Jeden život 09

Na týden před akcí v Trutnově jsem měl připravená dvě setkání. Na úterý jsem byl pozván na faru a v pondělí mě čekala návštěva u Karolíny. Čím více času jsem s ní trávil, tím více mi soužití s ní připadalo jako reálné. Moc dlouho jsem byl uzavřena do svého malého světa. Líbilo se mi v něm a myslel jsem si, že mi poskytuje vše co potřebuji. Má izolace byla pochopitelná do chvíle, než jsem ji poznal. Jak Karolína říkala, nikdo by neměl být sám. Ať se mnou klidně bydlí. Ať se mnou bydlí přes zimu a jaro. Alespoň zjistím, jestli je to možné. Jestli náš vztah vydrží. Kdybych byl za vodou a měl peníze, možná bych mohl uvažovat nad založením rodiny. Pořídit si s Karolínou dům, mít děti a spokojeně žít. Jenomže tohle nebylo možné. Ne v tomhle nespravedlivém světě. Z našich platů bychom si dítě nemohli dovolit. Zatracenej mizernej svět! Zůstanu trčet v tomhle krcálku po celý zbytek života, navždy sám. V tomhle světě nemůžu nikdy ničeho dosáhnout. Musím se soustředit na svůj posmrtný život, ten je důležitý a připravím se na něho sběrem otroků.

Karolína bydlela v paneláku, který byl vzdálený asi čtyři kilometry od mé bytovky. Paneláková sídliště nesnáším. Je mi z nich špatně, cítím se být jakoby v pasti. Chycený mezi vysokými monstry v jejichž útrobách bydlí lidičci. Jsou jako králíci ve svých kotcích, jak se ostatně vyjádřil Havel při návštěvě Jižního města. Připadá mi, že sídliště jsou ideálním místem pro šíření šílenství. Kdybych bydlel na nějakém velkém sídlišti, okamžitě bych zešílel. Ale nebyl jsem už šílený, nemocný? Těžko říci. Totiž tvrdí se, že blázen o svém stavu neví, že si ho neuvědomuje. Já si svého stavu všímal a přemýšlel o něm. Znamená to tedy že nejsem blázen? Marně jsem mezi panelovými obry hledal toho správného. Karolína mi sice popsala ten svůj jak jen to šlo ale ty oprýskané paneláky, ty relikty z dob komunismu, vypadaly všechny stejně. Blechova ulice, byl jsem na Blechově ulici? Mohl jsem to pouze odhadovat podle umístnění mého orientačního bodu - nákupního střediska. Ano, stály tu proti sobě dvě dlouhé řady slepené z jednotlivých domů a mezi nimi vedla ulice. Připadal jsem si jako mravenec procházející mezi dvěma kameny, které hrozily, že mě rozdrtí. Přišel jsem k průchodu třetího domu po pravé straně ulice a hledal na zvoncích to správné jméno. Jestli ho tu nenajdu, tak se spolu dneska asi nesetkáme. Jel jsem prstem od shora dolů a pak od zdola nahoru, u druhého sloupce jmen ale stále tam nebylo tlačítko s jejím jménem. V polovině třetího – posledního, sloupce jsem začínal ztrácet víru. Zvoral jsem to, říkal jsem si. Měl jsem ji líp poslouchat, měl jsem si lít zjistit, jak se tu která ulice jmenuje.

Byla tam, tlačítko pokryté bílým plastem, pod nímž byl zasunut papírek se jménem. Bylo úplně poslední. Oddych jsem si. Její příjmení bylo napsané tiskace, zelenou fixou a vynikalo nevzhledností. Písmenka na mě působila dojmem, že se něčeho bojí nebo že je jim zima. Byla roztřesená a shluklá na konci papíru, kde tvořila vlastně takovou velkou zelenou skvrnu - zřejmě podcenila délku svého příjmení. Přímo jsem z těch nahromaděných písmenek cítil její obavy, které měla když to psala. Prostor se jí krátil a ona se snažila využít každý milimetr papíru. Málem se jí to nepovedlo – poslednímu písmenku Á chyběla půlku pravé nožičky a čárka nad ním musela být napsaná zcela svisle.

