Nevěřící věřící

Za socialismu, ve kterém jsem strávil přes třicet let života, to bylo jednoduché. Věřící a křesťan byla synonyma a ateisté byl ten zbytek. Uvěříte mi, že jsem za těch třicet let mluvil s TŘEMI(!) lidmi, kteří se přiznali, že věří? Setkat se příslušníkem jiného náboženství se tou dobou rovnalo zázraku (výjimkou byly asi výcvikové tábory pro arabské přátele socialismu, tam jsem ale nikdy nezavítal).
Dnes je situace úplně jiná. Diskutovat o víře se dá všude, dokonce i na PSANCÍCH! :-)
A protože mě otázky kolem náboženství a víry zajímala odjakživa (prarodiče věřící, rodiče ateisté, jeden navíc komunista), ptám se a argumentuju…
Zjistil jsem, že věřící (křesťané, s ostatními jsem ještě neměl moc příležitost se pohádat) jsou zvláštní „sorta“, co se argumentace týče. Přímo si libují v používání pojmů velice vágně (intuitivně) definovaných. Má to zajímavé důsledky. Křesťan vysloví tvrzení, ateista mu oponuje, aby po hodině zuřivé diskuze přišli na to, že každý mluví o něčem jiném a že vlastně ani nejsou v rozporu… Nebo naopak si notují, jak se shodnou, aby časem zjistili, že ve skutečnosti si představují něco diametrálně odlišného. Příklady takových „intuitivních“ pojmů jsou třeba láska, život, cit, víra, svoboda… Samozřejmě že diskuze dvou lidí s odlišnými významy stejně znějících slov je sakra složitá! Občas mám dojem, že to tak křesťané dělají naschvál, protože nám tím dost ztěžují (proti)argumentaci a použití logiky vůbec.
Ale abych jim nekřivdil, musím přiznat, že je oblast, kde používají terminologii o dva řády přesnější než my ateisté. Kupodivu :-) to je právě oblast identifikace se s vírou. Vlastně přešli od dělení na věřící a ateisty (ad socialismus) na mnohem jemnější dělení. Tak jemné, že se v něm docela ztrácím.
Ještě se malinko vrátím k myšlence, kterou jsem rozepsal už v předchozí úvaze – typy víry. V rámci „mlžení“ kolem významů věřící často tvrdí, že vlastně každý člověk v něco věří – někdo v to, že vyhraje ve sportce, jiný v to, že najde ženu snů… To má zdůvodňovat, že náboženská víra je jen jednou z mnoha, nic zvláštního.
Já rozděluji víry na tři typy.
První víra se týká duše a posmrtného života. Ověření toho, zda je pravdivá, je za života nemožné.
Druhý typ jsou demagogie. Víra v Hitlera, nacismus (nadřazenost ras), komunismus, oteplovači… Tyto demagické víry jsou založeny na (pseudo)vědeckých studiích a ověření jejich pravdivosti trvá obvykle roky či desítky let – tj. pravda se prokáže vědou ještě za života „věřících“.
Třetím typem jsou doufání (sny) – doufám (věřím), že přeplavu kanál, že vyhraju…, že najdu ženu, že přestanu kouřit. Tento třetí typ věr je naprosto v kompetenci toho kterého člověka a i když nezáleží jen na něm (sportka), může uskutečnění zásadně ovlivnit.
Dle mého názoru nelze tyto tři „víry“ házet do jednoho pytle.

Co je opakem víry?
Ateismus – a-teismus, bez-božství – má dva různě široké významy. V jednom, tom širokém, socialistickém, obsahoval všechno ostatní, co se nedostalo do teismu. Kdo v ČSSR nebyl křesťan, byl ateista. V tom užším, raženém dnes křesťanstvím, je omezen na „odmítnutí Boha, založené na vědeckém základě“. No, a to je problém ubývání ateistů! Změnou definice (obsahu) slova udělají z ateistů vymírající druh!
Musíme přiznat, že neznám (neexistují) žádné vědecky objektivní důkazy pro existenci Boha, ale ani pro jeho neexistenci. (Pomíjím samozřejmě různé „logické paradoxy“ z víry plynoucí, které se věřící snaží všemožně zalátat.) To ale znamená, že pokud někdo tvrdí, že zná vědecké důkazy, je vlastně věřícím druhého typu – demagogem a křesťané ho docela trefně popisují, že „věří v nevíru“. Možná, že je spíš jakýsi podtyp – přechod mezi vírou typu 1 a typu 2.
Co ale s námi, těmi, kteří nejsou věřící a nehlásí se ani k vědeckému ateismu. Kam patříme? Pojďte malinko prozkoumat pomezí mezi vírou v Boha vírou v neexistenci Boha, hranici mezi teismem a ateismem (v užším slova smyslu). Nejznámější je agnosticizmus.
Agnostik tvrdí, že odpověď na otázku existence Boha naše věda nezná. Že neví, zda existuje Bůh, ale nevidí potřebu jeho existence. Agnosticizmus bývá spojován se vědeckým skepticizmem – přinášení vědeckých důkazů jako způsobu ověřování pravdivosti. (Pozor, někdy bývá jako agnosticizmus označován filosofický směr hlásající nepoznatelnost světa našimi smysly. To je ovšem v naprostém rozporu s vědeckým skepticizmem, který na poznatelnosti světa stojí!)
Dalším pojmem na pomezí je deismus.
Deista věří v existenci (inteligentního) Boha, který stvořil vesmír, ale neřídí ho. Nestará se o něj. Naše osudy mu jsou fuk. Ačkoliv deista je vlastně věřící, tak „věří“ podle křesťanů ve „špatného“ Boha.
Dalším pojmem je panteismus.
Panteista je změkčením deisty. Na rozdíl od něj považují Boha - tvůrce vesmíru za neinteligentní „přírodní sílu“. Za matku přírodu. Panteismus je „milosrdná lež“ pro ty, kteří nechtějí přiznat, že nevěří v Boha. Za panteistu se měl v religiózní Americe vydávat i Albert Einstein.
Všimněte si, že deista „sousedí“ s teistou a panteista „sousedí“ s vědeckým ateistou- ten vysvětluje vznik světa přírodními silami, jen jim neříká Bůh. A agnostik? Ten je všude a nikde – čeká na přesvědčení.
Kam se zařadíte na škále
1.teismus – 2.deismus – 3.panteismus – 4.ateismus
…….0. agnostik…… ?????