Jeden život 15

Rychle jsme se v našem novém domě zabydleli. Těch 370 metrů čtverečních obytné plochy bylo něco neuvěřitelného. Můj první byteček s plochou pouhých 44 metrů by se sem vešel osm a půl krát! Pravda, zatím zde byly některé místnosti prázdné ale to se časem změní – začali jsme s Karolínou zadělávat na další dítě. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak spokojenou. Měli jsme jasně rozdělené role, já vydělával a ona se starala o domácnost. Konečně princezna dostala vlastní zámek. Zanedlouho měl do rodiny přibýt také další člen. Děti nás totiž v poslední době začali bombardovat dotazy, kdy že už dostanou slíbeného pejska. Jistěže jsem také zpychl. Aby také ne s platem padesáti tisíc měsíčně. A to jsem ještě před čtyřmi lety měl ve fabrice necelých osm tisíc. Měl jsem dům, dvě auta, chodil jsem namísto v montérkách v obleku. Nesmírně jsem si oblíbil ranní rituály. Probouzecí rituál, který spočíval v polaskání mé ženy, pak snídaňový rituál, při němž se celá rodina sešla u jednoho stolu a nakonec rituál odjezdový, kdy jsem otevřel automatické dveře naší dvougaráže a vyjel po příjezdové cestě do práce. Manželka mezitím dokončila krmení dětí, naložila je do druhého auta (zvládla řidičák napoprvé) a dojela s Klárkou do školky. Sice tu byli jisté tendence nechat Klárku doma ale pak jsme došli k závěru, že společnost dalších dětí ji jenom prospěje. Na zpáteční cestě žena většinou něco nakoupila a pak už měla s Adélkou celý dům jen pro sebe.

Dnešní ráno však bylo jiné. Byla sobota. Probouzel jsem se vedle své ženy s vědomím, že ji za několik málo hodin budu podvádět. Projde výmluva, že to dělám vlastně taky pro rodinu? Ne, dělal jsem to kvůli sobě. Bylo okolo šesté, když už děti běžely po chodbě do obýváku na ranní dávku pohádek. Tedy Klárka běžela a Adélka se o to pokoušela. V takových chvílích ji Klárka říkala pomalík.

Došel jsem do koupelny a začal vykonávat ranní hygienu. A právě při ní mě to začalo napadat znovu. Myslel jsem, že to už nepřijde, že to úspěch a život v luxusu vymýtily ale bylo to tu zas. Chtělo to další duši. Je pět otroků málo nebo hodně? Na české poměry určitě dost. Začal jsem chápat, že můj současný život to jenom na nějaký čas potlačil. Není to kvůli mé vnější situaci. Není to kvůli vnějšímu světu. Je to ve mně. Elektrický kartáček dál tiše vrní a mě to připomene jisté sexuální hračky mé drahé polovičky, které jsou schované a zamknuté v nočním stolku. Ale zpátky k nutkavé myšlence. Mohl bych to provést proč by ne? Už se mi to 2x5+0 podařilo. Dnes jsem navíc v lepší situaci. Finance nejsou problém. Kdo by podezříval úspěšného managera? Měl by on zapotřebí někoho zabíjet? Jistě, byly tu i nevýhody především čas. Měl jsem ho kvůli rodině, milence a práci málo ale pořád bych si mohl vzít třeba dovolenou. Manželka by si myslela že jsem v práci a milenka že jsem s rodinou. Pak tu byla další nevýhoda – už jsem měl co ztratit. Dokud jsem žil sám a byl naštvaný na celý svět mohl jsem se klidně zabít ale dnes? Zatraceně, vím, že to budu muset zase udělat. To nutkání se bude totiž vracet s čím dál větší intenzitou až nakonec nebudu schopen myslet na nic jiného a to mě může ohrozit jak v práci tak při provedení samotné akce. Ale kde to provedu? Ve městě určitě ne. Mám to rád v přírodě. Jako predátor, která odsud přijde vezme si co mu patří a zase se v ní ztratí. Proč nezvolit plán, jehož realizaci přerušil obrat v mém životě? Ano, ano, řeknu si v duchu a usměju se na sebe do zrcadla. Další vražda by se měla stát na odpočívadle.

