Vatín 1

Jako obvykle sedím sám před televizí. Z vnějšího světa za okny ke mně doléhá tlumený hluk tramvají a automobilové dopravy. Záclony jsou zatažené ale přesto mě dostatečně neizolují od světa venku. Nejraději bych ta okna zazdil a seděl tu ve tmě. Mám o sebe strach. Je vůbec možné mít strach sám o sebe? Není to příliš egoistické? Měl bych mít strach o dítě a o manželku ale já se teď ze všeho nejvíce bojím o sebe. Párkrát jsem na to už pomyslel. Spořádat dostatečné množství prášků na spaní. Jít si lehnout a už se neprobudit. Jenom by mě pak nesměla najít dcera. Je jí teprve pět let a takovým traumatem ji do života vybavit nechci. Rozpláču se, když pomyslím, jak mě najde mrtvého v ložnici. Bude si myslet, že tvrdě spím nebo že to na ní hraju. Bude se mě snažit probudit a když volání nezabere, začne do mě dloubat a plácat. Pak už to přestane brát jako hru. Začne volat na manželku a její údery do bezvládného těla naberou na intenzitě a síle. Jakmile manželka přiběhne, bude se mé tělo již celé otřásat pod dopady malých pěstiček. Karolína – moje manželka, se kterou jsme na začátku rozvodového řízení, ihned pochopí co se stalo, Odtáhne protestující a nyní již plačící děvčátko od mé prázdné tělesné schránky a pokusí se bezvýsledně nahmatat pulz. Zavolá sanitku a možná naposledy přitiskne své rty k mým. Dcera se na toto vše bude muset dívat, tedy pokud ji Karolína nevyšoupne z nešťastné místnosti a nezamkne se v ní s mrtvím manželem.

Ne, tohle jí udělat nemohu. To se radši otrávím někde v autě za městem. Tak jako tak ale bude moje holčička vyrůstat bez otce. Tedy bez vlastního otce, protože nepochybuji o tom, že si tak krásná a o sebe pečující žena jako Karolína rychle najde někoho nového. Tedy pokud si ho už nenašla. Pokud neodvezla Klárku ke svým rodičům a sama nejela k někomu jinému. Ne, tomu nevěřím, To se ke Karolíně nehodí. Ona by nedala milovanou dcerku, na které jí tolik záleží k jejím prarodičům, jen proto aby si sama zajela zapíchat. Budou tam obě. Děda bude vnučce vyprávět strašidelné příběhy, které má tak ráda a Karolína si zatím bude u stolu v kuchyni, nad kafem povídat se svou matkou. Budou si povídat o mě. Karolína se vyzpovídá se všech křivd, které jsem jí za poslední týden způsobil, její matka, mimochodem moc milá paní, jí na to začne domlouvat, aby to se mnou ještě jednou zkusila. Namítá, že teď, když se mi daří po profesní stránce, můžeme si pořídit druhé dítě a to že by nás zase dalo dohromady. Úplně je tam vidím. Manželka argumentuje tím, že kašlu na rodinu, že jen píšu a že jsem začal znovu s chlastem. A bude mít ve všem pravdu. Nedopité důkazy stojí vedle mě na stolku a znovu mě lákají.

