Jeden život 12

Tentokrát jsem domů běžel. Ne kvůli stále silnému dešti (byl jsem stejně už skrz naskrz promoklý) ale kvůli možnosti, že bych se vrátil a Patrik by byl už nahoře. Chtěl jsem mu ublížit co nejdříve, dokud bude vzpomínka na to co udělal Karolíně dostatečně živá.

Do bytovky jsem to stihl za dvacet minut. První krok – zkontrolovat svou milou. V pořádku, ležela na posteli a spala. Druhý krok – ukrýt zbraň do křesla. Na tenhle úkol ji potřebovat nebudu. Třetí krok – omotat sloupek látkou a snížit tak jeho nebezpečnost. Chtěl jsem Patrika zmlátit, ne zabít a rána skoro padesáti centimetrovým tvrdým železem do hlavy by mohla mít nedozírné následky. Vzal jsem z koupelny froté ručník a obmotal ho dvakrát kolem sloupku. Dvojnásobné obmotání mi přišlo dostatečné a tak jsem zbytek ručníku odstřihl. Zvuk odtrhávající se lepící pásky probudil Karolínu a tak přišla ke mně do obýváku. Stačil jí můj pohled, aby pochopila, že se na nic nemá ptát. Zbývalo si obout těžké boty (a přehrnout je nohavicemi) a dát do kapsy kuklu. Políbil jsem ji, jakoby to mělo být naposledy a s taškou v ruce zase vyrazil.

Déšť byl na mojí straně. Zaručoval, že nikoho cestou nepotkám a snad i zadržovalo Patrika v nějakém lokálu, kde nasával, bavil se s kamarády nad oplzlými vtipy a možná i hrál automaty. Jen tak dál Patriku, vypí toho co nejvíc. Oslab se.

,,jo? Kdo je?´´
,,To jsem já.´´
,,Už du dolů, ten hajzl ještě nepřišel.´´ Okolo právě procházel nebo lépe by se asi řeklo probíhal nějaký starší člověk s igelitkou na hlavě. Jeho kroky doprovázel směšně čvachtavý zvuk. Otočil jsem se hlavou ke dveřím a doufal, že nemá namířeno zrovna do tohodle domu. V první chvíli, kdy jsem uslyšel, že se někdo blíží, mě napadl automaticky Patrik. To by byla velice nedobrá situace. Cizí muž před barákem a jeho holka scházející po schodech. Na co bych se asi vymluvil? Nebo bych utekl? Zaútočil na něj? Karoliny bývalá kamarádka Dana teď na našem druhém setkání vypadala jinak. Hodila na sebe novější a také tenčí model tepláků (ve kterých se jí krásně rýsoval zadeček) a v obličeji byla decentně avšak rozpoznatelně nalíčená.
,,Netrvalo to ani hodinu,´´ řekla, když mi odemkla dveře.
,,Snažil jsem se spěchat,´´ odpověděl jsem.
,,Je někdo nahoře na chodbách a tak?´´
,,Ne všude je prázdno a on příde až navečer. Zvlášť když je takhle.´´
Šla po schodech jako první a já se celou cestu až do druhého patra, kde bydlela, nemohl nedívat na tu rozkošně se pohybující část pod zády. Stačilo, aby byl nějaký zvědavec přilepený na dveřních kukátkách a všechno mohlo skončit nezdarem. Tenhle dům byl už starší. Odhadoval jsem to na takových osmdesát let. Měl jsem tyhlety staré domy, u nichž si architekti ještě mohli dovolit různé neúčelné blbůstky na ozdobu, rád. Měly v sobě určitou atmosféru, kouzlo, které už u bytovek a paneláku nenajdete.

Při průchodu jejím bytem jsem byl nanejvýš ostražitý. Vyděl jsem útočícího Patrika, jak čeká za každým rohem. Nevěděl jsem, čím se Dana živý, soudě podle jejího předchozího zaměstnání to asi nebylo nic moc, ale u sebe v bytě to měla pěkné. Všude panoval pořádek a zdi zdobily zarámované pastelové nebo tuží malované obrázky. O identitě autorky nebylo pochyb. Připadal jsem si trochu jako buran nebo nájezdník, který právě vstoupil do hlavního města nějaké vyspělé civilizace, když jsem se jí po bytě procházel v (očištěných) těžkých botách.
,,To si malovala všechno ty?´´ Trochu se zardila.
,,Jo, mám toho spousty. Kreslím už odmala. Patrik tvoje malůvky asi neoceňuje co?
,,Du si udělat čaj, chceš taky? Je dobrej černej.´´ Čteš mi myšlenky teplej čaj by mi teď bodnul.
,,Dal bych si, díky.´´
,,Tak jo, du ho dělat.´´ A zaběhla do kuchyně. Vyndal jsem z tašky rukavice a masku – kolik lidí se už na tu masku dívalo, kolik lidí v ní vidělo oči. Špinavou tyč, níž odpadaly kousky rzi a barvy se mi vzhledem k čistotě panující okolo vyndavat nechtělo. Podíval jsem se na hodinky, bylo 16:21.

