Jeden život 10

Bylo to tu má druhá akce. Velice jsem se těšil. Vojenské boty, nabitý tokarev, náboje, bunda v níž lovím, vše šlo společně s knihou do batohu. Přibalil jsem ještě 1,5 litrovou láhev vody a maskáče. Byl jsem připraven? Můj pohled naposledy přejel po bytě do něhož proudily paprsky ranního slunce. Vrátím se sem ještě někdy?

Akce šla podle plánu až na několika minutová zpoždění vlaků. Při pohledu na mé spolucestující jsem měl pocit, že již nejsem člověkem jako oni. Byl jsem bytost konzumující lidské duše. Každého z nich jsem mohl mít. Mohl jsem si je přivlastnit. Můj život není důležitý. Mohu s klidem zemřít a svým způsobem jsem se na svou smrt těšil ať už přijde dnes nebo za dvacet let. Další duše, které mi osud přiřkl stále ještě žily. Někde teď byly. Kdyby jen tušili, že jim zbývá okolo dvaceti hodin života. Dvě desítky hodin života v relativní svobodě, než propadnou do nekonečného otroctví. Při té představě se mé tělo zatřáslo. Vypadal jsem vůbec ještě jako člověk? Já si tím jistý nebyl ale lidé sedící nebo procházející okolo mě mi příliš pozornosti nevěnovali takže asi ano stále jsem měl lidskou podobu.

Cesta mi se čtením ubíhala snadno jen jedna událost mě zaujala. Když jsem čekal na spoj v Hradci Králové, kde jsem si také zakoupil další jízdenku, (do Trutnova přicestoval celkem na tři) na lavičku vedle mě usedl zvláštní člověk. Zpočátku jsem jej absolutně nevnímal a dál četl. Začal jsem jej vnímat až když si poposedl blíže ke mně. Proč je můj batoh daný na druhé straně, pomyslel jsem si.
,,Jedeš daleko?´´ Zničeho nic mě oslovil. Jeho hlas zněl naprosto směšně. Jakoby patřil nějakému šestiletému dítěti. Vzhlédl jsem od knihy a podíval se na něho. Muselo mu být přes třicet. Obličej mu zdobil pěstěný vous s náběhem do zrzava. Pomyslel jsem si, že je retardovaný. Musí být retardovaný.
,,Daleko,´´ nechci s tebou mluvit sakra.
,,Já čekám na přítelkyni Káju.´´ Donutil mě opět přerušit čtení. Jeho oči se nedívaly na mě ale směřovaly doprava, což během celého mého rozhovoru s ním nezměnilo.
,,Čekáš na Káju... to je dobrý a kdy ti přijede?´´ Sám jsem se podíval na hodinky abych se ujistil o svém odjezdu.
,,Mě mě přijede z Bělecko, z Bělecka,´´ opravil se. Kája, Karla, Karolína? Stejně ta otázka zněla jinak.
,,A ty-y jedeš kam nebo taky na někoho čekáš?´´ Zavřel jasem knížku protože bych před ním stejně nedokázal číst.
,,Ne, já jedu do Trutnova.´´ Teď se mě zeptá co tam budu dělat.
,,A proc, proč´´ Věděl jsem přesně co chce svým hláskem říct, dávno předtím, než dokončil větu. Mluvil hrozně pomalu. Protože chci někoho zabít abych si přivlastnil jeho duši stačí?,,Mam tam kamaráda.´´ Znovu mi zrak sjel k hodinkám. Ten vlak tu už měl bejt.
,,Víš proč ti říkám tydle věci?´´ zeptal se mě a jeho hlas dostal poprvé dospělejší tón. Nečekal na mé nesouhlasné zakývání hlavou a zpusti:
,,Plotože bohužel máte,´´ počal okolo sebe s gestikulovat doposud klidnými rukami. Teprve nyní, kdy jeho ruce létaly několik desítek centimetrů před mým obličejem, jsem si všiml té spousty prstenů, které měl navlečené.
,,všichni mají tady,´´ gesto jeho pravé ruky mi naznačilo, že myslí minimálně celé nádraží,
,,fialovou auru. Fialová je dobrá,´´ vysvětlil mi.
,,Třeba tenhle tydýt,´´ ukázal prstem na jednoho právě procházejícího mladíka v bombru,
,,má bledě modrou, do zelena ale ty,´´ nyní mířil ukazovák na mě.
,,Ty máš tmavo... tmavočervenou.´´ Sakra kámo vůbec netušim vo čem žvaníš. Právě zastavoval další rychlík a jeho brždění přehlušilo můj dotaz, který jsem musel zopakovat.
,,A to je dobrý?´´ Jasně že ne. Bože vždyť zabíjíš lidi.,,Kájo! Tady.´´ Retardovaný určovač aury mi už neodpověděl. Vstal z lavičky a rozběhl se k mile vypadající dívce v černých šatech. Mohla být o asi tak o deset let mladší než on. Objaly se a připadalo mi, že šlo o objetí bratra se sestrou.

