Jeden život 11

Ráno jsem se probudil promočený potem. Přesně si už nevzpomínám o čem se mi zdálo jen vím, že tam vystupoval nějaký obří pavouk s lidskou hlavou. Každopádně pocit ohrožení ve mně zůstal ještě po několik hodin. Mé první kroky po ránu vedly do koupelny. Poškrábal jsem se v blízkosti pupíku a ucítil v něm něco cizorodého. Předklonil jsem se, pupík roztáhl a nebylo pochyb o tom, co se skrývá uvnitř. Bylo to klíště a již pěkně nasosané. Tělem mi projela vlna horka. Otevřel jsem skříňku nad umyvadlem a vzal do ruky pinzetu. Nikdy jsem klíště neodstraňoval a navíc na tak nepřístupném místě. Rozsvítil jsem a pupík roztáhl. Bohužel patřím k lidem, kteří oplývají takzvaným hlubokým pupíkem. Klíště, tedy jeho napapané fialové bříško již vyplňovalo podstatnou část pupíku. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se jemně klíště za hlavičku zachytit. Když se mi to zdařilo (právě při odstraňování byl pocit, že ze mě vysává živiny nejsilnější), viklal jsem až se mi ho ze sebe podařilo dostat. Konečně ty bezbranná, vypasená svině, pomyslel jsem si, když bylo klíště chycené a bezradně hýbalo ve vzduchu nožičkama. Nedalo mi to. Uvěznil jsem klíště v zazátkovaném umyvadle a došel si pro zapalovač. Měl jsem strašně silnou touhu mu ublížit a obyčejné spláchnutí do hajzlu mi připadalo jako nedostatečná satisfakce. Klíště bezmocně ležící u špuntu bylo opět vyzvednuto do výšky a já mu začal nahlas nadávat. Plamen zapalovače se pomalu přibližoval k jeho nebohé hlavičce. Nechtěl jsem, aby to měl rychle za sebou. Jakmile se plamen dostatečně přiblížil, klíšťátko začalo panicky kmitat nožkama. To jsem si zvláště užíval. Když už mě začal můj plamenomet také pomalu pálit, najel jsem jím na klíště a uškvařil ho. Pohyby ustaly.

Se strachem jsem se přiblížil k počítači a najel na zpravodajství. Článek uváděla fotografie pořízená z pravé strany silnice a která zachycovala všechna důležitá míst – most, můj úkryt ve vegetaci, polní cestu a místo, kde ke všemu došlo.

Trutnov- Na výsledky soudní pitvy čekají čekají policisté v případu trojnásobné vraždy, která se udála okolo půlnoci nedaleko železničního mostu v městské části Voletiny.
Vrah byl spatřen svědky těsně po spáchání činu. Nepodařilo se jej však kvůli lyžařské masce identifikovat. Oběti byly zavražděny střelnou zbraní ráže 7,62.
Kriminalisté ihned místo nálezu zajistili a psovod se vydal po pachové stopě pachatele, kterou však nakonec policejní pes ztratil.
Pro vyšetření vražd byla ustanovena zvláštní vyšetřovací komise.

Ta poslední věta mě trochu vystrašila ale pak jsem si uvědomil, že na mě opravdu nic nemají. Mají leda tak popis oblečení od svědků, kteří byli přes sto metrů daleko a opilí. Nemají ani mé stopy. Mohou možná určit typ zbraně ale to jim k ničemu nebude. Už jsem legenda. Takový případ tu policie opravdu často neřeší. Nějaký čas jsem ještě byl na internetu, něco si zahrál, najedl se a vyrazil za Karolínou. Dnes bylo pod mrakem a občas poprchalo. Ještě jsem nevěděl, jak příhodné je to počasí pro dnešní den. Kapky deště už brzo nahradí skutečné slzy.

