Jeden život 16

,,Dobré ráno krásná dámo, vstáváme,´´ uvítám manželku do nového dne a jdu vzbudit děti. Dnes jsem se probudil bez pomoci budíku. Vždycky, když mě čeká něco významného, probudím se automaticky chvíli před plánovanou akcí budíku.
Obejdu pokoje dcer a šetrně je vzbudím. Malá Adélka by vstávat ani nemusela. Mohla by zůstat doma zatímco žena odveze Klárku do školky ale prý se v novém domě sama bojí a tak tedy jezdí také. Dám dětem čas na probuzení (snad zase neusnou) a jdu zatím připravit snídani. Projdu okolo rozespalého šťeněte a to mě začne vítat. Mám dost času. V Říčanské knihovně jsou od osmi. Můžu se vymluvit na to, že dnes když máme ten zvláštní den (takhle to manželce stačilo vysvětlit), tak tam nemusím být v běžný čas. Připravuji na stůl kakao, namazané rohlíky a z ledničky vyndavám talíř s nakrájenou zeleninou a dávám jej doprostřed stolu, aby na něj každý dosáhl. seshora slyším, že manželka už také ožila a jde k dětem, kterým pomáhá s oblékáním. Vydám se tam také. Pejsek mě následuje ale neumí ještě vyběhnout schody takže jeho cesta končí právě pod nimi. V pokojíčcích je z nějakého důvodu veselo. Manželka je u Klárky a trochu se po ránu rozjeli. Jdu tedy na pomoc Adélce, která znovu usnula. Znovu se zachumlala pod přikrývku a mě je zatěžko ji vzbudit. Záležet to na mně, nechám ji spát ale vím, že ona by s tím nesouhlasila.
,,Bré ránko. Adél vstáváme.´´ Otevře svá malá očka, která jsou ale v poměru k její hlavě vlastně velká a začne vylézat z postele. Na sobě má legrační pižámko s barevnými sloníky a vypadá, že by ze všeho nejraději chtěla zase usnout. Navrhuji jí, aby tak učinila, že mamka tu bude ze školky hned ale zdá se mi, že představa toho, že je doma sama ji okamžitě probere.
,,Já se bojím štrašidel,´´ odpovídá mi na můj návrh.
,,Ale no tak, snažím se jí uchlácholit, ,,tady žádná strašidla nejsou. (Ne, když jsem v práci) Máš tu ňafíka. Ten je tu chvíli taky sám a taky se nebojí.´´ Ale Adélka trvá na svém. Musí jet. Pomůžu jí tedy s oblečením, někdy je to opravdu obtížné a já mám strach abych té křehké bytůsce něco nezlomil.

U snídaně, ač svým dětem domlouváme aby při jídle nemluvili, sami kecáme. Rozebíráme plány na dovolenou v zahraničí. Vysvětluji, že to tento rok nebude možné, že mám příliš mnoho práce ale že ten následující pojedeme. Musíme, vždyť jim to slibuji už pár let. Karolína se mi rozpovídá o svých plánech na dnešek. Má snad jiné plány, než sledovat Sama doma? Prý pojede s malou do knihovny, pak na nákup a nakonec se staví v kadeřnictví. Je to dobře, alespoň bude taky chvíli se svými kamarádkami. Jen ta knihovna mě štve. Nebylo by dobré se tam s ní potkat nebo zjistit, že jí ta kdákalka knihovnice vyžvanila, že jsem tam před chvílí byl ačkoliv jsem měl už dávno uhánět do Prahy. Je to opravdu hroznej člověk. Člověk si tam jde jenom vypůjčit knihu ale ona mu vždycky vyzradí nejčerstvější drby z města. Drby i o lidech, které neznáte. Určitě by ženě řekla něco jako o, vy jste tady taky, váš pan manžel tu byl před chvilkou, museli jste se minout. Půjčil si... Knihovna tedy padá.

