Jeden život 08

Další týden proběhl v pořádku, vlastně velice dobře. V práci si už mého sblížení s Karolínou všimli. Všimli si těch několika letmých pohledů, které mezi námi při pájení stále nových a nových obvodů prolétly. Všimli si, že si spolu pravidelně sedáme u oběda, sami, daleko od ostatních a všimli si taky toho, jak jeden na druhého čekáme po skončení šichty. Ale co to bylo? Pomalu mi docházelo, že si už nemáme o čem povídat. Jakoby už nebyla nová témata, kromě těch provařených a ošoupaných, mezi které patřilo nadávání na práci, nadávání na politiku a nadávání na nedostatek peněz, které tvořily samostatnou kategorii. Právě ve chvílích, kdy se začalo mluvit o penězích, se u mě dostavil strach, od Karolíny přijde nabídka na společné bydlení. Chodila okolo ní a naznačovala ale nikdy se mě nezeptala přímo. Asi čekala, že jí nabídnu možnost soužití sám a když můj vstřícný návrh stále nepřicházel, pomyslela si, že bude nutné se lépe poznat. Hlavně po tělesné stránce a jakmile seznám, že ji tělesně potřebuji, jakmile si na ní vypěstuji tělesný návyk, budu ji chtít mít u sebe. To mohlo věru zabrat, tedy na obyčejného muže, který se v noci nepotřebuje vytratit ven aby zabíjel. V jejích očích jsem spíše vypadal jako samotářský, konzervativní mládenec, který musí druhého člověka zevrubně poznat, než mu nabídne ubytování. Na chviličku ale opravdu jenom na chviličku mě napadlo, že bych s dalším zabíjením, když už ne skončil, tak alespoň počkal. Bydlel bych s ní, dělil se o byt, ledničku a nejspíše i počítač a za to bych ušetřil na nájmu a mohl večer usínat a ráno se probouzet vedle krásné ženy. Určitě by nám to déle než půl roku nevydrželo a kdoví, jaké další problémy by to do mého života ještě přineslo. Možná jsem si na ní už vypěstoval určitý návyk a těžko bych se vracel do předchozího osamělého života ale byl tu ještě jeden návyk. Návyk, který tu byl dlouho před ní. Nutkání, které jsem pociťoval dlouhé roky předtím, než jsem si dal první dávku. Chtělo se mi zase zabíjet. Možná za to nějak mohla i Karolína. Její přítomnost v mém životě. Každou noc, se mi chtělo vyrazit. Vyrazit do tmi a někoho zastřelit. Přivlastnit si další duše, které mi budou sloužit.

Přes zimu a jaro si nové duše přivlastňovat nebudu. Sníh a bláto nejsou nejlepším přítelem sériových vrahů, kterým jsem vlastně ještě podle odborníků nebyl neboť abyste získali toto prestižní ocenění, musíte odrovnat alespoň tři. Udělám to v té lokaci, na které jsem se dohodl. Jenom budu mít místo sekyry pistoli. Udělám to a přes zimu si dám volno. Pokud o to budu hodně stát, můžu to s Karolínou zkusit. Stejně nám to nevyjde a já budu na jaře opět sám. Ona mi pomůže zabít čas. Vyměním jednu drogu za jinou. Zbývalo jen něco vymyslet na sobotu, kdy měla proběhnout generální zkouška mého velkolepého projektu. Přes týden jsem to měl snadné protože jsme byli oba dostatečně unavení z práce, která nám stejně příliš volného času nedávala ale víkend si přímo žádal, abychom byli spolu a v tom byl problém.

