Svaz Vlasti a Oprátky #2

Kapitola pátá
Ráno se rozhoduji jestli jít do města nebo zůstat ve vyhřátém lůžku. Dívám se na hodiny. Je sedum. Po dlouhém přemlouvání sám sebe vstávám z postele a přecházím k oknu o otevírám ho. Nadechuji se ranního jarního vzduchu. Cítím paprsky světla dopadající na mojí ruku. Hřejí. Zavírám oči a užívám si okamžiku. Zhluboka nadechuji a vydechuji. Nezamenitelná vůně rána, na mě působí ve vší své síle. Tahle vůně je tady stejná jako v Británii. Vzpomínám na má ranná léta, kdy jsem vstával v šest ráno a s přáteli jsme lezli po stromě mezi našimi domy. S nostalgií se koukám na nebe. Krásné modré nebe s pár mráčky. Oblékám si na sebe výstroj, ale bez těžké muškety a uplých bot. Na stole leží peníze, které mi dal Plukovník včera se slovy ,,Ať se nějak zabavím.´´ a s šibalským úsměvěm. Po asi deseti minutách oblékání vycházím ze svého pokoje. Cestou k východu podkávám Plukovníka. ,,Kam jdete…?´´ Přerušuji ho. ,,Užít si.´´ Vyrážím ze sebe a zrychluji do kroku. Těsně u brány se ještě otáčím, ale Plukovník už asi zašel za roh. Vycházím z areálu kasáren. Rozhlížím se doleva a doprava. Náhodně vybírám jednu z cest. Vybral jsem cestu směrem k východu. Procházím voňavým Bostonem a zastavuji se u každého stánku. Skoro u každého vidím věci, které v jsme v Anglii neměli. Od každého si kupuji něco. Pestrobarevné druhy obrovské zeleniny a ovoce. Ochutnávám od každého a čím více ochutnávám tím více se vracím ke stánkům, pro další dávku. Procházím ulicemi Bostonu. Nevynechávám jedinou malou uličku. Divím se, když uprostřed několika nádvoříček mezi domy necházím stromy. U nás to tak také bylo, ale bydleli jsme na okraji Yorku, spíš se to tam podobalo vesnici než městské části. Tady byly stromy nasázeny uprostřed obrovského města. Ve změti uliček se procházím dobrou půl hodinu. Vycházím z jedné z nich a zjištuji, že jsem vyšel u přístavu. Slunce se mezitím ponořilo do hořké tůně šedi. Vůně Bostonu pozvolna zaniká v pachu odpadních stok, zvratků a rybiny. Zakrývám si nos rukávem a zjišťuji, že nevím kudy se dostat zpátky ke kasárnám. Jednou už jsem tady šel. Poprvé od lodi až k budově s krabicí v rukou. Rozhlížím se po známých místech. Otáčím se doleva, potom doprava. Jako by se vše v průběhu několika dní změnilo. Tam kde předtím stála naše loď bylo napolo zničené molo a ulici, kterou jsme šli předtím, tahleta jen vzdáleně připomínala. ,,No tak..vzpomeň si. ´´ napomínám sám sebe. Za šera to tu jen těžko poznávám. Začíná padat tma. V záchvěvu paniky pobíhám ulicemi a uličkami. Přicházím až na Hlavní Bostonské náměstí. Odsuď už trefím. Trochu jsem si oddychl a šel směrem ke kasárnám. Cestou spatřuji malý, nenápadný dvůr, kde se před nedávnem odehrálo moje malé krvavé dobrodružství.


