Jeden život 20

Růžička čekal ve vypůjčené Lancii před východem vazební věznice v Českých Budějovicích. Dlouze popotahoval z cigarety a čas od času se podíval na železná vrata, která se ne a ne otevřít. Vysoká růžová zeď, nad ní ostnatý drát a mřížemi zakrytá okna. Otřese se hrůzou. Jak to mohl Ferenc vydržet pět let. Růžička nebo Gabo, jak mu přátelé říkali, měl tuláckou povahu, vyznával svobodu a ty dva roky, které zde musel odkroutit bylo nejhorší období v jeho posraném životě. Kam se na to hrabe násilnický otec nebo pasťák, kam ho úřady umístily poté, co nožem napadl otce. Nejhorší to bylo tady. Protože si ho vyhlídla partička skinheadů. Neměli to tu s Ferencem jednoduché a co teprve, když na ně zůstal Ferenc sám? Svobodu už nikdy ztratit nechce. Byl zvyklí trávit čas po hospodách s přáteli nebo hrát s mládeží z paneláků na sídlišti fotbal. Příště by tam už nešel. Kdyby něco nevyšlo tak by se raději zabil.

Právě dluhy přivedli Gaba Růžičku blíže ke svému starému známému Ferencovi. Nestačil ze svého malého platu, který měl ve fabrice splácet dluhy a nové mu vznikaly. Potřeboval co nejrychleji svoje příjmy navýšit a Ferenc se mu zdál jako dobrá volba. Rozjel s ním tedy výrobu a prodej pervitinu. Ferenc byl v bytě a vyráběl zatímco Růžička si na ulicích pomalu budovat síť dealerů. Dařilo se jim tak dobře, že Gabo opustil i svoje zaměstnání a zcela se vrhl na dráhu zločinu. Jeho příjmy byly v roce 1999 značné a on si začínal společně s Ferencem hrát na jakéhosi krále ulic. Bohužel se jim podařilo naštvat ty správné lidi (konkurenci, která jim nabízela určitou spolupráci, pokud se podřídí) a ty na cikánskou dvojici zavolali policii. Růžičku chytili přímo při prodeji a dostal dva a půl roku. Ferenc na tom byl hůř protože mu udělali razii v bytě plném drog. Naštěstí pro něho, všechny zbraně až na jednu, kterou si nechal již stihl prodat. Dostal sedm let ale zatímco si Růžička svůj trest musel odsedět celý, Ferencovi ho z nějakého důvodu zkrátili na čtyři roky.

Díky Ferencově věčnému sezení u televize vytušil identitu diskotékového vraha. Vraždy v Trutnově se totiž udály jen asi týden po mém nákupu zbraně. Navíc ráže zbraně také odpovídala. Někdy i nevzdělaný a blbý člověk uspěje a na něco přijde. Růžička tomu ale moc nevěřil. Říkal, že by toho ten divnej člověk, kterej furt něco čtu nebyl schopen. Ferenc ale stále trvala na svém a Růžičku přesvědčoval. Poté přišlo zatčení. Ferenc chtěl nejdříve s vidinou zkrácení trestu prozradit vrahovu identitu policii ale pak mu došlo, že by přece jen nemusel mít pravdu a že by si sám přitížil neboť by vyšlo najevo, odkud vražedná zbraň pochází. Dohodli se tedy s Růžičkou, který pod vlivem své špatné situace v mou identitu také uvěřil, že nic neprozradí a nechají si to až do svého propuštění, kdy mě mohou vydírat a zajistit si tak snadnou celoživotní rentu. Růžička se tehdy upnul k dalšímu snu a sice že to dotáhnu daleko. Nespletl se. Těžko říci, co ho k takovému nepravděpodobnému snu přivedlo. Možná mé podivně odtažité chování ve fabrice, ve kterém spatřoval povýšenost. Jako bych tím říkal Jste pro mě špína a já se tu dlouho nezdržím. Možná se mu nelíbilo mé ustavičné čtení knih a jestli ne tak to nedával najevo.
V soukromí své cely neustále mluvili o tom, jak mě budou vydírat a přitom vůbec nevěděli, jak na tom po finanční stránce jsem. Prostě jen doufali a žili v představách.