Jednou, na obědě mi Karolína nabídla, abych v sobotu přišel na návštěvu já k ní. Neměla sice počítač zato jsme mohli jít někam do přírody, možná k vodě. Její nabídka byla maximálně lákavá a trochu se to ve mně bilo nicméně se mi podařilo přesunout mou návštěvu na neděli a vymluvil jsem se na další celodenní a nezbytně nutnou návštěvu u rodičů. Příběh jsem kořenil údajnou vážnou nemocí své matky. Zdálo se, že to na ni zabralo ale poté se zeptala, s lítostí v hlase, co mou matku konkrétně sužuje. Krátce jsem nemohl na nic přijít a pak mě napadlo, ochromit mojí matku nějakou vážnou chorobou plic, která ji nutí k ustavičnému kašli. I tuhle lež přijala a postěžovala si na doktory, kteří nedokážou pomoci ani její matce, která bydlí v domově s pečovatelskou službou.


Co se týče mého spolupracovníka Růžičky, tak náš vztah nedoznal žádných změn. Jen jednou, ke mně během směny přišel a šeptem se mě pozeptal, zda jsem s tou věcičkou spokojený a že jestli bych chtěl obstarat ještě něco, tak ať neváhám a obrátím se na něj. Tokarev byl opravdu v pořádku, jak jsem si vyzkoušel jedno odpoledne po práci v lese. Při prvním výstřelu jsem byl značně nejistý a dokonce tu byla obava, aby mi zbraň neexplodovala v ruce. To se však nestalo a já zasáhl kmen smrku. Podruhé jsem už zbraň nesvíral tak křečovitě a nebál se výstřelu. Střílel jsem na různé kmeny z různých vzdáleností a pokaždé jsem cíl zasáhl. Po vystřílení dvou zásobníků jsem měl již potřebnou jistotu že by výsledek byl stejný ať už bych mířil na stromy nebo na lidi. Bylo fascinující, jak po zmáčknutí spouště kůra odlétává a objevuje se žluté lýko. V několika případech, šla má zvědavost tak daleko, že jsem vzal nůž a vydloubal zdeformované projektily ze dřeva. Byla to chyba protože již byli celé pokryté vytékající smůlou, kterou poraněné dřeviny ronily a prsty mi lepily ještě druhý den v práci.

Ač jsem měl nyní Karolínu, chtěl jsem si s někým z vnějšku popovídat. Když jsem o tom tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že můj poslední delší rozhovor, který by nebyl veden kvůli práci nebo z nějakého praktického důvodu, jsem vedl na střední škole. Má izolovanost byla do očí bijící. Tedy alespoň mně. Naštěstí jsem měl internet. A první člověk, který mě napadl byl z nějakého důvodu milevský farář. Byl jsem ateista ale farář mi připadal jako člověk, který by mohl mít zájem se mnou mluvit. Navštívil jsem stránky Milevské farnosti (existovaly) a odeslal mile vypadajícímu mladému faráři email.

Dobrý den,
Prosím Vás pěkně, už opravdu nevím jak dál, můj život nemá žádnou cenu, snažím se kolem sebe šířit dobro ale jaksi se mi nevrací nazpátek. Co bych měl dělat?
A co říkáte na dnešní stav světa? Spatřuji v něm takřka jen nenávist, komerci a zlobu. Jak to podle Vás se světem bude dál?
DěkujiNemusel jsem čekat dlouho a již druhý den přišla odpověď.

