Vatín 6

Nějak se mi přece jen podařilo usnout (ztlumená televize mi dělala společnost až do rána). Má první činnost – uchopení rozpité láhve a její doražení. Tuhle snídani jsem už nějaký čas praktikoval a na tělu se to samozřejmě začínalo už projevovat.

V den druhého výročí úmrtí Klementa Gottwalda vzdali představitelé Československého lidu poctu nezapomenutelnému vůdci naší dělnické třídy v mauzoleu Klementa Gottwalda na vrchu Vítkově v Praze. Do národního památníku vstupuje delegace strany a vlády Československé republiky. Další věnec přináší delegace ústředního výboru národní fronty...

Vypnul jsem padesát let starý filmový týdeník a zkontroloval plné láhve v krabici. Byly tři. A nedaleko od nich leželo na zemi povalené koště, které mi připomnělo včerejší noc. Za boha jsem si nebyl jistý, jestli se to opravdu stalo nebo jestli se mi to zdálo nebo jestli to byla nějaká opilecká halucinace. Můj mozek na to nedokázal odpovědět. Byl zmatený jako každé ráno. Absolutně nevěděl, co je za den a datum znal jen v rozmezí 2. až 6. listopadu. Hlava mě bolela a bylo mi na zvracení. I to býval můj obvyklý ranní stav. Teprve z hodinek jsem zjistil šokující skutečnost – bylo už poledne. Jestli budu psát tímhle tempem, tak to nestihnu. Naštěstí byl pátek a v obchodě měli mít tedy otevřeno. Lehce jsem obměnil oblečení, navoněl se a přinutil si vyčistit pod přísným dozorem Mr. T chrup. Holení jsem jsem opět odložil.

S krabicí, v níž teď cinkaly jen prázdné láhve, jsem vyšel z domu a opět zkontroloval situaci na dvorku. Vše se zdálo být v pořádku až na schránku v níž se viditelně rýsoval další vzkaz pro mě. Snad bude pochopitelnější než ten předchozí.

Vážený pane,
Znovu si vám dovoluji připomenout, že máte vůči mě dluh ve výši 250 000Kč, na jehož uhrazení čekám do 20. tohoto měsíce. Pakliže dluh nebude vaší osobou včas uhrazen, poženu celý spor ke státním orgánům které jej z vás již dostanou. Vy mi musíte zaplatit. Mám na to plné právo.
S přáním hezkého dne L. Dvořáková

Takže znovu žádné vysvětlení a údajná dlužní částka oproti včerejšku narostla o padesát tisíc. Začínal jsem vidět spojitost mezi vzkazy ve své schránce a nočním návštěvníkem na půdě. Nevěřím, že by to celé bylo myšleno vážně. Spíše se jedná o žertík nějakých dětí z okolních domů. Což ovšem zcela nevysvětluje toho návštěvníka. Pořád mi nebylo jasné, kudyma by se sem přes plot dostali. Znovu zdvihám kryt schránky, se záměrem podívat se jím přes silnici. Na druhé straně ale uvidím těsně přitisknuté oči. Lekám se, zařvu a udělám několik zmatených kroků dozadu. Daří se mi zakopnout, upustit krabici s lahvemi, spadnout na vyasfaltovanou příjezdovou cestu a uhodit se hlavou o předek mého auta. Ozve se třísknutí a několik flašek se rozbije. Kdybych nebyl permanentně v lihu tak se určitě seberu rychleji ale takhle ještě nějakou dobu sedím opřený o auto a tisknu si natékající místo pod vlasy. S obtížemi se zvedám a daří se mi opřít se rukou o střep. Vůbec to nezaregistruji. Rozhořčeně se vypotácím ke dveřím a odemknu je. Nikde nikdo. Jen rušný provoz na silnici. Když okolo projede tirák, málem mě proud vzduchu znovu porazí.

