Jeden život 13

Prodloužil jsem si noční procházku až do půlnoci. Bylo třeba se někde zbavit sloupku a nůžek. Ideální k tomu byl potok Smutná, který se nachází několik kilometrů za městem. Dvě žbluňknutí a je po důkazech. Tašku jsem hodil do křoví u silnice. Nerad znečišťuji životní prostředí ale v některých případech nemohu jinak. S incidentem si mě nikdo nespojoval a policie se u mě nikdy nestavila. Dana začala chvíli potom, co jsem zdárně opustil dům vřeštit a volat o pomoc. Někdo z obyvatelů činžáku opravdu vlastnil mobil a zavolal jím sanitku a policii. Dana vypověděla, že útočníci byli dva a že po napadení Patrika utekla do bytu. Patrik trpěl několik měsíců amnézií a tak s ním policie nemohla počítat. Vyšetřovatelé i Patrik samotný se navíc domnívali, že za útokem stojí jeden z Patrikových věřitelů, které policie několikrát bezvýsledně vyslýchala. Nikoho z nich se ale s případem nepodařilo spojit. Zdrcený Patrik to několikrát po návratu z nemocnice zkoušel u Dany ale ta ho nikdy nepustila dovnitř. Přespával v autě a poté co ho opravdu napadli jeho věřitelé, spáchal sebevraždu skokem pod vlak.

Karolína se nadobro přestěhovala ke mně. Část svých věcí prodala a část si nechala přestěhovat do prázdné garáže u mých rodičů. Aspoň bude k něčemu. Vyprávěl jsem jí o událostech toho večera (ne o všem) a bylo na ní znát, jak si Patrikovo popisované utrpení užívá. Asi jí mé vyprávění dokonce sexuálně vzrušovalo. Žádné to si přehnal, to si neměl. Jen vděčnost. Ten týden prázdnin nám oběma moc pomohl. Vztah se během něho utužil a my jsme si zvykali na čtyřiadvecetihodinovou přítomnost toho druhého což bylo něco nového a nezvyklého zvláště pro mě. Můj už tak malý byteček se ještě zmenšil. Bylo to jako malé vězení pro dva lidi jenomže ti dva lidé chtěli být spolu. Chtěli být co nejblíže u sebe. Žádná ponorková nemoc se u nás za tu dobu neprojevila. Vše z čeho jsem měl strach nebo ostych se přecházelo, přelétalo s naprostou lehkostí. Kuchyňka se stala doménou Karolíny a její jídla pro mě byla příjemnou změnou po té mojí neustále se opakující strohosti. Jeden čas jsme měli dvě televize, které běžely současně. Skříňky přetékaly oblečením a nám nezbylo nic jiného, než přidat na zatím prázdná místa banánové krabice s dalším. Připomínalo mi to hledání volných stavebních parcel v Hongkongu. Okolí záchodu bylo zaplněno novými ruličkami toaletního papíru. Byly všude, naskládané do komínků na zemi, na splachovací nádržce (odkud často podaly), okolo pračky. Na pár týdnů se z koupelny stalo takové ruličkové nebo toaletní království. Nejkritičtější ale byla situace ve skříňce nad umyvadlem. Zde přibylo tolik nových věcí, že některé staré a nepoužívané musely vyklidit pozici. Najednou byla na umyvadle dvě mýdla, nejednou se počet bot ne zdvojnásobil ale zečtyřnásobil. Botník nedokázal takové množství pojmout a tak v chodbičce přibyly na zemi rozprostřené noviny, které sloužily jako nouzová, náhradní parkoviště. Jednoznačným pozitivem byla ale situace v posteli. Příliš mnoho let jsem tu spával sám. Zde mi nedostatek prostoru v žádném případě nevadil. Postelové soužití bylo natolik odlišné od jiných situací, že si vytvořilo jakýsi vlastní svět. Bylo to takové naše bytové soužití v malém. Nejlépe poznáte člověka v posteli a nejde jenom o sex. Jde o způsob jakým ulehá, jakou spánkovou polohu volí při usínání a v jaké se probouzí, o rituály spojené se spánkem... Je až překvapující, kolik procent z naší konverzace se odehrávalo v posteli. Konverzace mezi jednotlivými sexuálními dějstvími se točila skoro vždycky okolo dětství, dospívání a často také okolo směšných příhod ze života. Karolína se mi svěřila s tím, jak se před celou třídou pozvracela. Taková historka možná divákovi zvenčí přijde nechutná, zvláště pokud už za chvíli dojde k líbání těch úst ale když jste v příjemně zahřáté posteli s člověkem, který se vám takto otevírá, který se vám svěřuje i s těmi nejintimnějšími příhodami, jediné co tento příběh způsobí bude, že toho člověka začnete ještě více milovat. Nyní už máte protějšek, kterému se s tím můžete bez obav svěřit. Už to nebude nepříjemné trauma, které vás tolik let děsilo ve snech. Nyní to bude veselá příhodička z jinak tak nudného a šedí oplývajícího života, která se se svým protějškem zasmějete.
,,Museli větrat. A děti museli stát u otevřených oken. Ten smrad byl hroznej.´´ dopověděla svůj příběh zády ke mně otočená Karolína. Vyprávěla to vesele, jakoby se sama nad svou příhodou bavila ale já se vsadím, že to devítileté děvče, stojící nad louží svých narůžovělých zvratků (vypila mlíčko s příchutí jahoda), které ohodily i několik tašek jejích spolužáků, se moc vesele netvářilo.