S nalezením paneláku i zvonku jsem napodruhé neměl žádné problémy. Zvonil jsem nějaké dvě minuty, než mi odemkla. Nic neřekla jen mi odemkla. Buď mě chce něčím pěkným překvapit nebo se něco naopak nepěkného stalo. Když jsem se dostal k jejím dveřím, byly zavřené. Nikdo mě v nich nevítal. Buď mě chce hodně překvapit a nebo a tento pocit ve mně sílil se událo něco špatného. Zaklepal jsem a opět chvíli čekal. Má ruka se už chystala zaklepat podruhé, když mi konečně otevřela. Byla neupravená ubrečená a hlavně měla modřinu pod okem. Na otázku, co se jí stalo neodpověděla. Jen mi řekla ať jdu dál. V jejím bytě se vznášel jakýsi cizorodý pach, který se jí nepodařilo zneškodnit oni otevřením oken. Když jsem procházel kolem jejího odpadkového koše, uviděl jsem v něm střepy. Už nebrečela ale její oči soudě podle zarudlosti proslzely celou noc. Posadila se naproti mně u jídelního stolku a já se z ní marně snažil dostat informace. Znovu se rozplakala a oznámila mi, že jí její bývalý přítel znásilnil.

Celá naše rozprava, byla nesmírně komplikovaná a náročná a z Karolíny to lezlo jak z chlupaté deky ale nakonec se mi podařilo sestavit celý průběh událostí. Její ex dal na nějaký čas pokoj, když se od ní odstěhoval jenomže pak ho nechala i jeho nová přítelkyně a on začal pomýšlet na návrat ke Karolíně. Poslal ji několik naivně omluvných dopisů oplývajících řadou gramatických chyb. Když na ně ani na osobní setkání nereagovala, poslal poslední. V němž Karolínu vlastně obviňuje ze svých životních neúspěchů a chce po ní splatit jakýsi dluh. Karolína věděla, že její ex musí mít okopírované klíče a tak vždycky nechávala v zámku klíč. Ovšem namohla jej tam nechat v tu osudnou neděli, kdy šla nakupovat. Dostal se do jejího bytu a chvíli počkal v koupelně. Karolína se o něm dozvěděla až když do ní šla. Otevřela dveře a chtěla rozsvítit, když na ni ze tmy vyběhl. Stačila jenom krátce vykřiknout, než ji povalil na zem a vyndal v kapse schovaný vystřelovák. Zkroutil ji ruku za zády a přiblížil nůž k jejímu krku. Pak už přišla řada na sérii nadávek a výčitek. Možná párkrát zaprotestovala, plivla mu do obličeje nebo se mu snažila vyškubnout každopádně ji několikrát udeřil do obličeje, improvizovaně svázal, utišil a znásilnil. Jakmile se udělal a jeho mysl přestal ovládat chtíč a na jeho místo se začala dostávat racionalita, zpanikařil. Možná mu na chvíli prolétlo hlavou, že by ji mohl i zabít ale rychle mu došlo, že by si ho policie snadno vytipovala. Místo toho zanechal polo-svázanou a plačící ženu na její posteli a odešel do kuchyně, kde si napustil sklenici vody. Dál přemýšlel o tom co udělal a jevilo se mu to jako čím dál větší chyba. Po chvíli mrštil zlostí sklenicí o zeď a nějaký odražený střep ho možná zasáhl do obličeje nebo se z nějakého jiného důvodu opětovně rozčílil, každopádně výsledek byl ten, že Karolíně rozmlátil většinu skleniček a hrníčků co měla. Jeden za druhým létaly vzduchem a rozbíjely se s děsivým třísknutím o zeď nebo podlahu. Nebohá Karolína v tu chvíli musela zažívat pravé peklo protože si musela myslet, že se násilník totálně zbláznil a že jakmile zdemoluje celý byt přijde ji podříznout. Naštěstí to se nestalo a on s hlasitým bouchnutím dveří odešel. Svázané dívce se pak podařilo osvobodit. To vše se muselo dít v době, kdy jsem já prchal loukami a lesy co nejdál od místa činu.