Kapitola šestá
Orel se rozhlížel ze stromu u cesty, na který vyšplhal,jak daleko je ješte Boston. Nespatřoval ho ani po třech dnech cesty. Lvice a Sokol tábořili dole pod stromem, tedy jestli se tomu dalo říkat táboření – rozdělali si deku, kterou Sokol nesl na zádech a jedli rostliny a bobulky, které Lvice našla po cestě. Orel nikam nespěchal. Líbilo se mu tady. Nade všemi věcmi, v koruně stromu. Přidržel se a sednul si na jednu z větších větví, kterých bylo na tomhle stromě požehnaně. Byl to obrovský strom s desítkami větví, různě tlustých i tenkých. I to byl důvod proč si Orel zvolil pro šplh zrovna tuhle mocnost přírody. Seděl v koruně stromu. Vítr mu čechral vlasy a laskal tvář. Zavřel oči. Vnímal větev , na které seděl, vnímal vůni stromu. Vnímal paprsky světla dopadající na jeho zavřená víčka, vnímal přírodu. Začínal ztrácet pojem o čase.
Nedjřív zašelestění listí. Potom výkřik. Orel otveřel oči a na moment zapomněl kde je. Naklonil se příliš doprava a přepadl přes větev. Otočil se ve vzduchu a chytil se jedné z menších větví. Vylezl na ní a přes okraj pohlédl pod sebe. Jeho oči zachytily okamžik hrůzy. Lidé v podivných hnědých oblecích se zbraňmi, které neznal, se rozbíhali ze všech stran k Lvici a Sokolovi. Sokol tasil tomahavk a Lvice vytáhla šíp z toulce a nasadila ho na tětivu svého luku. Cizinci řvali, aby zastrašili nepřítele a přibližovali se k dvojci. Když byli dva metry od nich Lvice s děsivým klidem vystřelila a trefila hrdlo nepřítele. Vystříkla krev a muž z rychlosti padl k zemi a zlámal si kosti. Muži už byli příliš blízko – Lvice pohodila luk vedle sebe a tasila dýku. Orel nevěděl co má dělat. Strnule stál na větvi a sledoval dění pod ním. Útočili ze všech stran. Sokol se zrovna natahoval aby zasáhl nejmenšího z nich,když cizinec za ním zvedl ruce, ve kterých svíral podivnou hůl s čepelí na konci připomínající ošťěp, připraven udělit smrtící zásah. Sokol se začal otáčet. Příliš pozdě. S každou setinou vteřiny se čepel přibližovala k Sokolově boku. Tlukot srdce. Pot pomalu, v čůrkách stékající po Sokolově čele. Čepel hladovející po krvi jen několik palců od horkého Sokolova těla. Dřevo rozrážející vzduch. Šíp ve vteřině zasahující cizince do srdce. Orel neminul. Čepel mužova zvláštního oštěpu se jen dotkla Sokolova boku, kde nechala ránu velikosti špendlíkové hlavičky. Nájezdníkovi se rozšířily zorničky, ale svou zbraň stále nepouštěl. Neměl dost sil zatlačit, a tak zmáčkl spoušť. Ozval se ohlušující výstřel a nájedník padl k zemi. Vzápětí za ním však i Sokol. Lvice spatřila svého přítele ležícího na zemi v kaluži krve a spálené kůže. Na okamžik se na její tváři objevil smutek a po její tváři si cestičku hledala slza. Smutek se proměnil v chlad a odhodlání pomstít. Zařvala. Zařvala tak hlasitě, že všichni okolo, včetně Orla, si museli přidržet ruce u uší. Rozběhla se a máchala svou dýkou do všech stran. Zasáhla jednoho do ramene a to mu rozsekla. Pak druhého do břicha a třetího přímým úderem ostřím do hlavy. Pohybovala se jako blesk. Jako světlo samotné. Jako nejrychlejší částice vesmíru. Orel natahoval na tětivu šípy jeden po druhém. Ale dřív než vůbec stačil pustit šíp, nepřítel už byl mrtvý Lvičiným ostřím. Poslední z nich utíkal. Orel namířil, ale vyčkal. Zklonil luk a nechal ho jít. Nebude prolívat zbytečnou krev. Vzduchem prosvištěla dýka, kterou hodila Lvice a do zad v oblasti páteře zasáhla posledního přeživšího.