Po celou dobu jejího vypravování jsem k ní byl přitisklý (vzhledem k šířce postele to ani jinak nešlo). Jednou rukou jsem ji hladil po vnitřní straně stehna a druhou si pohrával s jejími černými vlasy.
,,Teď je řada na tobě,´´ řekla a natočila hlavu na mě. Na pokroucené kůži krku se ji vytvořila řada vrásek a rýh. Tato pozice pro ni byla velice nepohodlná a ona jakmile uslyšela můj hlas opět vrátila tvář na polštář.
,,nějakou trapnou historku z dětství,´´ přemýšlel jsem nahlas.
,,V první třídě jsem se pochcal,´´ začal jsem ale Karolína mě ihned přerušila svým smíchem.
,,No tak!´´
,,Promiň, promiň,´´ omlouvala se.
,,Tak tedy bylo to někdy v roce osmdesát nebo osmdesát jedna nás soudružka učitelka...´´ Musel jsem Karolínu kousnout do ruky, aby se přestala potichu smát.
,,Tedy byl to výlet na takový to motoristický hřišťátko, jak sou tam takový ty malý dopravní značky... dopravní hřiště. No a dobrý, hráli sme si jezdili ve šlapacích autíčkách a když jsme se vydali nazpátek,´´ podíval jsem se na otisk svých zubí v její kůži, ,,tak se mi chtělo hrozně chcát.´´ Karolína se opět zahihňala a má ruka jí zajela mezi teplá, na sobě ležící stehna.
,,Já už věděl, že to zpátky do školy nevydržim ale z nějakého důvodu jsem nic neřekl a dál šel s ostatními do školy. No a pak už to měchýř nemohl vydržet a já začal močit. Vychcal jsem to snad všechno. Normálně sem šel a chcal teklo mi to z nohavic a zůstávala za mnou stopa. A já nic, jen sem šel dál.´´ Začal jsem se při vyprávění usmívat.
,,Soudružka učitelka, když to zjistila povídá: Proboha, proč si něco neřekl?! Pochcal jsem se tam přede všema.´´ Zabořil jsem hlavu do jejích zad a ruka mi pokračovala mezi stehny k jejímu klínu. Přišel čas na další dějství.