Dana přinášela čaj na malém proutěném podnosu.
,,Takže další tvojí zálibou je kromě kreslení i čaj?´´ zeptal jsem se, když hostitelka rozlévala příjemně vonící černý nápoj z malé japonskými nápisy pokryté konvičky.
,,Čaj to je... to je činnost, při který si můžu odpočinout.´´ Přisunul jsem si k sobě neforemný (což byl asi záměr) talířek na kterém spokojeně spočíval nízký z pálené hlíny vyrobený kalíšek. Stěny kalíšku byly silné takže nepálily do prstů. Čaj chutnal skvěle měl v sobě silné ale lahodné aroma. Musela na mém obličeji vidět po napití spokojenost protože podotkla,
,,Pu-Erh.´´
,,Pu-Erh?´´ Usmála se, když viděla můj nechápavý výraz.
,,Ten čaj se tak jmenuje. Z místní čajovny.´´ Netušim, že by v Milevsku nějaká čajovna byla.
,,Můžu se tě zeptat?,´´ nečekal jsme na její odpověď a hned pokračoval, ,,Proč někdo jako ty se zahazuje s někým jako je on?´´ Odložila od úst kalíšek.
,,Protože dobře šuká a já sem kráva co to nikdy nikam nedotáhla.´´ Veškerá grácie a kultivovanost se najednou rozplynula.
,,Chceš dolít?´´ Souhlasně jsem přisunul talířek s kalíškem.

,,Takže, zazvoní, ty mu půjdeš dolů otevřít a zdržíš se u schránky.´´
,,Nejsem úplně blbá,´´ ohradila se Dana.
,,Už jsem si tam dala do schránky starou obálku. On půjde, nejspíš nalitej nahoru a tam se mu to stane.´´
,,Když to půjde dobře tak jo. A zatím, co se to bude dít, ty vlezeš do bytu a zamkneš za sebou. A až uvidíš že je konec a já odcházím, začneš volat o pomoc. Telefon nemáš?´´ Dana nesouhlasně zakývala hlavou,
,,Ne.´´
,,A pak policii řekni, prostě že vás napadl nějaký muž v kukle a že nevíš co a proč.´´
,,Ale já vím co a proč,´´ ohradila se znovu Dana, ,,Nejspíš ho napadli, byli dva, protože jim dlužil. On totiž dluží spoustě lidí a někteří z nich jsou nebezpeční.´´
,,Skvěle, to je daleko lepší,´´ souhlasil jsem udiveně. Plán byl dohodnut, nyní již zbývalo jenom čekat.