Selhal jsem jako otec i manžel tak nějak hloupým způsobem. Dlouho se mi nedařilo prorazit se svými dílky. Zkoušel jsem to všude možně a manželka, má někdejší nejhorlivější čtenářka a podporovatelka, mi už začínala dávat decentně najevo, abych se na to vykašlal. Abych to zkusil s normální prací. Sama tenkrát ze svého platu táhla celou domácnost (naštěstí to byl plat managerský) a já si připadal jako parazit. Do toho se nám narodilo dítě. Tehdy mi došlo, že si už zábavné lelkování u klávesnice dovolit nemůžu. Nastoupil jsem do řadového zaměstnání. Kolosálně mě to tam nebavilo a já začal znovu unikat do světa fantazie. Asi i díky tomu jsem napsal po večerech Hranici možností, kde jeden znuděný chlápek najde náhodou portál do blízké budoucnosti. Tam zjistí, že teroristé provedli zákeřní útok biologickou zbraní, která měla za následek smrt několika milionů lidí. Nu a jakmile se vrátí zase do současnosti, pokusí se teroristy vypátrat a jejich plán překazit. Byla to celkem slátanina ale já byl na ní hrdý a co bylo důležitější – ta kniha se prodávala. Zažívali jsme nejšťastnější období našeho života. Mohl jsem si dovolit opustit práci a začít dělat na nové knize – Prchavém štěstí. Název té knihy skvěle vystihoval i mojí situaci. Štěstí je opravdu prchavé. Karolína místo zvolnění začala ještě více pracovat. Dcerka přece může zůstávat doma se mnou, když stejně celé dny píšu. A tehdy sem začal s pitím. Moc dobře nechápu proč. Ale dostal jsem se s novou knihou do časového presa. Vydavatel na mě tlačil a mě stránky ne a ne přibývat. Do toho ještě to malé vřeštící stvoření v postýlce, které chce každou chvíli přebalit.

Nejsem na sebe vůbec hrdej. Často jsem se na tu malou osůbku rozčílil, když začala plakat zrovna ve chvíli, kdy mi slova ve Wordu tak krásně naskakovala. Jakmile jsem ji utišil, příval slov v mé hlavě ustal. To je tvoje vina! Klidnou přestávku na další přemýšlení mi pak vždycky poskytnula flaška. Jenomže mě málo co napadlo a já jen dál pil. Několikrát se stalo, že když přišla manželka z práce, našla mě v podroušeném stavu. Dítě řvalo a já se chechtal u televize. Pak nastala hádka. Během těch hádek se mohlo stát, že jsem svou ženu uhodil. Vážně na sebe nejsem hrdej. Knihu se nakonec podařilo vydat a mě čekalo léčení.

Několik měsíců jsem se alkoholu nedotkl. Navíc pro mě setkávání anonymních alkoholiků představovala velkou inspiraci. Začal jsem pod jejich vlivem dělat na knize Těžká posedlost, která měla být zároveň jakýmsi mým autobiografickým mementem. Byla velice kladně přijata, až mě to samotného překvapilo. Kniha se přehoupla nad deset tisíc prodejů a stala se tak bestsellerem. A zase zrovna, když bylo vše dobré, přišlo to nutkání napít se. Bylo to na takové mé menší oslavičce mé knihy. Manželka tam se mnou bohužel nebyla a tak mi nemohla zabránit lít do sebe jednu sklenku za druhou. Ožral jsem se tam jako prase a ztropil skandál. Sápal jsem se po cizích ženách a vyhrožoval mužům, kteří se je pokoušeli bránit. Když pro mě žena konečně přijela, ležel jsem s tržnou ránou v obličeji na zemi ale stále s flaškou při sobě. A to jsem ji tak vehementně sliboval, že se pití na oslavě nedotknu. Pravé peklo ale začalo teprve poté, co jsem se octl doma. Moc si na ten večer nepamatuji. Vím jen, že jsem si odmítal jít lehnout, pozvracel obývák, pomočil okolí záchodu a dal další facku na Karolíninu krásnou tvář.

Ráno, když jsem se probudil (opět na zemi), nebyl nikdo kromě mě doma. Byl to první z dlouhé řady manželčiných útěků k rodičům. Ovšem i tentokrát se život znovu vrátil do starých kolejí. Po několikadenním trucování u rodičů, kam jsem musel zajet i s velkou kyticí na usmíření, se Karolína opět vrátila domů. Teatrálně jsem vylil několik zbývajících lahví tvrdého, které jsem si stihl za těch několik dnů manželčiny nepřítomnosti pořídit ale už ne vypít, do dřezu v kuchyni. Malá Klárka šťastně při vylévání tleskala buclatýma ručičkama, jakoby věděla, že její táta dělá správnou věc.