,,Ale to se stalo v neděli. Ty si to neoznámila?´´ Karolína jenom zatřásla hlavou a znovu si skryla obličej. Nechtěla nikomu nic říkat. Chtěla odsuď jen vypadnout což jsem ji splnil. Zabalila si nejnutnější věci a společně jsme odsuď odešli. Neměl jsem ji za zlé, že nechtěla jít na policii ale zároveň mi bylo jasné, že takhle to nesmí skončit. Poté, co jsme dorazili ke mně a co se Karolína trochu uklidnila, začal jsem se na jejího bývalého více informovat. Dostal jsem z ní jeho jméno, věk, popis ale hlavně adresu jeho poslední přítelkyně. Nemohl jsem jí slíbit, že se do toho nebudu vměšovat. Moc dobře jsem věděl, že chce aby se mu něco stalo. Chce aby trpěl. Šel jsem k telefonnímu automatu Českého telecomu a dojednal se zaměstnavatelem sobě i Karolíně týden volna. Nebál jsem se do sluchátka zvýšit hlas, když začal mít něco proti a nakonec svolil. Po cestě zpátky se mi začal v hlavě rodit ukvapený plán. Najdu tu holku, u které bydlí nebo bydlel a podle toho, co mi řekne se pokusím najít jeho. Byl to typický životní ztroskotanec. Měl sice učňák a tedy pokud se to tak vůbec dá říct měl vyšší vzdělání než já ale jeho život byl plný výmolů. Prý v žádném zaměstnání dlouho nevydržel a já si začínal také myslet, že ani u žádné ženy dlouho nevydrží. Tedy rozhodně ne u těch, které k sobě chtějí parazita, alkoholika a násilníka. Nemůžu ho ale zabít. Bylo by to příliš blízko domova a nebyla by to vražda bez motivu.

Karolína po mém příchodu do bytu tvrdě spala. Vytáhl jsem zbraň z křesla a zastrčil si ji za opasek. Pak se mi podařilo probudit Karolínu a oznámit jí, že budeme celý týden doma a ať si o mě nedělá starosti. Snažila se mě zastavit ale neměla na to dostatek sil.

Venku se rozpršelo. Ulice byly prázdné a aut jezdilo pomálu. Došel jsem k domu rodičů. Přelezl plot, odemkl si dveře a požadoval po překvapeném otci, aby mi odemkl garáž. Jakékoliv dotazy ze strany rodičů jsem nemilosrdně odbyl. Pochopili, že se mnou nic nezmůžou (byli na to již dlouhé roky zvyklí) a nezbylo jim nic jiného než mi vyhovět. Garáž, dávno bez auta, voněla stále ještě benzínem a olejem. Otec zůstal stát u dveří, těsně pod střechou aby na něho nepršelo a sledoval mě. To co jsem hledal se nacházelo v rohu, opřené o starou skříň s barvami. Byly to rozbruskou rozřezané kusy sloupku. Kdoví, jestli bych si na ně kdy za jiných okolností vzpomenul. Byly tu opřené už mnoho let a věřilo se, že se pro ně už nikdy nenajde využití. Nejdelší část mělo okolo šedesáti centimetrů ale ta mi přišla příliš dlouhá. Vybral jsem si a kus měřící asi čtyřicet pět centimetrů. Přetrhal jsem staré, bílé pavučiny (znělo to, jako když se trhá toaletní papír) a sloupek oklepl – na zem vypadlo množství omítky, rzi, seschlých much a torzo pavouka. Prohledával jsem skříňky a poličky a našel širokou černou lepící pásku. Otec mé počínání nechápavě sledoval ale znovu se už nezeptal, k čemu to všechno potřebuji.

Na zpáteční cestě (s kusem sloupku ukrytým v tašce) jsem zvažoval, jaké pro mě může mít následky napadnout a zmlátit člověka. Udá mě? Bude vědět kdo jsem? Musí to být dostatečně brutální ale zároveň ho nesmím zabít. V první řadě bylo ovšem nutné milého Patrika najít. Adresu jeho přítelkyně, pokud s ním ještě byla jsem znal od Karolíny jen přibližně. Měl to být jeden z činžovních domů v blízkosti Milevské mateřské školky. Stále vytrvale pršelo a zdálo se mi že kapky jsou čím dál větší.

