Zpověď hříšnice ze sbírky Doteky Bohů (2)

Jmenuji se Marie a pocházím z Magdaly, města známého solenými rybami. Vlastně skoro všichni ve městě mají něco společného s rybami. I můj otec s nimi obchodoval, ale pak jsme při požáru přišli o dům i o majetek. Otec tehdy rozhodl, že se přestěhujeme do Raby k jeho bratrovi, který měl velký vinohrad a obchodoval s vínem.
Žili jsme podle Písma svatého a ctili Hospodina, Pána našeho. Přiznávám, občas jsem se provinila, zhřešila skutkem nebo myšlenkou, ale vždy jsem se pokorně snažila vyprosit odpuštění hříchu.
V té době jsem už dospívala a jako nejstarší dítě často pomáhala otci. Tak se stalo, že jsem se o něco dřív vracela sama a potkala pana Jehudu, kterému patřil vedlejší vinohrad. Vídala jsem ho už předtím, ve městě. Vždy oblečeného do krásných šatů, vznešeného a laskavého.
Teď stál proti mně a usmíval se: „Vylekal jsem tě, Marie? Jsi Marie, že?“
Přikývla jsem, nevědouc co dělat.
„Ochutnej,“ podával mi hrozen modrého vína. Přitom se mě dotknul prsty. Bylo to zvláštní, jako by mi tím dotykem sebral vlastní vůli, zatočila se mi hlava radostí, štěstím… Nechápala jsem, jak jsem kolem tohoto muže mohla chodit a nevidět jeho krásu, jeho moudrost.
Věděla jsem, že má ženu, děti, ale nedokázala jsem si pomoct. Když mě vybídl, abych večer přišla, neodmítla jsem. Moje duše i tělo po něm toužily.
Tak jsem poznala muže. V hříchu. A přišla jsem ještě mnohokrát, až jednou nás přistihli jeho bratři. Svázali mi ruce a skoro nahou mě vlekli městem.
„Svedla mě, je to smilnice!“ křičel můj milovaný. Nerozuměla jsem, proč to říká. Copak jsem mu nadbíhala, uháněla ho? Ale pak jsem uviděla jeho dvě malé dcerky a pochopila, proč nemůže stát při mně.
Ano, jsem smilnice a tento hřích neodčiním pokáním. Zítra předstoupím před rabiho, on rozhodne o mém trestu tak, jak je psáno v Písmu Svatém…
****