Když Růžičku v roce 2001 propustili a on si našel práci v jednom Bechyňském autoservisu, kde ho zaměstnal jeho dávný přítel, okamžitě začal pátrat po mě. Nejprve to zkoušel na mé staré adrese v Milevsku ale nepochodil (což považoval za dobré znamení). Dal se do hledání a podařilo se mu najít naše telefonní číslo. Spokojil se s tím, že jsem určitě zbohatl a že i v budoucnosti na tom budu čím dál lépe. Teprve před několika týdny se dal opět do hledání. Ference měli co nevidět propustit a tak bylo nutné zjisti jestli je jejich zlaté prasátko dostatečně vykrmené a ono bylo. Růžička překonal svůj ostych z internetu a internetových kaváren a po krátké instruktáži si mě dokázal vyhledat. Na našich stránkách Modré pyramidy si tak zjistil nejen moje služební číslo a bydliště ale také mé postavení uvnitř banky. Zaradoval se. Přesně jak předpovídal, dokázal to. Je to přesně ten typ člověka k vydírání, ještě ale jestli to opravdu udělal. Jestli se Ferenc mýlí, bude se muset dál pachtit s rozbruskou v soukromém autoservisu. Musí se přesvědčit, že jsem skutečný a tak si jednoho dne bere služební auto a místo na jih jede na sever. Chvíli hledá a tápe, než se mu podaří adresu najít. Vidí velký dům, dvě auta, vidí a poznává mě a mojí manželku. Sny se naplňují.

Gabo vyhodil z okna další nedopalek a už už se chystal zapálit si další cigaretu, když v tom se masivní oplechované dveře, které byly součástí ještě masivnější a větší brány otevřely. Vyšel ven Ferenc. Tmavý a oblečený do starých kalhot a bundy, která již vyšla z módy. Zhubl za ty čtyři roky ale stále jej jde označit za tlustého člověka. V obličeji se pak změnil jen nepatrně, tedy pokud nepočítáme jeho nateklou a rozmlácenou pusu. Stále mu zůstaly tři brady. Rozhlédne se okolo sebe a pak zamíří ke zlaté Lancii, která stojí na protějším chodníku.
,,Nazdáár!´´ zařve skoro Ferenc. Růžička si teprve teď může zblízka prohlédnout jeho zranění a zjišťuje, že jeho starému kumpánovi chybí několik zubů.
,,To čchumíš co? Svině zkurve-ný mě takhle zřídili. Prej na roz-lou-čenou.´´
,,Hele, ten jak sme se vo něm bavili ten vrah,´´ Ferenc už pomalu zapomněl, o kom je řeč ale rychle si vzpomněl.
,,Má velkej barák u Prahy a má prachy. Dělá v bance.´´ Zvláště poslední zmínka o bance Ference, který sám od převratu nepracoval rozzuřila.
,,To víš, tak-takový kurvy si žijou. Kur-vy v bankách. Hele ale teďka chci pivo. Můžeme to probrat někde jinde.´´

Zastavili se v jedné nedaleké hospodě, kde okamžitě propili Ferencovi čtyři stovky, které po propuštění dostal. Gabo Růžička Ferencovi vyprávěl o tom, co zjistil a viděl a nakonec se dohodli, že do toho okamžitě půjdou. Ferenc bude dočasně bydlet u Růžičky v Bechyni a odtud taky ještě dnes večer zavolají. Růžička sám nehodlal toho o dvacet let staršího parazita živit. Ferenc slíbil, že se taky zapojí do práce v autoservisu a že to bydlení je jen přechodné. Jaksi ze staré známosti a kvůli tomu všemu, co společně zažili.

