Sedla si opět naproti a řekla:
,,Chce to plán a vůli.´´
,,Plánů a vůlí jsem už zažil hodně.´´ odpověděl jsem během konzumace.
,,Uzavřeme dohodu. Já přestanu s cigaretama, se kterejma už válčím neúspěšně pět let a ty s chlastem a pokaždé, když to na někoho půjde tak tomu druhému zavolá. Bydlíme hned u sebe takže ten druhý k tomu s aktuálním nutkáním přijde na návštěvu popřípadě ty přijdeš do obchodu a postará se o něho. Jeden bude mít odpovědnost za toho druhého. Souhlasíš?´´ Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo říci už zase? Ne to nevyjde. Něco, nějaká mladistvá energie v ní mi ale dodávalo sílu a vůli. Nové odhodlání.
,,Dobře, já půjdu do toho.´´ Slíbil jsem odhodlaně. Načež Jana vyndala z kapsy krabičku Viceroyek a teatrálně ji hodila ke stolu štamgastů.
,,Vemte si, já už nekouřím a vy byste neměli taky,´´ zvolala k nim teatrálně. Připomnělo mi to mé vylévání chlastu do dřezu. Pak se na mě s velkolepým odhodláním v očích podívala, jakoby říkala co uděláš ty.
,,Víš u mě to nebude tak snadný... Slyšela si o deliriu tremens?´´
,,Popravdě vím, že je to něco s alkoholem ale...´´
,,Já jsem bohužel už v takovém stádiu, kdy nemůžu alkohol jen tak ze dne na den vynechat. Bohužel jsem na něm už i tělesně závislý.´´ Viděl jsem na jejím obličeji to zklamání a nechtěl jsem jí v tom nechat.
,,Hele já udělám tohle každý den nebo po několika dnech budu snižovat dávky dobře?´´ Radost a odhodlání se do ní vrátily.
,,Dobře můžu se spolehnout?´´ zeptala se.
,,Hele hned dneska si udělám seznam a rozpis a ten budu mít pořád na očích a ten rozpis mi pak podepíšeš. Hned zejtra si dojedu do města pro nějaké věci a vitamíny. Kdy jede autobus?´´ Dívka se na chvíli zamyslela.
,,Ráno v osm čtyřicet a nazpátek někdy po druhé.´´ Teď mi došlo, že zítra nemůžu.
,,A v pondělí je to stejný?´´ Jana souhlasně pokývala.
,,Zítra musím dělat něco na baráku ale v pondělí by ses mohla stavit?´´
,,Můžu po patnáctý hodině, to zavírám.´´ Líbilo se mi to její a mé odhodlání ta naděje byla tu zase. Pomalu jsem dojídal a přemýšlel, zda mě tato mladá dívka může opravdu dostat z osidel smrti. Kdo ví, tenkrát se to i mohlo podařit.