Jeden život 14

Jestli v naší posteli bylo těsno pak v našem sprchovém koutě nebylo k hnutí. Přesto jsme se tam natěsnali a ohřály naše deštěm prokřehlá těla pod proudem teplé vody. Karolína se smáčenými vlasy vypadala natolik neodolatelně, že se naše sprchování poněkud protáhlo. Budeme muset naše koupelnová dobrodružství omezit neboť spotřeba vody je při nich enormní a náš rozpočet by příliš zatěžovala.

Po očistě následoval přesun do obýváku. Rozvalil jsem se v křesle a sledoval Televizní Kolotoč, ve kterém Pavla Poulíčka nahradil Jan Musil. Krátká vzpomínka na Danu. Jak se asi má? Našla si už někoho? Karolína mezitím, jako správná žena, připravuje jídlo. Za chvíli je malý byteček zcela provoněn na pánvi smaženým lunchmeatem. A tehdy, když Karolína připravovala jídlo v zastrčené kuchyňce mi to došlo – musím to pro nás udělat. Musím jít znova do nenáviděné školy. Musím nám zajistit lepší budoucnost. Díval jsem se směrem ke kuchyňce, právě když ona i s jídlem vycházela. Usmál jsem se na ní a ona na mě.
,,Já tam tedy půjdu.´´ Nepotřebovala nic vysvětlovat, rychlo položila talíře na konferenční stůl a objala mě.

Jedli jsme a sledovali televizi, kde právě běžel blok reklam, Jsme kukuřičky slaďoučké, jsme žluté, chutné, dobroučké, jsme kukuřičky Bonduelle... znělo obývákem, zatímco na obrazovce mašírovaly řady kreslených kukuřičných klasů. Bylo to snad poprvé, co jsem viděl svou budoucnost optimisticky. Vyjde nám to.
,,Jé na tohle se musíme dívat!´´ oznámila mi nadšeně, když v televizi běžela upoutávka na Rychlý prachy Petra Rychlého.
,,Jasně, proč ne.´´

Nádobí bylo sklizeno do dřezu, kde čekalo na umytí, kterého se mu nedostávalo – běžely televizní noviny, které jsme oba, ,,kvůli informovanosti,´´ nemohli vynechat. Byly v nich jenom samá negativa – krádeže, loupeže, růst nezaměstnanosti, růst inflace, nikdy nekončící dohadování politiků. Ale jedna reportáž mě kopla přímo do hlavy. Byla totiž o mě. Policii se prý přihlásil údajný vrah tří mladých lidí. Muž prý působil zpočátku věrohodně, události případu měl nacvičené a dokonce zavedl policii na místo, kde měl údajně té noci zakopat vražednou zbraň. Ani několikahodinové hrabání však k nalezení pistole nevedlo. Policie toho muže prověřila a shledala že je duševně nemocný. Reportáž končila pro mě optimistickým policie zatím nemá v případu žádné stopy. Je to tak neměli vražednou zbraň, pachová stopa je nikam nedovedla, nebyl jediný otisk bot. Jediné co měli byl vzájemně se rozcházející popis od skupinky mladých a podnapilých lidí, kterým pozorování komplikovala tma a vzdálenost. Podíval jsem se po skončení té reportáže na Karolínu. Zdálo se, že ji nikterak zvlášť nezaujala. Kdybys jen věděla, na čem právě sedíš.

Po troše televizní zábavy a ústní hygieně jsme už zase leželi vedle sebe v posteli. Po všech dnešních aktivitách, nikdo z nás neměl chuť na další sex a tak jsme si jen popřáli dobrou noc a zavřely oči. Tu noc se mi zdál jeden z nejděsivějších snů mého života. Určitě se na jeho vzniku podepsalo vysílení po celodenní jízdě na kole a plavání, dále pak venku zuřící bouře a v neposlední řadě i ta reportáž v televizi.