Žena mi nic netušíce popřeje hezký den. Plánuje můj návrat až v sobotu ráno neboť jsem ji řekl, že budu s ostatními kolegy provádět inspekci v několika našich pobočkách na Moravě. Není to nic moc neobvyklého, podobné akce opravdu několikrát za rok dělám a žena je na má zdržení v práci zvyklá. Pět let jsem žil jen prací a rodinou. Tahal si papíry i domů a mnohdy i do noci zůstával vzhůru u notebooku. To všechno pro rodinu. Nyní ale přišel čas udělat taky něco pro sebe. Stačí mi jedna dvě akce za tenhle rok a přes zimu budu odpočívat. Možná (i když tomu nevěřím) mě to nutkání zase na nějaký čas opustí. Možná, když se to dostatečně nažere tak mi to dá pokoj. Sakra, člověk z vnějšku by řekl, že mám všechno co potřebuji a přesto mi k úplnému štěstí něco chybí. Bude to znít hloupě ale někdo sbírá známky, jiný modelaří, dalšího baví hrát hokej a já mám tohle. Nasednu do auta, hodím oblek na sedadlo spolujezdce a pomalu vyjedu na ulici. Vůbec si nevšímám na rohu protilehlé ulice stojícího bílého pick-upa. Člověk sedící uvnitř si však všímá mě. Čekal tu na mě už delší dobu. Bylo mu jedno, že jakožto zaměstnanec má za úkol dovést kamsi autodíly, které jsou uskladněné v krabicích za ním. Musel mě vidět. Musel se přesvědčit že jsem skutečný. Chvíli zvažuje, zda má jet za mnou ale pak si uvědomí, že stejně jedu do práce a že on musí dovést ty součástky. Každým okamžikem očekával zazvonění svého služebního mobilu. Šéf (naštěstí jsou staří kamarádi) mu bude volat, aby se zeptal, zda už to v těch Budějovicích dostali. Měl připravenou odpověď, v níž bude tvrdit že už jo ale že se ve městě trochu ztratil. Nemohl si dovolit přijít o tuhle práci. Byl totiž v podmínce. Na druhou stranu jeho kámoš ho nevyrazí. Zažili spolu příliš mnoho. Třeba, když si spolu dali za školou prvního jointa nebo když si v sedmnácti společně zaplatili tu starou strhanou kurvu, která jim je za dvě stovky vykouřila, aby měla na cigára a chlast. Jo, na takové chvíle se nezapomíná. Necítil se tu v této bohatstvím překypující čtvrti dobře. Jakoby se na něj a jeho favorita s velkým nápisem AUTOSOUČÁSTKY neustále někdo díval. Byla to však spíše utkvělá představa než realita. Lidé měli dost starostí sami se sebou. Spěchali do aut a do práce. To poslední o co by se zajímali bylo právě jeho auto. Už chtěl nastartovat a vypadnout z této pro něho snobské čtvrti, když spatřil Karolínu.

Pustil z ruky klíčky se zapalováním a zíral na tu ženu. Vypadala v těch letních šatech a na hlavě posazených slunečních brýlích tak cize. Právě nakládala děti do auta. Rozhlédla se po okolí a nastoupila. Ani ona jeho autu nevěnovala žádnou pozornost. Pravda nikdo z místních to asi nebude, ti jezdí v lepších ale vzhledem k tomu, že je to pick-up to asi budou nějací plynaři nebo elektrikáři, které si někdo z místních pozval. Karolína se svým Renaultem Scénic pomalu a za stálého ubezpečování, že nic z žádné strany nejede sjela z příjezdové cesty a zatočila do města. Dlouho se za jejím autem díval. Nemohl tomu uvěřit. Pak se podíval na dům. Najednou se cítil tak méněcenný. Jak to ti hajzlové mohli zvládnout, pomyslí si. Po třetím otočení klíčků se mu konečně podaří nastartovat. Chce odtud. Pryč z tohoto zvláštního světa, kde se necítí dobře.

Cesta do Kostelce mi příjemně ubíhala a netrvala déle jak pět minut. Zaparkoval jsem na náměstí a zvažoval, které místo navštívím jako první. Rozhodl jsem se pro gotický hrad. Toto místo mě zcela uchvátilo musím říct. Z hradu jsem se vydal do přilehlého lesoparku, kde jsem si několik hodin četl. Na oběd jsem zamířil do restaurace Zelený dům. Po vydatném jídle jsem asi hodinu bezcílně bloumal po městě a prakticky jej celé prochodil. Přemýšlel jsem o jednom nápadu, který se mi dostal do hlavy během oběda. Nebyl jsem si jistý, jestli s tím nápadem souhlasím ale poté, co se mi rozležel v hlavě jsem si řekl, proč ne. Došel jsem do jednoho menšího obchůdku a koupil banány, kilo mandarinek a hlavně pastiňák. To co jsem opravdu potřeboval ze všeho nejvíce byl ale sáček, do kterého prodavačka tuto kořenovou zeleninu dala. Ovoce putovalo za sklo auta a vybalený pastiňák do kufru. Přišel čas taky trochu pracovat a tak jsem s autem poodjel k místní kavárně. Zaparkoval octavii před ní, vzal notebook a šel na několik turků a espress.