Opět jsem byl v Trutnově. Tentokrát bylo něco po tři čtvrtě na dvě. Pořád spousta času, v Infernu otevírali až v devatenáct hodin. V poklidu jsem prošel městem pak minul Inferno a zamířil po polní cestě k lese. Vydrápal jsem se na koleje, rozhlédl se a když nic nejelo přešel na druhou stranu. Hodlal jsem se tu v lese zakopat a počkat do půl desáté večer, kdy se přesunu do útočného postavení pod železničním mostem. Vanku bylo vedro k zalknutí ale tady v lese byl příjemný chládek, prosycený vůní jehličí a silic. Našel jsem si zhruba sto metrů od trati pěkný pařez, zkontroloval okolí kvůli mravencům a dal se do čtení. Ne že by Kingův román Pod kopulí nebyl zajímavý ba dokonce úchvatný ale já byl natolik vzrušený, že jsem si musel vždy po dvaceti minutách jeho čtení dát alespoň třiceti minutovou procházku po okolí. Možná to bylo právě během jedné z těchto procházek, kdy se na mě přisálo klíště. I nadále jsem se díval do map a opakoval si trasu útěku. Les začal být čím dál více prosvícený, jak se slunce sklánělo k východu. Pokles teploty také přilákal komáry, kvůli kterým jsem se musel obléci do pracovního o něco dříve. Čas se vlekl a mě začínalo být v bundě, kukle a rukavicích horko a kvůli dotěrným hejnům jsem si nic z toho nesundal a dál trpělivě vyčkával. Po devatenácté hodině se diskotéka rozezněla. Ač byla ode mě vzdálená na sedm set metrů, připadalo mi, že se schovávám u jejího zadního východu. Snadno přehlušila zvuky lesa a stala se mými válečnými bubny. Vlaky, které okolo projížděly byly čím dál tím více osvětlenější a poté se zešeřilo natolik, že mi už projíždějící vlak připomínal Ufo. Celý les se náhle prosvětlil a kolem projelo (přistávalo) s děsivým hlukem něco nadpozemského. Diskotéka dál vyřvávala stereotypní duc-duc duc-duc-duc.

Poslední kontrola: Tokarev nabitý a odjištěný, náhradní zásobník v kapse bundy, boty pevně zavázané a směs chilli a mletého pepře připravená v sáčku v kapse kalhot. Zhluboka vdechuji noční vzduch a přitom se mi podaří vdechnout i jednoho komára. Začnu kašlat a plivat. Nakonec dráždění v krku přestane a já si oddechnu. Diskotéka teď šíří nepřerušované duc-duc-duc-duc. Ještě deset minut a půjdu si pro svou oběť, která teď zatím někde tančí (pokud se na tohle tančit dá) a popíjí. Možná si i dopřála nezávazný sex na záchodě. Vůbec neví, že se naše osudy zkříží ale osud to tak zamýšlel od samého vzniku světa. Tokarev mi do mých rukou oděných v tenkých pracovních rukavicích skvěle padne. Právě z toho jsem měl strach. Jaké mám ale štěstí, že nemusím jít na svou oběť s obyčejnou sekerou. Pomalu a rozvážně vstávám a s batohem na jednom rameni směřuji k železnici. Musím si dávat pozor a to jednak na to, kam v té tmě šlapu a pak na vlak, už dlouho tu žádný neprojel.