Dopili jsme čaj a mě se zachtělo jít na záchod. Při umývání rukou jsem si nemohl nevšimnout na poličce nad umyvadlem dvou otevřených balíčků kondomů. Nejspíš zde byly kvůli tomu, že Patrika často popadne nutkání šukat právě v koupelně a jakmile ho to popadne není čas odbíhat pro ně do ložnice. Musí v tom být dobrý, jak jinak si vysvětlit, že si ho ženy po nějaký čas jsou ochotné vydržovat doma. Určitě mu vyčítají jeho gamblerství, jeho parazitismus ale jakmile se k nim přiblíží, utichnou a podlehnou. Pak se probudí a zjistí, jaké jsou krávy. Když už to trvá dost dlouho a ony protestují častěji a výhružněji, on přidá na síle, jak v šukání tak v síle facek.
,,Jak jste se s Karolínou poznali?´´ zeptala se Dana, když jsem se vrátil zpátky do obýváku.
,,V autobuse, který nás vezl do práce.´´ Pousmál jsem se a ona taky.
,,Pracujete pořád...´´
,,Jo pořád.´´
,,Přeju jí to, zaslouží si někoho, kdo pro ní je ochoten dělat takový věci.´´ Zněla smutně, jakoby si také někoho takového přála. Já bych tě chtěl taky. Vím, že kdybych se tenkrát k ní natáhl, šla by. Asi bychom skončili zase na podlaze v obýváku. Nastala chvíle ticha a já věděl, že je to přesně ta chvíle, kdy se k sobě dva lidé začnou přibližovat. Sama k tomu nesebrala odvahu, asi čekala na můj první krok. Ten ale nepřišel. Místo něho přišla otázka,
,,Prý jste se s Karolínou na konci nějak pohádali?´´ Její zklamání bylo jasně vytušitelné.
,,Jo, byla to hloupost a ten hajzl za to do jistý míry mohl taky. Až to tu skončí, tak jí prosím vyřiď, že se jí moc omlouvám. Oba jsme věděli, že příhodná chvíle pro bližší tělesné poznání je nenávratně pryč. Odplula kamsi do dáli. Ale pro jistotu Dana zapnula televizi. Pánové Svoboda, který se právě loučil s televizními diváky svého pořadu Riskuj, Pavel Poulíček, moderátoři televizních zpráv a po nich příchozí Petr Nárožný se už postarali, aby na sebe mladá dvojice neskočila. Každý zůstal ve svém křesle a díval se na stupidní televizní soutěž pro důchodce Kolotoč. Seděli, v dostatečné vzdálenosti od sebe a sledovali v televizi Poulíčkovu pestrobarevnou kravatu a hádání písmenek. Výhra pro vítěze - motorová pila v hodnotě patnácti tisíc.
,,Nechceš eště něco udělat?´´ zeptá se mě Dana, když začínají zprávy. Nechceš eště něco udělat? Jak absurdní otázka. Jasně že chci, abys mi něco udělala. Čekáme tady u televize jako nějací manželé. Čekáme, až příde jeden snad ožralej kokot abych ho zmlátil do bezvědomí kusem železnýho sloupku a ty se mě zeptáš jestli si nechci zkrátit čekání nějakým pitím nebo jídlem?
,,Díky nechci, a nezapomeň po mě všechno umýt a uklidit, jestli jsem tu nadělal nějaký stopy nebo nepořádek.´´

Bylo osm hodin večer, zprávy s Evou Jurinovou a Zbyňkem Meruňkou skončily. Běžela předpověď počasí v níž Kateřina Mráčková šlapala po zmenšené České republice. Patrik pořád nepřicházel. Já byl (až jsem se tomu divil) po těch všech vraždách klidný. Jde přece jenom o zmlácení ožralýho idiota ze zálohy ale na Daně jsem viděl známky strachu a napětí. Seděla schoulená v křesle, ruce měla pevně propojené na holeních a bradu tiskla ke kolenům. Kdybych nevěděl o nebezpečí, že si to spolu rozdáme, přišel bych k ní, položil jí ruku na rameno a dal se do uklidňování ale takhle jsem se odvážil jen na dálku pronést:
,,Neboj dopadne to dobře. Už nikdy tě nebude otravovat. Zmizí z tvého života nadobro.´´ Dana na mě otočila hlavu a pokusila se o úsměv, vůbec se jí nepovedl.
,,V kolik tak většinou chodí?´´ zeptal jsem se.
,,Okolo osmí.´´ Podíval jsem se do tašky, jako bych se chtěl ujistit, že mé vybavení nezmizelo ale nezmizelo, bylo tam ofáčovaný kus železa a nůžky na plech, které jsem si tak trochu přivlastnil před několika měsíci ve firmě. Vážně je použiju? Možná, podle toho, jak to půjde...