Vydržel jsem tam přes čtyři hodiny. Pil jedno kafe za druhým, navštívil několikrát toalety a ťukal do klávesnice. Obsluhující personál si musel myslet, že jsem nějaký spisovatel, ale já ve skutečnosti přesouval a přeskupoval peníze svých klientů. Věřte, že to bylo ještě více napínavé (zvláště, když se od vašich rozhodnutí odvíjí i výše provize, kterou dostanete z případných zisků). Lidičci přicházeli a po čase zase odcházeli ale já zůstával. Okolí jsem nevnímal a jen si poroučel další kávu a odbíhal na WC.
,,Pane?´´ promluvil ke mně najednou ženský hlas patřící mladé servírce s červenou zástěrou.
,,Pane, my už budeme zavírat.´´ Zvedl jsem hlavu od monitoru a porozhlédl se okolo. Byl jsem tu sám a venku už nepanovalo takové světlo jako předtím. Všechny ty maminky s malými dětmi a všichni ti obrýlení rádoby intelektuálové už zmizeli. Seděl jsem tu sám a úplně ztratil pojem o čase. Je devatenáct hodin. Moje malé dcery se právě dívají na večerníček a zanedlouho je čeká koupel.
,,Promiňte, já jsem se do toho trochu zabral,´´ řeknu na vysvětlenou k té mladé holčině a usměju se. Úsměv mi opětuje a bezeslovný vzájemný pohled z očí do očí trvá moc dlouho.
,,Takže co jsem měl za tu dobu?´´ Servírka se ke mně přes stůl nakloní a ukazuje mi papírek s mými předešlými objednávkami. Podprsenka prosvítající pod bílou halenkou.
,,Moment, neměl jsem mít ten papír s objednávkami u sebe na stole?´´ Jsem tak zmatený, jako kdybych poslední čtyři hodiny prospal.
,,Ano, původně jste ho tam měl ale poté, co jste si neustále objednával jsem si ho raději vzala k sobě.´´ Nechápu... ale to je jedno si moc pěkná samička, kolik ti je? Osmnáct? Určitě se ti líbí úspěšní muži v obleku.
,,Proboha,´´ zhrozím se, ,,tohle všechno jsem měl?´´ Papírek s logem veselého hrníčku byl zcela zaplněn přeškrtanými čárkami. Tu a tam se někde objevila záhadná písmenka ES, ES-D a TUR. Celé to bylo dost chaotické ale nepochybně jsem vypil víc než mnoho kafe. Musel jsem být v nějakém tranzu.
,,Spočítala jsem to na celkem šest set dvacet jedna korun.´´ Pořád se tvářím zmateně ale všímám si čím dál tím víc roztomilých houpavých pohybů, které vykonává dívčino tělo. Je jako zasněná holčička, která hledí na hračku za výlohou. Tou hračkou jsem byl já. Opravdu ta výloha nejde rozbít? Přestaň se na ní takhle dívat a zaplať!

