Jeden život 17

I když jsem velice vytížený člověk, který má svá tajemství, přesto se snažím co nejvíce času trávit s rodinou. Příkladem budiž tento víkend, kdy jsme navštívili plovárnu, zříceninu hradu, zašli do kina (těch devadesát minut filmu pro děti se dalo vydržet) a do pizzerie. Nechci, aby mé děti vyrůstaly jenom na televizi a na počítači. Tato média jsou plná násilí a oplzlostí, které by mé nevinné andílky zničily. Je to jako nákaza. Musíte mít vybudovaný imunitní systém, aby vám to neuškodilo. Vím, že mé děti postihne v životě spousta ošklivých věcí. Nedá se tomu zabránit. Můžu je chránit jen po určitý čas pak už ne. Pak už budu muset tu ochrannou clonu postupně demontovat. Ale než se tak stane, připravím je na to, co je za ní jak nejlépe dovedu. V jejich věku jim musíme poskytovat se ženou co nejvíce lásky a času. Kdyby po mě chtěli, abych si s nimi šel hrát na zahradu a já měl ještě spoustu nevyřízených věcí do práce, šel bych. Šel bych i kdyby to znamenalo, že budu muset ponocovat.

Není to tak dávno, co mi Karolína oznámila, že je s největší pravděpodobností opět těhotná. Rodina se tedy opět rozroste. Žili jsme si v té době spokojeně. V práci mě to celkem bavilo a vydělával jsem, žádné problémy v rodině nebyly, tedy kromě těch opravdu malicherných jako třeba občasného pomočování mé nejmenší nebo roztrhaných pantoflí od psa. Každou volnou chvíli jsme trávili společně. A přesto jsem svou milovanou ženu podváděl s kolegyní z práce a riskoval tak štěstí které mě obklopovalo. A stejně jsem musel zabíjet a dávat tak v sázku vše. Zprávy, zvláště ty místní, ovládl můj čin. Alespoň na chvíli. Bohužel nebo možná bohudík se z toho ale žádná senzace nestala. Žádný velkolepý návrat po dlouhé době. Žádné zvaní si kriminalistů a psychologů do televizních studií. Ano bylo řečeno, že vraždy byly spáchány tou samou zbraní, která byla použita před pěti lety ale nic moc dalšího. Policie sama z toho byla asi zmatená, když zjistila, že žena byla vlastně uškrcena a teprve poté střelena do hlavy. Že otisky na jejím pohmožděném krku patří vedle ležícímu muži, který vykrvácel. Že ženě někdo vyřízl kus masa, který zmizel. A stopy? Jedna vystřelená nábojnice a víc nic. Žádná DNA (pouze semeno mrtvého muže), žádní svědci, žádný motiv, žádná zpráva. Případ půjde znovu do ztracena ale alespoň to tam policie na nějaký čas vyčistila od odpadků. Jediné slabé místečko byl ten můj incident v kavárně. Jediná osoba, která by mohla něco říci (a co vlastně?) je ta servírka. Byl jsem pro ni natolik podezřelý, že by to nahlásila? Ne. To jistě ne. Seděl tu několik hodin, nebyl místní a vypil litry kávy. Celou dobu psal na notebooku a když bylo před zavírací dobou tak zaplatil a měli jsme pohlavní styk. Hloupost. Jen by mě zajímalo, zda je do vyšetřování zapojený i můj soused kriminalista. Možná mi sám něco řekne, až u něho zase někdy budeme na návštěvě. On zajistí gril a maso a my pití a další drobnosti. Tentokrát se ho ale vyptávat nezačnu. Budu mluvit třeba o politice nebo historii, ať vidí, že mám také jiné zájmy.

