Vatín 5

Na zemi jsem ležel i dlouho poté, co bolest odezněla. Možná jsem tam i usnul. Horší pocit ze sebe jsem snad nikdy neměl. Vztek vystřídala beznaděj a apatie. Nevěřím, že tu knihu někdy dodělám. Nezvládnu ani tohle. Budu tady jenom takhle ležet. Přitiskl jsem hlavu ke koberci a dál koukal na nohy křesla. Bylo mi líto sebe samého. Svých rodičů, až se dozví, co jejich syn provedl a v neposlední řadě také rodiny, se kterou se už neuvidím. Bože, proč jsem jim musel tolik ubližovat? Ležím dál na zemi a minuty ubíhají a skládají se do hodin. Chvíli pláču, chvíli spím a chvíli jen bezmyšlenkovitě koukám. Podlaha se se mnou pomalu houpá. Celý dům je loď.

Z nečinnosti mě vytrhne až zvuk příchozí zprávy, který se ozve z notebooku. Neochotně a hlavně pomalu poklekám. Hlava se mi příjemně točí. Píše mi můj nakladatel.

Zdravím Petře,
Vím, že právě děláš na té věci, jak jsme se domluvili (Obsese). Chci Ti jenom připomenout a zeptat se, jak jsi na tom. Rádi bychom to tu měli do začátku ledna a ještě lépe do konce prosince. Jinak, zaslali jsme Ti poslední půlroční podíl z prodeje a doufáme, že i Tvé poslední dílo bude mít úspěch. Ještě tedy zbývá dojednat tvé procento ze zisku. My rozhodně tvůj rukopis chceme ale Tebou požadovaných 18% se nám zdá být (když uvážíme poskytnutou zálohu) přehnaných. Udělejme oba kompromis a shodněme se na 14% dobrá?
Čekám na odpověď, těším se a přeju mnoho štěstí.
Pavel B.

Sepsali jsme listinu všech lidí, kterým jsme ublížili a dospěli jsme k ochotě jim to nahradit.

Pavle, už jsme diskutovali dost. Trvám na 18% pod ně nepůjdu a pokud s tím nesouhlasíš, vracím zálohu a jdu jinam. Vím, že i při 18% pořád dostaneš ten svůj zisk, na jaký jseš zvyklý.

,,Určitě potom, co se zabiju a co půjde prodej mých knih nahoru.´´

Nezapomeň, že musím myslet na svojí rodinu a na budoucnost. Takže takové jsou moje podmínky a doufám, že na ně přistoupíš.
S pozdravem Petr

Odesláno. Měl bych si dát na chvíli od psaní a chlastu pokoj, pomyslím si. Pomohla by mi nějaká tělesná aktivita a zároveň nechci i dnešní noc trávit v nevytopeném domě. Vstávám a opatrně jdu pro uhlák. Zároveň ve svých střevech pociťuji jakýsi dobře známý neklid. První, co udělám jakmile otevřu dveře je, že zkontroluji dvorek a auto, zda na nich nic nového nepřibylo. Nepřibylo. Auto je čisté a dvorek hyzdí tedy kromě spadaného listí jen ten pitomý deštník. Podívám se i na schránku ale také v ní nic nového nevidím. Sestupuji (zvláště obezřetně) ze schodů a jdu do bývalého kotce pro prasata, kde se nyní uskladňuje uhlí a kde je i suchý záchod. Uvítá mě zápach.

Záchod je od zbytku prostoru oddělený pouze stěnami z dřevotřísky. Modré prkýnko, uprostřed něhož je neproniknutelná černá prázdnota. Zkontroluji, zda mám okolo sebe dostatek toaletního papíru a zjišťuji, že je ho tu dost na celý zbytek mého života. Pavučiny, uschlé mouchy a velký plakát s Micky Mausem, na kterém je několik jeho provedení, tak jak se měnila v průběhu času. První verze je z roku 1928, další pak 1934, 1940 a poslední z roku 1948. Zamýšlím se nad tou dobou a mezitím měl opouští řídký odpad, který mizí v prázdnotě někde pode mnou.