„Však běda vám, znalcům a vykladačům Písma.“ Mladý muž v prostém, zaprášeném rouchu zvýšil hlas: „Proč nedbáte na spravedlnost, proč nehlásáte Boží lásku? Proč místo toho desátky lidu ukládáte? Desátky z vína a máty, desátky ze stáda ovcí, desátky ze studně. A přitom sami se placení desátků vyhýbáte! Tomu říkáte spravedlnost Boží?“
Ze skupinky lidí, která ve stínu fíkovníků poslouchala slova kázání, povstal muž, jehož oděv prozrazoval, že patří k těm nejzámožnějším ve městě: „Mistře, tvoje slova nás uráží. My žijeme podle Písma, jak nejlépe to dovedeme, a dodržujeme odkaz našich otců a dědů.“
„Pravdu mluvíš, že schvalujete skutky svých otců. Protože to byli právě oni, kdo pronásledovali a vraždili proroky a apoštoly, které sem poslal Hospodin. A byli to oni, kdo dali přednost drahým látkám na kabátcích, zlatu a mamonu před slovem Písma. A byli to oni, kdo se povyšoval nad chudý lid, jako by někým víc byli. Jako by nikdy neslyšeli: Kdo pohrdá svým bližním, hřeší, blaze tomu, kdo chudým pomáhá. Vybíráte si z písma jen to, co sami dodržovat chcete a čekáte spásu? Běda pokrytcům…“
Další Ježíšova slova přerušil křik a shon na nedalekém náměstí. Přivlekli tam mladou ženu se spoutanýma rukama.
„Cizoložnice to je!“ vykřikl farizej, jeden z těch, kteří ji přitáhli.
„Pohrdá Zákonem, pohrdá Písmem, protiví se Hospodinu!“ přidal někdo z davu. „Zaslouží potrestat!“
Ježíš pokynul svým učedníkům a vydal se s nimi blíž. Lidé mezitím hříšnici připoutali. Nebránila se, jen tiše plakala.
„Čím se provinila?“ chtěl vědět Ježíš.
„Smilnice to je! Svedla mého bratra, odloudila ho od manželského lože, od dětí! Za to ji ukamenujeme. Tak je psáno v Písmu.“
„Špatně znáš Písmo, farizeji. Proč jsi taky nepřivedl svého bratra? O co je jeho vina menší?“
„Chceš mě učit Písmu, proroku? Protivit se slovu Hospodina? Svedla ho! Je to její vina! Bratr je slušný člověk, sám by nezhřešil!“
Ježíš zvýšil hlas tak, aby ho dobře slyšeli všichni ostatní. „Nedobře vykládáš Zákon! Kde bereš tu sebedůvěru, že smíš soudit, jaká část Zákona platí pro tvého bratra a jaká pro ni? Jak se opovažuješ stavět se na roveň Hospodina?“
„A vy,“ obrátil se davu, „kdo z vás je tak čistý, že může říct – nikdy jsem nezhřešil proti Písmu, a proto mám právo soudit, proto můžu jinému vzít život. Kdo z vás to může říct, ať hodí kamenem!“
Lidé sklopili oči a rozešli se. Ježíš pokynul svým učedníkům, aby ženu odvázali.
Ta před ním zůstala v prachu klečet, špinavá v potrhaném oděvu a slzy jí kanuly.
„Děkuji ti, Pane,“ šeptala do pláče.
„Vstaň,“ přikázal jí Ježíš, „jak se jmenuješ?“
„Marie,“ odpověděla, ale zůstala před ním dál klečet. „Jak mohu já, hříšná, stát v tvé přítomnosti, Pane?“
Poklekl k ní a pohladil ji po vlasech: „Sestro má, věz, že mnoho zla je na této zemi. Řekni mi, milovala jsi toho muže?“
„Milovala, Pane. Z celého srdce.“
„Žilo tvé srdce, když jsi ho milovala?“
„Žilo, Pane, zpívalo radostí.“
„Neboj se vstát, Marie. Věz, že to, co je na tomto světě hříšné, je svaté v Království Otce Mého. Život znamená lásku, ne nenávist.“ Ježíš jí pomohl na nohy.
„Pane,“ ozval se pohoršeně učedník jménem Petr, „je to smilnice, nezaslouží si, aby ses jí dotýkal.“
Ale Mistr se na něho obořil: „Nesuď, nechceš-li být sám souzen. Říkám vám: Nevěstka, která miluje, bude v Soudný den slavnější než spravedlivý, který odsuzuje. Což není horší zhýralosti než prázdné slovo? Neboť pravdu říkám vám: nikdo nespasí svou duši, dokud ji neobětuje. A vězte, že je to žena, kdo nese na bedrech tíhu světa, kdo se denně obětuje. Ona byla, je a bude tím, kdo přináší spasení.“
„Pane, dovol mi, abych tě mohla doprovázet a pokorně ti sloužit. Budu tou poslední, která kráčí v tvých stopách, přesto budu tou nejšťastnější.“
Ježíš se na ženu podíval, rukou jí otřel slzy a prohlásil: „Ne, nebudeš tou poslední. Přijmu tě jako svého učně. Raduj se, dcero Siónu! Do dnešního dne nepřijímalo Království Boží ženy nebo matky z této země, ale ty, Máří Magdaléno, ty jsi došla až k jeho prahu.“
Mávnutím ruky utišil Ježíš polohlasné reptání několika učedníků a podpíraje svého nového učedníka, vydal se na cestu z města.