Sen začínal tím, že jsem plaval v temné vodě, která měla olejovitou konzistence. Chvílemi mi připadalo, že plavu spíše v nějaké kaši. Nebyla vyloženě noc ale všechno mělo šedivý nádech. Plaval jsem a plaval ale kamenitý břeh se nepřibližoval. Cítil jsem to vysílení ve svých svalech. Bylo bolestně reálné, jakoby se mi v nich opravdu tvořila kyselina mléčná. Paže mě bolely a nohy ještě víc. Plaval jsem prsa. Snažil se co nejvíce zabírat rukama protože do nohou se mi pomalu dostávala křeč. Ne, já k tomu břehu nedoplavu. Nezvládnu to. Nohy už téměř nezabírají a pomalu mi klesají níže. Cítím v nich chlad panující ve tam dole. Ramena mě bolí, jako bych je měl vymknutá. Loknu si vody a pak zase. Ruce mě odmítají poslouchat. Zkouším nahmatat dno ale je příliš hluboko, nemohu na něj dosáhnout. Blesk pročísne nebe. Hlava se mi tentokrát ponoří už celá. Smiřuji se s tím, že se utopím, když tu náhle mě něco odkudsi z hlubin začne vyzdvihovat na hladinu. Vím co to je. Je to dvojice lidských rukou. Podívám se dolů, přes nyní již světlejší vrstvy vody a uvidím je. Jsou to lidské ruce níže již kvůli temnotě nevidím.
Ve vteřině mě podvodní ruce zase přestaly podpírat a mě nezbylo, než s novými silami začít opětovně plavat. Ale zas ty ruce, nějaká mě chytla za lýtko a tentokráte mi nechtěla pomoct, tentokrát mě chtěla stáhnout do hlubin. Snažil jsem se kopat a vytrhnout svou nohu z jejího pevného sevření což se mi po několika marných pokusech podařilo. Tentokrát se mi povedlo na kamenitý břeh dostat. Pocítil jsem ohromnou úlevu, když jsem zase stanul na pevné zemi. Cítil jsem tlak oblázků na chodidle a jemný písek, do kterého se zabořují mé prsty. Další zaburácení hromu. Zadívám se na doposud klidnou černou hladinu a zjišťuji, že z ní něco vystupuje. Jakoby to něco stoupalo po pod vodou umístěných schůdcích. A jakoby to něco byla Karolína. Nahá a se zplihlými vlasy. Vystupuje z vodní hladiny a prochází okolo mě. Vůbec si mě nevšímá, jako bych tam ani nebyl. Podívám se za ní. Nasedá na kolotoč, který tam předtím také nebyl. Uvnitř dětského kolotoče stojí čtyři mí otroci, tedy lidé, které jsem zabil. Kde je ten pátý nevím. Když Karolína nastoupila a pevně se chytla, otroci uvnitř se dali do točení. Rychle kolotoč roztočili a setrvávali v konstantní rychlosti. Karoliny dlouhé vlasy za jejím tělem vlály jako vlečka. Na ní samotnou ale žádná odstředivá síla nepůsobila. Sledoval jsem zmateně chvíli točící-se kolotoč a začínalo mi být nevolno. Rozbolela se mě hlava a bylo mi na zvracení.
Když jsem se na kolotoč podíval znovu, zjistil jsem, že se nyní točí na druhou stranu a že nebohá Karolína zvrací. Bylo mi taky do zvracení a v tom jsem se s leknutím probudil.

Karolína na mě zneklidněně hleděla a snažila se mě uklidnit. Bylo mi nevolno, jako bych na tom kolotoči vážně jel. Venku dál zuřila bouřka.

20

Následujících několik let bylo vcelku poklidných. Podařilo se mi vystudovat dálkově při práci střední školu v oboru obchodní akademie a získat maturitu. Samotná škola byla převelice snadná. Celé mi to přišlo hloupé. Papír, který jsem se kdysi snažil tak vehementně získat a nepodařilo se mi, byl nyní můj. Celý tenhle systém je k smíchu.