Takže žili jsme si více než spokojeně až do chvíle, než měla žena autonehodu. Žádná idylka nemůže trvat věčně. Jako všechno v přírodě, má rád i osud určitou rovnováhu, vyrovnanost. Tělní prostředí prvoků je oproti vodě v níž řada z nich žije více koncentrované. A tak se voda, ve které plavou, do nich snaží dostat. Takovému prvoku nezbývá nic jiného, tedy pakliže nechce být roztrhán, než aby vodu, která do něho vlivem osmotického tlaku natéká zase pumpovat ven. Případ žraloka a řady dalších mořských tvorů je opačný. Ti zase žijí v koncentrovaném prostředí roztoku solí. A tenhle člověk zase je až moc šťastný. Všechno se mu daří a všechno mu prochází. Tak mu tedy hodíme něco do cesty.

Byl jsem v kanceláři, když mi to mobilem oznámila nějaká sestřička z nemocnice. Zatmělo se mi před očima a dlouho jsem nevnímal její snahy o opětovné navázání kontaktu. Odšoupnul jsem se na mé židli s kolečky tak silně, až i se mnou narazila opěradlem do police se šanony za mnou. Nevím, proč jsem to udělal.
,,Co, co se jí stalo?´´
,,Měla autonehodu a utrpěla zranění hlavy. Je ve vážném stavu a možná bude potřeba provést operaci.´´ Její slova mi létala hlavou a nemohl jsem je zpracovat. Nemohl jsem pochopit co říká. Jakou autonehodu? To nedává smysl.
,,Dcerka, která s ní jela je v pořádku, nic se jí nestalo je jen v šoku.´´ Teprve teď si uvědomuji, že má žena vlastně nejela sama. Počkat, počkat. Musela jet do školky, ne, ze školky protože měla v autě jen jedno dítě.
,,Pane jste tam?´´ zeptala se, když jsem se jí dlouho neozval.
,,Jo, kde je dcera?´´
,,Dcera je u nás v říčanské nemocnici, čeká tu na vás. Manželku museli odvést do nemocnice do Prahy, protože měli podezření na krvácení do mozku a tam jsou lépe připravení na eventuální operační zákrok.´´ Pořád to nechápu, nevěřím že se to děje. Proč zrovna mě. Silně zmáčknu kravatu, abych uvěřil, že toto je realita. Má ruka je jakoby bez hmatu. Nedostává se mu totiž ve šrotující hlavě místa. Místa se v operační paměti nedostává ani pro zrak. Mám pocit, že nevidím.
,,Přijedu si teď pro ní,´´ vydrmolím ze sebe.
,,Pane jeďte opatrně, možná se sem nechte od někoho dovést,´´ nabádá mě hlas z telefonu, ,,všechno bude v pořádku, vaše žena se uzdraví.´´