Vážený pane Radku, bratře v Pánu,
děkuji Vám za důvěru a mám radost, že hledáte dobro a pravdu. Také se to upřímně snažím a nezřídka jsem v tom bezmocný podobně jako Vy. Nejsem dobrým spisovatelem a je pro mě snadnější popovídat si o tom osobně a přímo. Pokud máte zájem, můžeme se sejít u mě na faře v Milevsku. Ozvěte se mi na telefon 601 322 365 a domluvíme se, kdy se to nám oběma bude hodit.
Každopádně krize patří životu a každý věk má svá úskalí. S mnoha problémy se dá tvořivě žit dál a dost z nich se dá vyřešit dobře prožitou svátosti smíření čí duchovním rozhovorem a modlitbou. Nevím, co děláte a kolik Vám je a odpověď by měla být alespoň trochu adekvátní k Vaší životní zkušenosti.
Já osobně jsem optimista a vidím požehnání i v hříchu a lidské slabosti. Protože tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě ve větší míře rozlila i Boží milost (sv. Pavel). Z perspektivy víry nejen to že se nám vše dobře daří, je požehnáním, ale někdy je pro nás užitečnější opak, naše bezmocnost a slabost. Protože nás to povalí na kolena a přinutí k ještě většímu hledání a poctivé modlitbě. V takové situaci člověk si už nic nenamlouvá a objektivně se začíná dívat na věci. Když jsme slabí, rozumíme také lépe druhým a jsme pro ně více bratry. Není situace a není hřích, o kterém by Pán Ježíš nevěděl a která by nebyla pro Něj řešitelná. Nejlépe se ozvěte a můžeme si o všem popovídat.

Pán Vás žehnej!
Martin Bělohradský
12
Přišla sobota a s ní můj nácvik na příští akci. Vyrazil jsem vlakem v půl sedmé. Cesta byla neskutečně dlouhá a já musel dvakrát přesedat, naštěstí jsem měl všechny spoje zjištěné, vlaky neměly zpoždění a když už tak jen několikaminutové a hlavně, měl jsem sebou dostatek čtení. Pojedu stejnými spoji jako ten den. Vezmu si jako minule civilní oblečení, na vyhlédnutém místě se převleču ,,do pracovního´´ a ukryji batoh. Trasu jsem si načrtl předběžně do mapy s možností ji změnit. Na nádraží v Trutnově jsem dorazil v jednu hodinu odpoledne. Bylo pořádné horko a já si i díky architektuře nádraží najednou připadal jako na divokém západě. Zamířil jsem za pomoci mapy k Infernu. Cestou jsem neodolal a koupil si hned dvě zmrzliny. Inferno od nádraží vzdáleno asi kilometr. Byla to sešlá stará budova v níž se kromě diskotéky nacházela i hospoda. Samotná stavba mě moc nezajímala ale mé oběti musely vyjít odsud. Mojí obětí musel být někdo, kdo nebydlel přímo v Trutnově. Byl to někdo, kdo bydlel v nedalekých vesnicích. Někdo, kdo se bude po sobotní pařbě vracet domů. Zástavba řídla, jak jsem šel dál. Asi tři sta metrů od Inferna se nad silnicí nacházel železniční most. Má oběť pod ním musí projít také a já na ni budu čekat na druhé straně. Octl jsem se na druhé straně. Po mé levici se nacházel vysoký železniční násep, který se táhl do dáli a mizel v lese. Po okraji celého náspu rostla bujná vegetace skládající se z mladých bříz a keřů. Právě z tohoto úkrytu jsem chtěl zaútočit a pak se stáhnout po přilehlé polní cestě, která kopírovala železniční trať. Postával jsem na okraji polní cesty a rozhlížel se po okolí. Za celou dobu okolo mě projela pouze čtyři auta. Jediné, co mi dělalo starosti bylo několik otřískaných lamp veřejného osvětlení po levé straně silnice, které osvětlovaly chodník. Nicméně mi tato lokace připadala velice vhodná. Ještě zbývalo projít si únikovou cestu.

