Jeden život 18

Martina nás odvezla domů. Vyvstal problém, jak se vrátí zpátky do práce a tak jsem ji nabídl, aby si vzala mé auto a zítra ráno mě vyzvedla u domu. Potřeboval jsem si vzít z kanceláře některé věci, abych mohl pracovat z domova a být tak s dětmi. Martina souhlasila a slíbila, že to v práci vysvětlí. S tím jistě nebude u našeho ředitele problém. Je to člověk se smyslem pro rodinu a dobře ho znám.
,,Snad se tvá žena brzo uzdraví,´´ popřeje mi Martina a odjíždí. Kvůli dětem jsme se na rozloučenou nepolíbili a nejspíše i kdyby okolo děti nebyly, stejně by k polibku nedošlo. Nebyla na to zkrátka vhodná chvíle. Vcházím do domu a okamžitě vytáčím číslo toho doktora. Zvedá to jakýsi Blažek. Ke svému velikému uklidnění se dozvídám, že je stav mé ženy stabilizovaný a že je již mimo ohrožení života. Při těchto spásných slovech poklekám a oznamuji je dětem. Ptám se, jestli ji můžeme navštívit ale to si rychle rozmýšlím, když mi její doktor oznámí, že ji ještě po několik dní budou udržovat v umělém spánku. To poslední, co by holky měly vidět, je jejich bezvládně ležící a na přístroje a kapačky napojená máma. Raději ji tedy navštívíme až se probere. Rázem je mi lépe a holkám taky. Karolína se nám vrátí. Zbývá přežít společně sami v domě nějaký čas. U večeře je už nálada mnohem lepší. Holky se i párkrát zasmějí. Tentokrát je za mluvení při jídle nenapomínám.

Naše společné řízení domácnosti, kde citelně chyběla má žena, jsme zvládali podle mého názoru obstojně. Karolína by ovšem na to měla asi jiný názor. Den začínal v osm, kdy jsem vstával já a šel do kuchyně připravit dětem snídani. Holky jsem nebudil – nebyl důvod. Klárku jsem nechával doma. Většinou vstávali okolo deváté a šli se do kuchyně najíst. Až do oběda, kdy se s železnou pravidelností podávaly mražené kuřecí nugety, jsem pracoval na notebooku. Blížil se pomalu konec roku a bylo třeba pomalu připravovat výroční zprávu o fungování banky. Vypadalo to dobře. Všechny správné ukazatele jako počet našich klientů, bilanční suma nebo výše vkladů klientů šli rok od roku nahoru. O děti jsem se příliš starat nemusel byly buď na počítači (maximálně dvě hodiny denně) nebo venku se psem na pískovišti.

Problém s jídly ale začínal být čím dál palčivější. Po čtyřech dnech všechna balení nuget z mrazáku zmizela a mě nezbylo, než vařit vydatné polévky z prášku. Šestý den jsem se na vaření už vykašlal a začal děti vozit do restaurací.

Druhý den po té nešťastné nehodě jsem se dostavil na policii, kde jsem se dozvěděl co se přesně stalo. Věděl jsem, že má žena tu nehodu způsobit nemohla. Jezdí příliš opatrně, zvláště, když veze děti. Navíc jezdí neustále stejnými místy. Z domu do školky, pak eventuálně na nákup a zase domů. Nikdy bych ji nedostal s autem mimo město. Celá nehoda se udála tak, že moje žena projížděla na zelenou křižovatku, když do jejích dveří najela zleva jiná žena, které se zasekl plynový pedál. Velká smůla ale zároveň velké štěstí, že Adélka seděla pevně připoutaná v autosedačce a že se ta dětská sedačka nacházela na druhé straně vozu. Osobám jedoucím v druhém voze se také nic moc vážného nestalo. Sedmiletému synovi té ženy ,,jen´´ zaskočil bonbon. A tak jedinou opravdu zraněnou osobou toho dne byla moje žena, která byla nárazu nejblíže. Vyšetřovatel mi také předal dopis, který mi nešťastná cizí žena napsala. Prý ji celá událost velice mrzí a při výslechu, když se dozvěděla vážnost Karolínina stavu začala plakat a omlouvat se, sdělil mi vyšetřovatel, když mi předával obálku.
Dopis uvnitř jeho slova jen potvrzoval. Žena se v něm několikrát omlouvala a slíbila náhradu škod a výdajů za nemocnici. Prý bude někoho žalovat ale zatím neví koho. Zda výrobce nebo lidi ze servisu, kde se v autě před nedávnem hrabali.