Poté, co jsem posbíral střepy a dal je do krabice, zjišťuji u obchodu že mají zavřeno až do jedné. Nezbývá mi než vyhodit sklo do kontejneru, sednout si na schody a deset minut čekat. Znovu přemýšlím, komu ty oči patřily a zda tam vůbec byly.

Bože,
dej mi trpělivost
brát věci,
jež nemohu změnit,
tak jak jsou,
i odvahu
měnit věci,
jež změnit mohu,
a moudrost
rozeznat
jedno od druhého

Teprve nyní si všímám střepu, který se mi zarazil do ruky. Odstraňuji ho z rány a ta začíná krvácet. Nemám u sebe kapesník ani nic jiného, čím bych krev utřel a ji nechávám volně skapávat. Uslyším někoho přicházet a zjišťuji, že je to ta mladá prodavačka ze včerejška.
,,Tak vy asi jenom neprojíždíte co?´´
,,Tak úplně ne, na čas se tu zdržím,´´ odpovídám ji bez zájmu.
,,Nebydlíte vy v tom domě vedle? Jak bydlela paní Böhmová?´´ Stávám ze schodů, aby ona mohla projít a odemknout.
,,Jestli vedle tak to nevím ale je to tak.´´ Probůh, udělej něco s tím hlase, zníš jako mrtvola. Odemyká dveře a usmívá se. Nechápu, já se nesmál už dlouho a rozhodně ne při odemykání dveří.
,,Proboha co se vám to stalo,´´ zhrozí se. Automaticky se podívám na svou levou dlaň. Krvácení z rány jakoby nabíralo samovolně na intenzitě. Kapky krve se za mnou táhly od dveří až k pultu.
,,Proboha,´´ zvolala dívka, ,,vydržte.´´ A zaběhla do skladu. Vyjekla až jsem si myslel, že umírám. A já vlastně umíral. Zatímco byla pryč, zachytával jsem druhou rukou vytékající krev aby ještě více nezaneřádila podlahu a prohlížel si lahve za pultem. Kdyby teď někdo přišel třeba zas ta bába, byl by z toho další skandál (beztak si o mě na vesnici už nepochybně vyprávěli). Mě to ale bylo celkem jedno. Ani o to ošetření jsem nikterak nestál. Dívka se zanedlouho vrátila a nesla sebou obvaz a něco co vypadalo jako sprej do nosu. Obešla pult a začala mi jedním obvazem čistit ránu. Nevzmohl jsem se na protest. Bylo příjemné, když se mi někdo po takové době zase věnoval. Tentokrát nás od sebe nedělil pult nebo kasa. Stála zcela u mě. Cítil jsem její vůni a cítil jsem její hebkou ruku, která držela tu mou. Čistila bez ostychu krvácející ránu. Může snad být něco více intimnějšího? A přesto to ve mně nic nevyvolávalo. Dokonce ani bolest. Trocha se jí dostavila až když použila dezinfekci.
,,Nebolí?´´ optala se starostlivě. Zakroutil jsem hlavou a chtěl se trochu vymanit z její péče.
,,Už to skoro je ještě to převážu.´´