Kameny na trati vydaly charakteristický zvuk, který každý, kdo někdy šel po trati zná, když na ně dosedla má vojenská bota. Rozhlížím se a v dáli uvidím přibližující se světlo. Na to, abych se vracel je pozdě. Rozhodnu se tedy rychle koleje přeběhnout a zalézt do lesa na druhé straně. Tam sundám batoh a přitisknu se ke stromu. Rychlík mě rychle míjí s charakteristickým tudu-tudu tudu-tudu. Vidím osvětlené tváře a postavy těch, kteří cestují uvnitř. Vidím postaršího chlápka, jak si čte noviny, vidím řadu mladých lidí...

Znovu beru batoh a směřuji opatrně na polní cestu. Terén je tu strmý a já bych nerad spadl a nedopatřením vystřelil. I když stejně by si toho nikdo na diskotéce nevšiml a nejbližší dům byl také daleko. Pochopil jsem, jak obtížná bude orientace a vůbec chůze ve tmě po lese. Batoh jsem si dal pod jeden menší smrk a naposledy zavzpomínal zda mám baterku už u sebe nebo zda je pořád v batohu. Naštěstí jsem ji nahmatal v kapse. Pomalu jsem seběhl na polní cestu a vydal se k mostu. Naposledy mi zasvítily hodinky a já zjistil že jsou tři minuty po půl desáté. Diskotéka řvala čím dál hlasitěji a nyní se již neomezovala na jednotlivé akustické údery. Jak můžou ti lidé v tom statku opodál tady žít? Možná mi i budou vděční za to co udělám. Za celou dobu, co jsem přicházel k silnici tudyma nejelo jediné auto což jsem považoval za dobré znamení. Na konec polní cesty jsem již doběhl. Mé boty poprvé dopadly na povrch silnice. Podíval jsem se přes most – nikde nikdo, podíval jsem se na silnici směrem ke statku – nikde nikdo. Zeleň skládající se z kopřiv a bolševníků naštvaně zapraskala a zasténala, když jsem se jí prodíral do mého útočného úkrytu. Jedna z kopřiv mi můj nájezd oplatila žahnutím do kolena. Sám jsem se divil, jak ta mrcha dokázala probít tlustou vrstvu textilu mých maskáčů. To však nebyla jediná komplikace. Nějak jsem si v tom stresu neuvědomil, že se v té vegetaci nachází strouha. Spadl jsem a lehl do kopřiv, které se vypínaly na náspu. Leknutí vystřídala bolest v rukou. Slabé pracovní rukavice mě na rozdíl od bundy před kopřivami ochránit nedokázaly. Zvedl jsem se a pomalu přelezl za rozkošatělý keř, který by mě ochránil před reflektory projíždějícího auta. Zbývalo jen čekat a naslouchat. Koleno a ruce o sobě dávaly vědět, jakoby do nich bodaly tisíce maličkatých jehliček.