Se svěžím pocitem v ústech se vracím do ložnice. Polonahá Karolína je svůdně rozvalená na posteli.
,,V kolik tam máš bejt?´´ zeptá se a doufá, že pro ni mám dostatek času.
,,Né, promiň musím už jít. Ani dneska nebudu snídat a pak potřebuju energii.´´ Ano tu opravdu potřebuji ale na někoho jiného. Začnu se oblékat, když se mě zeptá,
,,A co je to ten týmbuldyng?´´ Uvnitř se zasměju.
,,To je setkání skupiny našich lidí, tedy ředitelů našich poboček.´´ Ale může si to zjistit na internetu, takže dodávám,
,,Je to budování týmu. Lidi by se měli poznat a tak.´´ zdá se, že to přijala a že je s vysvětlením spokojená i když neuspokojená. Rozloučím se se ženou (mojí práci určitě zastanou hračky v jejím stolku), sejdu do přízemí, kde hraje televize a zkontroluji děti. Bugs Bunny ležérně stojí opřený o strom a chroupá mrkev, zatímco z nějakého důvodu skleslý Elmer Fudd stojí s puškou opodál a neví si rady. Ten králík ho zase nějak doběh.
,,Hele děti, buďte tady hodný a nezlobte.´´ Řeknu ale zdá se mi, že na moji výzvu vůbec nereagují a dál koukají na televizi.
,,Fajn.´´

Cestu do Prahy po E 50 mi zpříjemňuje rádio. Míjejí mě se svistotem kamiony a občas někoho předjedu. Těším se na ní a začínám být nadržený. Sáhnu do kapsy pro mobil a vytočím její číslo. Chvíli to trvá, než se ozve. Je rozespalá, musel jsem ji vzbudit. Ale rychle se probudí, když ji oznámím, že jsem na cestě do Prahy a ať se obleče. Chci ji vidět v tom oblečení, ve kterém chodí v práci.
,,Ano pane, budu se těšit.´´ Né, že by mi běžně říkala pane nebo že bychom bychom si potrpěly na nějaké sexuální role a podobně ale je pravda, že Martinu vzrušovala jistá submisivita. Možná si tak kompenzovala svoje vysoké postavení nad zaměstnanci, kdo ví. Letmo si vzpomenu na svou ženu. Možná právě v tuto chvíli zažívá jeden z těch svých pěkných (ale tlumených) orgasmů.
Cestou míjím jedno z odpočívadel. Stojí na něm několik kamionů s vyspávajícími řidiči. Při nejbližším možném termínu si musím vzít dovolenou a udělat to. Napadlo mě také, zavraždit nějakou prostitutku. Ale to by byla hloupost. Musel bych si ji vzít do auta a bylo zde nebezpečí, že se neudržím... sakra ta představa se mi taky líbí. Moc rád bych zabil nějakou kurvu a těsně předtím ji opíchal. Pohodím hlavou, abych se uklidnil a soustředil se na řízení.

Martina bydlela v nově postavené bytovce. Dům i jeho okolí bylo krásné a udržované ale za svůj dům se zahradou bych neměnil. Je krásné letní ráno. Teploty se zatím drží na příjemných devatenácti stupních ale až se budu vracet domů, čeká mě v mé plechové krabici peklo. Bohužel všechna místa pod stromy jsou již zabraná a tak mi nezbývá než svou nebohou octavii odsoudit k opalování. Navíc je černá, takže až se do ní budu vracet, přemění se na saunu. Centrální zamykání cvakne a světla bliknou. Můžu jít ale cestu mi komplikuje viditelná boule na kalhotách. Nechce se mi už vracet zpátky do auta pro sako a tak doufám, že cestou nikoho nepotkám. Leč právě ve chvíli, kdy jsem vstoupil do domu, sjížděl dolů výtah a tak jsem musel vzít za vděk schody.