Obvaz byl hotov.
,,Děkuju mockrát to jste nemusela. Nejsem zvyklej, aby se mi v samoobsluze dostalo i lékařské pomoci.´´ Dívka, které bylo něco málo přes dvacet se usmála.
,,Vy musíte být z města protože jinak byste věděl, že na vesnici a zvláště na vesnici takhle malé jsou jen tři centra společenského života – kostel, hospoda a samoobsluha. A tato centra a jejich personál musí být schopný, zvláště pokud v okolí chybí doktor, poskytnout i řekněme rozšířené služby. A proto jsem si udělala zdravotnický kurs a teď tu funguju i jako první pomoc.´´
,,Moc vám děkuju,´´ podíval jsem se na obvázanou dlaň, ,,protože jak se znám tak já bych na to připlácnul kus toaletního papíru a víc se o to nestaral.´´ Mladá prodavačka se pousmála.
,,Přišel jste mi vrátit krabici?´´ Pokynula směrem k ní.
,,Vidíte ta krabice... vlastně se obávám že ne. Totiž chtěl jsem si ráno vít tašku ale jaksi jsem na to zapomněl, takže jestli to nevadí tak bych si v ní ještě jednou odnesl nákup.´´ Dívka se usmívá čím dál víc.
,,Byl jste tady ráno?´´ zeptá se. V tu chvíli mi dojde že nevím kolik je hodin. Domnívám se, že je ráno teď. Podívám se na hodinky a ke svému úžasu znovu zjistím, že je již dávno odpoledne.
,,Já... jsem trochu zmatený a vzal bych si papírový kapesníčky.´´
,,Jak jste k tomu úrazu vůbec přišel?´´ zajímá se. Chvíli si nemohu vzpomenout.
,,Podařilo se mi rozbít nějaké prázdné lahve a tak...´´ Dívčin pohled říká zhruba to, že jsem se včera pořádně ožral ale že pro to má pochopení.
,,Pak bych chtěl půlku chleba a tak pět housek,´´ říkám a mezitím vyndavám pár kapesníčků. Jdu utírat krevní stopy na podlaze.
,,To nemusíte,´´ chce mě prodavačka zastavit.
,,Věřte, že musím,´´ odpovídám jí a pokračuji v úklidu.
,,A odkud jste?´´ Ptá se. No jo vesnice. V Praze by se mi to sotva stalo.
,,Z Prahy.´´ Narovnávám se, zatočí se mi hlava a na chvíli opět ztrácím zrak.
,,A smím vědět, co děláte tady u nás, teda nemusíte mi to říkat a pokud ano tak já to nebudu říkat nikomu dalšímu. Jen mě to zajímá, víte tady se toho moc neděje a když už jsem někdo příde tak je pro nás dosti exotický.´´
,,No já...,´´ vyhazuji zakrvácené kapesníky do koše, ,,já se rozvádím a tady mám klid na práci totiž takový zase ne ten provoz je úděsný ale alespoň tu můžu být sám.´´ Ano, bylo mi potom, co jsem to někomu dalšímu řekl lépe. Dívka se nahnula nad pult a ztišila hlas.
,,A smím se zeptat, co děláte? Tedy nechci vyzvídat a když tak mi to neříkejte ale moc by mě to zajímalo.´´ Nečeká na odpověď a hned se opět stává ze zvědavé vesnické slečny profesionální prodavačkou.
,,Budete chtít ještě něco?´´ Zahledím se na lahve a ona směr mého pohledu ihned zaregistruje.
,,Ještě slivovici a vodku prosím.´´ Jeden z nejhorších okamžiků mého života. Tolik jsem se styděl před ní i před sebou samým. Povídal jsem, zatímco ona dávala jednu láhev za druhou do krabice.
,,Víte já,´´ Proč lhát? ,,píšu knihu.´´
,,Promiňte, ale víc alkoholu už v tomhle obchodě nemáme,´´ řekla poté, co se v krabici octlo po dvou kusech od slivovice a vodky. V tu chvíli mě popadl nevysvětlitelný strach. Ten strach ve vteřině prostoupil celé tělo.
,,Ale jestli byste chtěl něco koncentrovanějšího tak je tu ještě hospoda.´´
,,Aha tak to jste mě uklidnila. Já dost piju, to jste si asi všimla.´´
,,Asi je důležitější, že si toho všimla ta stará paní, která tu byla při vaší minulé návštěvě. Teď už to vědí všichni. Já se držím kodexu prodavačů. A taky doktorů,´´ dodala.
