Jeden život 19

Zavírám PDF a emaily. Číslo ze kterého mi tajemný hovor před skoro dvaceti minutami přišel bylo 381 121 142. Poznal jsem, že se nejedná o číslo z mobilu ale že jde o pevnou linku nebo telefonní automat. Ano, kdybych chtěl někoho vydírat (chtějí mě vydírat?) zavolal bych z telefonní budky. Nyní bylo nutné ze které ten hovor přišel. Začal jsem hledat. Číslo 38 je předvolba pro Jihočeský kraj a ta jednička se musí vztahovat k okresu a městu, které v něm leží. Nebýt internetu byl bych ztracen. Mohl bych se klidně domnívat, že mi dotyčný volal třeba z Říčan a nějaký čas žít v ještě větším strachu. Takhle alespoň vím, že ten dotyčný je v Jižních Čechách tedy dost daleko ode mě a mých dcer. Ale proč zrovna z Jižních Čech, když jsem zabíjel předminulý měsíc jen pár desítek kilometrů od svého domova? Ano, bydlel jsem dříve na jihu ale žádnou vraždu jsem tam nespáchal a i kdyby tak proč by ten člověk čekal celých pět let za předpokladu, že má na mysli mé první dva činy. To je nepochopitelné. Musí vědět o mé poslední výpravě do Kostelce a pakliže ví o ní tak automaticky ví o akci v Trutnově, kde jsem tokareva použil také.
Podařilo se mi nalézt jakému okresu patří předvolba 381. Byl to okres Tábor (se kterým jsem neměl nikdy absolutně nic společného). Nyní jsem si mohl vybrat: Bechyně, Borkovice, Borotín u Tábora,... až po Želeč u Tábora. Nebyl jsem schopen z čísla telefonního automatu určit, kde se nachází. Na internetu takový seznam telefoních automatů s jejich čísly prostě neexistoval. A k čemu by mi vůbec bylo, kdybych automat vystopoval třeba v obci Nadějkov?

Znovu jsem zauvažoval. Pokud ten někdo není od policie a nepustil se do toho na vlastní pěst, kdo jiný by to mohl být. Jediné co mě mohlo s těmi činy spojovat bylo auto a zbraň. Zbraň mám od devadesátého osmého a jediný kdo to ví nebo věděl je to duo cigošů Růžička a ten druhej, jehož jméno jsem zapomněl. Ale znovu zde byla otázka proč tedy čekali více jak pět let? Vždyť oni sami mi tu zbraň prodali a kromě toho jistě jeli i v drogách (vzpomenu si na zvláštní zápach, který panoval v bytě toho druhého). Na jejich místě bych raději držel hubu a dělal, že o ničem nevím protože ta zbraň ukazovala i na ně a jistě by nechtěli, aby se o ně policie začala zajímat. Zbývalo tedy jen auto a jeho espézetka. Ta servírka to být nemohla. O tom jsem přesvědčený. Ona prostě nemohla tu značku vidět a zapamatovat si ji. Viděli mě nějaké kamery? Mohly být na náměstí, kde jsem auto zaparkoval? Jsem přesvědčen že ne. I kdyby tam ale byly tak co by viděli? Normálního člověka a normální auto v záplavě jiných. Už jsem nevěděl jak dál. Napadl mě také někdo z paneláků. Možná ten chlápek, který vysypával koš nebo to byl někdo kdo se zrovna díval ven z okna ve zhasnutém bytě? Skoro v jednu ráno? A opět co by viděl? Nic. Nic kvůli čemu by si musel dávat tu práci mě vyhledat a kontaktovat. A jak by si mě vůbec takový běžný člověk našel? Bolela mě už hlava z toho přemýšlení, které nevedlo nikam. Odtáhl jsem se od monitoru, položil si nohy na konferenční stolek a opřel si hlavu. Stále jsem se musel dívat na tichý mobil, který ležel na stolku. Ten člověk který mi volal byl totiž reálný a ať to už byl kdokoliv tak znal z nějakého důvodu pravdu. Proč mi ale do prdele volal? Chce mě vydírat? Hrát si se mnou? Nikdo si přece nechce hrát se sériovým vrahem. Znovu jsem se začal přiklánět k myšlence, že se jedná o policistu. Mohl by to být ten starej detektiv (hlas by tomu odpovídal), který na konci devadesátých let vyšetřoval mé vraždy. No jasně. Odešel od policie ale ve vyšetřování pokračoval a možná jej znovu povolali do služby vzhledem k dvojnásobné vraždě na odpočívadle. V hlavě se mi rodily fantaskmagorické příběhy o tom, jak se ten stařík, kterému se vždycky dařilo všechno rozlousknout najednou složí, když si neví rady s mým trojnásobným dárkem. Nedokáže chytit vraha, začne chlastat a rezignuje. Pomalu vstávám z praskajícího křesla a přesunuji se do kuchyně. Hlava mi stále horečně pracuje. Vím, že na to přicházím. Cítím to s každým dalším krokem. Vraždu na odpočívadle dostal můj soused. Dal si všechno nějak dohromady... Já debil! Proč jsem se ho jen tenkrát musel ptát? Proč jsem s tím musel začínat? Protože jseš debil, pyšnej debil. Dal si to nějak dohromady, nevím jak prostě ho to napadlo a kontaktoval svého předchůdce. Sešli se a odhalili moji identitu. Dali hlavy dohromady. Jasně jasně. Nemají důkaz. Začínám se usmívat jako blázen a hledím z okna v kuchyni na dům souseda. Nemají důkaz a soud by jim nedal povolení k prohlídce takže to zkoušejí takhle. Zkoušejí mě rozhodit a přistoupit na jejich hru. Nyní se již naplno směji, když v tom znenadání mobil opět zazvoní. Smích mě v tu ránu přejde a srdce se mi opět rozbuší. Klid jen to zkouší. Nemůžou na tebe.