Kapitola sedmá
,,Svobodu!´´
,,Nebudeme platit někomu koho ani neznáme!´´
,,Snižte daně!´´
Výkřiky se ozívají ze všech stran. Prosinec 1773. Stojím s několika dalšími vojáky na schodech před budovou parlamentu. Pod schody stojí dav lidí se zdvyženými pěstmi. Za mnou stojí řečník, vyslaný uklidnit dav, oblečený v rudě červeném s bílou parukou a na ní lehce položený klobouk. Nemůžu si vybavit jeho jméno.
,,Vraťte se do svých domovů!´´ řve, napůl bojovně a napůl zoufale.
Z davu se ozývají nesouhlasné výkřiky. Dopředu vychází nejstatečnější muž.
,,Nikam nepůjdeme!´´ Má na sobě modrý potrhaný kabátec a hnědé kalhoty.
Zima je tu velmi mírná. Líh v teploměru sotva klesl pod nulu. Já sám mám na sobě jen podzimní rudý kabát, vyfasovaný od armády před dvěma měsíci. Uběhlo už šest měsíců od mého příjezdu. Je to zvláštní..,mám pocit jakoby to bylo dnes ráno, kdy jsem poprvé viděl letní Boston a pocítil vůni Bostonského čaje,kdy jsem poprvé zabil muže, okradl mrtvého generála a postřelil jednoho z uprchlíků. Těch pár měsíců tady se mnou nijak nepomohlo. Čekal jsem jednoduše víc od takzvané ,,Nové Země´´. Z přemýšlení mě vytrhl až příliš ostrý a hlasity zvuk. Zvuk výstřelu. Rozhlížím se, kdo vystřelil. Kouř se linul z pušky jednoho z praporčíků, který měl svou zbraň přiloženou u líce. Nastal okamžik děsivého ticha…Muž s modrým kabátem vytřeštil oči, zapotácel se s posledním výdechem přepadl dopředu. V neutuchajícím tichu pár vteřin všichni zůčastění jen hledí na mrtvolu před nimi. Někde z davu se ozývá křik a následně další rána v podobě výstřelu. V tu chvíli všechno začalo. Řev a výkřiky agonie na mě doléhají ze všech stran. Smršť střel létajících kolem a ozývajících se v děsivé symfonii smrti. Dav se náhle rozbíhá na schody kde stojíme. Obratem vytahuji mušketu a mířím na nejbližší terč. Mačkám spoušť a osoba se otáčí. Je to žena. Žena s dlouhými hnědými vlasy,sahajícími až pod lopatky. Spouštím zbraň dolů a má kulka zasáhla jen kámen pod námi. Hledím jí do očí a ona do mých. V očích se jí mihnula slza. Pouštím zbraň na zem. V tu chvíli mi někdo podráží nohy a já padám k zemi. Všechny zvuky se ozývají hlasitěji, tak hlasitě že už to nadokážu vydržet. Přikádám si ruce k uším. Slyším kroky blížící se ke mě. Kroky nademnou.Vystřeluje bolest. Bolest a ticho.