U ní v bytě jsem byl zatím asi po páté a pokaždé jen na skok po práci. Přivítala mě přesně tak jak jsem chtěl. Oblečená do černého elegantního kostýmku a přiléhavé sukně, která zdůrazňovala její zadeček. Nezapomněla ani na detaily jako brýle na čtení (které má co nejníže, aby přes ně viděla) a decentní úpravu vlasů. Zkrátka vypadala jakoby právě šla do práce a já vlastně taky. Krátké propletení jazyků a zatahání za svázané vlasy. Když jí to dělá dobře proč ne.
,,Nemohla jsem se dočkat, až ke mně zase přijedeš´´ řekne a začne mě hladit přes látku v rozkroku. Není kam spěchat. Mám v plánu užít si s ní alespoň tři čísla.

Během pauzy ji vyprávím o našem novém domě. Martina zatím leží a zapaluje si cigaretu. Potáhne a nabídne i mě a já ačkoliv jsem odedávna nekuřák, popotáhnu si taky. Ne, že bych se rozkrchlal ale nepříjemně mi z toho v krku je a dalšího šluka odmítnu. Martina dál poslouchá vyprávění o mé rodině a je na ní znát, že by nějakou chtěla mít taky. Ovšem to se asi nikdy nestane. Její biologické hodiny se již roztikaly a šance, že si najde nějakého vhodného muže (zvláště v situaci, kdy má mě) je den ode dne menší.
,,...teď budeme pořizovat psa.´´
,,Holky budou chtít asi nějaký štěně co?´´ Zapojí se do mého vyprávění Martina.
,,Zrovna teď jedna moje kamarádka má malý čistokrevný jorkšíry.´´ Tahle nabídka mě zaujala, rozhodně lepší dětem už něco přivést, než s nimi chodit po útulku a zdlouhavě vybírat.
,,kolik by za něj chtěla?´´
,,Snad můžu dohodnout cenu pod dva tisíce.´´ Usměje se Martina a vyfoukne kouř nosem.
,,Dobře dohodnuto, ať je co nejdřív, jinak se z těch holek zblázním.´´ Podívám se na hodinky Suunto (jaká to změna oproti mým předchozím levným digitálkám). Martina se s obavami v hlase zeptá, jestli ještě máme čas.
,,Klid máme spoustu času,´´ řeknu a zadívám se na zdobný lem jejích samodržících punčoch, jediného oblečení co má na sobě.

Když jsem opouštěl byt své milenky, bylo něco po jedenácté. Měl jsem za sebou pět hodin přiměřené perverze a sexu. V autě bylo na padnutí. Připadal jsem si tam jako uvnitř doběla rozžhaveného železa. Okamžitě jsem zapnul klimatizaci a trpělivě čekal na snížení teploty. Kromě jedné rodinky, která si nejspíš vyšla na koupaliště bylo okolo pusto. Už jen chybělo několik větrem unášených stepních běžců a iluze nevadského města duchů by byla úplná. Uvnitř auta se teplota pomalu snižovala a já seděl a přemýšlel. Udělám to. Žádalo si to další duše a pokud by to nebylo uspokojeno, udělalo by mi to ze života peklo. Zapnu navigaci a hledám nějakou nepříliš vzdálenou silnici I. třídy. Zalíbí se mi silnice Praha – Kutná Hora. Je to blízko k mému domovu a můžu to tedy stihnout ještě dnes. Nastartuji auto a vydávám se na obhlídku. Jako první mě zaujme modrá cedule s nápisem

Neodhazujte odpadky na zem!