Po deseti minutách čekání mě začaly bolet nohy a já si pomalu přidřepl na dno strouhy. Všude okolo mě se vypínala bujná a vysoká zeleň. Při svém čekání jsem měl dostatek času, všímat si maličkostí například malého pavouka sídlícího ve svém hnízdě v koruně bolševníku. Nebo mravencem běhajícím po listech kopřivy. Občas projelo okolo auto a já se přikrčil. Tak to šlo po necelou hodinu. Měnil jsem různé druhy podřepů, chvíli jsem seděl na jedné noze pak zase na druhé a chvíli jsem stál. Zachtělo se mi močit. Několik minut jsem ten pocit ignoroval, jako bych doufal že přestane ale pak mi nezbylo nic jiného, než popojít v zarostlé strouze o několik metrů a vymočit se. Snažil jsem se to ze sebe dostat co nejrychleji, aby mě zrovna neosvítilo kolem jedoucí auto. Když bylo po všem a vzduchem se vznášela slabá vůně moči, odebral jsem se vyšlapanou cestičkou nazpět ke svému oblíbenému bolševníku s pavoukem. Bylo jedenáct večer. Lidi asi budou Inferno opouštět až později, pomyslel jsem si. Hlavně si musím dávat pozor na odříznutí nějaké nohy od čerstvé krve. Nebylo by moc dobré, vlastně mi to přišlo vtipné, že by mě popadla křeč právě ve chvíli, kdy se chystám někoho zabít. Uchechtl jsem se, když jsem si představoval sám sebe, jak vylézám ze roští a neposlouchají mě nohy nebo jak se pak snažím nemotorně utíkat. Znovu jsem tedy přehodil váhu z jedné nohy na druhou a více se opřel zády o nízkou stěnu strouhy. Přitom jsem ucítil nepříjemný pocit mokra ve svých spodcích. Ať se snažíte jakkoliv, vždycky neoklepete tu poslední kapku a co teprve já, který jsem chvátal aby to bylo honem honem. Tohle teď byla daň, kterou jsem musel platit.

Pavouček si dál lezl po bílých kvítcích bolševníku a dál spřádal své sítě. Z Inferna se dál linula hlučná ,,hudba´´ a dotvářela atmosféru dnešní noci. Začalo mě bolet za krkem, což jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem jím pohnul. Krouživými pohyby jsem docílil několika hlasitých prasknutí a pocítil úlevu. Kolem projely dvě dívky tedy alespoň podle hlasu a já zaslechl část jejich rozhovoru.
,,On mi slíbil, že mi dá nějaký peníze,´´ hlas sílil, ,,ale pak, když jsem u něj byla tak mi řekl, dítě nic nedostaneš, máš smůlu,´´ hlas slábnul až zaniknul v du-du-du-du duu du-du-du...

Uběhla další půl hodina, kdy okolo mě projelo několik aut a kdy alespoň podle rozjařeného řvaní, někteří účastníci začali opouštět Inferno. Ovšem žádný se nevydal směrem k mostu. Už mě opravdu nebavilo čekat. Celé tělo bylo od toho čekání ztuhlé a rozbolavělé. Pak se ke mně konečně začaly blížit hlasy. Bylo slyšet opilecký smích a dupání bot. Znovu jsem si zalezl více za keř a přikrčil se do polehlých kopřiv. Z pod mostu se vynořila skupinka asi čtyřech lidí. Mohl bych to udělat i když byli čtyři – pro každého z nich jsem měl ve zbrani připravené dva náboje ale zaslechl jsem, jak se k mostu blíží druhá skupinka a tak jsem zůstal nadále v úkrytu. Mladí lidé z první skupiny přešli bez povšimnutí okolo mě v vzdálenosti necelých šesti metrů, což se nedalo říci o členech druhé skupiny. Ta byla, jak jsem záhy zjistil tvořena třemi mládenci. Co si kecali o kundách a děvkách, když jeden náhle řekl:
,,Jo to byla čubka, hele já já se musim tady vy-chcat.´´ A zamířil k mladé břízce rostoucí na začátku polní cesty. Ostatní dva čekali a chlastaly opodál. Mě zahlédnout nemohl ale bál jsem se, že ho upoutají zašlapané kopřivy v místě, kudyma jsem sem lezl. Škoda jaká škoda, že první skupina byla tak nedaleko. Trpělivě jsem čekal, zatímco ožrala močil. A močil dlouho. Zase bylo možné ucítit ten pach.
,,Dělééj!´´ Poručil mu jeden z jeho kumpánů, zatímco druhý odhodil prázdnou láhev na polní cestu, kde zacinkala ale nerozbila se. Močitel domočil a pokračoval se svými druhy dál. Ještě dlouho pak za nimi bylo slyšet tleskání, kterým se bránili před dotěrnými komáry. Šance nevyšla ale další přišla jen několik málo minut na to a ta už vyšla.