Vyndal jsem naducanou peněženku a začal z jednotlivých bankovek skládat určenou částku. Krátce jsem se při vytahování peněz na ni podíval. Její výraz hovořil za vše. Chci to ale sama si o to nedokážu říct. Plán na zabíjení lidí byl upozaděn představou na krásné pomazlení s mladým masíčkem (vzpomenu si na tu igelitku od pastiňáku). Nechám si hlavou plynout představy v nichž vystupuje tato dívka a rozkrok se mi začíná vzdouvat. Dál, jakoby nic dávám dohromady požadovanou částku a koutkem oka dívku sleduji. Dívá se mi mezi nohy a asi se teď stydí. Možná si říká, já husa, co jsem to vyprovokovala? Možná se začíná bát. Já se však nebojím. Jsem si jistý že půjde. Půjde i kdybych měl použít přiměřené násilí. Částka je na stole – tři dvoustovky, jedna papírová dvacetikoruna a jedna koruna. Zavřu peněženku a dám ji do kapsy saka. Po celou dobu z ní nespouštím oči. Hravost v jejím obličeji nahradil strach. Stojí bez sebemenšího hnutí na místě a já k ní přistupuji. Zpočátku potřebovala trochu popostrčit ale pak se chytla a veškerý její strach zmizel. Byla krásně nezkušená ale rychle se učila. Nejraději bych jí během milování začal jíst. Zakousnout se tak do jejího pevného masa a uškrtit jí. Zmáčknout tak ten její křehkej krček. Asi jsem byl během naší patnáctiminutovky trochu hrubší a ona možná měla strach a bála se říct přestaň ale zcela jistě nepociťovala během našeho vzplanutí jenom bolest. Možná to bylo něco jiného než čekala, na co byla zvyklá ale přizpůsobila se tomu a líbilo se jí to. O tom nepochybuji. Když jsme skončili a ona ležela nahá na jednom ze stolů, zatímco já jsem se už oblékal, poprosila mě o kontakt. Ano poprosila, vyloženě žadonila. Mohl bych si dovolit druhou milenku? Mohl bych za ní čas od času dojíždět? Ne. Nemůžu si na sebe nabalovat další starosti.
,,Podívej, už toho mám dost. Je mi líto. Jednou a stačilo. Zapomeňme na sebe.´´ Nemohla uvěřit, tomu co jsem jí řekl. Odešel jsem z kavárny, přešel ulici, nastartoval a odjel. Dál tam ležela na stole a nevěděla jak se má cítit? Bylo to nádherné? Znásilnil mě? Potupil mě.

Mohl jsem jí nechat dýško. Za tu obsluhu by si ho zasloužila ale úplně jsem na to zapomněl. Sakra vážně jsem ji chtěl zabít a sníst! Musím se ovládat proboha! Jen já totiž vím, jak moc blízko jsem k tomu měl. Hahaaaa! Nemohl jsem jinak a rozesmál jsem se. Co by tomu řekli mí kolegové z práce? Prostřelil si hlavu v kavárně, kde předtím spořádal kilo lidského masa. Bože. Tak jo musím se začít soustředit. To kafe... Zastavil jsem na jednom takovém plácku u silnice, abych se převlékl. Noc byla teplá a hlučná. Cikády opravdu řvaly jako krávy.
Otevřel jsem kufr, zandal si nabitou zbraň za opasek, rukavice a kuklu dal zatím do kapes a připevnil si pouzdro s loveckým nožem. A jistě ještě ten igeliťák, vzpomněl jsem si těsně před zavřením kufru. Noktovizor jsem si zatím položil na sedadlo spolujezdce. Dlouze jsem se zamyslel.

Auto jsem odstavil na jednom sídlišti, které bylo naproti mé trase. Bylo něco po dvacáté hodině a na sídlišti panoval klid. Jen jeden člověk opodál šel právě ke kontejnerům vysypat koš. Takřka ve všech bytech se svítilo. A tu a tam šlo i zahlédnout nějakého člověka. Přešel jsem ulici a zamířil si to k prázdnotou zejícímu parkovišti nákupního střediska. Velice zvláštní pocit. Přes den je to tu všechno narvané auty a lidmi kteří si před sebou spokojeně tlačí nákupní vozíky s nákupem a teď? Mé kroky mohutně dopadají na vychládající asfalt. Přímo do blízkosti samotné budovy raději kvůli nebezpečí výskytu kamer nejdu. Na konci parkoviště se nachází val z navezené zeminy, kterou odbagrovali při stavbě parkoviště. Nyní je hustě porostlý vegetací. V té tmě musím být opatrný. Opatrně se dostat na něj a opatrně zase slézt dolů. Dál přede mnou se rozkládá louka. V dáli u lesa se nad ní již začíná tvořit mlžný pokryv. Teprve nyní si uvědomím, že mám v igelitce noktovizor a že tedy nemusím jít po tmě. Natahuji si na hlavu kuklu a nasazuji noktovizor. Na zelený obraz, který teď vidím si musím nějaký čas zvykat. Několikrát brýle noktovizoru i odklopím, abych si srovnal to, co vidí má kořist s mým zrakem. Procházím hustší travou, která mi šustí pod nohama. Vidím můry, které přede mnou horečně vyletují ze svých travních úkrytů. Párkrát po nich natáhnu ruce.