Ideální by bylo, kdybych nechal auto v Kostelci nad Černými Lesy. Na nějakém blízkém parkovišti, třeba někde u paneláků. K odpočívadlu bych se následně vydal pěšky. Jakmile by byla celá věc hotová, domů bych dojel po okreskách. Cesta po horké silnici nad níž se tetelí vzduch, svižně ubíhá. Velmi se zaraduji, když najdu ani ne kilometr před Kostelcem odpočívadlo. Neváhám a zastavuji na něm. Vypadá dobře. Nachází se v takové lesní vykrojenině. Lesy mám rád. Vystupuji z příjemného chládku v autě a ocitám se dusném červnovém dni. Naštěstí stromy okolo udržují na podstatné části vyasfaltované plochy prázdnotou zejícího odpočívadla stín. Rozhlížím se okolo sebe. V rozích, kde jsou umístěné pytle na odpadky (přetékající) se na zemi povaluje mnoho obalů, flašek a dalšího bordelu. Auta mě se svistotem míjejí. Fůůů, fu-u, fu-u. Přejdu obrubník a zkoumám okraj lesa. Je zde několik vyšlapaných cestiček, které vedou do jeho hlubin a které využívají šlapky, když to zákazníkovi nestačí v autě. Možná, kdyby nastala příhodná situace, nemusel bych zabíjet přímo na odpočívadle ale mohl bych počkat v lese na nějakou kurvu a jejího zákazníka. Jako pavouk. Les by byla moje pavučina. Vymočím se u prvního stromu a jdu zpátky k autu. Uvnitř je jako v jiném světě. Příjemně chladno. Podívám se na navigaci a zjišťuji, že za lesem je louka a za ní asi po třech kilometrech na jihovýchod začíná jedna z městských částí Kostelce, kde bych mohl zaparkovat ten den auto. Obezřetně s autem vyjedu zpátky na frekventovanou silnici. Projedu Kostelcem a vracím se oklikou do Říčan. Cestou uvažuji, jak by se mi hodil v tu inkriminovanou noc noktovizor. Nedá mi to, projedu Říčany a vracím se zpátky do Prahy. Chci si tu mašinku pořídit už dnes. Bude to ovšem znamenat několikahodinové zdražení a to musím vysvětlit.

,,Ahoj,´´ ozve se z telefonu.
,,No prosimtě, já se trochu zdržím. Všechno je v pořádku a jde jak má a sehnal jsem, tedy předběžně domluvil malýho psa pro děti od jednoho známího.´´ Mluvím do mobilu rychle. Přesně takhle mluvím vždycky, když volám z práce nebo ze služební cesty. V Karolíně to vzbuzuje dojem, že jsem maximálně vytížený ale že jsem si přesto na ni v tom shonu našel chvilku, abych ji zavolal.
,,Tak to je fajn,´´ odpoví s neskrývanou radostí v hlase, ,,a v práci taky všechno dobrý?´´
,,Naprosto, takže budu doma tak za dvě hodiny něco.´´ Rozloučíme se a já se můžu věnovat naplno řízení.

Najít v roce 2003 prodejnu, kde by byly k mání noktovizory bylo trochu obtížné a zadařilo se mi to až na pátý pokus a to ještě díky radě zaměstnance, který mě odkázal ke konkurenci za což jsem mu dal dvoustovku. Chvíli se naoko zdráhal oranžový papírek s podobiznou Komenského přijmout ale pak si dal říct. Lidi si nakonec skoro vždycky peníze vezmou i když vehementně tvrdí že je od vás nechtějí a na začátku, ve chvíli kdy jim je poprvé podáte se na vás div nerozkřičí.
Moji novou hračku jsem si vybral v obchodě s elektrem na Praze 8. Zvolil jsem praktický model, který je na obě oči a nemusí se držet v ruce. Cena té věcičky byla přes osm tisíc o což se postarala moje kreditka. Mé štěstí spočívalo v tom, že jsme měli s manželkou (která byla na mě závislá) oddělené finance. Já měl jednu kreditku s vlastním účtem (pro velké nákupy) a ona měla svou, kam jsem jí měsíčně posílal peníze na běžný chod domácnosti. Takže nehrozilo, že by se dozvěděla, že z velkého účtu zmizelo osm tisíc. Jedna z výhod patriarchální domácnosti. Noktovizor jsem skryl do kufru, kde zůstane do doby, než si ho vyzkouším a vydal se už konečně domů.