Netušil jsem, kolik lidí je v právě se blížící skupince ale podle hlasů jsem to odhadoval na tři – dvě ženy a jeden muž a velice nízko položeným hlasem. Nijak zvlášť namol opilí nebyli ale rozjaření z horečky sobotní noci to ano. Podle tlesknutí a následné reakce jsem usuzoval, že je mladík věnoval spíše něž komárům zadním partiím obou dívek. Jejich smích se teď začal rozléhat a dunět neboť procházeli pod mostem. Počkal jsem, až budou zády ke mně a poprvé je spatřil. Jeden mládenec v černé košili s vyhrnutými rukávy uprostřed a dvě dívky držící se ho po stranách. Trochu se přece jen motaly zvláště pak dívka nalevo. Vyrazil jsem. Pomalu přes hradbu kopřiv a bílých hlaviček bolševníků na polní cestu. Zamířil jsem oběma rukama a rozkročil se kvůli stabilitě. Spokojená trojice si dál vesele vykračovala necelých devět metrů ode mě. Výstřel, zbraní to trhlo ale zpětný ráz jsem bez problémů absorboval. První kulka šla zezadu do hlavy muži, který šel uprostřed a prudce s ním hodila dopředu. Vypadalo to, že se mu zachtělo zvracet. Padl na zem a jedna z dívek, ta jdoucí napravo se ho pokoušela zachytit což způsobilo, že se sesula taky. Dívka nalevo vykřikla a otočila se k místu, odkud zazněl výstřel. Stačila jenom otevřít ústa ale ta již nevydala ani hlásku – druhá vypálená kulka ji zasáhla do obličeje a mrštila jí na silnici. Přiběhl jsem a zkrátil vzdálenost mezi mnou a poslední žijící (jak jsem se domníval) dívkou na pět metrů. Klečela na zemi a z pravého kolene ji tekla krev. Nekřičela jen se na mě nevěřícně dívala. Trvalo to celé jen zlomek vteřiny ale mě to přišlo jako věčnost a jen jsem si říkal, tak už vystřela honem. Nemohl jsem minout. Kulka šla rovnou doprostřed čela a vylétla ji na druhé straně hlavy z temena. Krátce se objevil zášleh světýlka na vozovce za její hlavou. Dívka se s pokrčenýma nohama následně sesunula na záda. Když už jsem si myslel, že je vše vyřízeno, uslyšel jsem zleva tiché vzdechy a sténání. Levá dívka, která byla zasažena do obličeje pořád žila. Ležela na zádech, zakrvácené ruce přitisknuté na puse a marně hrabající nohama, jakoby se snažila po zádech odjet, jak to dělají malé děti na linoleu. Udělal jsem několik kroků a octl se skoro nad ní. Přestala hrabat, sundala si ruce z rozbitých úst, které byly plné krve a pokusila se mluvit. Moc se jí to nedařilo nejspíše kvůli tomu, že měla úplně vymlácenou pravou dolní řadu zubů.
,,Pro-osím eeh neeh.´´ Namířil jsem tokareva na její hlavu, kterou si snažila zakrývat krvavýma rukama. Vystřelil jsem počtvrté. Kulka prolétla její dlaní a zabořila se do hlavy. Tělem to cuklo, ruce a nohy se pomalu položily na silnici.