Začínal právě pořad Petra Nárožného Zlatíčka, když se ozval bzučák. Dana (a já taky) sebou trhla až její zuby cvakly. Podívala se na okamžik na mě a já se snažil, aby uviděla klidnou a odhodlanou tvář. Odešla ke dveřím a já ji nyní už s nataženými rukavicemi a kuklou na hlavě následoval. Tašku v jedné ruce a železnou zbraň v druhé. Bzučák dál nepřerušovaně drnčel. Patrik na něm musel bejt nalehlej. Ožralá, násilnická troska, která se chce pobavit se svou holkou. A jestli mu ty dveře, které ho dělí od její kundy rychle neotevře, tak je vyrazí. Nemá co ztratit a alkohol ho v jeho pocitu jen utvrzuje. Nemá práci, má dluhy a spáchal trestný čin znásilnění a vloupání ale teď ho zajímá jen jedno – vystříkat se. Ano, dnes se jí vystříká bez ochrany do análu. Určitě taky použije trochu té brutality, to přece Danu tak rajcuje, když ji škrtí nebo když ji tahá za vlasy takovou silou, že je div nevytrhne.
Zkontroluji situaci na chodbě, nejhorší ze všeho by bylo, kdyby mě někdo viděl vycházet z jejího bytu. Chodba je prázdná a vládne na ní tma. Podívám se jí do očí, jako bych říkal tak do toho.
,,Jo, vydrž, hned sem tam, už du, tak nezvoň.´´ Její hlas není přesvědčivý a každý člověk při smyslech by za ním rozpoznal nějakou lest. Ale Patrik byl zjevně příliš mimo,
,,Jó, pohni-i s-sebou kurva kočko.´´ Hned jsem si ho vybavil, jak se dole u zvonků pohupuje a netrpělivě čeká, až budou mezi ním a Danou odstraněny poslední překážky. Odemkla dveře od bytu a já chtěl už vzít za kliku, když si mě přitáhla k sobě, stáhla mi kuklu z poloviny obličeje a začala mě líbat. Nebránil jsem se tomu, to vyloženě nešlo. Těžko říci, jak dlouho naše vzplanutí trvalo možná deset vteřin, každopádně to stačilo na plnou erekci i na to, aby Patrik začal znovu zvonit. Teprve to nemilosrdné, hnusné drnčení nás od sebe dostalo. Sakra, kdyby ten šmejd nezazvonil asi bych místo na chodbě skončil v její posteli a bylo by mi jedno, jestli by Patrik mezitím vylomil vchodové dveře a začal mlátit do těch od bytu. Neodtrhl bych se od jejího těla. Někdo v tomhle starym baráku určitě vlastní mobilní telefon a zavolal by poldy. Ti by nakonec určitě přijely a zpacifikovaly ho. Možná by i oni začali bouchat na dveře, policie otevřete. Nikdo by jim neotevřel. Dál bychom se jeden ke druhému tiskly. Kdo ví, možná bych ani dnes nešel domů. Vyměnil bych černovlásku za blondýnu? Dana se ode mě odlepila a znovu uklidnila Patrika, že už skutečně jde.

Vyšel jsem do poloviny třetího patra, kde byla místo schodů rovinka, tašku s nůžkami položil na zem a čekal. Slyšel jsem pomalu se vzdalující Daniny kroky. Zlato nechoď k tomu parchantovi. Krátký pohled na vysušený kaktus, který pomalu skomíral v květináčku na popraskaném parapetu. Měl by tě někdo zalejt. Pohled na jeho ostny mi dal další nápad. Patrik se příliš zvukově neprojevoval, to bylo dobré, nechtěl jsem aby přitáhl pozornost sousedů. Přesto bylo znát že do domu přišlo něco zlého. Něco co starý, poklidně si žijící činžák v sobě mít nechtěl. Asi se hned po svém příchodu vrhl na Danu. Byl celý nedočkavý a ty proklaté dveře konečně zmizely. Nejspíše ji objal kolem pasu a začal svou neoholenou, pichlavou tlamou dorážet na její hebký krk, jako špinavý pes z ulice snažící se prokousnout krční tepnu své oběti. Snaží se ho ze sebe svýma slabýma rukama dostat jenomže on je silnější, ví že je silnější a že si na ní vezme co bude chtít a jí to přece doteď vždycky takhle vyhovovalo. Chtěla se poddat té brutální síle. Možná řekla něco jako jdi zatím nahoru, já ještě vyberu poštu, to jsem ale neslyšel moc dobře. Něco se ale poslechlo a vydalo se nahoru po schodech. To něco bylo rozhodně těžší než Dana. V představách se mi zhmotňovaly obrázky různých příšer a nebezpečně vypracovaných mužů, které alkohol jenom posílí. V této chvíli musela zasáhnout má racionální polovina a přesvědčit mě, že Patrik žádná obluda není. Je to jenom zasranej hulvát, kterej bije a znásilňuje ženský. Zatímco já ženský a chlapy rovnou zabíjim?