Kapitola osmá
,,Rána se nehojí,udělejte něco!´´
,,Nemohu s tím nic udělat.´´
,,Vždyť jste doktor! Dělejte něco člověče, vždyť umírá.´´
Sokol ležel na lůžku a nad ním stál doktor a prohlížel si ho. Lvice se otočila a pohlédla na doktora s takovým hněvem, že se doktor obrátil a zamyslel. Jak se Orlovi zdálo, byl to vcelku příjemný chlapík, kterému práce doktora vůbec neseděla, ale byl v ní zřejmě dobrý. Zdál se neuvěřitelně chaotický a roztěkaný, dělával zvláštní gesta a měl ještě zvláštnější chůzi. Měl na sobě černý doktorský hábit,který Orlovi přišel trochu staromódní. Jelikož to byl i infekční doktor měl přes pusu a nos improvizovaný bílí šátek podobající se roušce. Doktor se přiblížil k Sokolovi a prohlížel si ho zblízka. Zamyšleně a zároveň vítězoslavně zakřičel:
,,Ach ..ach ano už to mám!´´ A začal prohlížet police okolo v místosti.,,Kde to jenom..´´ Přehraboval knížky,vytahoval šuplíky odhazoval věci ze stolu. Po dobrých desetiminutách bouchl rukou o dřevo:
,,Ksakru! Došlo mi Čajové koření.´´
,,Čajové koření?´´
,,Koření, které se obyčejně dává do čaje, ale já ho využívám k léčení podobných zranění. Málokdo to ví..´´ nahnul se k Orlovi. ,,Ale má nedocenitelné léčivé účinky!´´
,,Kde ho seženu?´´ zajímal se Orel.
,,Je Prosinec, za chvíli bude pět hodin..pokud se nemýlím, tak někdy v tuto dobu by měli do města dorazit z království zásoby čaje na lodích. ´´ Doktor hodil Orlovi měšec. Orel ho chytil jednou rukou a zjistil, že v něm je podobná rouška jakou má doktor.
,,Jednoduše si jí nasaď ať tě nikdo nepozná, běž a naplň měšec čajem jedné z lodí.´´ Mrkl na něj medik. Ještě mu k ní dal černý kabátec s kapucí, aby mu nebyla zima.
,,Půjdu já.´´ Ozvala se Lvice vyčerpaným hlasem.
Orel se otočil na podíval na Lvici a viděl, že potřebuje odpočinek.
,,Né, zvládnu to sám. Postarej se o Sokola a odpočiň si.´´ Lvice se mu nevěřícně podívala do očí, ale nic nenamítala. Orel došel ke dveřím, otevřel je a naposledy se podíval na Lvici.
,,A ještě něco..´´ Ozval se doktor. Orel se mu zadíval do očí. ,,Ve měste se strhla nějaká šarvátka, kvůli daním – vem to raději po střechách.´´ usmál se.
Orel za sebou zabouchl dveře. Nasadil si roušku přes nos a pusu, přetáhl si jí i přes bradu, ale nenašel žádný upínací mechanismus. Pustil roušku, ale ta nespadla. Držela tam i bez jakéhokoli držení. Orel se podivil, ale neměl čas nad tím moc dlouho přemýšlet. Přetáhl si kapucu přes hlavu, protože sněžilo a zamyslel se. Nikdy předtím po střechách nelezl. Vlastně je nikdy předtím ani neviděl. Uměl, ale lézt po mnoha stromech. Učil se to už od mala v kmeni. A navíc mu to šlo. Lezení měl v krvi, byla to jedna z věcí, která mu opravdu šla a bavila ho. Podíval se nad sebe. Zeď byla členitá se spoustou záchytů na nohy i ruce. Rukama se chytl dřevéného lešení a vyhoupl se nahoru. Lezl jako panter a šlo mu to jako po másle. Po pár vteřinách byl na střeše. Už teď v dáli viděl bojující skupiny lidí u přístaviště. Rozběhl se po střeše. Přeskakoval z jedné na druhou, jako by to dělal celý život. K přístavišti se dostal bez jakýchkoli potíží za krátkou chvíli. Lodě zrovna přijížděli – a co nečekal spousta občanů Bostonu valící se na ně. Přeskočil ještě pár střech, aby se dostal blíž, přikrčil se za komín a pozoroval. První loď, která přijela k molu, byla naprosto zahlcena davem. Hned jak loď zakotvila vtrhli na ní a vyhazovali krabice. Jedna z krabic se cestou dolů rozbila a Orel viděl, že vyhazují krabice s kořením. Orel si domyslel, že zřejmě to bude ten ,,čaj´´ a že ten potřebují na uzdravení Sokola.