Tentokrát jsem byl daleko klidnější než při prvním sekerovém útoku. Podíval jsem se na situaci za mostem. Uviděl jsem v dálce několik lidí, kteří si ukazují mým směrem ale z klidu mě to nevyvedlo. Sáhl jsem do kapsy pro sáček. Otevřel ho - ruce se mi vůbec netřásly, a začal směrem k mostu vysypávat jeho sto padesáti gramový obsah. Nevím, jestli to k něčemu bude ale možná ano. Jdu rychlím krokem k mostu a vidím, jak lidé kteří mě pozorují zaregistrují mé přibližování a pomalu couvají. Jakmile zmizím za náspem dám se do běhu. Minu pohozenou flašku a za pár vteřin a zcela nezadýchán doběhnu k místu, kde začíná les. Vyndám a rozsvítím baterku. Daří se mi najít okamžitě batoh. S ním na zádech, se zbraní v pravé a baterkou v levé ruce se drápu na vršek náspu. Přebíhám koleje a utíkám lesem na druhé straně. Míhám pařez na kterém jsem seděl. Byl to vážně on? Srdce mi tluče a nadledviny pumpují do oběhu další adrenalin. Žádnou únavu necítím ačkoliv jsem uběhl nejméně dva kilometry způsobem, který připomínal spíše sérii skoků. Musím se vyhýbat pařezům a popadaným větvím a to vše co nejrychleji a za nedostatečného svitu malé baterky. Ten potok, sakra kde je? Zastavím se a vyndavám kompas. Musím se více stočit na jihovýchod jinak ho minu. Běžím dál a opravdu tam je. Neváhám ani vteřinu a vstupuji do jeho chladné vody. Vydávám se kamenitým dnem po jeho proudu. Připadá mi, že vydávám moc hluku ale jinak to nejde. Cítím, jak voda stříká po mé masce. Občas mě i zasáhne do oka. Znovu si posvítím na kompas a napadne mě, že bych se již mohl stočit k silnici.

Znovu běžím lesem i když tentokrát opravdu spíše skáče protože všude okolo mě rostou ostnaté šlahouny a hrozí nebezpečí, že se do nich zamotám a spadnu. Nemám vůbec ponětí, kolik času uplynulo od mého činu ale nechci se zdržovat díváním na hodinky každá vteřina se počítá. Za porostem v dálce je možné spatřit pohybující se světélka. Zastavím a poslouchám. Není pochyb že je to silnice. Rozeběhnu se k ní a po určité vzdálenosti se pohybuji souběžně s ní. Koncentrace projíždějících aut není tak značná jako za dne ale stejně nejsou mezery mezi jednotlivými vozy delší jak osm vteřin. Snažím se vyhledat nějaký podchod. Zatraceně, byly jich tu spousty tak kde jsou teď? Konečně se mi daří jeden vyhledat. Auta ne auta běžím k němu. Je to dostatečně velká roura a protéká jí menší špinavý potůček. Přikrčím se (vozovka je asi metr nad terénem) a znovu vstoupím do vody. Jako nějaký postižený žabák prolézám tou temnou rourou, když mě konečně napadne, abych si rozsvítil baterku. Batoh mi drhne o nízký strop, ze kterého visí pavučiny. Brzo je ucítím i ve svých vlasech ale lezu dál. Nic mě nemůže zastavit, abych touhle dvanáct metrů dlouhou rourou neprolezl. Strop nade mnou duní od projíždějící kamionů a dunění se rozléhá celou rourou. Zezadu do mích bot naráží proud vody. Pomalu se sunu na její konec.

Vylézám z roury na druhé straně silnice, a ještě chvíli jdu potůčkem, který z ní vytéká. Běžím dál rozlehlou krajinou a nechávám frekventovanou silnici za sebou. Někde přede mnou je další les. Na jeho úpatí se znova dívám do mapy a na kompas. Tokareva dávám do batohu a rychlejším krokem jdu dál. Od mého činu uplynula hodina čtyřicet minut.

Civilizaci, tedy vesnicím a silnicím se vyhýbám až do devíti ráno. Nejsem si jistý, kde přesně jsem a hodlám vyhledat nádraží. To se mi daří až v půl dvanácté, kdy se ocitám v Heřmanicích, nyní již v civilním oděvu. Nádražíčko vypadá až na několik čekajících cestující opuštěně. Rozhlížím se po policii. Žádná se ale neobjevuje a mě se daří dostat motorákem do Jaroměře...

Domů se mi daří dostat až po osmé hodině. Jsem zničený a unavený. Poslední, na co se zmůžu je uložení tokareva do křesla a naházení hadrů do pračky Tatramat. Kdyby zítra nebylo 28. září, snad bych se raději hodil marod.