22

Následující týden uběhl tak, jak jsem zvyklí tedy práce a rodina. V práci jsem spokojený. Naplňuje mě i když ne zcela. Kromě členství v dozorčí radě Modré pyramidy a funkce oblastního ředitele jsem si ještě navíc vzal do správy finance několika klientů, kteří byli pod mě převedeni od jiných finančních poradců. To zároveň vedlo k dalšímu zvýšení našich příjmů. Kromě povinností si ale v práci užívám i zábavu. Na poslední měsíční schůzi vrcholového managementu banky jsme si s Martinou oživovaly nudná jednání takovou tuze rajcovní záležitostí. Společně jsme se složili na diskrétní vibrační hračku na dálkové ovládání. Zatímco ona měla vibrační vajíčko v sobě, já měl v ruce pod stolem ovladač. Sledovat, jak si obličej zakrývá rukama bylo něco ale nejlepší moment přišel ve chvíli, kdy měla ona sama začít hovořit o čtvrtletním vývoji na hypotečním trhu. Chvilku jsem ji nechal, aby se rozmluvila a nabyla mylného dojmu, že si ji nedovolím v takové chvíli, kdy je většina očí upřená na ni, rušit. Mluvila mluvila a pak jsem z druhé strany stolu zmáčkl tlačítko. Vydala jakési óóh, které ale překrylo její následné sehrané kašlání. Dlouho jsem ji trápit způsobovanou rozkoší nechtěl a vibrace deaktivoval opětovným stiskem tlačítka. Martina se teatrálně napila vody a udělala hmm-ehmm, které dělá řečník před projevem. Mě to ale přišlo spíše jako už mi to nedělej. Bylo by zajímavé, kdyby se ta věcička z nějakého důvodu rozbila nebo kdyby se signál z ovladače k samotnému zařízení nedostal. Další pracovní povyražení jsem si užil u sebe v kanceláři, když za mnou Martina přišla v čistě pracovní záležitosti a nakonec se u mě zdržela o něco déle. Ten strach z možného odhalení dělal divy a přidával sexu tu správnou intenzivnost.

