Odsouzení - Úvod

Už ani nevím, jaký se píše rok. Před nějakou dobou jsme ztratili pojem o čase. Vlastně jen o letopočtech. Starší zavedli nový časový systém. Nejdříve určili roční období, potom měsíce a nakonec dny. A to jen proto, abychom mohli slavit narozeniny a Vánoce. Trocha světla minulosti v dnešních temných časech.
Když se to stalo, bylo mi deset let. Ztratila jsem rodinu, přátele, vlastně úplně všechno. Zůstal mi jen papoušek Oskar, na můj vkus až moc ukecaný.
Ale k tomu, co se stalo před pěti lety: jak vědci předpovídali, lidstvo se zničilo. Nebo spíš většina. Civilizace přestala existovat. Jen na několika speciálních chráněných místech jsou izolované kolonie.
Tenkrát to začalo jadesrou válkou. Asie a Amerika na sebe začaly útočit. Ale Američtí vědci udělali hloupost. Vypustili do svěla vražedné choroby určené k likvidaci lidstva. Nemoci se šířily stejně rychle jako mor. Viry brzy postihly Jižní Ameriku (ale říká se, že v Amazonském pralese je přeživší kolonie) , Afriku, Austrálii a zbytky Asie a Severní Ameriky. Nakonec podlehla i Evropa, která vzdorovala nejdéle. Když viry ale dorazily do Afriky, začaly mutovat. Napadaly nejen lidské organismi, na které byly naprogranovány, ale i ostatní živočichy a rostliny. Lidský organismus, který nebyl proti nemoci imunní, okamžitě podlehl zkáze. Nemoci se začalo říkat pěnivka. Byl to příznačný název, protože napadenému člověku začala z úst a nosu tryskat rudá pěna. Postižený byl do několika minut mrtvý.
Ale na zvířata a některé druhy rostlin viry působily jinak. Zaútočily na jejich buňky a ty začaly obrovskou rychlostí mutovat. Ze zvířat se stávaly krvelačné vraždící bestie. A některé druhy rostlin na tom byly podobně. Staly se z nich masožravky. A přísahám, že jste nic fantastičtějšího ani nebezpečnějšího neviděli. Pestrobarevné ozubené květy vydávaly omamnou vůni. Tyto "rostliny" získaly dokonce schopnost chodit. Věřte mi, že je to to poslední, na co bycte chtěli narazit. Ale na druhou stranu z nich byla skvělá polévka a množství dalších pokrmů.

Já jsem byla proti pěnivce imunní, i když bych si občas přála opak. Viděla jsem umírat spoustu lidí. Své spolužáky, svou rodinu. V člověku to zanechá krvavé šrámy.

Ale už je asi na čase, abych se představila sama. Jmenuji se Liliana. Původně jsem se jmenovala Petra, ale to se mi nelíbilo. Nečekejte ve mě žádnou dokonalou superhrdinku. Nepocházím z nijak vlivné rodiny. Oba moji rodiče pracovali jako účetní v jedné rozpadající se firmě. Měla jsem ještě dvě mladší sestry, ale to už je pryč. Příjmení nemám, to tady nikdo z nás. Není to potřeba.
Jinak jsem vysoká hubená modrooká blondýna. Je mi patnáct, ale za pád měsíců mi bude šestnáct. Ale už jsem nejmladší členkou rady a zároveň nejvlivnější žena v kolonii. Zastávám v tomto novém systému hned několik rolí. Jsem členka rady starších, lovkyně, sběračka a chůva. Tak trošku i vědec, ale na to mi kvůli ostatním povinnostem nezbývá moc času.
Ráda bych vám ale také představila Velké Hradiště. Je to naše vlastnoručně vyrobené sídlo. Zhruba deset čtverečních kilometrů obehnaných dvoumetrovou zdí opatřenou kamerovým systémem a ostnatým drátem. Zeď byla zapuštěná deset metrů pod zem a stejnou výšku nad ní. To kvůli zmutovaným zvířatům zvenčí. Hned za zdí byl tří metrový bažinatý příkop. Kvůli bezpečnocti byste také nenašli ve vzdálenosti tří kilometrů jediný strom, jediný keř. Jen drobná políčka a strážní věže. Ty byly rozestavěné systematicky po celém areálu. Hlídaly bezpečí a pořádek v Hradišti a za vysokou zdí. V každé z věží sídlila rodiny strážců, kteří se střídali ve službách. Ti jsou povini zastavit každého ptáka, každé zvíře, které by se pokoušelo dostat do našeho kopmlexu.
Ve středu oploceného území byl náš Dům. Dvoupatrová obdélníková budova s okny z tlustého skla. V prvním patře měly pokoje dívky. V tom druhém muži a přízemí patřilo jídelnímu sálu a obrovské kuchyni, ve kreté se vyvářelo pro devět stovek lidí, kteří zůstali z celé střední Evropy. Pevná obdélníková střecha z betonu byla vybavena v každém rohu strážní věž. A abych nezapomněla, v podzemí byly sklady a sýpky na jídlo pro horší časy.
Nejspíš se vám zdá, že žijeme jako ve vězení. Ale není tomu tak úplně. Kolem Domu byla totož různá hřiště a atrakce. Takže i přes nebezpečí, které nám neustále hrozilo z venčí si mohly děti hrát.
Naši vědci prováděli své výzkumy ve složitém podzemním komlexu. Hledali protilátky proti agresivní chřipce, dalším nemocem a nepřebernému mopžství jedů rostlin a živočichů.
Asi vás zajímá, kde vlastně bereme všechnu energii. V podstatě ze všeho. Ze slunce, větru a vody z řeky, který teče pár set metrů za hradbami.
Rukami vědců/lékařů musí ale každodení zdravotní prohlídkou projít každý člověk i každé zvíře. A všichni se pak rozejdou po své další práci.
Žije tu 400 sirotků, mezi které patřím i já a 100 dětí rolníků a strážců, kteří žili se svými rodiči v domcích blísko strážních věží.

Pěstování ovoce a zeleniny bylo vcelku bezpečnou záležitostí, kterou mohly vykonávat i mladší osadníci. Ale s chovem slepic a krav už to bylo horší. Zvířata pomalu podléhala mutacím a navíc přitahovala predátory zvenčí. Tak se naše chovy rychle zmenšovaly. Proto byly chlévy umístěné v bezpečné vzdálenosti od zdi i od Domu.

Pomalu už svítá a přichází další letní den tady, v obležení hradeb.
O malé děti se postarají chůvy, o ty starší učitelky, ti od patnácti dostanou další lekci lovi, zemědělství, chovu a vůbec všeho, co budou potřebovat do budoucna, pod dohledem starších trenérů a lektorů. A to, kterým už bylo 18 se už museli rozhodovat o svém dalším osudu. Buď se z nich stali lovci, sběrači, chůvy a pečovatelé, učitelé, strážci nebo vědci...