Před spaním se vedly řeči nejčastěji na téma budoucnost. O dětech nebo hypotéce na dům nepadlo zatím ani slovo. Karolína pořád snila o změně zaměstnání. Chtěla by pracovat v kadeřnictví jenomže nebyla vyučená a její praxe spočívala pouze v několika pokusech na sobě samé. Poté, co dosnila mi nabídla, abych si dálkově udělal maturitu. Měl bych pak více možností a možná bych nás vytáhl trochu výš. Nechtělo se mi. Navrhl jsem, ať jde zpátky do školy ona.
,,Já?´´ zasmála se a otočila se ke mně. Dívala se mi do očí a já se necítil dobře.
,,Já na to nemám. Nedokážu v sobě najít motivaci. Ale ty ty bys mohl. Si daleko chytřejší než já. Klidně by si mohl pak dělat cokoliv. Měl bys motivaci, už by nešlo jen o tebe ale taky o mě a možná časem i o někoho dalšího. Přece neskončíme takhle. Ty takhle nesmíš skončit. Nenarodil jsi se pro to vím to.´´ Byl to od Karolíny nejemotivnější projev, který jsem kdy slyšel. Ani když mluvila o svém nešťastném dětství tak do toho nedávala tolik emocí.
,,Mohl bys třeba na čas odejít z práce. Odejdeš a budeš chodit do školy. Já a tvoji rodiče se budeme starat o peníze. Tví rodiče by s tím určitě taky souhlasili, jsou moc milí a chtějí pro tebe to nejlepší. Pak by sis našel něco lépe placeného a... co ty na to?´´ Popravdě když to na mě takhle vybalila, když to podala tak jak to podala, okamžitě bych prošel i ohnivou stěnou. Čím to bylo? Jejím optimismem? Její naivitou? Budu se tam chtít vrátit? Nešlo ani tak o to, jestli bych tu školu zvládl, vím že ano a že by mi to ani nedělalo moc problémů (bez chemie). Šlo spíše o to zda se budu chtít podřizovat té instituci. Budu chtít dělat to co mi řeknou? Věnovat se matematice, když bude matematika? Jistě večerní škola pro dospělé je daleko snazší a učitelé studenty pouštějí skoro vždycky. Mohl bych to udělat a jít výš, vím že bych mohl. Mohli jsme s Karolínou skončit v rodinném domku na předměstí nějakého velkého města...
,,Popřemýšlím o tom dobře?´´ pro tentokrát jí tato odpověď stačila ale co zítra?

A poslední, třetí typ rozmluv se v posteli vedl po ránu. Až budeme zase muset chodit do práce (?) určitě tento typ zanikne v ranním shonu a omezí se pouze na dobré ráno krásná dámo/ ehhm dobré ráno. Ale nyní, kdy jsme měli oba zdravotní prázdniny, mohli jsme si dovolit spát do devíti a pak ještě alespoň hodinku, dvě pobývat v postýlce. Pouze obývák měl okna situované na východ ale nám do ložnice stejně vždycky přes chodbu dolétl nějaký ten ranní paprsek nového dne. Škoda, ložnice by měly být na východě. Probouzení bývalo krásně zdlouhavé. Vždycky jeden nevědomky probudil toho druhého během svého převalování a ten probuzený si tak mohl vychutnat pohled na vedle spícího partnera. A to všechno jen proto, aby za chvíli zase sám usnul ovšem teď už s uklidňujícím vědomím toho, že čas nehraje roli a že ten druhý je tu taky. Postupně si každý z nás odběhl na záchod, do toaletního království, odkud se ale vždycky vrátil nazpátek pod peřinu, kde ho čekalo milé uvítání od právě probuzeného protějšku. Většinou se řešily plány na dnešní den. Kromě televize (televizí), kde dávali Karolíny oblíbený seriál JAG, který nemohla vynechat (asi kvůli majoru Rabbovi) a kromě počítače, na kterém začala navštěvovat i internet jsme začali také chodit ven a věnovat se kondičnímu běhu, k němuž jsem Karolínu nakonec přemluvil.

,,Dneska má být hezky horko,´´ začal jsem s návrhem na dnešní den, ,,takže bysme si mohli vzít zezdola kola a dojet k nějakému rybníku.´´ A pak k večeru navštívit čajovnu.
,,Dobrej plán, na kole jsem už nejezdila roky.´´ její tvář se rozjasnila, včetně oka s tmavě fialovým monoklem. Ničeho se již nebojím.