Poničeného Renaulta jsem se rozhodl neopravovat a prodat na součástky. Vím, že by v něm Karolína už nikdy nechtěla jet a byla otázka, zda ještě někdy bude chtít v něčem jet. S odstupem času zjišťuji, že nám tato nehoda dala po odečtení všech nákladů a po vyhrání soudu s výrobcem auta (rozhodnutí padlo v roce 2005) čistý zisk necelých tří milionů, ze kterých se později mimo jiné pořídilo i manželčino nové auto.

Čtvrtý den po nehodě a následné operaci mi opět volal doktor Blažek. V první chvíli, když jsem znovu uslyšel jeho hlas, přepadl mě nepříjemný pocit, že u Karolíny vyskytly komplikace nebo ještě hůře, že mi oznámí známou větu je mi velice líto ale vaše žena dnes zemřela. Naštěstí tomu tak nebylo. Doktoři se prý ženu odhodlali probudit z umělého spánku, což se podařilo a jí se vede dobře. Trvalé následky budou podle doktora minimální a zcela malicherné. Zítra se můžeme v nemocnici stavit. Bože díky, že tohle končí šťastně. Dlouze do mobilu doktorům děkuji a oznamuji novinu dětem.


V sobotu využíváme návštěvních hodin a jedeme do nemocnice, kde se setkáváme nejprve s doktorem Blažkem. Je to milý, postarší člověk. Přesně ten typ doktora, kterého byste si přáli, aby vás operoval. Člověk s citem a mnohaletou zkušeností. Pozval mě a holky, které se už nemohly dočkat až svou mámu zase uvidí do své kanceláře a vysvětlil nám, co s mojí milovanou vlastně bylo.
,,Víte nejhorší jsou podle mého názoru zranění hlavy,´´ začal svou řeč doktor a propletl si vzájemně prsty na rukách.
,,Vaši ženu nám sem přivezli s epidurálním hematomem. Byla už v bezvědomí, když se dostala na sál. Byl nutný okamžitý zákrok, protože hematom začal tlačit na mozek. Řekl bych, že její rekonvalescence probíhá nad očekávání dobře. Víte někdy v extrémních případech si lidé nevzpomínají na život, který vedli před nehodou. Zapomínají jména svých dětí,´´ ukázal na holky, ,,zapomínají i základní dovednosti jako je třeba psaní nebo stolování ale vaše žena naštěstí nic z toho nezapomněla. Můžete být klidný.´´ Usměje se a jeho fousatý obličej se roztáhne do stran. Vypadá jako kouzelný dědeček a to on opravdu je. Bez něho by moje žena buď již zemřela nebo by byla mrzák.
,,Doktore moc vám děkuju...´´ Lékař jen mávne rukou a skromně se zatváří. Takovéhle zázraky dělám denně.
,,Tati,´´ začne mě malá Adélka tahat za ruku ze židle, ,,pojď už.´´ Opět se s doktorem zasmějeme.
,,Neboj, už jsem dokecal,´´ řekne k Adélce doktor a zvedá se ze židle. Opouštíme jeho kancelář a on nás vede k pokoji mé ženy.
,,Předepsal jsem vaší paní nějaké prášky proti bolesti. Pár dnů jí ještě bude pobolívat hlava a být jí nevolno ale to se ztratí.´´
,,A kdy jí propustíte?´´
,,Jestli všechno půjde tak jak má tak ve čtvrtek si ji můžete vyzvednout.´´ To mě hodně potěšilo ale vzápětí mi doktor nálada zase trochu pokazil.
,,Nějaký čas bude muset ještě nosit obvazy. To zranění na hlavě a následný návrt to snad žádná vada na kráse nebude, může to krásně skrýt pod vlasy, až ji dorostou.´´ Lékař se zastavuje u masivních prosklených dveří, otevírá je a já vybízím holky, aby prošly a pak doktora, od něhož chci převzít držení dveří. Ten to ale odmítá a dává mi přednost.
,,Dalším zraněním vaší ženy bylo pořezání od skla, které utrpěla na levé straně obličeje.´´ Doktor, na kterého jsem se právě při jeho řeči díval naznačuje krouživým pohybem dvou prstů cosi u své pravé pravé půlky obličeje. Hned mi v mysli vyvstane obraz rozřezaného a znetvořeného obličeje z něhož odstávají části zakrvácené kůže.
,,Naštěstí ani toto zranění nebylo příliš závažné.´´ Doktor se najednou na chodbě zastavuje a my jsme nuceni (k velké nelibosti) se zastavit společně s ním také.
,,Opět, něco ji zůstane ale ty jizvy budou opravdu celkem malicherné. Nic co by se neskrylo trochou make-upu.´´ Popravdě moc mě tím neuklidnil.
Doktor delší dobu jen tak stál a jakoby přemýšlel. Teprve po chvíli mi došlo, že už u nějakých dveří jsme.
,,Tak jo, já vás už nebudu otravovat,´´ povídá lékař a podává mi ruku. Znovu mu za všechno děkuji.