Nádech a zazvonit. Nechtěl jsem běžné zazvonění. První zmáčknutí trvalo něco přes vteřinu, pak následovalo kratší druhé, třetí a čtvrté. Muselo to znít Crrrrrrrr, cr, cr, cr. Krátce jsem čekal a doufal, že se z domovního telefonu neozve mužský hlas. To co se ozvalo naštěstí mužský hlas nebyl.
,,Halóó...´´ řekla to stejně vtipným tónem jako já předtím. Nemohla mě vidět přicházet a tak mě musela poznat podle netradičního zazvonění. Změnil jsem hlas a odpověděl,
,,Éé... posim vás pani, to vy ste volala, že vám neteče teplá voda?´´ Měl jsem ze sebe radost protože můj hlas, navíc změněný telefonem, zněl jakoby pocházel od nějakého padesátiletého podsaditého instalatéra. Chvíli nic neříkala. Pak se ozvala znovu a její hlas už zněl přirozeně. Nebylo pochyb, že mi toho cizince sežrala.
,,Ehm... ne, já...´´
,,Aha, prosim vás můžete teda dojít do koupelny nebo případně zkusit dřez, jestli vám teče teplá voda?
,,A kdo ste?´´ zeptala se trochu pobaveně.
,,Prosim vás já sem z městský teplárny a zastupuju Milevské vodovody.´´ Myslel jsem si, že jsem řekl hlouposti ale ona to nepoznala.
,,Aha...´´
,,My jsme si právě mysleli, že to ste vy, kdo nám volal. No to je jedno, tak můžu vás poprosit, abyste zkusila tu teplou vodu?´´ Opravdu na to to mladé děvče skočilo a šlo kontrolovat, zda jí v koupelně, která byla asi blíž teče teplá voda.
Po dvou minutách se vrátila a potvrdila mi, že ji v koupelně opravdu teče teplá voda. Nechtěl jsem ji dál trápit a odhalil jsem svou pravou identitu.
,,Bože já sem tak blbá,´´ zhrozila se Karolína.
,,nemusíš se tak na sebe zlobit, jsem jen přesvědčivý pracovník městských vodovodů a kanalizací.´´ Uklidňoval jsem ji.

Bydlela až úplně nahoře, v 10. patře. Stejně jako já předtím a stejně jako Ferenc na mě, čekala u otevřených dveří. Z polibku na přivítanou se vyvinula čtyři desítky minut trvající jízda. Tentokrát už ne na podlaze ale v její posteli. Teprve, když jsme se vrátily z koupelny a posadili se u ní v obýváku, navrhla mi nejistým hlasem, jestli by se ke mně mohla nastěhovat. Tak konečně se zeptala, pomyslel jsem si.
,,Já souhlasím,´´ oči se ji rozzářily, ,,ale co když se rozejdeme?´´
,,Když se rozejdeme tak stačí říct a vypadnu.´´ Padla mi kolem krku a já se vlastně divil, proč z toho má až takovou radost. Vlastně byla více než šťastná,než by odpovídalo tomu, že nebude muset dojíždět do práce tak daleko a že ušetří na nájmu. Byla mi opravdu vděčná ale za co vlastně? Se strachem mi došlo, že mi v objetí pláče. Oddálil jsem ji od sebe a zeptal se jí co se děje? Odpověděla, že nic. Že je jen šťastná, že žila dlouhou dobu sama což jak jsem věděl nebyla pravda. Utírala si slzy o hřbet ruky. Zdálo se, že se uklidňuje. Zarudnutí jejího obličeje se vytrácelo.
,,Nepůjdeme se projít před dům? Na hřiště?´´ Její návrh mě potěšil, chtěl jsem ven, chtěl jsem pryč z téhle panelové krabice.

Na hřišti, které stálo za baráky jsem si připadal o poznání lépe. Prostor tu byl přece jen o něco rozlehlejší a dalo se tu snáze nadechnout. Slunce se již pomalu začalo sklánět k obzoru a jeho paprsky dostávaly čím dál tmavší odstín žluté, který zanedlouho přejde do sytě oranžové a nakonec do krvavě rudé. Karolína se mi připadala jako dítě, rozeběhla se ke kolotoči a dožadovala se točení. Nejdříve mi to přišlo nedůstojné lidí našeho věku ale pak mě to začalo bavit. Možná i proto, že se počty lidí a dětí postupně s ubíhajícím časem snižovaly. Karolína ležela na pomalu se otáčejícím kolotoči. Chvíli se točil na jednu stranu a pak zas na druhou. Ruku měla nataženou přes zavřené oči protože umírající slunce začalo být opravdu nepříjemné.
,,Radku, chceš mě opravdu mít u sebe?´´ zeptala se z ničeho nic. Zeptal jsem se v tu chvíli sám sebe, chci ji mít u sebe? Vydrží nám to vůbec přes zimu? Nepříde si pro mě do té doby policie? Nezabiju jí?
,,Chci tě mít u sebe.´´ Ubezpečil jsem jí. Vstala, políbila mě a vzápětí odběhla k houpačkám. Nezbylo mi nic jiného než ji následovat. Houpačky vypadaly robustně takže jsem si sedl na jednu také sednul. Lehce jsme se pohupovali a Karolína se dala do vyprávění o svém dětství. Se zájmem jsem ji poslouchal a v duchu děkoval bohu, že mám rodiče takové, jaké mám.