Zaparkovali nedaleko telefonní budky, která se nacházela u nádraží a šli volat. Nejprve se nemohli dohodnout, kdo to udělá. Růžička mě tak trochu strach a musel to převzít rozhodnější Ferenc.
,,Dyť ti nebude rozumět ty blbče,´´ řekl Růžička ale Ferenc byl nezadržitelný a nasraný na celý svět. Vešel do budky a vhodil mince, když v tom vyšla z budovy nádraží postarší žena s bílými vlasy. Z jejího chování a z toho jak okukuje budky bylo jasně patrné, že chce také volat a zdála se být docela netrpělivá. Možná se jí také nelíbilo, že musí čekat až skončí s hovorem ti dva cikáni. Postavila se opodál a čekala. Ferencovy se ta bába nelíbí.
,,Můžete jit dál? Tohle je sou-kromý hovor!´´ křikne na bábu a naštve se ještě víc, když pocítí ve své poraněné čelisti a dásních bolest. Bába si řekne potichu něco pod vousi a vzdálí se o několik metrů.
,,Vim, že si to udělal, že si zabil ty lidi,´´ řekne Ferenc, jak nejlépe dokáže a podívá se na Růžičku. Když se mu delší dobu z druhé strany nikdo neozývá, začne být čím dál naštvanější.
,,Tak séš tam?´´ zařve do sluchátka. Bába to zaslechne také a znovu se přibližuje k budce. Nadává do zasraných cikánů a že si potřebuje už zavolat. Jí pokouší naznačit rukou ať vypadne ale ona toho nedbá a dál se přibližuje. Ferenc ji také zaregistroval a hněv v něm kulminuje. Bolí ho celý ksicht od toho, jak ho ti parchanti zřídili, člověk, kterému volá mu neodpovídá a do toho všeho se tu objeví ještě ta pošahaná bába, která se chce dostat k telefonu.
,,Koukej se vozvi se nebo se na-seru!´´ zařve do sluchátka cikán ale jediné, čeho se mu dostane je pípání, ohlašující že druhá strana hovor ukončila. Ferencovi se zatmí před očima.
,,Tak có? Už jste ráčili dovolat?´´ ptá se bába nepříjemným hlasem, kterým Ference dál provokuje. Ferenc už na nic nečeká, flákne se sluchátkem a vyběhne z budky. Bába se zmůže jen na chabé zakrytí obličeje. Ferencovy se líbí strach v jejím obličeji, který vidí, když se k ní blíží. Konečně někdo, na koho stačí. Levou rukou zbavuje bábu její chabé obrany a druhou jí udeří pěstí do obličeje. Ozve se hlasité křupnutí a bába padá bezvládně na zem. Růžička huláká, že musí vypadnout a tak nesedají do auta a mizí. Mizí k druhému telefonnímu automatu, který se nachází na náměstí.

28
V noci jsem moc nespal. Přemýšlel jsem o svém bizarním životě. V myšlenkách jsem se vracel na různá místa a do různých momentů. Musím ty dva odstranit ze svého života. Nic o nich nevím. Vlastně ani nevím zda jsou opravdu dva. Snad ano. Představují pro mě a mou rodinu ohrožení ale ani ne tak tím, co vědí. Kdybych znal jejich bydliště, prostě bych je přišel odpravit. Porušil bych svá pravidla a mělo by to motiv ale ten by vyšetřující policie stejně nejspíše neodhalila. To co mi nejvíce dělalo starosti byl můj vlastní strach. Tentokrát to nebudu já, kdo bude velet situaci. Nebudu to mít pod kontrolou.

Byla neděle ráno. Takže se mi nakonec přece jen podařilo usnout, pomyslím si, když si mnu zarudlé oči. Je něco po osmé ráno. Holky ještě spí. Nezvyklé. Ležím v posteli ještě asi hodinu a dívám se na strop. Holky jsou už podle ozývajícího dupání a hihňání vzhůru. Nikdy jsem nepociťoval takový strach jako teď. Všechno to můžu ztratit. Pokud by se to provalilo moje žena to sama neustojí. Vím, že by si vzala život. Mé dcery by byly nenapravitelně poznamenané.

Odhodlal jsem se vstát a vydat se do pokoje, odkud se ozývalo radostné povídaní. Mí životem ještě nepoznamenaní andílci si hráli s panenkami. Docela jsem jim záviděl. Na koberci měli takový rozložený domeček s malým nábytkem, ve kterém se odehrával další z nekonečné řady příběhů Kena a Barbie. Scénář byl většinou vždy stejný: Ken přijme pozvání a přijede na večeři k Berbie. Ta mu uvaří a po večeři se začnou pusinkovat (někdy na sobě postavičky dokonce leží). Někdy starší Klárka dokonce zaběhnutý scénář změní a přidá do hry další panenku, která představuje milenku Kena. Ta většinou na scénu přichází ve chvíli, kdy Ken a Barbie večeří a ztropí rozruch. Nikdy není vysvětleno, jak se ta třetí panenka dostane do Bárbiina domu. To ho nechává odemknutý? Rozhodně by bylo zajímavé sledovat, co by se stalo, kdyby ta třetí panenka přišla ve zrovna ve chvíli, kdy na sobě Ken a Barbie leží. Věřím ale že by se to Kenovi povedlo nějak okecat. Všechno je jinak něž to vypadá. Jeho šarmu žádná plastiková panenka neodolá. A ten jeho růžovej sporťák, kterým jezdí... někdy se nemůžu ubránit dojmu, že Ken je ve skutečnosti gay.