Nesměle beru za kliku a otevírám dveře. Holky se okolo mě proderou a hledají v pokoji Karolínu. Ta leží na druhém lůžku u okna. Holky cestou k ní minou nějakou starou a spící paní, kterou se ani já neodvažuji budit pozdravem.
,,Mamí mamí,´´ křiknou radostně a snaží se dostat co nejblíže k ležící ženě. Karolína byla zřejmě pod vlivem nějakých uklidňujících léků a do našeho příchodu spala. Nyní je probuzena a zdá se, že toho nelituje. Snaží se pod náporem malých andílků, kteří by nejraději vylezli k ní na postel, usmívat ale asi ji bolí náplastmi zalepená část obličeje. Celkem má tři, z toho jedna se nalézá nebezpečně blízko oka. Její hlava je pak celá omotaná obvazy, které tvoří jakýsi turban z něhož jí po pravé straně vylézají černé vlasy. Na zraněné levé straně však o žádné nejsou. Zdá se, že i mě ráda vidí. Její oči, které ke mně vzhlédly jsou kalné a červené. Zelené duhovky, které dříve tak svítily, nejde dost dobře od zbytku oka rozeznat. Zdá se, jakoby se rozpily a rozlily do stran. Vůbec nevypadají jako oči mé Karolíny.
,, Je mi to líto...,´´
,,Nemusí, nebyla to tvoje vina.´´
,,Hlavně, že se nic nestalo malé. Ani nevíš, jaký to byl šok, když jsem se probrala na lehátku u sanitky a neviděla ji nikde okolo.´´ Odmlčí se a oči se jí ještě více zakalý. ,,Tak říkám, že mi nic není a vstávám a vidím ji. Byla v pořádku a mě začínalo být taky dobře pak mě odvezli s dcerou do nemocnice a dali do toho tunýlku. Měla jsem z toho divný pocit. Hned jsem ti chtěla zavolat ale znáš mě, neberu si mobil a pak mi řekli, že mi něco prasklo v hlavě a že krvácím.´´ Zakryje si ústa rukou a znovu se zahledí na Adélku, která to vše prožívala s ní. ,,Myslela jsem si v tu chvíli, že zemřu a vážně mi začínalo být zase špatně. Ještě si pamatuju, jak mě nakládali do vrtulníku a pak už zase... jsem se probudila tady a myslela si v první chvíli, že jsem zemřela.´´ Jen co to dovypráví tak se jí zlepšuje nálada.