Vracím se do obýváku a beru telefon ze stolku. Mám hovor přijmout? Podívám se na číslo volajícího a zjišťuji, že se změnilo. Pouze první trojčíslí je stejné. Museli změnit automat. Zhluboka se nadechuji. Služební Nokia mi stále vibruje v ruce. Zmáčkl jsem zelené tlačítko a přijal hovor. Nyní jsem moc rád, že jsem to udělal neboť má hypotéza o sousedovi a comebacku vysloužilého policisty se ukázala být chybná. Kdybych hovor nepřijal, možná by těm chlápkům hráblo vzteky v bedně a ještě by se pokusili ublížit mé rodině. Poldové by asi mé děti neunesli ale tihle by toho schopní byli. Vyzváněcí melodie a vibrování ustalo a z reproduktoru šlo jen ticho a praskání. Trvalo to asi tři dlouhé vteřiny a pak se v pozadí ozval hlas, který říkal něco nesrozumitelného, znělo mi to jako afoer folk- ri. Ale ten starý známý hlas ho přerušil. Tentokrát zněl ještě více naštvaně.
,,Víme, kdo si. Víme, že si zastřeli-l ty li-di tam v tom Trut-nově.´´ Všechna delší slova rozděloval, jakoby mu nestačil kyslík a on ho musel v polovině řeči doplňovat. Jeho tvrdá výslovnost pak také ukazovala na na někoho z východu.
,,slyšeíš mě? Chceme po tobě peníze chřicet tisíc teď a zby-tek potom, jinak jdeme s tím na policii!´´ Z toho hlasu šel strach to ano ale netušil jsem, co mi vlastně mohou dělat. Zbavím se při nejhorším pistole a nic mi dokázat nemohou. Komu bude asi policie věřit mě nebo nějakým umaštěncům?
,,Nevím, o čem to mluvíte,´´ řekl jsem úplně klidným hlasem, i když ve skutečnosti jsem tak klidný nebyl. Chvíli se nikdo neozýval. Pak ten hlas řekl mimo telefon
,,Di s nim mluvit ty nebo nebo já na to nemám trpělivost.´´ V telefonu to cvaklo a ozval se jiný hlas, který zněl mnohem mladistvěji.
,,Víš vůbec kdo ti volá?´´ zeptala se nová osoba zbytečně.
,,Ne.´´
,,To u nás si kupoval tu zbraň. A my jsme chodili společně do práce.´´ Teprve nyní mi to došlo. Byli to ti dva cikáni.
,,Ty seš Růžička že?´´
,,Jo, Tak rozuměli jsme si? Třicet tisíc a setkáme se zítra v...´´ V telefonu to zašustilo, protože Růžička překryl rukou sluchátko abych neslyšel jejich dohady o nejvhodnějším místě pro setkání.
,,Zejtra v sedmnáct hodin přijedeš do Opařan, to je na východ od Tábora a zastavíš u hospody. Buď u tý hospody přesně v sedmnáct hodin. My si tě už najdeme.´´ Znovu se mi zachtělo telefon pověsit ale dostal jsem strach o rodinu. Ty cikánský zmetci by se mohli pokusit udělat něco neuváženého. Hlavně jsem měl strach z toho druhého na jehož jméno jsem si nemohl vzpomenout.
,,Jak tu hospodu najdu?´´
,,Jeď ze severu a když budeš přijíždět do obce tak je to první hospoda zleva. Nikam neodbočuj.´´ No skvělý, pomyslel jsem si. Musím přistoupit na jejich hru než něco vymyslím.
,,Hele ale já třicet tisíc dohromady do zejtřka nedám. Můžu dát tak okolo patnácti,´´ zalhal jsem.
,,Ty nemáš třicet tisíc,´´ zeptal se udiveně Růžička.
,,Ne nemám, pochop že jsem sám v dluzích.´´ Sluchátko opět přikryla ruka a já se mohl jen domnívat, o čem se dvojice baví.
,,Dobře přijeď s tím co máš a přijeď sám.´´ Telefon ohluchl.