,,Dusot a chrapot se blížil. Zaslechl jsem také tiché a nejisté krůčky, ozývající se více dole. Uviděl jsem siluetu, která se přibližovala k přivřeným dveřím bytu. Přibližovala se pomalu, jakoby si nebyla jistá, kam má jít. Potichu a hlavně opatrně (byla tma) jsem sestupoval k němu. Zatraceně ten šmejd mi zmizí uvnitř pokud nepřidám. Opatrnost šla stranou a já zbytek schodů seběhl. Patrik se na mě otočil a já ho ihned praštil kusem sloupku do pravého spánku. Zadunělo to a Patrik spadl na dlaždičkovanou podlahu. Už během pádu musel být mimo protože si ani automaticky nedal ruce před sebe. Veškerou tíhu jeho padajícího těla tak absorbovala brada. Ozvala se spousta malých křupnutí a cosi se cinkavě rozletělo po chodbě. Dana stála na schodech pode mnou. No tak holka teď nezpanikař. Jakmile viděla co se stalo okamžitě vyběhla zbytek schodů, překročila bezvládně ležícího Patrika a zavřela se ve svém bytě. Tak a teď jsme tady jenom my dva hajzle. Bezmyšlenkovitě jsem ho začal sloupkem mlátit. Mlátil jsem ho po celých zádech, zadku a rukách. Jediné místo, kterému jsem se vyhýbal byla hlava. Praštil jsem ho asi šest krát, a zanechal toho až když křupla jeho ruka. Do hajzlu, takhle toho sráče zabiješ. Poslední úder sloupkem vedl na jeho nohu. Přesněji do ohýbače kolena. Noha se mu po úderu vymrštila vzhůru a on mě zasáhl podrážkou boty do lícní kosti. Spadl jsem vedle Patrikova nehybného těla a pokoušel se sebrat. I člověk v bezvědomí se může bránit. Patrikova noha dál směšně trčela, ohnutá v koleni, vzhůru. Vyběhl jsem znovu schody a vzal tašku s nůžkami dolů. Pořád by si z toho vyvázl moc lacině. Vzal jsem si nůžky na plech a začal Patrikovi odstříhávat prsty na pravé ruce. Malíček šel snadno, akorát jsem si ho musel přišlápnout, aby se ruka nekroutila. Patrika to trochu probralo a on se neznatelně pohnul avšak na žádný hlasitý výkřik se nevzmohl. Dál si tam na chodbě bezbranně ležel na břiše s jednou nohou ve vzduchu a já se mu snažil amputovat prsteníček. Šlo to ztuha. Nůžky snadno pronikly kůží ale s kostí si už rady nevěděly. Mačkal jsem na nůžky jak to jenom šlo ale prsteníček jsem mu odejmout nedokázal. Pak přišel naopak problém, jak nůžky z jeho prstu dostat. Na místě činu jsem je nechat nemohl. Vstal jsem na začal s nimi lomcovat. Celá scéna vypadala vlastně velice komicky. Patrikova zdravá ruka ožila a začala se zachytávat o futra Daniných dveří. Táhl jsem za zakousnuté nůžky tak silně, že celé jsem začal celé Patrikovo tělo odtahovat.
,,Éééhh eh!´´ Má oběť se začala projevovat čím dál hlasitěji. Konečně se mi podařilo nůžky z jeho prstu odstranit. Vzpomněl jsem si na seschlý kaktus. Vzal jsem Patrikovu hlavu za vlasy a otočil si ji k sobě. Trochu se snažil protestovat zdravou rukou ale nestálo to za řeč. Klečel jsem na něm a připravoval se na poslední zranění – bodnul jsem ho nůžkami do napůl zavřeného oka. Ozval se zvuk připomínající rozmáčknutí angreštu. Sklivec vytekl okolo rány. Další nemilé překvapení mě potkalo, když jsem nůžky z oka vytahoval neboť jsem je vytáhl i s okem. Oko nejde z nůžek setřást. Patrik sebou už mele s větší intenzitou.
,,Ááááh ááááh!´´ Otřu ho nakonec o Patrikovu bundu, skutálí se mu po obličeji na zem jakoby mu chtělo zalézt zpátky do důlku. Vybaví se mi má příhoda s klíšťátkem. Nandám sloupek a zakrvácené nůžky do tašky. Zatracená svině no tak! Projdu okolo Patrikovi směšně vztyčené nohy, která mi uštědřila úder do tváře a sebíhám schody do přízemí. Venku mě uvítá deštivý večer.