Odsouzení: 2. kapitola: Šelma

Koním podobná zvířata jsme nechali u okraje lesa zajištěná přenosným elektrickým plotem. Nebylo mi moc příjemné při návratu z lovu zjistit, že nám utekli, nebo že je něco sežralo.
Vešli jsme do lesa. Stromy se nad námi vypínaly ve svých nekonečných výškách a baldachýnem svého listí zabraňovali většině slunečního svitu, aby dosáhl až na zem. Tady dole vládl příjemný chládek a šero. Tady si člověk uvědomil, jak je nicotný- a jakou má proti němu příroda převahu.
Vždy, když jsem do tohoto lesa vstoupila, tak jsem měla pocit, že mě sledují stovky párů očí na každém kroku. Možná, že to byla pravda.
Cesta za ostatným lenochodem velda několik hodin přes les do míst, kde už stromy ustupovaly nekonečným bažinám.
Byli jsme na cestě sotvá pár minut, když jsem zaslechla ostrý praskavý zvuk. S nožem v ruce jsem se rychle otočila. Ale šustění křídel mi napovědělo, že se jednalo pouze o neškodného ptáka s jasně modrým peřím. Ale přícinou byl Honza. Stál mimo cestu, mimo skupinu u hustého křoví. Zamračila jsem se na něho a odtáhla ho zpátky ke skupině.
"Drž se u skupiny a nescházej z cesty. Nebudu se vyzpovídávat za tvou smrt a ty by ses určitě nerad zpovídal radě z neúspěchu lovu," zasyčela jsem a doufala, že Honza se bude držet těsně za mnou.
Jasně jsem ale v jeho očích viděla nechuť k plnění mých rozkazů. Zatím ještě mlčel, což bylo jeho štěstí. Nerada vyvilávám konflikty.
Vedle mě se zařadil Jakub. Můj starý přítel stál vždy při mě, i když byli ostatní proti. Byla jsem mu za to vděčná. V tomhle děsivém světě byl kromě papouška Oskara mým jediným přítelem.

Asi v polovině cesty jsme narazili na pěknou mýtinku posetou mechovými polštářky. Na druhé straně od nás jí protékal čirý potůček a za ním bylo husté křovisko s drobnými zelenými lístky a krvavě rudými plody podobnými malinám.
Sesedli jsme se do kroužku a rozhodli se posvačit. Jen nováček se k nám nepřipojil. Honza vyrazil přímo k potůčku.
Plácla jsem se dlaní do čela.
"Jdu tam," zvedl se Jakub a vyrazil za ním.
Vděčně jsem přikývlaa sledovala oba dva, jak se pustili do konverzace. Jakub mu jistě vysvětlil, že tady "venku" se voda pít nesmí a ani trhat jiné ovoce, než které je dobře známé.
Po pár minutách se mezi nimi rozproudila tichá, ale živá debata. Často jsem zachytila pohled jednoho nebo duhého z nich. Pak se smáli. Opravdu jsem nechtěla vědět, o čem se bavili.
Opřela jsem se o dlaně a zaklonila hlavu. Na spodní větvi stromu nad sebou jsem zahlédla své oblíbené fialové ovoce. Vstala jsem a s pomocí lana vyšplhala nahoru. Bohižel pro mě měly zdejší stromy nejspodnější větve i několik metrů nad zemí. Jednu nohu jsem nechala kolem kmene a druhou jsem zavěsila za větev. Hlavou dolů jsem vytáhla látkový pytel a nožem jsem z kalíšků vylupovala sladké ploby a házela je do pytle. Bylo jich asi dvacet.
Když jsem se svou prací skončila, sešplhala jsem zpátky na zem, celá spocená a zadýchaná. Sedla jsem si k ostatním, mezi které se už připojili i Honza s Jakubem.
Když si Jakub všiml mého pytle, oči se mu rozzářily a na tváři se mu objevil úsměv. Oblíbil si plody velikosti lidské pěsti stejně jako já. Po kruhu jsem rozeslala pytel, aby si každý jedno ovoce vytáhnul.
Nožem jsem ukrajovala kousky ovoce a při tom se rozproudila nová debata na téma, co by se v Hradišti mohlo ještě zlepšit.
A najednou se na mě Honza otočil s otázkou, na kterou jsem neměla vůbec náladu odpovídat: "Jak to, že jsi se stala lovkyní a členkou rady, když je ti teprve patnáct?"
Zarazila jsem se a pohledem přejela po ostatních. Kromě Jakuba se všichni tvářili, jako by se mě na to chtěli zeptat už dávno.
"Měli bychom jít," řekl Jakub a začal se zvedat, ale Honzova ruka ho stáhla zpět:
"Povídej."
Povzdechla jsem si a spustila: "Když se viry dostaly i k nám, viděla jsem všechny umírat. Zůstala jsem sama, jen s papouškem Oskarem, kterému se podařilo přežít. V rádiu jsem jednoho dne zaslechla, že nějací lidé staví kolonii a snaží se sdružit všechny přeživší. Vrazila jsem. Cesta mi trvala necelé dva měsíce, ale byla to dlouhá doba. Kusela jsem pít vodu z potůčků a živit se plody, které mi pomáhal Oskar hledat. U místa, kde jsem trávila noc se prohnalo velké zvíře a několik lovců za ním. Oskar je na mě upozornil a oni mě vzali do Hradiště. Za tu dobu jsem se musela naučit v divočině přežít. Měla jsem u sebe nůž a zdaleka jsem se vyhýbala zvířatům. Tenkrát mi velká bílá kočka zabila nejlepší kamarádku..."