Vztah s Karolínou, kterému jsem na začátku věřil, že vydrží jen přes zimu se dál utvrdil, když se nám na podzim roku 1999 narodila dcerka Klára. To už jsem znovu dálkově studoval. Tentokrát bankovní management. Během studia se mi podařilo najít si práci v Milevské pobočce Union banky. Byla to příjemná změna po těch letech pájení součástek. Náš příjem se zvýšil a to i přesto, že Karolína byla doma na mateřské dovolené. Práce na pozici klientského pracovníka mi šla též bez problémů. Nechápu, na co jsem k ní potřeboval tolik toho jejich ,,vzdělání´´. Zaměstnavatel byl vstřícný a přizpůsobil mi pracovní dobu tak, abych mohl dojíždět do školy v Táboře.

Byteček začínal být pro nás tři už příliš malý a tak jsme se i díky finanční pomoci mých rodičů přestěhovali do většího. V roce 2001 se mi podařilo dokončit vysokou školu a povýšit v práci. Ten samí rok se nám také narodilo druhé dítě – Adélka. Bankovnímu sektoru se dařilo a nám taky. Dokonce velice. V roce 2003 se mi podařilo dostat do managementu Modré pyramidy. Dost dobře jsem nevěděl, jak se mi to povedlo ale pouze pracovními schopnostmi to nebylo. Dokázal jsem se každému přizpůsobit. Zjistil jsem, jak kdo myslí, co má rád a pak zbývalo se jen chovat podle očekávání. Byl jsem s každým kamarád a to mi v rozhádaném kolektivu přinášelo jenom zisky. Nebylo mi z toho špatně nebo necítil jsem se provinile. Bavilo mě to. Jen na jednu věc nejsem hrdý. Velice až intimně jsem se sblížil s jednou kolegyní. Velice mi pomohla v mém kariérním postupu. Vlastně bez ní bych se do vrcholového managementu nedostal a jestli ano tak až za několik let. Byla nádherná a neskutečně sexy v těch kostýmcích a punčochách. Mě bylo tenkrát dvacet devět a jí třicet šest. Věděl jsem, že bych jí mohl říci ne a být věrným manželem ale nechtělo se mi. Nevěra se starší kolegyní z práce je příliš silným lákadlem. Pro ní jsem byl zase mladý úspěšný manžel, který má dvě malé děti a který podvádí svou ještě mladší ženu. Takže taky lákavé. Navíc to bylo výhodné pro oba i po profesní stránce. Vždycky jsme se dopředu dohodli na strategii a tu jsme pak společně prosazovali mezi věčně rozhádanými kolegy.

Rok 2003 byl také důležitý z toho důvodu, že jsme si na pořídili dům. Jistě zadlužili jsme se na dalších dvacet let (výhodně u Modré pyramidy) no ale co? Budoucnost byla přece růžová. Ona milující žena v domácnosti a on úspěšný a vydělávající muž. Dům se nacházel na okraji Říčan a byl nádherný. Jeden z největších v okolí. Každý nám mohl závidět. Pravda byl o něco dražší a větší, než jsme potřebovali ale já do budoucna plánoval ještě další děti. Na kluka co v osmnácti nedokončil střední školu a dlouhá léta sestavoval obvody k televizím docela úspěch.

A pokud jde o tu mojí zálibu, tak ta mě neopustil jen jakoby těch pět let spala. Zabíjení je totiž taková forma seberealizace a právě té se mi během mých nuzných let nedostávalo. Zato pak to šlo ráz na ráz. Jeden úspěch střídal druhý – dokončení škol, nová zaměstnání, narození dětí, poměr s kolegyní... Realizoval jsem se takto a navíc se mi na noční potulování nedostávalo volného času ani tolik potřebné samoty. Nevadí, mé místo, tedy místo alter ega sekerového a diskotékového (policie příliš nevěřila v propojenost obou případů) vraha nahradili jiní jako třeba manželé Stodolovi, Jaroslava Fabiánová, Miroslav Sláma a v té době ještě neodhalený Roman Postl. Nikdo se mi ale nemohl rovnat. Oni měli malicherné a nízké existenční nutkání zatímco já já to dělal jen kvůli zabíjení. A na to nebyla naše hloupá policie připravená. Hloupě dlouhé měsíce po vraždách prověřovala a po mnoho hodin vyslýchala osoby okolo zavražděných v marné neději, že se mezi nimi najdou vraha. Předvolávali si k výslechům místní bezdomovce a známé firmy ale ani mezi nimi vraha neodhalili. Nicméně vždycky jsem si o sobě na internetu rád přečetl a zavzpomínal. Prošlo mi to protože jsem byl chladný, bez emocionální, chytrý a rozvážný. Většina z těch debilů, které chytli byla buď na hlavu nebo to dělala pro peníze nebo byli líní. Udělal jsem si takové desatero sériového vraha:

Neznej oběť osobně
Vytipuj a prostuduj si místo
Zjisti si únikové cesty
Vyber předem vhodnou zbraň
Nauč se se svou zbraní zacházet
Buď v kondici
Urči si čas
Zachovávej chladnou hlavu, jeď na tzv. autopilota
Nenech za sebou stopy a vražednou zbraň
Striktně od sebe odděluj profesní a soukromí život


,,Nechápu proč ta stará, příšerná křesla už nevyhodíme,´´ řekla ke mně Karolína, když stěhováci vynášeli ze skříňového vozu náš nábytek. Byli to urostlí siláci, ostatně jak jinak, takže každé křeslo nesl jeden. Drželi jej zespoda a chodili trochu přihrbeně.
,,Víš holčičko,´´ řekl jsem ke Karolíně, ,,to, že se nám teď daří, neznamená, že budeme utrácet za hlouposti. Ta křesla v pohodě ještě nějaký čas vydrží.´´ Popravdě, kdyby v jednom z nich (teď přesně nevím, ve kterém) nebylo to, co tam je, tak bych ta ošoupaná křesla taky už vyrazil. Malá Adélka se zájmem sledovala ty vtipně chodící velikány s křesly, když ji Karolína snad v ochranitelském gestu, které bylo maskované potřebou uhnout z příjezdové cesty vzala do náručí. Já mezitím prošel úzkými vchodovými dveřmi a trochu, aby se neřeklo, stěhovákům pomohl s křesly dovnitř. Tedy alespoň tomu prvnímu, pak už jsem ho jen navigoval, kam jej má postavit. Úleva na jeho tváři, když se zátěže konečně už zbavil hovořila sama za sebe – trochu jsem se přecenil. Z tváře toho druhého muže jsem vyčetl spíše něco jako nechápu, proč lidi bydlící v takovémhle sídle, nemají na pořádný křesla.

Zatímco se stěhováci vláčeli s dalšími kusy nábytku do domu a jak se patří přeceňovali před mou ženou své síly, která si zatím na přilehlém trávníčku hrála s dětmi, já vyřizoval služební telefony. Jistě, že jsem si připadal před těmi upocenými muži, se strhanými tvářemi, kteří mi právě nesli do domu novou televizi dobře. Byl jsem ztělesněním úspěchu, od nuzáka, který celý den čichal výpary z kalafuny až po majitele domu za sedm milionů. Muže, kterému patřila tato krásná žena, která právě obdivuje hmyzí nález mých dvou blonďatých andílků. Jo patří mě vy urostlí namakanci né vám. Adélčiny kroky jsou už daleko jistější a i kdyby spadla, spadne na měkkou sytě zelenou trávu. To je zase o důvod ke strachu méně než na sídlišti.
,,Takže přesuneme ty portfóliové vklady nebo ne?´´ ta otázka mě vytrhne ze zamyšleného pohledu a vrací mě do světa finančnictví. Důležitě vykládám do mobilu o možných řešení našeho problému a přitom pomalu kličkuji okolo malých, čerstvě vysazených tůjek. Škoda, že na sobě nemám svůj světle šedý oblek, to bych před těmi propocenými stěhováky vypadal teprve důležitě. Hovor skončí a mě opět vyvstane dávno do archívů mysli zasunutá vzpomínka na úspěšného muže, který byl nucen jet autobusem s dělnickou třídou. Ne. Pocit studu nebe sebe odsouzení se nedostavují. Místo toho jen další příval hrdosti. Jestli byl ten chlápek, co jsem s ním jel tenkrát v autobuse z stejného sektoru jako já, s chutí bych si to s ním rozdal. Na férovku, každý z nás by dostal stejného klienta, který by se rozhodl investovat řekněme sto tisíc a na každém z nás by pak bylo, co nejlépe jeho peníze zvýhodnit a namnožit. Nepochybuji, že bych to vyhrál.