Jedinou překážkou je přes louku vinoucí se potůček. Jeho koryto je z panelů a břehy jsou zarostlé křídlatkou a laskavcem. Trochu nemotorně se přes něho dostanu a pokračuji, za neustálé kontroly kompasu, loukou dál. Po mé pravici se začne objevovat les. Po dvou kilometrech se stáčím o devadesát stupňů. Mířím přímo do něho. Následujících dvacet minut se prodírám mezi stromy a šlahouny maliníků. V dálce již prosvítají mezi stromy světla aut. To podle nich a podle hluku se nyní orientuji. Vytahuji zpod bundy zbraň a odjišťuji ji. Z bezpečnostních důvodů, aby se mi nezasekla mám nabito pouze pět nábojů. Našlapuji pomalu a opatrně. Nevím, kde přesně jsem a mohu zde narazit na svou oběť. Dostávám se na vyšlapanou a celkem širokou cestičku, která vede až na odpočívadlo. Nikdo zde není. Auta dál bez zastávek projíždějí. Přesunu se na druhou stranu cestičky za hustý keř. Odtud mám krásný výhled. Nezbývá než se opřít o strom a čekat. Všímám si spousty odpadků poházených okolo. Polovinu toho svinstva tvoří kondomy ale našlo by se i spodní prádlo a sexuální hračky. Zdá se, že je to tu hojně navštěvované.


Čekám dvacet minut. Po těle mi už stéká z toho horka pot a stále se nikdo neobjevil. Tedy objevil. Na odpočívadlo přijel tahač s návěsem. Několik minut stál a pak zase odjel aniž by řidič vystoupil. Myslím, že měl děvku asi uvnitř a nechtěl opouštět pohodlí kabiny. Vypínám noktovizor a promnu si oči pálící mě od potu, který do nich natekl.

Čekání se mi vyplatilo, až když bylo skoro po půlnoci. Na odpočívadlo zabočil osobní vůz a po chvilce, kdy jsem váhal, zda se raději nemám vydat já k nim, dvojice vystoupila. Muž a žena. Tedy šlapka. Zapínám a nasazuji noktovizor, abych si je prohlédl. Nic neříkají. On běžně vypadající třicátník, možná trochu hubenější a ona tak šlapka s kabelkou, které táhne na čtyřicítku. Zastaví se na vyšlapaném plácku zády ke mně. On si sundavá kraťasy a ona mu začne v podřepu kouřit. Chlápek si to chvíli užívá ale pak, asi když hrozí že se předčasně udělá, kurvu zastavuje. Chvilku oba čekají. Ta kurva se několikrát podívá přímo na mě. Oči se jí rozsvítí bílím světlem ale nic v té tmě, která mě obklopuje nevidí. Ještě nechci střílet. Chci aby si ten maník užil svůj poslední orgasmus. Nebo bych ho měl zabít těsně před ním? Kurvička sahá do kabelky pro kondom. Odtrhne zuby obal a začne kondom nasazovat na trčící penis. Nyní přichází fáze dvě. Prostitutka se otočí, opře se o kmen smrku a nastaví svou protřelou vagínu. Chlápek chvíli přiráží a mě jeho počínání připadá velice vtipné. Po dvou minutách ale jeho pohyby ustanou a on poprvé promluví.
,,Za kolik byb-byl výstřik do pusy?´´ zeptá se a v polovině věty mu ujede hlas. Prodejná ženština mu něco odpoví ale já jí nerozumím. Podle gest usuzuji, že přistoupil na její cenu a tak již nic nebrání tomu, aby si kondom sundal a začal za asistence prostitutky masturbovat. Kondom odhodil na zem, kde se nebohý kus latexu rozhodně nebude cítit osamělý, neboť se octl v početné společnosti svých kolegů.