Otec alkoholik, kterému komunisté zničily profesní život Karolínu a její starší sestru často bil. Bil i matku, která na výchovu dětí rezignovala. Možná i proto milá Karolína nedodělala učňák. Chtěla být kadeřnicí. Musela se místo toho spokojit s nekvalifikovanými posty ve fabrikách. Pak do jejího života vstoupil první muž. Žila s ním několik měsíců ale podle jejích slov šlo jen o sex a jakmile ji poprvé uhodil, podařilo se jí dostat ho z bytu i ze svého života. Až do minulého týdne.
,,Strká mi do schránky pořád nějaký dopisy´´ její hlas začal být ustaranější, než když vyprávěla o svém dětství.
,,Píše tam, že mě miluje a jestli by se mohl vrátit. Že byl s jednou holkou ale že se rozešli protože to byla kurva.´´ Přestala se pohupovat úplně.
,,Ty dopisy nejsou to nejhorší, v pátek, když jsem šla z práce na mě čekal na lavičce. Přines mi natrhanou kytku a říkal, že chce žít zase se mnou, že se už napravil a že se mi za všechno omlouvá. Řekla jsem mu že ne, že už jsem si stejně našla někoho jiného že to s ním nemíním opakovat. Ani kytku sem si od něj nevzala. Šel furt za mnou...´´ Celá ta scéna se mi vybavovala před očima. Mladá žena, jejíž kroky se zrychlují, ve snaze vzdálit se od pronásledovatele, který s kyticí zvadlých lučních květin vykřikuje, jak ji miluje.
,,...nejdříve to bylo jenom nepříjemný, jak se snažil ale pak, když už jsem byla skoro u baráku začal mi nadávat a nakonec po mě tu blbou kytici hodil. Já... dneska sem už šla domů jinou cestou. Nechci ho znova potkat.´´ Nyní jsem už lépe chápal její snahu odstěhovat se odtud i to, proč mi byla tak vděčná.
,,Kolik ti poslal těch dopisů?´´ Ustaraně se na mě podívala.
,,Já je hned vyhazuju, ani je nečtu ale asi pět. Posílá mi je už přes týden.´´ Automaticky jsem se okolo nás rozhlédl. Nikdo podezřelý okolo nás nebyl ale neviděl jsem všude a začínalo se pomalu stmívat.
,,Dávej na sebe pozor. Kdy se chceš nastěhovat?´´
,,Neboj budu.´´ Pak se zadívala na panelák,
,,Nájem mám do konce měsíce a musíme zařídit,´´ odmlčela se, ,,musím zařídit převoz věcí, i když netuším kam, totiž k tobě se to asi nevejde. Pozeptám se mámy, jestli neví o nějaké nepoužívané garáži nebo tak, kam bych si to přendala.´´
,,No tvoje postel se ke mně opravdu nevejde takže se budeš muset tísnit se mnou, tedy pokud se nerozhodneš spát na zemi.´´ Společně jsme se zasmáli a veškeré obavy najednou zmizely. Netušili jsme, že v tu samou chvíli postával Karolíny bývalý přítel u dveří paneláku a již několik minut vytrvale mačkal zvonek. Když mu nikdo neodpovídal, odemkl si okopírovaným klíčem vstupní domovní dveře a vhodil do její schránky další psaní, které se tentokrát již neneslo v duchu lásko odpusť mi, já se změnil ale ty nevěrná kurvo. Chvíli se při pohledu na nehybný výtah zamyslel ale pak se otočil k východu a odešel. O několik minut později prošla těmi samými dveřmi Karolína a našla ve schránce další psaní. Zatřásla se, pořád tu ještě cítila jeho cigarety.