***

Papež vstoupil a přítomní kardinálové povstali a poklonili se mu.
„Svolal jsem vás na neformální schůzku a děkuji, že jste přišli v takovém počtu, ale jestli dovolíte, přeskočím obvyklé formality,“ svatý otec se posadil do křesla. Moment počkal, až také kardinálové zaujmou svoje místa.
„Jistě jste všichni zaznamenali, že asi před půl rokem se východně od Betléma našlo několik spisků. Mezi nimi vzbudilo největší rozruch evangelium Máří Magdaleny.“
Mezi kardinály proběhlo nesouhlasné zašumění.
„Vaše Eminence,“ ozval se jeden z nich, „mám tomu rozumět, že jsi nás tak narychlo svolal kvůli pouhému heretickému evangeliu? Kvůli spisku, který je už jeden a půl tisíce let prohlášen za kacířský? Kvůli něčemu, co všichni známe?“
„Ano,“ přikývl papež. „Situace se ale trochu zkomplikovala.“
„Čím? Tím, že evangelium proniklo na veřejnost? To je zbytečný strach. V tom je pro nás dnešní doba s Internetem přímo požehnáním. Kolik takových evangelií už mezi lidmi koluje? A jen my víme, které z nich je pravé. O jedno víc nebo míň, to se nás nijak nedotkne. Navrhuji nález ignorovat, případně prohlásit za podvrh nebo já nevím kolikátý opis…“
„Je to složitější, bratře. Evangelium objevil mezinárodní archeologický tým, takže to není práce nějakého bezejmenného grafomana. Ale budiž, mohli bychom jeho nález ignorovat a asi to i uděláme, ale ve vztahu k veřejnosti problém není. Týká se nás, církve. Ti archeologové totiž nález datovali do poloviny prvního století.“
„Datování je nespolehlivé a navíc papyrus mohl být vyroben o staletí dříve, než na něj byl text napsán.“
Já vím, jenže tenhle svitek byl potřísněn krví a skvrny překrývaly písmo, vznikly tedy později. A právě ta krev se dostala na evangelium někdy do poloviny prvního století. Potvrdily to dvě nezávislé laboratoře, třetí to právě zkoumá.“
„Obsah je shodný s tím, co máme v tajné knihovně?“
„Ten náš je zřejmě opis novějšího data, tedy až na detaily ano, jsou shodné.“
Na moment se rozhostilo ticho.
„Svatý Otče, co po nás vlastně chceš? My přece nemůžeme ani uvažovat o serióznosti evangelia Máří Magdaleny. To by se zhroutila katolická církev. Obrátilo by ji to naruby a z nás udělalo podvodníky!“
„Já vím,“ zašeptal papež. „Mám slíbeno, že výsledky datování nebudou zveřejněny dřív, než je provedou všechny tři laboratoře. Pak ale čekejte, že se nás budou ptát novináři, proč ignorujeme nejstarší dochovaný text.“
„Nebudeme odpovídat!“
„A svému svědomí?“

*****

Když Ježíš trpěl přibit hřeby na kříži, trpěla jsem s ním. Trpěla jsem, i když mi říkal, co se stane, i když jsem věděla, že to tak musí být. Plakala jsem mu u nohou a v duchu prosila Hospodina, ať svého syna zachrání. Nechápala jsem, proč musí umřít. Bála jsem se, že na tom lpí i moje vina. Vina ženy hříšné, která už podruhé nedokázala odolat svému tělu. Ano, milovali jsme se. Ježíš Nazaretský, syn Boží a já, nicotná… Večer před tím, než ho uvěznili, jsme se také milovali. Pošeptal mi, že je to naposledy, nadlouho naposledy.
Plakala jsem i poté, co ho mrtvého sňali s kříže a uložili do hrobky. Já, malověrná, jsem nechápala, že smrtí nic nekončí, naopak, že začíná to lepší.
Když jsem ho pak zahlédla živého, plakala jsem opět, tentokrát štěstím a radostí. I když jsem ho nemohla obejmout, políbit, necítila jsem teplo jeho těla. Žil! A to bylo to nejdůležitější. Věděla jsem, co musím udělat. Rozuměla jsem jeho slovům o království nebeském, o víře a pokání. Byla jsem nejšťastnější, když jsem mohla vedle něj sedět a poslouchat, jak káže obyčejným lidem, pastevcům, rybářům, pradlenám… Všechna ta moudra, ty rady a připodobení si pamatuju, neodvane je vítr, budu je dál šířit.
Abych nic nezapomněla, začala jsem si je psát. Ostatní učedníci se mi vysmívali, hlavně Petr, který si od počátku myslel, že smilnice jako já nemá místo ani u Ježíšových nohou, natož jako jeho žačka. A když se ukázalo, že Hospodin si přál, aby to poslední milování nezůstalo bez následků, neuvěřili mi, že nosím dítě našeho Mistra, a opustili mne všichni…
Nezlobím se na ně. Ukázalo se, že já, Marie z Magdaly, jsem nebyla hodna svého učitele. Lidé mi nenaslouchali, nechtěli se nechat poučovat od ženy. Naopak, nadávali mi a kameny házeli za zpupnost, se kterou se za žačku Ježíšovu prohlašuji, a přitom moje břicho smilnění dokazuje. Krásná slova jim v mých ústech hořkla, místo smilování slyšeli nenávist a místo pokory jim v uších zněl vzdor.
Pak se mi narodil syn. Milovala jsem ho víc než sebe sama. Narodil se přece z lásky syna Božího. Ale lidé mi nevěřili a smáli se. Syn Boží a pláče hlady? Jak prý chci poučovat, co je správné, když se ani o dítě neumím postarat?
Měli pravdu. Zemřel na nemoc z horkosti ve věku necelých tří let. Plakala jsem na jeho hrobě, protože jsem mu nedokázala pomoci. Já, malověrná jsem ztrácela sílu žít. Vtom se mi zjevil Ježíš a řekl, že to byla jeho vůle, že on povolal svého syna do království nebeského. I povzbuzoval mě, abych netruchlila, že už brzy se sejdeme všichni tři.
I stalo se, jak řekl. Pouhý měsíc poté se potopila loď, která mě vezla do Řecka.
Ježíš i můj syn na mě už čekali. Konečně jsme byli spolu ve světě, kde není zlo, strádání ani zášť.