Levou ruku, kterou jistím spodek zbraně proti zpětnému rázu mám opřenou o kmen stromu, mám zamířeno ale stále na něco čekám. Zdá se, že zákazník právě ejakuloval do úst své zaplacené kurvičky. Tím ovšem celé drama teprve začíná. Jakmile kurva sperma vyplivla a vstala, muž se stále ještě odhaleným penisem (který mu ovšem značně ochabl) prostitutku uchopí oběma rukama za krk a začne ji škrtit. Je to neočekávaně bizarní vývoj celé situace. Na chvilku se dokonce leknu. Bože on se jí snaží zabít! Naštěstí mi jen trochu vyletí nahoru tepová frekvence. Ale já přece zabiju jeho! Šlapka se marně snaží bránit a hrabe nohama. Křičet kvůli sevřenému hrdlu nemůže zato ten chlápek něco drmolí ale není mu rozumět. Grimasy, které ovládly obličeje obou aktérů jsou velice směšné. Vidět to ve filmu tak si pomyslím, že ti herci neumí hrát. Povšimnu si, že penis toho muže se už zase ztopořil a napadne mě, že by ho ta hloupá šlapka, která už pomalu začíná ztrácet vědomí, mohla místo neúčelného hrabání kopnout mezi nohy. Nebo by také mohl místo zatínání nehtů do mužových rukou (ten chlápek musí být pěkný debil), zaútočit na agresorovi oči. Avšak ani toto ji nepřijde na mysl. Síly ji pomalu opouštějí. Pohyby jsou pomalejší a čím dál méně razantnější. Poté ženu opouští síla v nohou úplně a ona skoro pokleká. V úplném pádu na zem ji už brání jenom mužovy paže, které jsou stále pevně ovinuté okolo jejího hrdla. A to je ta pravá chvíle pro mě. Vystřelím Zezadu na mužův krk protože je na stejné úrovni jako ženina, teď už možná bezvědomá, hlava. Kulka se zaboří do pravé části krku, projde jím a mírně zdeformovaná prorazí lebku ženiny hlavy. Muž pouští svou oběť a padá na kmen mohutného smrku, který obejme. V této chvíli ještě neví, jak je jeho zranění vážné. Neví, že kulka mu roztrhla krční tepnu a že mu do konce života zbývá necelá minuta života při vědomí. Instinktivně přiloží pravou rukou na silně krvácející rány. Teprve nyní, když ucítil na své dlani pulzující výtrysky horké krve pochopí jak je to vážné. Jisto jistě ale nechápe, co se stalo. Slyšel výstřel, znamená to, že ta šlapka použila v kabelce ukrytou zbraň? Zmateně se na bezvládně ležící ženu podívá. Erekce na jeho odhaleném penisu mizí. Udělá několik neohrabaných kroků dozadu a pak se s obtížemi otočí. Vydám se pomalu ze svého úkrytu za ním. Musí slyšet kroky a praskání popadaných větviček. Podívá se mým směrem ale je nepravděpodobné, že by mě opravdu spatřil. Možná viděl nějaký neurčitý stín, který mohl být snad postavou. Dál shrbeně jde po vyšlapané lesní cestičce, kterou lemují použité kondomy. Nohy se mu proplétají a je jen otázkou času, než zakopne. Jde čím dál tím více shrbeně, jakoby jej někdo bodl do zad. Vydává neurčité chrčivé zvuky a snaží se s ubývajícími silami dostat k silnici. Samozřejmě, že mu už není pomoci. Ani kdyby se tam včas dostal a zastavil mu zkušený doktor. Jdu několik metrů za ním. Párkrát na mě otočí hlavu a já uvidím jeho svítící oči. Těžko říci, co viděl on. Vede si vcelku dobře, už se dostal z lesa a nyní se snaží překonat travnatý pás, který končí obrubníkem. Jeho držení těla teď připomíná ze všeho nejvíce Quasimoda. Quasimoda se špatně oblečenými kraťasi. Nemůžu se ubránit hlasitému smíchu. Nejenže mi přijde vtipná jeho shrbená postava s jednou rukou přitisknutou na krvácejícím krku a druhou, která se volně pohupuje vedle svěšeného těla ale směji se i té ironii, které osud vystavil tomuto chlapíkovi. Stát se zároveň z vraha obětí, to se jen tak někomu nepodaří. Už jen zbývá, aby mě do zad střelil z kulovnice nějaký zbloudilý a ožralý myslivec, který pak utone v těch dvaceti centimetrech vody, které tečou v nedalekém panelovém potůčku.