Stojím tam u dveří a čekám, než si mě některá z holek všimne, což vzhledem k jejich zabrání do hry chvíli trvá.
,,Hele děcka, chcete snídani?´´ zeptám se jich ale odmítnou. Nic jim vnucovat nehodlám chápu jejich zanícení do hry a pak dneska také nemám nějak chuť.
,,Tati, Kamila přijede s Čekem domů k Domini-ce a Pet-ovi na večeši,´´ vykládala mi Adélka a tvářila se přitom, jakoby to byla nejdůležitější událost dne.
,,K Džekovi,´´ opraví jejího Čeka Klárka.
,,Aha, to zní zajímavě.´´ Snažím se to říci opravdově. Takže bude v baráku u Barbie grupáč?
,,Tati, pojď si hrát taky,´´ prosí Klárka, ,,dneska přece nemusíš do práce.´´ Adélka je zdá se taky pro. Mám si sakra hrát s panenkama? A vlastně proč ne. Stejně nemám co dělat. Přicházím blíže a po důkladném zmapování povrchu (všude se válejí hračky a některé jsou docela malinkaté) přistávám koleny na koberci.
,,Dáme novou hru,´´ navrhuje a hned i sama odsouhlasuje Klárka. Všechny panenky a malé příslušenství je shrnuto na jednu hromadu. Rázné vymazání předchozí reality. A nyní je třeba stvořit nový fantazijní svět. Holky přemýšlejí, já předstírám jakože také přemýšlím ale na nic nemůžeme přijít.
,,Tatí vymysli něco,´´ škemrá Adélka a já začínám opravdu přemýšlet. Dívám se, kolik máme k dispozici panenek a jiných figurek a napadá mě absurdní hovadina, která se ale dětem zalíbí. Krystýna (jména vymýšlely děti a často to trvalo déle než vymyšlení celého mého příběhu) chodí se svým sousedem Filipem (Jeden Klárčin spolužák ze školky). Pak ale Filip načapá svou Krystýnu v objetí jiného. Pohádají se a Filip, který se kvůli práci nechce z paneláku přestěhovat se začne převlékat za holku (Opravdu jsem se nasmál, když se Ken/Filip octl navlečený v dámském oblečení a když na hlavu dostal paruku). Krystýna si má myslet, že se do protějšího bytu nastěhovala Filipova sestra. Začne s ní/ním dokonce kamarádit a co čert nechtěl do Filipa se zabouchne i Kristýnin přítel. Dál už jsem scénář raději nevymýšlel a nechal to na dětech. Rozdělili jsme si role (já hrál samozřejmě Filipa a pokoušel jsem se směšně měnit hlas) a u příběhu vydrželi dvě hodiny.

Zrovna, když jsme byli v nejlepším, protože se Filip snažil odolat svodům Kristýnčina přítele Marka, mi zazvonil telefon. Trhlo mi to s rukou tak silně, až jsem pobořil malinkatý interiér Filipova bytu. Se strachem se mé oči podívaly na display. Naštěstí číslo patřilo Martině. Omluvil jsem se a odešel na chodbu. Jen ať nechce svou účast na dnešku zrušit. Prosím, jen to ne.
,,Ano?´´
,,To jsi ty Radku?´´ zeptala se a nečekala na odpověď, ,,Tak mám od rodičů to auto. Pojedu v patnáct dvacet. Hospodu jsem si našla a zastavím někde u a zůstanu v autě.´´ Chystám se k odpovědi miluju tě, za všechno co pro mě děláš ale uvědomím si, že jsem v dosahu dětských oušek.
,,Jsem moc rád, že mi pomůžeš, hlavně buď opatrná a neriskuj.´´
,,Udělám to pro tebe ale slib mi, že jakmile bude po všem tak se dozvím pravdu a všechny důvody.´´ Stanovuje si Martina.
,,Slibuju,´´ odpovídám jí a vím, že si budu muset něco vymyslet. Jakmile tohle skončí, bude to ta nejpříjemnější část. Možná bych Martině ani nic vysvětlovat nemusel a stačilo by ji celonoční dobrodružství v její posteli, během něhož by na všechny otázky zapomněla.
,,Ví o tom manželka?´´
,,Ne.´´
,,Hrozně moc tě miluju Radku.´´