Vyjdu ven z klimatizované budovy na rozpálené parkoviště. Možná se mě někteří kolegové snažili zeptat, kam jdu ale já jen šel a nevšímal si jich. Nevím, jak jsem se sem na parkoviště dostal ale jsem tu. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem. Jsem v Praze nebo v Říčanech? A kde mám auto? Které je moje? Všechny jsou si tak podobné. Netuším, kde jsem zaparkoval. Mám pocit, že omdlím. Možná jsem už omdlel (což by vysvětlovalo sedřenou kůži na dlaních) a znovu vstal. Chytnu se nízké lampy, abych nespadl. Vůbec si nevybavuji, že tu nějaké lampy jsou. Okolo projde nějaká žena v letních šatech. Dívá se zmateně na mě ale jestli nepotřebuji pomoc se nezeptá. Prostě jen projde. Možná si myslí, že jsem někdo, koho právě vykopli. Položím si čelo na teplý kov sloupku. Snažím se zhluboka dýchat. Vrací se mi schopnost myslet. Alespoň natolik, abych si uvědomil, že jsem v Praze a kde mám auto. Začínám chápat, že vidím. Vydám se rychle k autu. Odemknu, zapnu klimatizaci a znovu se s otevřenými dveřmi, kterými uniká nahromaděné teplo přemýšlet. Nějací lidé mě pozorují z oken naší centrální pobočky. Nad vchodem je velký, modrý symbol pyramidy a nápis Modrá pyramida. Chápu, tam pracuji. Dělám u nich už takovou dobu a vím o bance všechno ale v tuhle chvíli mi i ten název připadá cizí a neznámý. Povšimnu si papírového přívěsku, který mám pověšený na zpětném zrcátku. Opět to samé logo a modrý nápis. Na tom přívěšku je však ještě něco. Beru jej do ruky a natáčím si ho, aby byl neznámý slogan k přečtení. Je tam Vezměte to za dobrý konec. Podívám se na hodinky Suunto a zjišťuji, že je úplně jiný čas, než jsem si myslel. Poledne už dávno bylo? Ano, vzpomínám si na příjemné posezení s kolegy u jídla. Byla tam i Martina. Měl jsem strach, aby se o nás dvou nezačaly šířit klepy. Jasně, takže manželka nejela ze školky ale do školky. Jela vyzvednout Kláru, když se jí to stalo. Musím do nemocnice do Říčan pro Adélku a pak pro Kláru do školky. To je teď hlavní. U manželky bych stejně k ničemu nebyl. Někdo vybíhá automaticky otevíranými dveřmi banky a směřuje ke mně. Nějakou chvíli netuším, kdo to je. Na podpatcích jí běh moc nejde. Poznám ji, teprve, když se ke mně přiblíží. Je to moje milenka. Vměstná se mezi otevřené dveře a ptá se, co se děje. Všímám si, že u oken stojí čím dál víc lidí.
,,Žena měla autonehodu nebo co a já musím jet vyzvednout děti.´´
,,Proboha,´´ zhrozí se Martina, ,,neměl bys v tomhle stavu řídit, prý jsi na chodníku spadl.´´ Aha, takže se to stalo.
,,Pust mě, budu řídit,´´ navrhne či spíše rozkáže Martina a začne mě vystrnaďovat od volantu. Je to asi dobře protože i přes své odhodlání vím, že bych způsobil jen další autonehodu.
,,Takže jedeme do nemocnice?´´ Zeptá se a zuje si lodičky, aby mohla řídit.
,,Né sakra. Jedeme vyzvednout děti že?´´ opraví se Martina a nastartuje.
,,Jeď do Říčan a pak tě budu navigovat,´´ řeknu malátným hlasem. Za celou cestu napadne jediné slovo. Já jsem pohroužen do svých myšlenek a obav a Martina se neodvažuje cokoliv říkat. Vím, že je to hloupost, totiž já nevěřím na karmu ale napadá mě, jestli to není trest za mé činy.

V Říčanech svou ochotnou řidičku naviguji: vlevo, vpravo a tady zastav. Jsme před nemocnicí ale nesmí se tu parkovat takže si vystupuji a Martina odjíždí na parkoviště, které je nepochybně zcela zaplněné. Nezbývá ji tedy než odjet s autem k nedalekému obchodu s potravinami. Adélka na mě čeká za recepcí. Je uplakaná a vyděšená ale zdá se být až na nepřirozeně bílou barvu v obličeji v pořádku. Sedí tam, na z čekárny přinesené židli
a hledí do země.
,,Adél,´´ křiknu na ní.
Zvedne oči a usměje se. Nicméně ten úsměv ji dlouho nevydrží a brzo zanikne. Jedna korpulentnější dáma z recepce mě také zaregistruje pohledem. Vstane a doprovodí děvčátko ke mně. Vezmu uplakaný poklad do náruče a pokouším se jej utišit. Zatímco se dítě pokouším houpavými pohyby utišit, korpulentní paní z recepce mi dává papírek s adresou nemocnice, kam odvezli mou ženu a s telefonním číslem na nějakého doktora, který ji má na starosti. Prý mou ženu právě v Praze operují. Tato informace mě vyděsila ještě více a měl jsem co dělat, abych se s pláčem nepřidal k Adélce.