Po jedenácté jsme vyrazili. Ani já si už nevzpomínal, kdy naposledy jsem někam jel na kole. Snad jsem to nezapomněl. Vyrazili jsme co nejkratší cestou z nenáviděného města. Den byl jako stvořený pro venkovní aktivity. Jeden z možná posledních letních dnů, než přijde podzim. Veškeré tvorstvo a rostlinstvo jakoby to vytušilo a snažilo se ze všech sil využít poslední chvíle vhodné k rozmnožení. Na polních a lesních cestách to žilo. Strach z pomalu nastupující zimy a z hrozící smrti byl patrný ve zpěvech všech ptáků a v květech všech rostlin. Všechno živé si chtělo naposledy dopřát hostiny, kterou jim poskytovaly zralými plody obsypané rostliny, které zase doufaly, že budou jejich semena ukrývající se v sladké a výživné dužině rozeseta na vhodná místa, kde budou moci po zimě vzklíčit. Vzklíčit v době, kdy bude mateřská rostlina v mnohých případech již dávno mrtvá.

Nikdo z nás nevěděl přesně kam jede. Jeli jsme dokud cesta někam vedla a doufali, že si vzpomeneme na cestu zpět. Jakmile někdo z nás cestou zahlédl něco co by mohlo být k jídlu, oznámil to a vydali jsme se tím směrem. Takových borůvkových, ostružinových a malinových zastávek bylo bezpočet. Někdy se nám podařilo objevit i lesní jahody. Po několika hodinách hledání se nám také podařilo objevit nějakou tu vodní plochu. Bohužel pláže byly beznadějně obsazené. Chtěli jsme si najít vlastní místečko a tak jsme rybník objížděli tak dlouho, dokud jsme ho opravdu nenašli. Cesta k němu nevedla. Bylo ukryté za polem s brambory a za pásmem bříz. Pláž jen pro nás dva. Byla sice samý kamen ale zato skrytá od čumilů. Od kterých sem doléhaly jen čvachtavé zvuky a řev dětí. Musím uznat, že Karolíně plavání a potápění šlo. Plavala různými styly daleko a elegantně. Zato já se tak maximálně zmohl na čtyřicet metrů kraula a k vysilujícímu návratu k břehu stylem prsa, během něhož jsem se nemohl dočkat, až se dotknu bahnitého dna. Jakmile se tak stalo, nezbylo mi nic jiného, než si odpočinout a sledovat v dáli plavající Karolínu. Voda pro ní bylo přirozené prostředí. Ještě chvíli plavala kdesi v dálce, než se začala vracet ke břehu. A ne jen tak obyčejně vracet. Ona se musela ponořit a plavat pod vodou. Dech jí došel v místech, kde již stačila.
,,Dlouho si neplaval,´´ řekla při pohledu na můj znaveně nad vodou vykukující obličej.
,,Je to poznat co? Ale já nikdy nebyl dobrej plavec a při hodinách plavání mi vždycky stačilo vysvědčení s kapříkem.´´ Karolína se pousmála a v očích jí zase hráli ďáblíci. Zhluboka se nadechla, jednou rukou si ucpala nos a ponořila se hlavou napřed. To co zůstalo nad hladinou byl její zadeček oděný v černých kalhotkách a do vody plácající nohy. Uvědomil jsem si, že plavci nacházející se za březovou bariérou nějak utichli.

Po řádném smočení a nějakých těch hrátkách ve vodě jsme uznali, vzhledem k pokročilé hodině a vzhledem k nepříliš přívětivým mrakům na obloze, které se začali formovat do jednolité černé opony, že je nejvyšší čas na návrat. Cestu nazpátek se nám podařilo překonat v daleko kratším čase, než jsme čekali. Mocně se ozývající hromy nám jistě také přidávaly sílu a zaháněly únavu. Jak jsme byli oba rádi, když naše kola opět vjela do toho nenáviděného města. Již silně pršelo, když jsme se dostali domů. Jak jsme najednou byli rádi za to naše malé vězení, za ty zdi, které nás chránily před nepřízní počasí.