Vydal jsem se polní cestou podél trati a hledal vhodné místo, kde na ni vylézt a překročit ji. Našel jsem takové místo na začátku lesa, kde se násep již dostatečně svažoval a kde nebylo už tak obtížné se na něj dostat. Rozhlédl jsem se a vstoupil na koleje. Byly od odpoledního slunce rozpálené tak, že jsem to cítil i přes podrážky bot. Na druhé straně železnice byl také les, v němž jsem se krátce zastavil a určil svou polohu podle kompasu a mapy. Během akce budu mít obojí u sebe také, takže bych se neměl ztratit. Na cestu a na kompas si budu svítit malou baterkou. Pokračoval jsem dál lesem. Byl samá popadaná větev. Pokud se tu nebudu chtít zabít, pak si budu muset svítit. Několik desítek minut jsem se lesem prodíral, než jsem ke svému překvapení došel k potůčku. Nebyla to jen nějaká vybagrovaná lesní meliorační strouha, bal to plnohodnotný potůček cca tři metry široký. Podíval jsem se znovu do mapy a našel ho tam. Byla to tenoučká modrá čárka, která vytékala z nějakého nedalekého rybníku. Velice se mi tu hodil. Navíc směr, kterým tekl tedy než se stočil na nesprávnou stranu zpět k Trutnovu mi náramně vyhovoval. Mohl bych jím jít a setřást psy. Otázka ovšem byla, zda na něj narazím i tu noc.

Šel jsem vedle potůčku, který neměl na mapě ani jméno asi pět set metrů. V tu chvíli mi už střelka kompasu hlásila nevýhodný směr. Byl jsem stále obklopen lesy. Zorientoval jsem se a znovu vykročil. Ušel jsem asi kilometr a byl čím dál blíže k frekventované silnici, když jsem si uvědomil, že by pro mě bylo nejvýhodnější, kdybych tu silnici překonal. Nutně jsem potřeboval, dostat se na druhou stranu, kde bych se dál orientoval pouze podle kompasu a kde (alespoň podle mapy) již nebyly žádné překážky. Chvíli jsem podél silnice šel a pak jsem to uviděl, Dole pod ní se nacházely dostatečně široké trubky pro odvod vody. Těmi bych se mohl dostat na druhou stranu, tedy pokud je ve tmě najdu. Při nejhorším budu muset přeběhnout. Pomalu jsem se vracel, pokud možno stejnou cestou a promýšlel co bude dál. Možná půjdu s přestávkami celou noc až dojdu do nějaké vesnice. Musím si zjistit a vypsat všechny vhodné spoje, ve všech okolních nádražích. Batoh si můžu nechat pod nějakým menším smrkem u tratě. Budu muset být rychlí. Během týdne má být krásně, mohl bych každý den kondičně běhat. Bude to risk. Kdyby se něco posralo nebo mě mi byli na stopě, musel bych to udělat. Přiložit si zbraň pod bradu a zmáčknout spoušť. Zvládl bych to? Myslím, že v tom stresu a s policajty v zádech ano.

Byl jsem už pomalu znovu v Trutnově, když jsem si stanovoval cíle. Každý den před spaním si musím celou dnešní trasu opakovat. Připravit si batoh s oblečením, přibalit knihu. Musím si připravit baterku, raději dvě. Připravit dostatečné množství směsi chilli a pepře
pro psy, kteří mě budou stopovat. Musím si dobře nastudovat mapu a rozumět svým poznámkám a značkám, které jsem do ní zanesl. Teď, když už nemusím zabíjet sekerou nepotřebuji už čekat nutně na osamocenou oběť. Mohu zabít skupinku třeba třech lidí. Něž by si uvědomili, co se děje a odkud to přichází, už by bylo po nich. Podíval jsem se do svých poznámek ohledně spojů, které mi jely z Trutnova a shledal, že vytipovaný vlak nestihnu. Nevadilo mi to příliš, alespoň jsem měl čas na další dvě zmrzliny a na krátké seznámení s městem.