Doma šlo všechno neméně dobře. Přivezl jsem dětem štěně a nějaký čas se vše točilo okolo něho. Manželka mi, když se dozvěděla o zvýšení mých příjmů, opět naznačila, abychom se zbavili těch starých ošoupaných křesel. Prý vůbec nejdou k interiéru domu, což byla jistě pravda. Ta hnusná křesla vypadala jako zrezivělý wartburg na na automobilové výstavě v Ženevě. Je jasné, že jejich dny jsou pomalu u konce a já tu jejich další setrvávání neobhájím. Otázka potom ale je, kam se zbraní? A je tam vůbec? Naposledy jsem ji viděl na vlastní oči před nějakými pěti lety. Jednou v noci, kdy celý barák spal, jsem se musel odhodlat. Další akce se blíží, a já tu zbraň musím vyčistit a zkontrolovat. Napadlo mě, že vhodným místem pro její uschování je kufr mého auta, kde se už nacházel noktovizor. Nedovedu si představit situaci, za které by mi tam manželka lezla. Pochybuji, že uměla otevřít kufr u vlastního vozu. Nalil jsem si sklenici minerálky, abych se měl na co v případě potřeby vymluvit a zajel rukou pod výstelku. Musel jsem si na to sundat hodinky. S mými digitálkymi jsem se tam vždycky vešel ale s objemnějšími Giraldy jsem nechtěl riskovat.
Navíc byly docela drahé a takové utržený řemínek by mi zkazil celý den. Nevěděl jsem které ze dvou křesel je to správné. Se zatajeným dechem jsem šmátral v jednom z nich. Má ruka se dotkla něčeho studeného. Podařilo se mi to vytáhnout pomalu ven. Byl tam. Můj starý dobrý kamarád, s malou pěticípou hvězdou na rukojeti. Kolik jsem toho s ním už prožil... Najednou slyším, jak se ke mně něco blíží. Začnu přemýšlet, kdo by to mohl být a dojdu k závěru, že určitě manželka. Probudila se, postel vedle prázdná a já dlouho nikde. Úplně zapomenu na to nově pořízené štěně. Oddychnu si, je to tak. Krátce ho pohladím ale na nějaké mazlení nemám čas, musím ty věci odnést do auta.
Ruka se vydala na záchranou akci znovu. Tentokrát chtěla vyzdvihnout zásobníky a náboje. Podařilo se mi ale nahmatat pouze jednu krabičku. Zbytek musel být v přední části, kam jsem nedosáhl. Vytáhl jsem svou ruku, která byla v tom proklatém křesle až po rameno a vzpomněl si, jak ta křesla stěhováci nesli. Při přesunu byla na boku ale při pokládání je nejprve naklonili na jejich přední stranu. Vzal jsem tedy za opěradlo a pomalu křesla k sobě nahnul. Takto se mi podařilo nakonec vyndat všechno. Připadal jsem si při tom jako zvěrolékař, který je při porodu slona a neustále do něho musí strkat ruce.

Do kufru šlo kromě vyčištěné pistole také pracovní oblečení a kukla. Kukla byla původní. V té samé kukle mě viděly ty vystrašené oběti a svědci. Nyní mě, pokud půjde vše dobře, mé oběti snad ani nespatří. Budu zalezlý a nehybný. Budu vidět ve tmě a užívat si tu moc. Zatímco již zmíněná kukla byla původní, oblečení jsem si musel pořídit komplet nové, včetně bot, které jsem odepsal po několika letech intenzivního používání v terénu. Byly to pro mě stejně zanedbatelné výdaje. Z čeho jsem ale měl opravdu obavy byla funkčnost zbraně. Po rozebrání se zdála být plně funkční a určitě také byla jen ty obavy. Nebyl čas ani příležitost ji odzkoušet, akci jsem měl naplánovanou na tento pátek. Vzal jsem si kvůli tomu v práci dovolenou a doma samozřejmě nic neřekl. Pokud si vzpomínám, byla to má vůbec první nenařízená dovolená v práci. Žádné nemoci, žádné prodloužené víkendy. Často mi už kolegové říkali, že bych si měl udělat volno a nečekat až mi to zaměstnavatel přikáže.

Další věc, kterou jsem se zabýval, byly mapy. Vhodné parkoviště, které bylo se nacházelo asi sedm kilometrů od silničního odpočívadla. Cesta tam nebyla nikterak složitá, jen projít podle kompasu lesem, vydat se přes louko k městu a na závěr překonat takový úzký potůček. Nepřipadalo mi ani nutné si trasu procházet osobně. Nebudu se tentokrát ani převlékat. Jen stáhnu nohavice přes vysoké boty a sundám kuklu a rukavice.

Pravda, v pátek jsem do práce mohl normálně jít (doma bych se vymluvil na nějaké jednání) a při zpáteční cestě si zajet do Kostelce a vyčkat na vhodnou příležitost ale já si chtěl udělat pohodu. Takový den sám pro sebe. Ještě jsem neměl jasno, co že to vlastně před vraždou budu dělat ale těšil jsem se. Mohl bych si něco nového půjčit v knihovně, pak bych se mohl podívat po městě, navštívit a dlouho vysedávat v nějaké kavárně, tam bych mohl pracovat na notebooku... Hlavně nesmím zapomenout platit hotově. Raději si sebou ani kreditku brát nebudu. Zvyk je zvyk.

