Odsouzení: 1. kapitola: Za hradby

Po několika schodech jsem seběhla do podzemního komplexu. Sterilní prostředí laboratoří bylo každodenní nutností kvůlu zdravotní prohlídce.
"Dobré ráno, Lili," ozval se ženský hlas od jednoho se stolů,
"Dobré," odpověděla jsem a posadila se na otočnou stoličku bez opěrek.
Stáhla jsem si paži a rychle odebrala krev. Jehly mě stále ještě děsily. A vzorek vložila do složitého přístroje za sebou.
"Aaaaa-hoj," zaskřehotal Oskar a přistál mi na rameni.
Někdo ho musel pustit z klece v zadní laboratoři.
"Ahoj Oskare, doufám, že jsi nezlobil?" otočila jsem se na něho a poškrábala ho na hlavě. Zavrtěl hlavou a zapískal.
"Jak to vůbec vypadá se zdejší imunitou proti virům?" otočila jsem se na shrbenou doktorku.
"No, určitě sis všimla, že viry vyhubily většinu populace... Ale my jsme přežili. Nikdo nechce vzpomínat na to, jak to tenkrát vypadalo," podívala se na mě skrz kulaté brýle.
"Vskutku ne," protáhla jsem obličej: "A už se vám podařilo získat z krve imunní část? Zvářat začíná čím dál rychleji ubývat i přes vaše tišící prostředky. Je to jen chvilkové řešení. Začínají podléhat mutaci."
Otázku jsem položila přicházejícímu vědci. Byl to můž s bílými vousy a vrásčitým kulatým obličejem.
"Dá se říct, že ano. Jen hledáme způsob, jak ji bezpečně vpravit do DNA lidí i zvířat, abychom je nijak neohrozili. Sami při tom musíme spustit drobnou mutaci, abychom obnovili imunitu."
"Lidské?" zhrozila jsem se.
"U některých imunita vůči virům slábne kvůli neustálému vystavování jeho účinkům. Ve vzduchu, v potravě i ve vodě. Studna sice čistí vodu a je-li v ní něco nechtěného, nikdo si nenapustí, ale jen málo lidí má speciální lahve, takže vod přichází stejně do styku se vzduchem a tím i s viry," vysvětlil doktor a promnul si kořen nosu.
Pííííp, ozval se přístroj za mnou.
"Takže potřebujete něco neinfikovaného jako pokusného králíka," odtušila jsem a natáhla se pro přenosný displej.
"Oskarrrrr, Oskarrrr," ozval se můj papoušek a přelétl na doktorovo rameno.
"Občas mám pocit, že nám vážně rozumí," řekl a pohladil ho po zádech: "Lili, doufám, že ti to nebude vadit. Je pravda, že on by byl na tento úkol ideální."
Smutně jsem přikývla: "Ale ať se mu nic nestane, on je to poslední, co mi zbylo."
Doktor mi řekl, že se nemám čeho bát, ale tomu bych mohla věřit jedině kdybych nevěděla nic o vědeckých pokusech.
Doktor odešel a já se podívala na výsledky. Všechno bylo v pořádku až na malinko zvýšenou hladinu estrogenu.
Doktorka mi nahlédla přes rameno: "No jo, blíží se tvůj týden. Zdá se, že je to na několik dní tvůj poslední lov. Ty dva dny by měly být ještě bezpečné. Ale pak už nikam jít nemůžeš, dokud to nepřestane. Víš, že by to bylo nebezpečné."
Dotčeně jsem přikývla a vyšla z kompexu na čistý vzduch. Vypadalo to, že dnes bude krásně. Zlaté slunce pomalu stoupalo po nafialovělé obloze. Tu barvu způsobovaly viry a vzdálená radiace.