Karolína si několik desítek minut povídala s holkama a já jen stál opřený o parapet a sledoval tu ženu, kterou jsem mohl ztratit, jak hladí naše holky po vlasech. Teprve nyní si vzpomenu, že mi má žena jen několik dní před nehodou oznamovala, že je dost možná opět těhotná. Je stále těhotná? Nechci se jí ptát teď, když si povídá s dcerami. Dlouho ji neviděli a musí se vypovídat ze všech těch historek a událostí. Adélka si právě ztěžuje, že neumím vyprávět pohádky. Je to pravda neumím. Má žena vždycky mění s každou postavičkou hlas kdežto já jedu v pořád stejné tónině.
,,A kdy už budeš doma?´´ ptá se Klárka.
,,Už příští týden,´´ slibovala Karolína, která se mi zase zdála být ospalá a unavená. Snad je to jen těmi léky.
,,Tak jo holky, už ji nechte odpočívat,´´ řekl jsem a odehnal malou Adélku z bezprostřední blízkosti lůžka. Její místo jsem si uzurpoval sám. Vzal jsem manželčinu studenou ruku (vždycky to byla ona, kdo měl teplé ruce), na níž byly stopy po kapačkách a nitrožilní výživě a znovu se zblízka zahleděl do jejích očí, které se již začínaly zavírat.
,,S holkama to doma zvládáme dobře. V práci taky dobrý, nechali mě na ten čas co budeš v nemocnici doma takže se o nic nemusíš bát.´´ Vypadala, jakoby přesně tato slova ode mě chtěla slyšet.
,,A co dítě?´´ zeptám se. Tato otázka Karolínu znovu probudí k životu a její oči se zase na několik vteřin zcela otevřou.
,,Je v pořádku a je to jisté.´´
,,Ještě že tak. Ta zranění zpravíme, už jsem kontaktoval nějaké lidi z oboru.´´ Holky se zase rozpovídaly a bombardují unavenou ženu nejrůznějšími nepodstatnými informacemi a zážitky ale ne dlouho. Hned v začátku jejich brebentění utnu a vysvětlím jim, že mamka musí odpočívat. Zdá se, že tento na pohled zjevný fakt akceptují a následuje loučení. Klárka ještě na závěr umisťuje na nízkou nemocniční skříňku vedle lůžka malého plyšového pejska, který má dělat ženě společnost. Přijde mi to milé a vzpomenu si jak jsme se pro tu hračku museli vracet zpátky do auta protože ji tam malá princezna zapomněla. Nepochybuji, že jen pár vteřin poté, co jsme za sebou zavřely dveře Karolína znovu usnula a možná prospala celý zbytek dne i navazující noc.