Zavírám kufr, dopíjím na stolku čekající sklenici vody a vracím se v doprovodu štěněte zpátky do ložnice. Štěně ulehá kdesi na zem (snad na něj ráno nešlápnu) a já přilehám ke spící ženě. Asi mojí nepřítomnost ani nezaregistrovala. Hlavně nesmím zbytečně riskovat. Už riskuju více něž dost. Zrovna nedávno, když jsme se poznávali se sousedy a byli u nich na návštěvě, tak se pan manžel představil, jako detektiv pracující u kriminální policie. Je to k nevíře ale můj soused dělá opravdu na vraždách. Osud je někdy neuvěřitelný ale určité věci se opravdu přitahují. I dvě tělesa, položená vedle sebe se přitahují. Samozřejmě neznatelnou silou ale třeba u dvou u sebe zakotvených lodí je to již měřitelné. Gravitace drží vesmír a jeho galaxie pohromadě a já věřím i na přitažlivost myšlenky. I myšlenkou si k sobě ať už chcete nebo nechcete přitáhnete určité věci. Takže to že náš soused byl detektiv u policie nebylo pouze dílo nepravděpodobné náhody.

Seděli jsme u dohasínajícího grilu nad pivem (dámy měly víno a bavili se o svých věcech) a já chtěl přivést řeč na vrahy a jejich vraždy. Zvláště pak na sériové vrahy. Vzhledem k profesi mého hostitele mi to moc práce nedalo. Bylo jasné, že o tom chce povídat sám. Víc než to, on o tom toužil povídat. Toužil se před tím nudným bankovním úředníčkem, který tráví celý den v kanclu u monitoru předvést. Jo, řekni mi, jakej seš chlap, ty se přece z těch mrtvejch těl nepoděláš. Jo vyklop to, někoho si zatýkal a co bylo eště? Přiznal se při výslechu? Šel jsi na něj chytře co? Zlomil si ho. Popravdě jsem si před ním zpočátku hrál na debílka. Říkal jsem, jak nesnesu pohled na krev a vyprávěl historku, jak se moje žena onehdá pořezala v kuchyni při krájení okurky. Jenže jsem už nezmínil, že jsme pak šli do koupelny, kde jsem ji podstatnou část krve z poraněného prstu (a že krvácel) vycucal a slízal a že jen příchod zvědavých dětí nám zabránil v dalších krvavých hrátkách (ach jo, kde jsou ty časy samoty ve dvou). Karolína nikdy nevyhledávala v sexu nějaké perverznosti nebo neobvyklosti, odchylující se od normální soulože, na druhou stranu se mi jí vždycky podařilo ke všemu přemluvit.

Můj soused se mezitím rozvyprávěl o nějakém nedávném případu z Přelouče, kde starší syn vyvraždil svou rodinu.
,,No jo, ale ten parchant to udělal protože neměl prachy na drogy,´´ oponuji mu a snažím se stočit téma na známé sériové vrahy. Přistupuje na to, ale kdyby věděl co ho čeká, zůstal by raději u svého tématu. V následujících dvaceti minutách přebírám vedení rozhovoru já. Co se týká světových sériových vrahů tak se snaží ale nemá proti mně šanci. Možná mu dochází, že jsem ze sebe poslední hodinu dělal záměrně blbce. Vyprávím mu o známých případech Samova syna a o své (tedy Graysmithově) teorii Zodiacovi totožnosti. Ví, že neví a tak se snaží zavítat nazpátek do Čech. Rád mu vyhovím protože už pochopil, že nejsem neznalý človíček z banky. Nedá mi to ale a začnu se v návaznosti na předchozí rozhovor (monolog) o Zodiacovi vyptávat na v Čechách neodhalené sériové vrahy. Začne mi vděčně rozebírat případ manželů Stodolových. Je rád, že už ho jeho výklad nenapadám. Je až neuvěřitelné, jak moc přehodnotil chování ke mně. Již nehovoří s povýšeností v hlase. Teď má obavy a někdy delší dobu přemýšlí, než řekne nějaký údaj nebo stanovisko. Podobná taktika, jakou používám po mnoho let v zaměstnání na své klienty a kolegy.