,,To jsem rád ale mě je celkem jedno, co si o mě kdo povídá protože ta skutečnost je ve většině případů ještě mnohem horší.´´
,,Nedáte na to, co si o vás myslí lidi v okolí to je dobré zvláště na vesnici. No ale vy jste říkal, že píšete knihu to mě zajímá. Povídejte, vykládejte, tedy pokud se vám chce.´´ Chtělo se mi. Po takové době jsem si konečně mohl s někým popovídat. Myslel jsem, že k tomu už nikdy nedojde. Ona také jak to tak vypadalo neměla co na práci tak proč ne. Alespoň do doby, než přijde do obchodu někdo další.
,,Je to o sériovém vrahovi, o jeho předchozím životě a nelehkých začátcích. Časem se mu podaří v profesním životě nahoru...´´ Můj hlas zněl zase jako hlas člověka a ne nějaké mrtvoly, která vylezla z hrobu jen proto, aby si nakoupila chlast.
,,...ale to nutkání ho neopouští. Nemůže je jeho součástí Ať s tím jakkoliv bojuje vždycky zvítězí a ovládne ho. Začíná mu to ničit rodinu protože postupně se to v něm probouzí čím dál častěji a on jednak zvyšuje šanci policie na jeho odhalení, na to, že udělá chybu a pak tím také trpí jeho rodina protože ji zanedbává. Žije jen svou prací a svým zabíjením, kterému říká sběr duší. Manželka se dokonce pak začne domnívat, že si našel milenku a všechno to hrozí krachem. Policie už nežije ničím jiným, než jeho případy a on pak dojde k poznání, že jediný způsob, jak to může ukončit je... je zabít se. Zabít se dříve, než svět a hlavně jeho žena a děti zjistí, co je zač. Také si vyčítá samozřejmě ty lidi, které zabil protože si uvědomuje, že to byli vesměs nevinné a slušné lidské bytosti.´´ Vlastně jsem celou dobu mluvil o sobě. Jen mě místo vražedného nutkání ovládala závislost na alkoholu.
,,A to je vaše první kniha? Protože jestli ne tak bych si od vás něco ráda přečetla.´´
,,No pár jich už za sebou mám,´´ přiznal jsem se.
,,Petr Skácel,´´ představil jsem se a podal jí přes pult ruku. Skácel, jak příhodné jméno.
,,Jana Kratochvílová a jsme sousedé.´´
,,Těší mě a sousedé? Z jaké strany?´´
,,Hned ten domeček vedle u silnice.´´ Hned se mi vybaví jeho v létě tak pěkná předzahrádka se skalkou a s lavičkou na zápraží.
,,Jinak upřímnou soustrast za vaší babičku byla to dobrá žena.´´ Nemohu jinak, než přikývnout.
,,Já se tedy omlouvám, ale vaše jméno se mi takhle z hlavy nevybavuje. No já tak nejsem žádná velká čtenářka ale ujišťuji vás, že až teď pojedu do města tak se na vás v knihovně přeptám.´´
,,No nejsem sice Viewegh ale myslím že byste tam při troše štěstí mohla na něco narazit a toho se bojím.´´
,,Ale no tak,´´ položila svojí ruku na mojí, kterou jsem se opíral o pult, ,,pokud jste v knihovnách tak to nemůže být špatné.´´ Viděl jsem koutkem oka přicházet nějakého zákazníka, takže jsem se začal chystat na odchod.
,,Jestli vás baví sci-fi a tyhle věci tak si půjčte Hranici možností, tu mám osobně rád a jestli chcete pochopit, v jakých sračkách je můj život tak doporučuji Těžkou posedlost, tu zase ze všeho nejvíc nesnáším. A toho optimistického konce si nevšímejte. Cink! ,,Rád jsem vás poznal.´´
,,Dobrý den!´´
,,Já vás taky, dobrý den pane Hovorko.´´

Při zpáteční cestě mi bylo jinak. Bylo mi dobře. Jako bych ten pocit už zapomněl. Jakoby si na něj už má mysl odvykla. Ty větve už chtějí vážně co nejdříve ostříhat, pomyslím si u vrat, při pohledu na rozkošatělou švestku. Další psaní jsem sice ve schránce nenašel ale zato jsem měl na dvorku nový dárek – starý, dětský, převrácený kočárek.