Vycházím s Adélkou v náručí z nemocnice a vidím opodál přicházet Martinu. Zastaví se a čeká, než k ní dojdeme.
,,Tak co?´´
,,Prý ji v Praze operují,´´ odpovím a při dokončování té věty mám co dělat, abych to ustál bez slz. Jdeme zpátky k autu a Martina se snaží plačící holčičku opřenou o mé rameno utěšovat. Nasedáme s dcerou dozadu a Martina opět řídí. Jedeme do školky. Je už dost pozdě. Chudák Klárka tam stále čeká a neví co se děje. Neví proč pro ni maminka nepřijela. Cestou míjíme místo neštěstí. Stalo se to na křižovatce. Auta jsou již sice odtažená a nepořádek uklizen ale místo nehody je stále uzavřené a oddělené od okolní silnice páskami. Opodál stojí policejní dodávka a několik policistů s bílými čepicemi u ní něco řeší. Jedeme dál a zastavujeme až u mateřské školky. Nechávám Adélku v autě a jdu sám. Procházím hnědě natřenou brankou, která mě uvítá charakteristickým zaskřípáním a zjišťuji, že dveře nemají kliku. Mačkám zvonek a na odpověď nemusím čekat dlouho. Zřejmě si paní učitelka, která si vzala nechtěný přesčas, vzala Klárku k sobě a obě usedli v blízkosti domovního telefonu. Je mi odemčeno a vcházím dovnitř. Nikdy jsem tu nebyl. Vypadá to tu ale hezky. Zdi zdobí řetězy složené z papírových oček a povedené, zarámované obrázky, které za sebou zanechaly předchozí generace dětí. Dvě šatny v přízemí mají dokořán otevřené dveře a zejí prázdnotou, tedy až na dolní botníky, ve kterých jsou zaparkované dvojice barevných bačkůrek. Vládlo by tu hrobové ticho nebýt nahoře slabě hrajícího rádia, které Klárce a její učitelce poskytovalo iluzi, že nejsou sami. Vydal jsem se po schodech za zdrojem hudby. Právě končila skladba Znamení od Divokýho Billa a následovaly zprávy v osmnáct hodin.

Hezký podvečer, asteroidy ponesou jména členů posádky Columbie. Památku sedmi astronautů, jež zahynuli při pádu raketoplánu Columbia letos 1. února, bude připomínat sedm asteroidů obíhajících kolem Slunce mezi planetami Mars a Jupiter. Herec, akční hrdina Arnold Schwarzenegger vstupuje do politiky. Bude se ucházet jako kandidát republikánů o křeslo kalifornského guvernéra...

Vystoupal jsem po schodech do druhého patra. Hlas zpravodaje v rádiu stále sílil. Z jedněch otevřených dveřích, kam jsem měl namířeno vyběhla Klárka.
,,Tati, tati,´´ křičela a padla mi do náruče. Vytáhl jsem ji nahoru a došel ke dveřím, kde už na mě čekala učitelka.
,,Omlouvám se ale žena měla nehodu a nemohla si ji vyzvednout.´´
,,Co se stalo?´´ zeptala se vyděšeně Klárka.
,,Doufám, že to není nic vážného,´´ řekla s nepředstíranou starostí v obličeji učitelka.
,,Tak co se stalo?´´ dožaduje se odpovědi Klárka.
,,Klári, mamka měla nehodu a je v nemocnici. Nemusíš mít o ni strach doktoři se o ní postarají jen nějakou dobu nebude doma.´´ Moc jí to neuklidnilo a začaly jí po tvářích stékat slzy.
,,Fakt se o ní nemusíš bát. Bude to dobrý. Adélce se taky nic nestalo a čeká na tebe venku v autě.´´ Příval slz ale neustal a do utěšování se dala i paní učitelka.

Nějak se mi podařilo Klárku obléct a obout, i když mi to neusnadňovala. Dal jsem bačkory pod její značku (červený trojúhelník) a za doprovodu paní učitelky, která na nás čekala u východu jsme školku opustili. U branky nám ještě popřála hodně štěstí a že doufá, že to s mojí ženou dobře dopadne. Klárka nastoupila do auta, za jehož volantem seděla cizí žena a možná právě proto, se znovu rozplakala. Možná si myslela, že její maminka umřela a že ji Martina nahradila. Ale co já vím. Zranění hlavy jsou ošemetná a možná je v tuto chvíli má Karolína už opravdu po smrti.