Vše se pomalu začalo vracet zase do starých známých kolejí. Ovšem pak přišel v sobotu odpoledne jeden nepříjemný telefonát. Neznámý mi volal na služební telefon a já předpokládal, že mi volá jeden z mých klientů a chce mi svěřit do opatrování další část svého bohatství jenomže tomu tak nebylo.
,,Prosím.´´ Do telefonu na druhé straně někdo zhluboka vydechne a v reproduktor mojí Nokie se otřese. Je to velice nepříjemné, máte pocit jakoby vám někdo fouknul přímo do ucha.
,,Vim, že si to udělal, že si zabil ty lidi.´´ Nasucho jsem polknul a srdce se mi rozbušilo tak hlasitě, že jeho Bum-bu, Bum-bu muselo být až v telefonu toho chlapa co mi volal.
,,Tak séš tam?´´ zařval hlas skoro, když jsem se nějakou dobu neozýval. Možná bych mohl zavěsit, prolétne mi hlavou. Zavěs to, zavěs to ať je to kdokoliv! Na čele mi vyrašily drobounké kapičky potu.
,,Koukej se v...´´ zakřičí na mě ten těžký, chraplavý hlas a já zmáčknu červené tlačítko. Telefon utichne a já jen bez hnutí sedím a zírám na monitor notebooku. Vidím různé stoupající grafy, čtu je ale vůbec nevím, co čtu. Telefon mám stále u ucha a v hlavě mi létají myšlenky. Někdo mě musel při mé poslední akci u Kostelce vidět. Někdo mě musel vidět ve městě a poznat mě? Možná mi volá policie. Vím jistě, že to nebyl hlas mého souseda. Je to někdo z práce? To je přece hloupost, nikdy jsem se ani náznakem... Dlouze jsem si v hlavě přemítal všechny podnikové večírky, na nichž jsem se opil. Nicméně stejně, žádný se neudál po té mé poslední akci a to že bych někdy něco v opilosti prozradil si nemyslím. Ta mladá holka z kavárny, to ona musela přece jen zajít na policii a říci tam, že jsem jí přišel podezřelý. Ale mojí poznávací značku jistě neviděla. Když jsem z kavárny odcházel, začínalo se již pomalu stmívat a ona přece ležela na stole. I kdyby tam neležela stejně nemohla mojí espézetku vidět, vždyť jsem parkoval podélně s kavárnou a ve směru mé další jízdy takže jsem se neotáčel. Přišla na policii a řekla že viděla divného chlapa v černé octávii? To je nesmysl. Kdo by se tím zabýval? Možná bych se měl zbavit zbraně, kterou jsem schoval i s náboji zpátky do křesla. Ta zbraň je přeci mé jediné spojení s vraždami. Bez ní mi to nemohou dokázat. Sjedu očima ze všech těch grafů a podívám se do pravého dolního rohu obrazovky. Od hovoru uplynuly tři minuty.
,,Tatíí!´´ zahuláká Adélka ze shora z koupelny. Leknutím sebou cuknu tak silně, až mi mobil vypadne za ruky.
,,Co se děje?´´
,,Já už chci z vaný!´´ Bože můj, úplně jsem na ně zapomněl. Holky se koupou společně, abych na menší Adélku nemusel dohlížet a nyní zjišťuji, že už jsou tam opravdu dlouho a že voda již nejspíše úplně vychladla. Otřu si z čela pot, seberu mobil ze země (bože jen ať mi nezazvoní v ruce) a jdu nahoru. Cestou do koupelny nemyslím na nic jiného než na totožnost osoby, která mi volala. Bože, jak to může někdo vědět? Vždyť jsem byl tak opatrný. A proč by mi ten někdo volal? Proč by to neohlásil? Tedy pokud to nebyl někdo od policie.

Pomohl jsem holkám z vany aby neuklouzli a dal se do sušícího procesu. Zvláště s malou Adélkou je ještě spousta práce. Po celou dobu šušení vlasů a oblékání jsem byl myšlenkami jinde. Ten hlas zněl vcelku staře a divně. Jistě byl zkreslený ale hned se mi při odhadu tipované osoby vybavil nějaký štamgast z hospody. Čekal jsem zazvonění mobilu každou chvíli jenomže pořád nic.
,,Tati, můžu se dneska večer dívat na televizi? Zeptala Klárka ale musela svojí otázku zopakovat protože jsem nevnímal. Pokud se bude chtít dívat na televizi večer Klárka a já jí to dovolím, pak se bude stejné výsady dožadovat i menší Adélka. Ale co ať se dneska dívají, Já mám větší starosti a alespoň jim nebudu muset číst pohádky. Prostě budou čučet na televizi a postupně u ní usnou. Mě pak nezbude nic jiného než ta bezvládná tělíčka odnést do postelí.
,,Dobře, ale jen protože tu není mamka.´´ Děcka se zaradovala a odběhla.

Posadil jsem se znovu do obýváku k notebooku. Policie by přece prostě přišla s příkazem k domovní prohlídce. Možná bych se měl té zbraně zbavit. Na druhou stranu se mi může ještě hodit. Kdo ví, co to bylo za člověka, který mi volal...