***

Papež vstoupil a přítomní kardinálové povstali a poklonili se mu.
„Podruhé jsem vás musel narychlo svolat, podruhé vám děkuji, že jste neodmítli přijít.“
Svatý otec se usadil mnohem pomaleji. Jak na jeho tváří, tak na všech přítomných kardinálech bylo patrné velké vyčerpání.
„Proč jsme se sešli, je tentokrát zcela jasné. Všichni jsme měli zjevení, všechny nás navštívil posel Boží a zvěstoval nám, že nadešel čas druhého příchodu Mesiáše.“
Papež se rozhlédl: „Myslí si někdo, že zjevení nebylo pravé? Že za tím zjevením stojí ďábel?“
Odpovědí mu bylo mlčení.
„Ne. Dobře. Ani já si to nemyslím.“
„To ale znamená apokalypsu! My se však nemáme čeho bát: To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Ti jako první z lidstva byli vykoupeni Bohu a Beránkovi. Náš Pán je spravedlivý.“
Papež přikývl: „Zeptal jsem se archanděla Gabriela na totéž. Odpověděl mi, že Pán dal lidem svobodnou vůli. Že je na nás, co bude dál. Ale hned dodal, že naše víra je pomýlená, není tím, za co Ježíš Kristus na kříži trpěl. Mesiáš prý křesťanství vyvede z bludu a dá mu ten pravý cíl. Nerozumím tomu, ale bojím se.“
„To ale znamená..., že ani my nemusíme být spaseni?“
Svatý otec neodpověděl na otázku, ale pokračoval: „Archanděl Gabriel určil datum příchodu Mesiáše a místo – Jeruzalém, Chrámová hora. Promluvil jsem si se zástupcem křesťanské obce v Jeruzalémě a od něho vím, že podobného zjevení se dostalo i rabínům a imámům.“
„Ale to je… Neřešitelné. Muslimové Ježíše jako Mesiáše nikdy nepřijmou!“
„Ano,“ souhlasil papež, „a v tom je podle mne ten nejpodstatnější problém. Křesťané, židé a muslimové se neshodnou na osobě Mesiáše. Možná bude vyhovovat jednomu, možná dvěma, ale nikdy ne všem. A jestli nezasáhne Hospodin, apokalypsu si rozpoutáme sami.“