Klárka ke mně přiběhne s ručkama u sebe, jakoby se modlila. Pokleknu jedním kolenem na trávník, a ještě se shrbím, abychom byli ve stejné výšce.
,,Koukni tati co jsem našla.´´ Její hlásek je tak jemný a krásně vyslovuje, nešišlá jako jiné děti v jejím věku.
,,No ukaž,´´ řeknu s nepředstíraným zájmem. Klárka pomalu rozevře ručky a uvnitř spatřím broučka, který jasně svým tvarem připomíná slunéčko jenže místo červené podkladové barvy má žlutou.
,,Co to je, vypadá jako sluníčko ale jéé...´´ křikne Klárka a jen tak tak uvězněnému hmyzu zabrání ve vzletu.
,,Asi to bude nějaký jiný druh sluníčka,´´ říkám jí a všímám si řady oranžových skvrn, které zdobí její ručky.
,,Hlavně si pak po ní dobře umej ruce.´´ Klárka se mi chystá něco dalšího říct, když v tom mi opět v ruce zavibruje mobil. Vstávám a to je pro děvčátko jasné znamení, že se nemá na nic ptát a utíká zpátky k mamince a sestřičce. Přestávám vnímat jejich radostný smích a povídání a soustředím se na osobu, která mi volá. Je to má milenka. Poté, co se ujistí, že může mluvit, se začne rozkošnickým hláskem ptát (jaký je to náhlý rozdíl oproti hlasu, kterým mluvila na začátku), kdy se uvidíme a zda bych k ní někdy brzo nemohl přijet.
,,Víš, že sme se dneska přestěhovali,´´ mluvím tiše, aby mě žena neslyšela ale ta je zcela zahlcena poskakujícími dětmi.
,,Na pátek, ne na sobotu dopoledne se vymluvím, že budeme mít teambulding nebo spíš odpoledne?´´
,,Spíš odpoledne. A co přes týden, že bysme si zase udělali setkání v kanceláři u mě?´´
,,Sakra Martino,´´ spustím vyčítavě ale jenom to hraji, ,,ty chceš, aby nás tam někdo přistihnul?! To se nesmí opakovat.´´ Uvědomím si, že jsem se během hovoru otočil zády k manželce a že nevím, kde právě je. Možná stojí za mými zády a poslouchá. Chvatně se otočím a div se neleknu, když zjistím, že má žena mezitím vstala, nechala hrající děti a jde ke mně. Musela slyšet i konec mé poslední věty, kterou jsem řekl Martině do mobilu.
,,Rozhodně, ano. Budu se těšit, nashledanou.´´ Ukončuji hovor. Karolína mě objímá a vlepuje mi polibek na tvář. Využila toho, že jsou stěhováci zrovna uvnitř a přišla se se mnou podělit o svou radost. Nejraději bych si s ní lehl do trávy přímo tady a teď ale okolo je příliš mnoho lidí, včetně mých dětí. Jakmile stěhováci vyjdou ven, Karolína se ode mě odpoutává. Zdá se, že je to všechno.

První den v novém domě.
,,Tak co děti líbí se vám tu?´´ Zazní jednoznačné
,,Jóó!´´
,,A co tobě princezno?´´ pronesu k manželce. Odpovědí mi je další pusa.
,,Tak jdeme na vybalování.´´

Zatímco si děti hrají venku, kde jim předchozí majitel za domem zanechal pískoviště a houpačky, my vybalujeme a skládáme. S každým dalším hrnečkem na poličce se tu cítím víc a víc doma.
,,Moc ti děkuju, že si mě tenkrát poslechl. Myslím to se školou. Vím, jak moc se ti tam nechtělo ale nepochybovala jsem, že nám zajistíš dobrou budoucnost.´´ Zvednu hlavu od krabice. Stojí tam opřená o mramorovou desku pultu a je neodolatelná. Krátce vyhlédnu z okna a zkontroluji děti. Pak se v kuchyni odehraje náš první sex v novém domě.