Nějakou dobu bylo všechno zase dobré. Klárka chodila do školky, odkud jsem ji pravidelně vyzvedával, já dostal zálohu na další veledílo a s manželkou jsme zadělávali na druhého potomka. Snad to bude kluk. Psaní mi ale začalo zase váznout respektive psal jsem dost ale když jsem si to po sobě četl připadalo mi to jako sračka. Denně jsem napsal okolo dvanácti stránek a okolo dvanácti stránek jsem také vzápětí smazal. Už by se mi zase hodil chlast. Paradoxně nyní mi vadilo přehnané ticho, které v bytě panovalo. Cítil jsem se tak sám. Chyběla mi společnost té osůbky v postýlce, na kterou jsem tak řval. Nic, co jsem napsal nebylo dost dobré. Nejhorší byl dotaz manželky, která dorazila ze zaměstnání:
,,Kolik si toho dneska napsal? Nebo ,,Dáš mi to přečíst?´´

Vždycky jsem ji čím dál agresivněji něčím odbyl. Potom se už ptát přestala. Napětí v domácnosti houstlo. Začínal jsem se rozčilovat kvůli prkotinám. Dcerka něco rozbila nebo pomalovala a byl rázem oheň na střeše.
,,Petře mám tě ráda a záleží mi na tobě a proto ti říkám, že by ses měl jít znovu léčit. Navštiv psychologa. Jestli ti to psaní zase nejde třeba ti pomůže.´´ Nikdy jsem k němu nezašel a dodnes si to vyčítám. Místo toho jsem už zase začínal s Dr. Alkoholem. Tentokrát jsem to před Karolínou ani neskrýval.
,,Chlastám, no a co pomáhá mi to. Vidíš?´´ Je to k nevíře ale vážně mi to začalo lépe psát. Stejně jako stránky mé knihy přibývaly ale i konflikty. Věděl jsem, že dělám něco špatně, třeba že nepříčetně řvu na manželku a moje malá dcerka to musí, zavřená v pokojíčku poslouchat ale nemohl jsem se zastavit. Zcela mě to ovládlo. Ovládalo to mojí hlavu a ona pak říkala tokové věci.

Včerejší hádka byla jedna z těch nejhorších. Karolíny pohár trpělivosti (a že byl hluboký) definitivně přetekl. Sebrala Klárku a zabouchla dveře ale ještě předtím, když už byla v bezpečné vzdálenosti ode mě, řekla něco nového:
,,To je naposled, rozvádim se s tebou.´´ Ta věta mě uzemnila. Karolína nebyla z těch, kteří říkají věci, které nechtějí splnit, kteří jen tak vyhrožují. Vím, že to udělá a žádná kytka a omluvy na tom nic nezmění. To se stalo včera. Od té doby mám telefon pořád u sebe ale vím, že volat jí by bylo zbytečné.

Televizní vysílání přeruší další reklamní předěl a mě ačkoliv ji nesleduji donutí reklama na prací prášek, v níž vystupuje spokojená rodinka zmáčknout červené tlačítko a zařvat. Ta televize může bát ráda, že jsem ji rovnou nerozmlátil. Kopnu do sebe dalšího panáka vodky a vstanu. Teprve nyní pocítím, že už mám něco vypito a málem spadnu zpátky do křesla. Tak co uděláš ty nerozhodnej břídile? Popadnu ze stolu již značně prázdnou láhev s vodkou a vydám se na zmatenou procházku po bytě. Kuchyň. Jo kuchyň, ruka se mi opře o mramorovou desku. Vybaví se mi dávná vzpomínka na náš první sex v novém bytě. Odehrál se právě na této desce, hned vedle dřezu. Jdu dál. Snažím se jít rovně ale pořád zatáčím doleva. Takhle nezvládnu projít dveřmi, pomyslím si a udělám si krátkou přestávku u ledničky. Obývák přede mnou se točí. Dopřeju si další lok průzračné tekutiny. Už mě vůbec nepálí v krku. Stala se z ní voda bez chuti. Tak jo jdu dál. Prošel jsem dveřma. Skvěle, myslel jsem si, že jimi neprojdu. Teď mě čeká dlouhá chodba. Je jako rotující tunel. Držím se při stěně ale po několika krocích je pocit rotace v mé hlavě natolik silný, že musím lézt po čtyřech. Flaška v mé ruce cinkne s každým novým dopadem na zem. Už tam budu. Chytám za kliku Klárčina pokojíku ale neodvážím se vstoupit. Zůstávám klečet u dveří. Panuje tady úplně jiná atmosféra než v ostatních místnostech. Jako by tu byla. Veselá, hravá a zvídavá. Moje malá princezna co se tak ráda obklopovala armádou plyšáků a růžovou barvou. Pohled na roztomilé barevné malůvky visící na stěnách nemohu vydržet. Derou se mi slzy do očí. Dorazím poslední zbytky v lahvi. Už došla? Teď jsem ji načínal.