Zapsal jsem si všechno na desky pracovního sešitu a snažil se zpracovat všechno, co se během poslední půl hodiny událo. Všechno bylo úplně jinak, než jsem se domníval. Ti dva hajzlové. A přitom na toho Růžičku mám vesměs kladné vzpomínky. Sakra, to on mi nabídl koupi zbraně. Rozvalil jsem se do rozvrzaného křesla, dal si hlavu do dlaní a začal uvažovat. Nechápu, proč s vydíráním čekali takovou dobu. Možná je k tomu přiměla až ta má poslední výprava do Kostelce, která se udála před třemi měsíci. Pravda, tenkrát v devadesátémosmém bych moc rentabilní oběť vydírání nebyl. Ale oni přece nemohli vědět, kam to dotáhnu... Nevěřím, že by mi mohli nějak uškodit tím, že na mě dají anonymní (kdyby policii sdělili svou identitu tak by se tím teprve nezabývala) udání. Já a vrah? Ne, vždyť mám všechno. Možná jenom, kdyby na tom případu dělal opravdu můj soused a nějak si vzpomněl na ten dávný rozhovor se mnou. To je nesmysl. Stačilo by, kdybych se zbavil zbraně a už na mě nemůžou.
Vím, jak tihle lidé jako je Růžička myslí. On mě vidí jako bohatého a úspěšného muže. A takoví lidé mu automaticky připadají bázlivý. Bojí se o svoje domy, auta o svůj způsob života. Myslí si, že jsem z jejich hrozby vystrašený (a to jsem jenže jinak než si myslí). Dobře ať si to myslí. Budu je v tom utvrzovat. Není nutné mi ohrožovat rodinu protože ten člověk z kanceláře je sám o sobě dost vystrašený tím, co vy dva vágusové víte. Musím je zabít. V té obci je zabít nedokážu, aniž by mě nechytli. Musím jim zaplatit a získat čas na přípravu. Je mi jasné, že budou chtít další peníze. Budou je chtít každou chvíli. Musím si o nich něco zjistit. Ferenc. Tak se jmenoval ten druhej. Z toho strach mám. Naposledy, když jsem byl u něj doma tak na mě moc přátelsky nepůsobil a navíc měl spoustu zbraní. Pokud by tam stále bydlel (dokážu si po těch letech vzpomenout?) mohl bych ho zabít v jeho bytě ale stejně pak zůstane ve hře Růžička, který před pěti lety bydlel někde v Milevsku ale mohl se odstěhovat.

Potřebuji, aby mi někdo pomohl. Chtělo by to zjistit, kam z (podívám se do sešitu na to jméno) Opařanů pojedou. Možná by je někdo mohl sledovat ale kdo? Ženu mám v nemocnici a i kdyby byla zdravá stejně bych ji do toho nechtěl tahat. Navíc není nijak zvlášť dobrá řidička. Nemám ani jednoho sourozence, kterého bych mohl poprosit o pomoc. V dětství, když se všechno točilo jen okolo mě a kdy jsem se s nikým nemusel dělit o hračky mi to nevadilo. Dokonce mě napadaly i myšlenky na požádání souseda od vedle. Třeba kdybych mu slíbil peníze... Ne ne ne. Jediného, koho mám je má milenka a kolegyně z práce Martina. Jí jediné mohu důvěřovat. Mohu ji vůbec vystavovat takovému riziku? Jakým právem? Ještě několik minut jsem se zamýšlel. Škoda, že se nemůžu rozdvojit.