Den, během něhož jsem každou chvíli sledoval hodinky a měl mobil stále při ruce se pomalu nachýlil do své druhé části. Na obědě jsme se stavili v restauraci, pak se několik hodin věnovali stolním hrám a nakonec se vydali i s pejskem na zahradu, kde jsem dcerám při házení s míčem vysvětlil, že musím na večer odjet. Přirozeně s tím nesouhlasili ale nezbylo jim, než to akceptovat. Blížila se patnáctá hodina a nezbývalo než holky zahnat do domu. Povolil jsem jim počítač i televizi, tak dlouho, dokud se nevrátím. Snad je to zabaví a nebudou se bát, protože já se vrátím až za tmy. Měl jsem váhání, zda si s sebou vzít zbraň ale nakonec jsem dospěl k názoru že ne. Zamkl jsem dům s mými nejcennějšími poklady
a sedl do auta. Přepadl mě hrozný smutek. Nechtěl jsem odjet.

Má první zastávky byla u bankovního automatu, kde jsem vybral patnáct tisíc a vsunul je do obálky. Nejraději bych těm sviním nic neplatil a rovnou na místě je zabil. Přece jen ty peníze byly určitým ekvivalentem času, který jsem místo své rodině věnoval práci. Cesta do Opařan mi ubíhala celkem rychle. Zhruba deset minut před sedmnáctou hodinou, když jsem se nalézal asi patnáct kilometrů od obce, mi zazvonil mobil. I tentokrát to byla Martina a sdělovala mi, že je na místě. V okolí hospody prý stálo asi dvanáct aut a na zahrádce popíjelo několik lidí ale nikdo z nich nevypadal jako cikán. Poděkoval jsem ji ještě jednou za to, co pro mě dělá a řekl, že už brzo přijedu. Tělo mi znovu zaplavilo horko, když jsem si představil, že v okolí hospody ani uvnitř nikoho nenajdu. Co když si to rozmysleli?