Při zpáteční cestě mě poctila v kupé svou návštěvou taková velice tlustá a nerudná starší paní. Zrovna jsem si četl, když se přiřítila dovnitř. Vůbec se neobtěžovala s obligátním máte tu volno, a hned se usadila na protější sedačce, která si pod její váhou bolestně zakřupala. Ještě štěstí, napadlo mě, že si nesedla vedle mě protože v tom případě bych asi vylít a narazil hlavou o strop. Nevšímal jsem si jí a dál četl. Krátce jsem pomyslel na tokareva, kterého jsem měl v igelitce u sebe a na to, jak rád bych tu machnu odprásknul. Ne na poprvé. První rány by šly do jejího břicha a zůstaly by po nich díry, kterými by vytékal nažloutlý tuk a krev. Snažila by si ty rány držet ale to svinstvo by z ní dál vytékalo. A nakonec by přišla rána do hlavy. Nechápu, jak takový lidé mohou jíst. Na co přitom myslí? Vnímají vůbec to odporné tělo ve kterém jsou a že do něj pouštějí další jídlo? Jakoby mě ta obézní paní chtěla přesvědčit o tom, že to zvládá bez problémů tedy že se sama sobě nehnusí, vytáhla z nákupní igelitky něco co připomínalo silně obložený chleba a dala se do práce. Nedíval jsem se na ní jak žere protože by se mi z ní udělalo nevolno a navíc i smrděla. Byl opravdu pařák a ten se na někom takto tlustém musel projevit. Pokoušel jsem se věnovat knížce a nevnímat ani zápach ani její odporné zvuky, které vydávala při konzumaci jídla. Místo čtení jsem si pomalu začal představovat co bych s ní udělal, kdyby mi patřila její duše. Přinutil bych jí ležet celý den na rozpáleném slunci a pozoroval bych, samozřejmě z bezpečí plátěného altánku a s chlazením, které by obstarávali ovívací otroci, jak se jí na kůži tvoří rozlehlé, nalité puchýře. Ležela by na slunci tak dlouho, až by ty puchýře praskly a vytékala by z nich mazlavá voda, v jejím případě prosycená tukem. Dál bych jí tam nechal ležet a sledoval, jak by její kůže postupně celá popraskala a zvrásnila se. Trvalo by to delší dobu ale bylo by to v mém posmrtném životě takže čas by byl to poslední, co by mě trápilo. Otrokyně (zatím mám jednu) by mi mezitím zkracovali čekání kuřbou penisu a nošením dalšího ovoce. Až bych shledal, že je selátko dobře propečené, poručil bych mu, aby začalo chroupat kameny. A hle pozlacený pohár plný kamení by se ihned objevil vedle té spálené machny. Nemohla by protestovat a začala by si cpát kameny jeden po druhém do držky. Chroupala by jako divá a kousky jejích zubů by se pomalu odlamovaly. Po bradě by jí začal téci pramínek krve a některé její zuby, zvláště pak špičáky by se jí vylomily z dásně zcela na stranu. Další podlouhlý kamínek musí kousat řezáky. Vidím, jak její čelisti pomalu zvětšují na kámen tlak. Jenomže to není kámen, který posléze povolí ale její řezáky, které se začnou jeden po druhém pomalu lámat. Jiné se nezlomí ale vyjedou z dásně a zcela se ohnou. Poručím vypasené kurvě se zdemolovaným chrupem, aby nyní začala pojídat střepy. Nabere si jich plnou hrst a vpraví ji do pusy. Ozve se chroupání a křupání. Zní to vlastně jakoby jedla brambůrky nebo něco podobného. Dávku nadrcených střepů polkne a ukáže mi, co to s její ústní dutinou provedlo. Její dásně jsou rozdrásané a stejně jako v jejím jazyce, ze kterého se stal kus potrhaného masa, vidím bezpočet zapíchnutých zbytků střepů. Pusa se jí rychle plní další novou krví a ona musí rychle polykat. Proberu se. Vzhlédnu od knížky, jejíž stranou 87 se zabývám už deset minut a podívám se nyní poprvé na tu prasokrávu. Právě dojídá zbytek chleba a kousky salátu nebo co to je ji z něj vypadávají. Pousměju se na ní. Spatřuji v jejich tupých očích jen nechápavost a tak se vracím ke knize. Domů jsem dorazil až večer a hned usnul.