Před stájemi jsem zahlédla loveckou družinu. Všichni oblečení v khaki, zeleném nebo hnědém oblečení. Dnes to byli samí muži. Málo žen se odvažovalo za hradby, natož aby se vydaly na lov. Možná že to bylo kvůli vysokému riziku, že se do relativního bezpečí Hradiště víckrát nemusí vrátit. Toho jsem se já nebála. Netrápilo mě to. Od mala mě učili, abych poznala svého nepřítele. Proto se ze mě stala lovkyně, už v tak útlém věku.
Často jsem si samozřejmě musela vyslechnout poznámky na svůj účet. Spousta lidí se mnou má stále problém, nechápe, jak se ta "malá holka" mohla stát tím, kým je. Členkou rady a lovkyní. Podle rady jsem geniální dítě, které může mnoho změnit. Nevím sice co, ale ani to možná vědět nechci. Vím jen to, že mi to přináší spoustu poviností a já se snažím dělat maximum toho, co se ode mě očekává.
Hlouček mužů se rozestoupil a vystoupil z něho nováček. Byla jsem seznámena s tím, že dnes s sebou na lov budu muset vzít nového člena, ale zapomněli se zmínit, že je to s největší pravděpodobností jedná o hromotluka bez špetky rozumu.
Stál tam, snad jen o pár centimetrů vyšší než já, tričko hozené ledabyle přes rameno. Musím uznat, že byl docela hezký. Vlasy měl sestřižené na úplné minimum a propaloval mě svýma modrýma očima. Tělo měl samý sval. Ale můj rozum mi napovídal, jak to bude vypadat s jeho rozumem.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se aniž bych se na něho podívala.
"Honza, pane," zasalutoval.
S otráveným obličejem jsem se na něho otočila. Všimla jsem si, že ostatní členové družiny se snaží potlačit smích. A bylo to tu zase. Ostatní už naštěstí věděli, kde jsou mé hranice a co si ke mě můžou dovolit aniž by to dopadlo špatně. Některým z nich jsem dokonce na předchozích výpravách zachránila krk.
"Máš všechno potřebné pro lov? Nerada bych cestou zjistila, že sis zapoměl plínku," oplatila jsem mu jedovatě poznámku a bylo mi přesně jasné, jak se zatvářil.
Když mi to vyjmenoval, přikývla jsem. Už si žádnou další hloupou poznámku nedovolil. Zřejmě mu došlo, že platím stejnou mincí.
Sama jsem si kolem pasu připla pásek s čutorou na vodu a sáčkem se sušeným ovocem. Po troše zápasení se mi povedlo připevnit si k oběma stehnům dlouhý lovecký nůž a na záda mačetu a stočené tenké lano. Bylo to jedno z nejpevnějších, které se v naší kolonii dalo najít. Pocházelo z jednoho invazního stromu, kterého bylo v okolních lesích plno.
"Co chceš jít dneska lovit?" zeptal se mě Jakub.
Byl to vysoký plavovlasý můž s bystrýma zelenýma očima. Stal se z něho nejstarší člen lovecké družiny a můj dobrý přítel. Letos mu bude pětatřicet. Je naším nejlepším lovcem. Na každém lovu mě doprovázel a v mé nepřítomnosti je vedl sám.
"Přijde na to, na co se nováček cítí. Určitě si ještě pamatuje ze školy a výcvikových lekcí, jaká zvířata běžně lovíme. Ale zaměříme se na býložravce. Ostnatý lenochod, šestinohá lama nebo se pokusíme najít hnízdo obrovského kiwiho?" otočila jsem se na Honzu a v jeho očích přeběhl stín pochybností.
"Ostnatý lenochod?" zarazil se a nepatrně zbledl.
Nemohla jsem si od své škodolibosti pomoci, tak jsem jen prohlásila, že vyrazíme na lenochoda a řekla všem, ať si vezmou ještě pistoli, že půjdeme daleko, až na území šelem.
Honza se začal nervózně ošívat, ale nechtěl dát najevo jakékoli rozhození. Jak jsem samozřejmě očekávala.
Rozrazila jsem dveře stáje a s úlevou přivítala vůni sena a ustájených zvířat. Nebyli to sice koně, jak jsme je znali dříve. Byla to zvířata, která se trupem a ocasem spíš podobala závodním chrtům, měla mnomeh delší mohy a zelenou nebo hnědou dlouhou srst. Ale my jim prostě říkali koně.
Vyhoupla jsem se na zvíře nejblíž u dveří. Zbytek družiny mě následoval. Také zkušeně nasedli na koně, Honza se o to pokusil jako poslední. Bylo vidět, že to nikdy dříve nedělal. Dělal příliš rychlé pohyby a tím zvíře rozrušil. Jakmile dosedl, zvíře ho shodilo ze svého hřbetu a vycenilo na něho ostré zuby.
Potlačovala jsem smích, ale už jsem od něho byla celá rudá: "Skus to znovu, nejdřiv to zvíře ale uklidni. Asi to budeme muset zavést jako součást výuky, tohle se stává podezdřele často."
Po chvíli se Honzovi podařilo na zvíře vyškrábat a uchopit do rukou dva prameny jeho hřívy, které zvířeti vyrůstaly na jinak holém krku a za které jsme je řídili. Nepoužívali jsme sedla ani otěže nebo ohlávky. Nebylo to potřeba. Na koních se sedělo dobře, dlouhá měká srst byla přájemná. A zvířata se nechala při vlídném jednání klidně vést.

Vyrazili jsme ze stáje. Já jsem jela v čele skupiny, protože jsem byla zapsána jako vedoucí družiny. Zvířata se tiše prohnala celým areálem až k bráně. Ta byla oficiálně jediná. Zamávala jsem na strážného na věži a ten dal pokyn k pootevření brány. Ta se vždy otevírala jsen na nezbytně nutnou šířku, takže naše šestičlená skupina proklusala bránou za sebou. Když jsme se ocitli na širokém pásu louky, brána se za pomoci pák a čudlíků zase tiše zavřela.
Ocitli jsme se na rozlehlé louce s ušlapanou zežloutlou trávou. Válela se tam jako mrtvá.
"Ona je sešlapaná?" zeptal se Honza.
Přikývla jsem. Pro lidi, kteří nikdy nebyli venku to byl šok. Vždy si mysleli, že se zvířata drží dostatečně daleko. Ale opak byl pravdou. Zvířata často přicházela do blízkosti hradeb. Někdy se dokonce pokoušela podhrabat nebo přeskočit vysokou zeď. Teprve v tu chvíli mohli strážní střílet. Muselo se šetřit municí.
Při pohledu na hluboké škrábance na zdi a místy stopy od krve jsem se otřásla. Ale tohle byl teprve začátek cesty.