Kapitola devátá
Otevírám oči. Všechno kolem je rozmazané. Snažím se zaostřit ale nejde to. Překulil jsem se bok abych mohl vstát. Vystřeluje mi bolest do spánku. Sykám a přikládám si na něj ruku. Bolest se zvyšuje a cítím na ruce mokrost. Dívám se na ní a chabě ostřím. Je celá od krve. Zrak se mi začíná pročišťovat a doostřovat. Vidím tvary a potom detaily. Při prvním pokusu zvednout se, se kymácím a znovu padám na všechny čtyři. Plazím se ke zdi a podél zdi vstávám. Rozhlížím se. Všude na zemi leží těla vojáků i občanů. Koukám se směrem na moře a vidím tři lodě v přístavu a na nich posádku. Vyhazují krabice s čajem z lodi. Ne není to posádka. Je to lid. Ze země beru pušku,dávám si jí na rameno a mířím směrem k lodím. Snažím se běžet, ale bolí mě noha, takže se kulhavým krokem přibližuji. Překračuji mrtvá,krví potřísněná těla. Některá jsou spálená, nekterá vypadají jako by spala. Přicházím k malé zídce před molem. Lehám si za ní mezi ostatní mrtvá těla a přemýšlím co udělám dál. Sice mám zbraň, ale nemůžu tam jít sám ,cítím jak mi potůček krve stéká po pravé tváři – a navíc jsem zraněný. Rozhlížím se po zemi a jedné z mrtvol trhám kousek látky z rukávu a obvazuji si jí zranění na spánku. Trhám další kousek. Vleže si vytahuji nohavici a obvazuji si nohu. Beru zbraň a pomalu jí vystrkuji nad zídku, abych zjistil, jestli mě někdo viděl. Nic se neděje.. Přikládám si zbraň k lící a nahlížím za zídku: Lid stále jako divý vyhazuje krabice s čajem z lodě. ,,Hej! Hej!´´ ozývá se mně dobře známý hlas někde za mnou. Otáčím se a vidím plukovníka Jamese, přikčeného s dalšími deseti vojáky za krabicemi asi dvacet metrů za mnou. Pohnutky mi ukazuje, ať jdu za nimi.Nemůžu neposlechnout. Vybírám si nejméně bolestivý způsob přechodu – plazení se. Znovu si lehám. Zbraň si věším za popruh na záda a plazím se směrem k nim. Cestou musím odhrnovat smrdící mrtvá těla z cesty. Plazení mi jde špatně, kvůli zraněné noze. Pár posledních metrů se plazím už po boku aby noha nebyla v kontaktu s povrchem země.
,,Obvažte mu to někdo pořádně.´´ řve na někoho z vojáků za ním.
Přichází muž v naprosto čistém rudém kabátě. Vlastně,všichni mají čistý rudý kabát. Jen můj je špinavý.Vyhrnuje mi nohavici a strhává mi můj improvizovaný obvaz,vyrobený z rukávu. Na bílý kapesník lije lih a přikládá mi ho na ránu. Zatínám zuby a zavírám oči. Bolest je příšerná. Cítím nějaké další doteky. Když konečně bolest trochu odeznívá, otevírám oči. Rána už je obvázáná čistě bílím obvazem. Na hlavu si nevidím, ale cítím, že i tam je rána obvázaná lépe.
,,V pořádku,hochu?´´ Hledí na mě Plukovník.
Je sice trochu zvláštní, ale když jde o hodně, je svědomitý. Má na sobě červený kabátec, ale podle jiného střihu než mi všichni. Po pár měsicích tady, jsme se stali docela přáteli. Cvičili jsme společně nové vojáky a podobně.
,,V pořádku.´´ říkám a zvedám se.
,,Dobře. Podej hlášení.´´ Plukovník James nasadil mírně autoritativní hlas.
,,Nevím co se stalo. Lidé si stěžovali na vysoké daně a najednou rána vzpoura.. a lidé..dostal jsem ránu do hlavy a doplazil se ke zdi. Nic víc si nepamatuju.´´
James se zamyslel.
,,Pánové, nevidím jiné řešení, běžte a všechny je zabijte!´´
