Nicméně stále nezmíní to, co chci slyšet.
,,A co ten případ,´´ začnu a schválně dělám jako bych si nemohl vzpomenout, ,,jak..., bylo to někdy na konci devadesátejch let, ty tři mrtví někde na severu Čech..., jak taky vrah nebyl dopadenej. Máš k tomu něco?´´ Nejdříve chvíli tápe v paměti ale pak se mu rozzáří oči, jakoby říkal jo tentokrát vim, sláva. Ve stejné chvíli, kdy spustí své vyprávění si ale uvědomím, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem se ho takhle blbě zeptal. Tajemný vrah z Trutnovské diskotéky Inferno o sobě nedal vědět už pět let ale znovu zabije za několik málo dní a to nedaleko odtud, takže to bude podle mě vyšetřovat právě tento člověk (osude, osude) a já se ho zeptám... Jsem blbec! Pyšný blbec! Na druhou stranu, pokud vůbec bude do toho případu zapojen právě tento člověk, tak si mě s vrahem jisto jistě spojovat nebude. Byl jsem pro něho dobře si žijící pracovník ve finančních službách se zájmem o sériové vrahy no a co? Moje žena taky čte detektívky.

,,Na ten případ si pamatuju. Vyšetřování vedl ten, jak on se jmenoval? No to je jedno on už stejně u policie skončil. Tenkrát policie dlouho věřila, že nešlo o náhodnou vraždu, že zabíjel někdo z okolí těch lidí. Totiž on ten zabitej kluk... Byli zabitý dva kluci a holka?´´ Tázavě se na mě podívá. Poučím se a tentokrát mu odpovím,
,,Myslím, že jo.´´ Jeho projev získá znovu na jistotě.
,,Tak právě tam bylo tuším podezření, že za to může jeden přítel tý holky. Dlouho se s tím pracovalo, protože on neměl alibi a pár dnů před tím se s ní dost vyhroceně rozešel.´´ Kterou z těch dvou holek asi myslí?
,,Pak se ho ale nepodařilo nijak s tím případem spojit, i když někteří kriminalisté si mysleli, že to byl on. No do toho se pak přikrad jeden nemocnej člověk, kterej tvrdil, že je vrah, ale nakonec se ukázalo, že není. My jsme tenkrát neměli nic. Zbraň neodpovídala záznamům a případ šel do ztracena ale já si myslím, že za tím stál opravdu ten mladej od tý holky protože on se netajil tím, že má z její smrti radost a pak ten vrah už nezabíjel takže by to taky ukazovalo na něj.´´ Souhlasně pokývám hlavou a všimnu si, že naše ženy asi už vyčerpaly všechna témata a že je čas jít domů a zkontrolovat děti.
,,Hele tak my už pudem,´´ řeknu a podám mu přes stůl ruku (ruku, která by už zase ráda někoho zastřelila).
,,Jo mějte se a hodně úspěchů v práci,´´ popřeje mi.
,,Taky taky, nápodobně.´´ Spíš ale ne.

Někdy se stávají zajímavé a neuvěřitelné věci. Možná zrovna tento člověk, ale možná taky ne, bude vyšetřovat můj páteční sběr duší. To by bylo opravdu něco. A možná by se mi pak hodil můj druhý soused – právník, který se ovšem bohužel nezabývá trestním právem.