Konečně jsem si pořádně zatopil a to hned ve dvou kamnech. Praskající kamna, jakoby přinesla i trochu odhodlání do mého života. Vrátil jsem se k prozatím nabíjejícímu se notebooku a otevřel si další láhev. Tentokrát jsem z ní ovšem nepil naráz ale nalil si část jejího obsahu decentně do skleničky. Při psaní jsem dostal i hlad (nebylo divu, nejedl jsem už pětapadesát hodin). Bohužel, v obchodě měli již nepochybně zavřeno. Nezbylo mi nic jiného, než se spokojit s na pánvi uvařenými vejci. Najednou mi bylo zase tak smutno. Daleko od rodiny, která mě už nechce vidět, celej život hloupě... Musel jsem si zapnout tu starou televizi, aby mi dělala společnost. Pomohlo to, i když mi zase brala soustředění na psaní. Blum, ohlásil se nový e-mail. Byl to opět můj nakladatel, vlastně kdo jiný a oznamoval mi, že nakonec rada nakladatelství přistoupila na mé požadavky. Alespoň malý úspěch, který představoval několik set tisíc až milion navíc pro mou manželku a dceru. Vzápětí jsem nakladateli poděkoval a ujistil ho, že rukopis stihnu v požadovaném termínu.

Provedli jsme tyto nápravy ve všech případech, kdy situace dovolila, s výjimkou kdy toto počínání by jim nebo jiným uškodilo.

Bylo po dvanácté večer. Marně jsem se během sledování televize a neustálého přikládání do kamen snažil dopsat další kapitolu, když začala nebohá, stará bedna zrnit. Obraz byl čím dál nekvalitnější až zmizel úplně. Černo-bílé zrnění a pískání mě přinutilo dojít ke staré Tesle a několikrát do ní bezvýsledně uhodit. Zkusil jsem také přepínat programy a ladit frekvence ale opět bez úspěchu. Nakonec nezbylo než televizi vypnout. Teprve po jejím vypnutí jsem si uvědomil mou samotu. Bylo to pěkně nepříjemné. Zkurvená televize. Jediné, co se nyní dalo dělat bylo jít spát. Vrah Radek měl právě na jednom bankovním zasedání proučit s lehkostí sobě vlastní všechny ty arogantní kolegy okolo ale mě se nic už psát nechtělo. Nemohl jsem. Ne s touhle náladou. Vypnul jsem notebook a ulehl (bez bundy) na kavalec. Dnes v noci bylo v domě už takové teplo, že jsem se nemusel ani improvizovaně přikrývat přehozy. Poslední sklenička před spaním a pak už jen zavřít oči. Nezůstaly ale zavřené dlouho. Jen co jsem ulehl, ozvalo se dupání na půdě. Bezpochyby to byly zase ony. Tentokrát mě už tolik nevyděsily. Horší bylo, když se začaly nahoře prát a vřískat. Raději jsem si ani nepředstavoval, jaká zranění si kocouři z dnešního zápasu o samice odnesou. Podrápané čumáky, vydrápnuté oči... raději jsem na ně už přestal myslet a snažil se usnout. Moc to ale nešlo. Teprve po několika minutách veškerý randál najednou ustal. Bylo to tak náhlé a překvapivé, že jsem otevřel oči a zadíval se na popraskaný strop. Bylo ticho a pak DUP-DUP! Hned poté, co se zadupání ozvalo, daly se všechny kočky na hromadný útěk. Slyšel jsem, jak se chvatně přesunují přes strop obýváku do kuchyně a jak posléze mizí v maštali. Snažil jsem si nalhat, že možná něco spadlo a to je vyděsilo ale představivost se mi neustále snažila podsouvat, že ono dupání byly vlastně kroky. A pak se to ozvalo znovu. Byl to kroky! Někdo chodil na půdě. Ty kroky se blížily. Šli původně z kuchyně a nyní byly už nad stropem obýváku. Chci 200 tisíc, L. Dvořáková, napadlo mě. Kroky ustaly těsně nade mnou. Mohl by to snad být zloděj? Soused, který se dozvěděl o smrti původní obyvatelky domu a nyní se vydal na průzkum? S hlasitě bušícím srdcem jsem zvažoval, jestli si mám dojít pro koště a zabouchat do stropu. Pořád jsem se nemohl odhodlat postavit na nohy. Kroky se už dlouho neozývaly ale já věděl, že jejich původce musí být stále nahoře. Posadil jsem se – hlava se mi zatočila a pomalu došel ke dveřím kuchyně, kde bylo za skříní opřené koště. Vzal ho a udělal několik kroků. Podlaha zavrzala. Už jsem chtěl jeho násadou zabouchat, když tu se najednou zapnula televize. Vyděsil jsem se natolik, že mi koště docela vypadlo z ruk a shodilo ze stolu napůl plnou láhev vodky. Naštěstí se nerozbila. Kroky se ozvaly v rychlém sledu znovu přeběhly mi nad hlavou do kuchyně, nad kterou zmizely. Strnule jsem se nějakou dobu díval na vyladěné Otázky Václava Moravce. Tentokrát se mé ruce netřásly kvůli chlastu.