Dolezu do ložnice a spatřím svůj odraz v zrcadle na dveřích skříně. Jsem klečící troska s flaškou v ruce a strhaným výrazem v zarostlém obličeji. Nejradši bych to zrcadlo prázdnou lahví rozbil ale to mi poslední zbytky rozumu zakážou.
,,Musíš to udělat,´´ řekne můj odraz a pokusí se o úsměv.
,,Já mám strach,´´ odpovím mu.
,,Bude jim bez tebe líp, Ona si najde nějakého slušného muže, který nebude řvát na její dceru a budou spolu šťastně žít až do s-m-r-t-i.´´
,,Máš pravdu. Udělám to ale předtím jim ještě něčím pomůžu.´´
,,A čím bys jim chtěl pomoci?´´ zeptá se odraz překvapeně.
,,Dopíšu tu knihu. Omluvím se jim v ní a budou z ní mít peníze.´´ Odraz chtěl možná něco namítnout, třeba že nemám na to tu knihu dokončit nebo že nebude dobrá ale nestihl to. Naši konverzaci přerušilo vyzvánění mého v obýváku na stole ležícího mobilu. To je ona. Pokusil jsem se vyběhnout ale okamžitě se mi zamotala hlava a já narazil do stěny. Několikrát jsem se dokola otočil (jako rozbitý android Ash ve filmu Vetřelec) a spadl na zem. Láhev, kterou jsem během některé svojí piruety musel upustit, dopadla někde poblíž. Zvuk to byl příšerný a mě z něho málem explodovala hlava. Střepy se rozlétly po chodbě a některé z nich měly tu drzost, že mě předběhly. Telefon dál zvonil a drnčel, zatímco jsem se pokoušel dostat na nohy. Stihnu to. Opět jsem vyšel. Krůček po krůčku s rukama roztaženýma jako Ježíš na kříži. Na několik střepů se mi podařilo šlápnout a ty mi hladce zajely do chodidla ale já žádnou velkou bolest necítil (později jsem zjistil, že mi teče krev i z rány na hlavě). Důležité pro mě bylo dostat se k mobilu. A tak jsem dál vrávoravě šel a zanechával za sebou krvavé šmouhy. Byl jsem trošku jako moje dcera, která si jednoho dne vyprosila křídy a pak s nimi chtěla kreslit po zdech a podlaze.

Než se mi povedlo dojít do obýváku, mobil ztichl. Ty šmejde, to musíš udělat zrovna teď, když jsem už skoro u tebe? Naštvaně ho vezmu a automaticky zmáčknu tlačítko se zeleným telefonkem. Chvilku čekám a pak se na druhé straně ozve neznámí ubrečený hlas. V první chvíli jsem nemohl přijít na to, kdo je na druhé straně. Karolína to není tak kdo? Motá se mi hlava, rychle vyklop, kdo jsi, asi budu zvracet.,,Petře slyšíš mě? Babička umřela.´´ Teprve teď mi došlo, že volá moje máma a to co mi říká.
,,Dnešní den je moc špatnej mami,´´ stačím jenom říct a v té chvíli se pozvracím.