Kapitola desátá
,,Jestli někdy, tak teď.´´ pomyslel si Orel, protože na lodi nastal ruch, kvůli příchodu jiných lidí v červeném, které Orel shledal jako městské stráže. Sešplhal dolů ze střechy blok před přístavištěm.Prázdnými uličkami doběhl na molo. Předpoklál, že po něm nebudou útočit občané, protože s černým kabátkem mezi ně zapadal. A tak to také bylo. První šarvátky probíhali už před na molu. Orel se mezi nimi proplétal a hledal si cestu nejmenšího odporu. Cestou několikrát někoho praštil do břicha nebo kopl do holeně, když mu zastoupili cestu. Po pár vteřinách doběhl až k lodi. Jelikož dřevo, které sloužilo jako mostek mezi lodí a pevninou bylo plné mlátících se lidí a stráží, Orel skočil z mola přímo na trup lodi a vyšplhal po něm. Krabic s čajem už na lodi příliš nezbývalo a navíc je ještě, ti co nebojovali, vyhazovali z lodě. Na lodi probíhali šarvátky všude kam se podíval. Snažil se projít kolem, ke zbývajícím krabicím, ale nedařilo se mu to a jednou dostal málem ránu sekerou, před kterou se tak tak sklonil. Když byl ve zdánlivém bezpečí rozhlédl se. Všiml si, že z prostředku lodi vede velký dřevěný trám – stěžeň, k němuž vedlo hnědé ztrouchnivělé lano, u kterého stál. Chytl se lana a šplhal. Lano bylo staré – vrzalo a klouzalo. Orlovi se vůbec nelezlo dobře,ale vyšplhal až do hlídkovacího koše. Zadíval se dolů pod sebe na roj malých lidí pod ním. Zbývalo posledních pár krabic, které ještě nebyly naházené v moři. Všude se ozývaly rány a bitevní vřava. Dole pod ním stříleli stejnými kopími, jakým postřeilil Sokola tehdy v lese. Jedna z kulek proletěla těsně kolem Orla. A druhá. A třetí. Dva vojáci dole ho zpozorovali a stříleli po něm. Orel se přikrčil. Strhnul si ze zad luk a nasadil jeden šíp z toulce na tětivu. Vstal v setině vteřiny zamířil a vystřelil. Šíp prosvištěl vzduchem a zasáhl jednoho muže do nohy. Druhý se lekl a než stihl Orel nasadit na tětivu další šíp, schoval se za jeden z dalších dřevených trámů. Orel zde nehodalal prolívat zbytečnou krev. Otočil se a přemýšlel co dál. Po dřevěném trámu, který vedl od strážního koše k přídi lodi přeběhl přímo nad čaj. Bylo to asi pět metrů dolů a nebyl tu žádný žebřík ani lano. Orel přemýšlel jak se dostat dolů. Hledal nějakou vyměkčenou plochu, na kterou by mohl skočit s minimálním zraněním. Jeden z vojáků přímo pod ním zakopl. Naskytla se příležitost. Orel rozmýšlel. Voják se začínal zvedat.Ale Orlovi to nedalo a chopil se šance. Skočil. Šlo o přesné nasměrování, kdyby skočil o kousek vedle zlámal by si všechni kosti. Ve vzduchu se pomodlil ke svým bohům. Dopadl s hlasitým ,,křup´´. Vyrazil si dech, a tak po něm chvíli lapal. Potom zjisitl, že žije. Už to byla dobrá zpráva. Vstal. Bezproblémů vstal ,takže nohy zlomené neměl. Pohnul rukama a taky byli v pořádku, což se nedalo říct o vojákovi, na kterého dopadl. Končetiny měl v nepřirozeném úhlu ,záda prohnutá a byl nejspíš mrtvý. Orel neměl čas si ho dlouho prohlížet. Došel ke krabici položil na ní ruce a v tu chvíli na ní položil ruce i někdo jiný.

Dřevo má hrubý povrch. Dře mě do rukou. Dívám se do očí zvláštně vypadajícímu muži v kápi. Není jako ostatní. Mám z něj zvláštní pocit. Nepříjemný pocit. Ani jeden z nás se neodvažuje vytáhnout zbraň. Tak hluboké hnědé oči jsem ještě neviděl.

Orel mu pohlédl do očí. Stál proti němu zřejmě jeden z Bostonských stráží. Poprvé si pořádně prohlížel bílého člověka. Měl vztek. Právě bílí mu chtějí zničit vesnici. Jejich souboj připomínal souboj šerifa a zloděje na divokém západě. Ani jeden z nich se neodvažoval vytáhnout zbraň. Začali pomalu kroužit.

Začínáme pomalu kroužit. Srdce mi buší. Cítím každý tep, jako by měl vyletět z těla. Pohled z očí do očí nepřestává a neporušuje se. Kroužíme tady jako supy nad kořistí. Ve skutečnosti jde jenom o čaj.

V momentě, kdy byl Orel za bednou ve správném úhlu tak se skrčil. Vytáhl luk a nasadil na něj šíp. Vstával aby vystřelil, když na něj dolehla těžká živá váha. Voják na něj skočil a šíp se zlomil v polovině.

Sklonil se. Nemá cenu vytahovat pušku. Byl bych mrtvý dřív než bych zmáčkl spoušť. Vytahuji malou dýku, kterou mám za pasem a skáču přes bednu na druhou stranu. Doskočil jsem přímo na něj a slyšel jsem zvuk křupnutí. S trochou štěstí to byla jeho kost. Ruku s dýkou zvedám nadhlavu, připraven zasadit smrtící ránu.

Orel otočil hlavou. Nad tím ruka s dýkou, připravena zasadit smrtící ránu. Všechno se zpomalilo. Orel cítíl svůj dech, svůj tlukot srdce v pravidelných intervalech odbíjející. Ruka se mu sama od sebe vymrštila a stiskla ruku s nožem za zápěstí. Kapička nepřítelova potu dopadla Orlovi do oka.