S těžkým srdcem jsem vzal ze stolu mobil a našel si číslo na Martinu. Trvalo delší dobu, než to zvedla.
,,Jo,´´ řekla ospalým hlasem.
,,Nazdar Martino to jsem já.´´
,,Co se děje? Já už spala.´´ Vzal jsem si do ruky propisku a silně jí všelijak mačkal, aby mi pomohla překonat tuto obtížnou chvíli.
,,Mám problém...´´
,,Jaký?´´ optala se hned vzápětí.
,,Nechci tě do ničeho zatahovat ale potřeboval bych od tebe pomoc a neříká se mi to snadno...´´
,,Povídej,´´ řekla ustaraným hlasem a mě již v tu chvíli bylo jasné, že mi pomůže ať po ní budu chtít cokoliv.
,,Zítra se mám setkat v Jižních Čechách s nějakými lidmi a něco jim předat. Peníze,´´ dodávám a vím, jaký strach teď v Martině vyvolávám.
,,Já, potřeboval bych, aby si tam jela se mnou ale svým autem a jakmile jim to předám, aby si je sledovala.´´ Následuje delší pauza.
,,Proboha. Co je to za lidi? Oni tě vydírají? Neměl bys zavolat na policii?´´
,,Martino neměl. Nemůžu ti to vysvětlit celé, omlouvám se. Zvládnu to sám ale potřebuju zjistit, kam pak pojedou.´´
,,Bože jak si se do toho dostal? Proč si mi něco neřekl? Vždyť já myslela, že si všechno říkáme.´´ Martina teď mluvila trochu uraženě. Opět následovala delší odmlka, během níž jsem propisku málem rozbil.
,,Musíš mi říct přesně o co jde a kdo jsou ti lidé.´´ Trvala na svém Martina.
,,rosím nechtěj to po mně,´´ žadonil jsem téměř a zapomínal, že Martina není Karolína, která poslechne a nevyptává se.
,,Pokud pro tebe mám riskovat tak na tom trvám. Nemyslíš, že bych to měla vědět?´´
,,Jsou to lidi z mé minulosti, kteří se nějak dozvěděli o mém úspěchu a teď chtějí peníze. Možná že jsme v minulosti nebyli úplně kamarádi.´´ Na nic lepšího jsem se nevzmohl.
,,Probůh, musíš jít na policii už kvůli dětem.´´
,,Martino ta situace není zas tak jasná jak si myslíš. Zvládnu to. Policie by tomu celému i mě jenom uškodila. Prosím...´´ Na druhém konci jsem uslyšel silný nádech a výdech.
,,Radku, v čem to lítáš... dobře pomůžu ti.´´ Tohle jsem potřeboval slyšet. Cit a úzkost v mém hlase nahradila racionalita a já začal vykládat s až generálskou dikcí.
,,Zítra mám být v obci Opařany...´´
,,Počkej musím si to psát,´´ řekne Martina a chvilku trvá, než se znovu ozve.
,,No.´´
Setkání má proběhnout v Opařanech to je na západ od Tábora a na sever od Bechyně,´´ říkám a dívám se přitom na notebooku do mapy.
,,Má to být u nějaké hospody, která... když pojedeš od severu po silnici druhý třídy a nebudeš tam nikde zatáčet tak je první zleva. Líp ti to asi nevysvětlím, sám nevím. Je ale možný, že k samotnýmu předání dojde někde jinde. Chtělo by to, aby si tam byla před sedmnáctou hodinou. Možná, kdyby si si obstarala jiné, starší auto. Můžeš?´´
,,Jediné co mě napadá tak od rodičů ti mají červenýho favorita.´´
,,Dobře a pujčí ti ho?´´
,,Určitě, oni už nikam moc nejezdí.´´ Dodá Martina.
,,Tak tam buď před sedmnáctou a někde opodál zaparkuj. Oni budou asi dva a budou to cikáni.´´
,,Cikáni?!´´ zhrozila se Martina, ,,Tebe vydírají cikáni?´´
,,Martino, víš že jsem žil úplně jiný život než jsem se dostal do banky.´´
,,Hlavně buď opatrný,´´ nabádá mě.
,,To spíš ty buď opatrná. Až jim to předám nebo až mi řeknou abych jel s nimi na skutečné místo předávky, tak zůstaň v autě a čekej, až ti zavolám. Pak se za ně pověs ale ne moc blízko, vždyť víš. Zjisti mi, kam jedou a jestli to půjde kde bydlí. Vím že toho chci hodně. A pokud by třeba něco zjistili a někde na nějakém odpočívadle zastavili prosím tě hlavně jeď dál. Když je ztratíš nebude to tak hrozné, jako kdybych já ztratil tebe.´´
,,Spolehni se, taky nechci aby se mi něco stalo. Tak jo všechno jsem si napsala a teď jdu spát ale zase kvůli tobě neusnu!´´
,,Omlouvám se. Já nechtěl jsem tě do toho tahat ale nikoho jiného, nikoho, komu bych mohl věřit nemám.´´

Podíval jsem se směrem k obýváku, kde děti sledovali televizi a pak si sundal z ruky hodinky.