Zajíkla jsem se a potlačila tychle slzy.
"Nemusíš pokračovat," objal mě Jakub kolem ramen.
"Musí," prohlásil Honza a propaloval mě svým poholedem.
Zhnluboka jsem se nadechla znova spustila: "Když jsme dorazili do kolonie, hradby už na většině území stály a dokonce i Dům už byl skoro postavený. Začínalo se s budováním věží. Nechtěla jsem chodit do školy. Zvířata jsem už znala a tak jsem pomáhala s budováním. Pocházela jsem z farmy, rodiče ji vlastnili, tak jsem pomohla hodně i se systémem pěstování rostlin. To už mi bylo dvanáct. V té době jsem začala víc chodit i mezi vědce. Chtěla jsem vědět co nejvíce, stále se učit, ale ne pomalu, ale rychle. Měla jsem pocit, že to bylo potřeba. Ve třinácti se o mě začala rada více zajímat. Přiřadili mě ke starších a pro mě začaly výcviky."
"Jo a dostal jsem ji do pěče já. Ta holka mě trkla do očí a tak jsem ji začal rovnou učit la nol. Už jsem se doslechl, že žila dva měsíce v divočině, tak jsem ji začal drezúrovat a učil jsem ji bez základů. Ale jí to šlo. Pořád mám pocit, že k tomu má přirozený talent. Když jí bylo čtrnáct, vzal jsem jí na první lov. Zachránila celé skupině život, když si všimla masožravky. Dokázala..."
Rychle jsem Jakuba přerušila. Neměla jsem ráda, když o mě někdo takhle mluvil a tak jsem pokračovala sama: "Jasně, jasně. No a v patnácto mě vzala rada mezi sebe. Nevím proč. Vím jen, že to obnáší děsnou spoustu práce a úkolů."
Honza vytáhl nedůvěřivě obočí a otevřel pusu, že něco řekne. Zarazila jsem ho zvednutou rukou. Něco jsem zaslechla. Všimla jsem si, že nováček ve tváři zbrunátněl, ale toho jsem si nevšímala. Jakub i ostatní zbystřeli. Vytáhla jsem z pochvy nůž a ukázala ostatním k blízkěmu stromu. Všichni jsme se za něho přikrčili.
"Co je to?" zeptal se jeden muž z družiny.
"Lenochod," zašeptala jsem.
"Co by dělal tak daleko?" zeptal se Honza, bohužel příliš nahlas.
V mžiku jsem mu rukou zakryla ústa, ale nepomohlo to. Už bylo pozdě. Měla jsem neblahé tušení toho, co přijde.
Za zády se nám ozvalo tiché vrčení. Celá družina zuhla. Zavřela jsem oči, abych si uvědomila, co je to za zvíře a jak je daleko. Uvědomila jsem si, že je to velká bílá kočka se dvěma ocasy a čtyřma očima. Přesně ta, co mi tenkrát zabila nejlepší kamarádku.
Adrenalin přivedl mou krev do bodu varu. Před očima mi vytanul obrázek mrtvé kamarádky a šelmy nad ní. Chtěla jsem okusit chuť pomsty.
Z kleku jsem se vymrštila s nožem v ruce. Za letu jsem vytáhla ten druhý. Teď jsem byla šelma já. Dříve, než stihla kočka něco udělat, zaryla jsem jí nůž do oka. Zarazila jsem tam půlku čepele. Bylo mi jasné, že je to smrtelné zranění. Kočka se pak ohnala tlapou. Nestihla jsem se vyhnout úplně a její drápy mi ošklivě poranily ruku. Využila jsem toho, že šelma při tom nadzvedla hlavu a nevnímaje své zrenění jsem jí zarazila druhý můž do měkké části spodní čelisti. Otočila jsem s ním a kočka padla mrtvá k zemi. Z ran jí tekla krev.
Roztřeseně jsem vytáhla oba své nože a prohlédla si zranění na své ruce.
"Nemluvilas o lenochodovi?" zašeptal Jakub.
Přikývla jsem:" Jo, ale kde je kořist bývá i šelma. Tahle potvora naštěstí loví sama."
Pořás jsem se ještě třásla. Nevím, kde se ve mě vzala všechna ta rychlost. Celý útok trval asi jen půl minuty.
"Pomsta dokonána," ozval se jeden z mužů.
"Zas nám zachránila krk," ozval se další.
Honza na mě vyjeveně koukal: " Tak proti robě je Kill Bill krajský přebor."
Zamračila jsem se na něho a poklepala si na spánek. Pak jsem bradou ukázala k mýtině a znovu se přikrčila.
Na prostranství právě nakráčel ostnatý lenochod. Když byla na všech čtyřech, dospělý muž mu mohl koukat do očí. Po zádech a vrchní polovině končetin se mu táhly dvacet čísel dlouhé kulovité trny. Měly tmavě karmínovou barvu, která výrazně kontrastovala s jeho stříbrnou srstí a velkýma žlutýma očima. Tohle zvíře ale vůbec nebylo pomalé. Spíš naopak, ale bylo vysloveně tupé.
Lenochos vstoupil na mýtinku a sehnuv se k potůčku začal pít. Nakonec to bylo krásné zvíře.