Po tváři mi stékají kapky potu. Nejsem dost silný. Ostří nože před jeho obličejem se přestalo přibližovat, ba naopak, začíná se oddalovat od podivného muže – potencionálního nepřítele. Krátký pohled do očí. Odstrkuje mě a stále mě drží za zápěstí. Ryje mi do něj nehty. Povoluji prsty a z nich mi vypadává čepel.

Čepel pádem rozřízla Orlovi obličej. Těsně u oka mu vytryskla krev, ale oko poškozené neměl. Orel stráž odkopl a ta se zády opřela o stěžeň. Když Lomený vstával cestou vzal ze země cizí čepel. Byla o dost těžší, než ta jeho.

Bere ze země mojí čepel a běží ke mně. Nestíhám nic dělat. Mocně se rozmachuje. Zohýbám se pod mojí vlasntí čepelí v jeho rukou a ta se zobodává do stěžně za mnou. Nemůže jí vytáhnout z pevného dřeva, a tak využívám momentu překvapení a kopu ho do holeně. Sklání se bolestí a já se zvedám. Rozbíhám se k nejbližším dveřím vedoucím do podpalubí.

Orel se sklonil bolestí. Bolest naštěstí nebyla tak velká příliš dlouho. Stihl se otočil a podívat se kam voják zaběhl. Bylo to pro něj zvláštní. Nikdy nepoznal nepřítele, kterého by neporazil v boji. Alespoň ne v jeho kmeni. Ti Bílí bylizřejmě daleko lepší než si dokázal připustit. Porozhlédl se, a když zjistil, že si ho nikdo z vřavy nevšímá, vstal a vytáhl měšec, který měl za páskem. Došel ke krabici a po okraj měšec naplnil čajovými bylinami. S odvahou se otočil a pomalým krokem se rozešel ke dveřím, do kterých zaběhl nepřítel. Nenechá to jenom tak, musí ho porazit.

Tuším, že příjde. Měl to napsané ve tváři, nenechá to jenom tak. Zatímco on nahoře sbírá síly, já jsem schovaný za jedním z výsuvných děl lodi v podpalubí. Kdybych chtěl dělem vystřelit dovnitř lodi, celá loď by se rozpadla, takže dělo využívám jenom jako krytí. Mám přes něj vysunutou mušketu namířenou ke dveřím a čekám.

Scházejích po dřevěných schodech, Orel marně lapal po dechu. Nikdy neviděl tak velkou loď a už vůbec netušil, že se dá jít dovnitř, do ní. Když došel na nejnižší palubu v podpalubí zaslechl hlasité cvak.

Zbraň není nabitá. Bože, jak jsem mohl na něco takového zapomenout. Mé krytí je prozrazeno. Muž v kápi se na mě otáčí a pohled v jeho očích mi vůbec nesvědčí. Rychle se snažím na zbraň nasadit bajonet. On stále pomalu s ledovým klidem míří ke mně.Odhrnuje si plášť a vytahuje svou vlastní čepel zpoza hnědého koženého opasku. Nestihnu bajonet tak rychle nasadit. Když se ke mě sklání nečekaně zvedám svojí pušku a dřevěnou rukojetí ho praštím přes hlavu. V omdlení padá k zemi. Nevzdává to. Plazí se ke schodům a pomalu vstává. Nechávám ho, byl to rovnocený soupeř. Znovu mě napadá, že už nemám žádnou zbraň a on stále drží svůj luk. Otáčím jedno z posuvných děl na strop,abych měl dost času na útěk. On natahuje šíp na tětivu. Zapaluji knot. Mám pár vteřin na útěk. Dírou, která zůstala po vysunutém děle, vyskakuji ven z lodi. Do oceánu. Dřív než dopadám na solnou hladinu, mi ale něco probodává nohu.

Vyčerpaný Orel s rozmazaným viděním pustil poslední šíp ven. Nevěděl jestli trefil nebo ne. Věděl jenom jediné. Že musí pryč. Vykulhal se po schodech na horu, na palubu, když se ozvala ohlušující rána. Orel už potom jen padal, padal a padal.