Je jasné, že ten člověk je už v koncích. Krátce se zastaví, podívá se na auta jedoucí po silnici, pak se podívá s obtížemi doprava na svou zaparkovanou felicii. Rozhodne se pro silnici jenomže si neuvědomí, že asfalt odpočívadla je níže než travou porostlý okraj lesa a spadne. Ruka, tvořící alespoň nějakou zátku jeho unikající krvi se uvolní. K mému překvapení však pořád ještě nemá dost. Znovu přikládá pravou ruku na ránu a pokouší se lézt po třech. Nejde mu to a po necelém metru padá nadobro k zemi. Komedie skončila.

Okolo projíždějící auta mě částečně osvětlují a oslepují, neměl bych se tu zdržovat dlouho. Popadnu mrtvolu vraha za nohu a odvleču ho zpátky do lesa za svojí přítelkyní. Ta má díru nad levým okem, od které ji vede k lícní kosti tmavý pramínek. Dovleču ho až k ni a v tom mi dojde, že jsem ještě neskončil. Sakra, ještě něco musím udělat, i když tím maximálně riskuji. Místo toho, abych se vydal k autu, vytahuji z pouzdra patnácti centimetrový nůž.
,,No nedívej se takhle nechápavě na mě,´´ pronesu k mrtvole ženy, jejíž nalíčené oči zůstaly stále otevřené, ,,potřebuju zkusit, jak chutnáš.´´
Volím vnitřní stranu stehna. Nejprve rozpárám punčochy a pak zabodnu čepel nože do masa. Řežu a řežu, až vykrojím asi půl kilogramový kvádr masa. Krev mi prosakuje přes tenké rukavice a je velice teplá. Maso strkám do igelitky, zandavám nůž a vydávám se přibližným směrem z lesa. Nemůžu se dočkat, až si ten syrový biftek v autě sním. Jestli mě napadá, že jsem šílený? No tam někde uvnitř ano. Tam hluboko uvnitř mi to říká, ne ono to přímo řve.

Cesta zpátky mi přijde snazší a také rychlejší. Snadno překonám louku i potůček, který ji rozděluje a ocitám se před hliněným valem. Zde sundavám a vypínám noktovizor (několik minut musím počkat, než si oči přivyknou na náhlou temnotu), potem prosáklou kuklu a krví prosycené rukavice. Hliněný kopeček sjedu na podrážkách bot a pak mi už zbývá jen rychlým krokem překonat opuštěné parkoviště. Svítících oken na panelácích zřetelně ubylo. A ty co svítí vydávají pouze namodralý jas pocházející z televizních obrazovek. Přebíhám pustou ulici, kterou lemují na obou stranách zaparkovaná auta a ocitám se v oranžovém svitu pouličních lamp. Nalézám své auto, vyndavám z kapsy kalhot klíčky (ještě abych je tak někde ztratil) a odemykám. Teď chci rychle vypadnout. Od mého výstřelu uplynuly dvě hodiny. Nastartuji (ještě kdyby tak auto vypovědělo službu) a vydávám se po silnici druhé třídy před Jevany a Struhařov. Pak se stáčím na severozápad a zastavuji jen několik kilometrů před Říčany. Vyhlédnu si pěkné místo, skryté za pásem stromů, ke kterému mě přivedla jedna travou zarostlá cesta. Zde hodlám strávit zbytek noci a sníst obsah igelitky. Daří se mi přesvědčit sám sebe a zakusuji se do šťavnatého masa. Maso je natolik šťavnaté, že musím vylézt z auta, aby mi krev nezaneřádila interiér. Maso samo sebou není dobré ale mě se jej přesto s jistým sebezapřením daří zkonzumovat celé. Ještě vypiji v sáčku vyteklou krev a krátce se nad svým jednáním zamyslím. Co by tomu řekli lidi, že jím lidi? V ústech mi zůstala odporná železná pachuť a stává se natolik nepříjemnou, že se jí musím, pokud nechci vbrzku vyklopit právě nabytý obsah žaludku, zbavit. Vyndavám z auta síťku s mandarinkami a rychle se do ní nožem dobývám. Chuť čerstvého ovoce zahání dávicí reflexy.

Než v sedm hodin ráno vyjedu k domovu, zahrabu igelitku, hodím všechny kompromitující věci do kufru a naopak z něho přendám dovnitř auta pastiňáky. Snad se má závislost dostatečně nažrala a dá nějaký čas pokoj protože já jsem se nažral dokonale.