Do obce vjíždím něco málo před pátou hodinou. Slunce se již chýlí ke spánku a nepříjemně na mě doráží. Po pravé straně mě začínají vítat první domy a po chvilce se k nim přidá i značka s názvem obce. Jedu stále rovně a vyhlížím hospodu. Nikam neodbočuj, říkám si. U jednoho z plotů zpozoruji nějakou informační ceduli ale je natolik zamazaná a vybledlá, že přečtu jen slovo Platan a Vesco. Jedu dál do nitra obce a cestou míjím na baráku připevněný bilboard, který nabízí zaručeně nejlevnější povinné ručení. Okolo silnice stojí spousta rozestavěných a přestavovaných domů. Inu konjuktura začátku 21. století. Další informační tabule mě upozorňují na existenci nedalekého hotýlku a uhlí a písky od jakéhosi Čerta. Nyní dostávám strach z toho, že žádnou hospodu nenajdu a že obcí prostě projedu až na druhou stranu. Klid klid. Martina to přeci našla tak já musím taky. Naštěstí pak spatřuji dům s nápisem Restaurace ,,NA TAHU´´. Přede mnou se se po pravé straně objevuje docela slušně zaplněné parkoviště před něčím, co vypadá jako obecní úřad. A hle, na konci parkoviště vidím i červeného Favorita. Já se zde však rozhoduji nezastavovat a jedu až na několik metrů vzdálený plácek, který je na druhé straně silnice. Zde otáčím auto a zastavuji vedle tmavě modré Mazdy. Je to ten typ auta, který má vyklápěcí světlomety, které řidič z nějakého důvodu nechyl nesklopené. Koukají smutně na mě a připomínají mi oči mé ženy. Vystoupím z auta a rozhlédnu se po okolí. Hospoda se nachází v docela velkém domě, před nímž je malá zahrádka s několika pijáky, kteří si chtějí oranžový mok vychutnat na čerstvém vzduchu. Nevím, kam se mám přemístit. Mám jít do hospody nebo mám zůstat u auta? Rozhoduji se ještě několik minut čekat u vozu. Od dohodnutého času schůzky uplynulo patnáct minut, když z opačného směru, než odkud jsem přijel chrčivě přispěchalo na plácek jiné auto. Bylo oděné ve zlatavé metalíze a alespoň podle zvuku, který vydávalo nebylo tak úplně v pořádku. Mezi mnou a tím autem byla jen smutně se tvářící modrá Mazda. Věděl jsem, že jsou to oni. Vystoupili z auta a rozhlédli se po parkovišti před hospodou. Mým směrem se vůbec nepodívali. Člověk jako já prostě v jejich představách musel zaparkovat na parkovišti a ne na nějakém plácku, kde byly výmoly a kaluže. Jeden, ten s delšími vlasy se zdržoval poblíž auta a ten druhý, plešatý se vydal pomalu k hospodě. Naskytl se mi tak pohled na jeho tlustý tmavý zátylek.
,,Tady jsem,´´ řeknu na toho tlustého plešouna. Trochu je svým nenadálým zjevením vyplaším.
,,Á, dobše. Máš prachy?´´ Všiml jsem si jeho oteklého obličeje, který měl polepený náplastmi. Sáhl jsem do kapsy bundy a vytáhl obálku. Ale ještě než jsem ji předal jsem se zeptal, co bude dál.
,,Dudeš nám platit každej měsíc,´´ řekl Ferenc a vzal si obálku z mé ruky.
,,Kolik máš měsíčně? Plat.´´ Zeptal se Růžička, zatímco Ferenc nahlížel do obálky.
,,Třicet tisíc,´´ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem měl měsíčně okolo šedesáti.
,,Ty píčo,´´ podivil se Růžička.
,,Výš, kolik mám já?´´ Samozřejmě jsem nevěděl ale třeba bych toho blbce přinutil, aby mi řekl kde pracuje.
,,Né, to opravdu nevím. Kolik?´´
,,Ty vole já mám minimální mzdu. Šest tisíc dvě stě a to makám v prachu a ve svinstvu´´ Růžička se začal rozohňovat, ,,prdele. A ty? Co děláš ty? Sedíš si někde v bance.´´
,,Klima-tizovaný bance,´´ dodá Ferenc.
,,Čum se, co se mi stalo,´´ řekne Růžička a vyhrnuje si rukáv. Má pod ním čerstvou nepěknou jizvu.
,,Co se asi stalo nejhoršího tobě? Ty se tak maximálně můžeš říznout vo papír v tom tvým zkurveným kanclu.´´ Ještěže jsem ji neřekl zkutečnou výši svých příjmů.
,,Hele budeš nám platit měsíčně dvacet tisíc. Každýmu deset,´´ navrhuje Ferenc, který si už obálku strčil do kapsy kalhot.
,,To se mi zdá být příliš moc, pochopte musím splácet hypotéku.´´ Růžička pohodí hlavou protože mu dlouhé vlasy dostaly do výhledu.
,,A co má kurva říkat pracující člověk? Ty prase zkurvený!´´ Možná trochu zapomněl, že kdysi jsem pracoval ve stejné místnosti jako on.
,,Něak se uskromni a splá-sej, jinak jdeme na policii.´´ začne vyhrožovat tlusťoch. A co by si jim tak asi řekl? Já cikán, kterej sem seděl vím, kdo je ten vrah, protože jsem mu prodal vražednou zbraň?
,,Jo uskrovni se. Třeba si nepořizuj dalšího spratka,´´ navrhuje mi finanční expert Růžička.
,,Zase se ti ozvem,´´ ukončuje naše setkání Ferenc a nasedá do zlaté Lancie, která se díky paprskům zapadajícího slunce jeví jako skutečná zářící zlatá cihla na kolečkách. Růžička se přede mnou ještě odplivne a pak zamíří také do vozu. Dřív jsem ho považoval za milého mladého kluka, kterej se v práci snaží. Lancie s dvojitým výfukem dojela na okraj plácku, kde chvíli čekala, než projede náklaďák a pak se už vydala po silnici stejným směrem, jakým sem přijela. Následoval ji tahač s návěsem a červený Favorit, jehož řidička si mě prohlížela, jakoby se chtěla ujistit, že mi nic není. Nebude to mít těžké, sledovat auto se zlatou metalízou. Navíc je dost pravděpodobné, že jedou jen do nedaleké Bechyně, odkud mi volali. Díval jsem se za tím červeným autem, dokud mi nezmizelo v zatáčce. Pak jsem nasedl do auta a vypravil se k domovu.