***

Odměnou za léta strádání mi byl život po boku Ježíše a mého syna. Utíkaly roky a já jen občas nahlédla, jak se mění pozemský svět. Jak rostou nádherné paláce a zase jsou bořeny. Jak nastupují noví králové a jak umírají. Jak další a další proroci hlásají nové víry a jak ty upadají v zapomnění…
Pokud vím, Ježíš do osudu lidstva nezasahoval. Téměř dva tisíce let čekal, zda lidé pochopí jeho učení a zmoudří. Až dnes za mnou přišel, se zvláštním, pokorným výrazem v tváři mě vzal za ruku a jako by se omlouval, tiše řekl: „Nastal čas skládání účtů. Na zem sestoupí Mesiáš.“
První mě napadlo, že nás čeká loučení. Tak proto měl tak smutné oči, když mi to říkal.
„Proč…,“ vyhrklo ze mě, ale další slova jsem už zadržela. Je zbytečné ptát se, proč se chce opět obětovat. Proč zrovna on. Ne, nemůžu po něm chtít, aby kvůli mně, ani kvůli synovi zůstal. Spása lidstva je jeho úděl. Ale on mi stejně odpověděl.
„Proč? Protože lidé stále víc opouštějí hodnoty, které jsem hlásal, které jsme spolu hlásali. Proto. Chci jim dál ještě jednu, poslední možnost.“
„Opět izraelský národ?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ zachmuřil se, „bylo by to zbytečné. Je oslovil Otec jako první a předal jim Slovo. A co se stalo? Během několika generací si Boží vůli pozměnili k obrazu svému. Zklamali ho. Podruhé jsem jim zvěstoval pravou víru já. Obětoval jsem se za jejich hříchy. A výsledek? Křesťanství si opět moje učení upravilo. Vybralo si jen části a zbytek zavrhlo. Nemůžu jim odpustit, jak tě vyháněli, kameny házeli, když jsi jim chtěla naši víru kázat. Jak pohrdali ženou, matkou! Jak tvoje evangelium, první a nejvýstižnější, přehlíželi a nakonec tě opomněli i mezi mými žáky, i když jsi byla tím nejnadanějším. Potřetí to zkusil můj Otec s kmeny na Arabském poloostrově. A dopadlo to ještě hůř. Z učení o lásce a porozumění vznikl netolerantní a násilný Korán. Ne, tentokrát přijde Mesiáš, aby se postavil do čela své armády.“
„Takže Soudný den? Konec světa?“ zamrazilo mě.
„To ne. Vlastně bych nemohl nikoho spasit, nikdo nemá moji víru. Dám jim ale příležitost, kdo bude ochoten za Mesiáše prolévat krev, dojde spasení.“
„Kde chceš sehnat vojáky? Víš, jak dlouho trvalo, než za tebou šly dvě desítky žáků?“
„Já vím. A jak jsem řekl, tentokrát to bude vypadat jinak. Využijeme možností, které lidstvo má. Televize, Internet. Mesiáš přijde v přímém přenosu. Každý na světě může být u toho. Už jsem to zařídil. Na Chrámové hoře se sejdou židé, křesťané, muslimové i nevěřící.“
„Chrámová hora,“ zopakovala jsem bezděčně. „Blízko je planina jménem Armagedon…“
Ježíš přikývl, „ano, čekám bitvu se Satanem, ale jinou než popisuje Jan ve Zjevení. Budeme bojovat se zlem, které ovládlo lidské mysli. Uvidíme, kolik jich dokáže odhodit svoji pomýlenou víru a přijmout nové učení lásky a pokory. Nebudou to mít snadné, dám jim vypít kalich pravdy až do dna, zaplatí za svou pomýlenost. Mnozí z nich, ze všech tří věr, Mesiáše odmítnou a postaví se tak na stranu Satana.“
„Muslimové jistě, Ježíš je pro ně jen pomocníkem Mesiáše.“
„Já vím, ale to se dá zařídit.“
„Zařídit? Jak? Jak chceš být Mesiášem a zároveň svým pobočníkem? A je tu ještě jedna síla: Bezvěrci? Není jich málo, na čí stranu se přidají?“
Ježíš se usmál: „O ně strach nemám. Oni ztratili víru v Hospodina, ale když jim Bůh podá nevyvratitelný důkaz svého bytí, stanou se těmi nejhorlivějšími stoupenci Mesiáše, základem jeho vojska.“
„Budu se o tebe bát, i když vím, že pro tebe smrt nic neznamená.“
„O mě se bát nemusíš, nic mi nebude hrozit,“ ukázal na archanděla, který za uzdu přiváděl oslíčka s malým sedlem.
V tom okamžiku jsem pochopila, jaký kalich budou muset lidé vypít a co čeká mě. Nás. V prvním okamžiku jsem chtěla vykřiknout, ohradit se… Ale pak jsem si uvědomila, že ani já ještě nezaplatila svůj dluh, a mlčky jsem přikývla.

Tak jsem já, hříšnice kdysi odsouzená za cizoložství, obklopená sluneční září sestupovala zlatou bránou z Nebes po široké cestě přímo na vrchol Chrámové hory, na vyhrazené místo, obklopené desetitisíci lidí. Scházela jsem za naprostého, skoro zlověstného ticha.
Když jsem se konečně dotkla nohou zemského prachu a do plic mi vnikl horký a suchý vzduch mé domoviny, vybavily se mi vzpomínky na to, jak klečím svázaná, a dav kolem mě křičí nadávky a drží v rukou kameny. Připadala jsem si podobně. Sama, uprostřed nelítostných soudců. Zachvěla jsem se strachem. Ježíši, stůj při mně!
Uchopila jsem syna do náruče a přistoupila k houští mikrofonů.
„Jmenuji se Marie z Magdaly. Z vůle Hospodina k vám přicházím jako Mesiáš. A tohle je,“ podívala jsem se na svého chlapečka, „Ježíš, syn syna Božího.“

(S použitím úryvků z Evangelia Máří Magdaleny)