Promočený, s těžkými vlasy připlesklými k hlavě jsem zaplul do jednoho z průchodů, kde jsem byl částečně krytý před deštěm. Žádné jméno neodpovídalo a tak jsem byl nucen přesunout se k dalšímu domu. A opravdu, to jméno zde bylo. Patřilo jedné bývalé zaměstnankyni, se kterou se Karolína spřátelila a se kterou se bohužel nebo spíš bohudík seznámil i Patrik. Buď už s ním nežije čemuž by odpovídal Patrikův opětovný zájem o Karolínu nebo čeká nahoře v bytě a možná to bude on, kdo se mi ozve. Jenže neozval. Hlas, patřil ženě a její představení znělo přísně a nevrle. Možná čekala někoho jiného, někoho kdo ji podobně jako Karolínu již delší dobu obtěžuje. Poté, co zjistila, že jsem někdo jiný, zmizela z jejího hlasu nenávist a nahradila ji zvědavost. Po krátkém naléhání souhlasila, že sejde dolů. Trochu jsem se obával, že nepřijde ale přišla. Nesměle a s obavami si mě prohlížela přes skla dveří a já doufal, že se neobrátí a neodejde. Možná se chtěla ujistit, že na ní nikdo další nečeká.

Nakonec mi odemkla dveře, čehož jsem okamžitě využil a vlezl dovnitř. Udělal jsem to pomalu, aby se mě nezačala bát. Teprve tam jsem si uvědomil, jak jsem promočený a jaká je mi zima.
,,Přišel jsem kvůli Patrikovi Vrbovi.´´ složila si ruce na prsa v obraném gestu, když uslyšela to jméno. Měla nateklý ret a na něm tržnou ránu, která jasně svědčila o tom, že ji někdo udeřil. Hned jsme si vzpomněl na Karolínu.
,,No ale já s nim už nebydlím. Ty seš jeho známej?´´ Přistoupil jsem k ní blíže a ona uhnula pohledem.
,,To ti udělal on?´´ Neodpověděla. Místo toho otočila hlavu na druhou stranu.
,,Zmlátil mojí přítelkyni, Karolínu.´´ Jakmile uslyšela její jméno, podívala se na mě. Hlavu však neotočila.
,,Chci mu to vrátit. I za tebe. Kde ho najdu?´´ Konečně otočila hlavu.
,,Chceš ho zabít, zmlátit? To bych tomu hajzlovy přála. Už s nim nebydlím. Vyhodila jsme ho.´´ Zněla rádoby tvrdě ale já tušil, že kdyby se před ní objevil Patrik tváří tvář, okamžitě se mu začne omlouvat a vezme ho nazpátek.
,,To bylo kdy? V sobotu?´´
,,V sobotu...,´´ začala si okusovat nehet, ,,...jo v sobotu.´´
,,A od soboty tu nebyl?´´ Delší dobu se neměla k odpovědi.
,,V neděli sem ho pustila, pustila domu ale dneska ráno sme se zase pohádali a výsledkem je tohle.´´ Ukázala na nateklý ret. Začínal jsem se na ní zlobit a trochu se to promítlo i do mého hlasu.
,,Kolikrát si mu už odpustila a dovolila mu se vrátit?´´ Neodpověděla a začala se dívat do země.
,,Kde ho najdu?´´
,,Já nevim kde je on přes den někde popíjí a pak k večeru se vrací.´´
,,Vrátí se i dneska že? Vrátí se a ty ho pustíš k sobě.´´ Opět neodpověděla a tak jsem pokračoval.
,,Chceš aby se pořád vracel? Chceš aby tě dál vysával?´´ Přitiskla si ruku na obličej a její tvář se zvrásčila. Najednou vypadala o třicet let starší.
,,Ne,´´ špitla.
,,Dobře, za hodinu něco se vrátím a znova na tebe zazvoním. Jestli už bude u tebe v bytě tak mi řekni něco nelogického, nějak se mě zbav a já přídu zase zítra po poledni to by byl zase někde s kamarádama že?´´ Souhlasně pokývala hlavou.
,,Asi jo.´´
,,Ale když doma ještě nebude,´´ pokračoval jsem, ,,tak mi přídeš otevřít a pustíš mě k sobě do bytu, kde na něho počkáme. Jakmile navečer příde, otevřeš mu a stane se to na chodbě. Ty půjdeš kus za ním jasný? Pošleš ho nahoru, že je tam otevřeno a zdržíš se u sví schránky. Něco si do ní dej nějakou obálku třeba a dělej, že tě zajímá. Jo? Takže já za chvíli zase přídu a dohodneme zbytek.´´ Opět souhlasně pokývala hlavou.
,,Dobře budu čekat.´´