A člověk stvořil Boha ze sbírky Doteky Bohů (1)

„To nemyslíte vážně!“ muž zbrunátněl a řval tak, až jsem měl obavu, aby se mu něco nestalo.
No jo, nechal jsem se trochu unést a zapomněl, že Moose patří mezi zapřísáhlé zástupce Stvoření.
„Vy se opravdu domníváte, že nějaký lidský výtvor, nějaká věc snese srovnání s dílem Stvořitele?“ pokračoval a slovo „opravdu“ vyplivl s takovým opovržením, že přitakání se rovnalo profesní sebevraždě. Ale ustupuju taky nerad a Moosemu dvojnásob.
„A vy jste si opravdu jist, že ne?“
„Samozřejmě! Nikdy nemůžete vytvořit robota, který bude mít city jako my, který bude mít víru a morálku!“
„Neměl jsem na mysli robota, spíš androida na biologickém principu. Naši kopii, tak věrnou, jak to jen dokážeme.“
„Nebuďte směšný! Vy se chcete srovnávat se Stvořitelem?“
„Všechny rasy, které jsme ve vesmíru objevili, vznikly evolucí, a jejich předkové také neměli city ani rozum.“
„Však to je také důvod, proč právě jen naše rasa dospěla na nejvyšší úroveň. Všichni ostatní byli příliš draví a divocí nebo naopak příliš pasivní. Jen nám dal Stvořitel ty jedině správné vlastnosti. A s tím doufám souhlasíte. Nebo ne?“
No, nesouhlasil jsem, ale musel jsem mlčet. My, zastánci vědeckých metod, odmítající Stvoření jako neopodstatnělé, jsme dostali zákeřnou ránu. Ránu o to horší, že nám ji uštědřila právě věda. Není to tak dávno, co jsme našli dlouho hledanou planetu. Planetu, kterou naši prapředci museli opustit před více než osmi tisíci léty. Během té dlouhé doby, kdy náš národ byl nucen několikrát se stěhovat a urychleně opouštět jednotlivé hvězdné systémy, kdy jsme téměř vyhynuli v bojích s vesmírem i nepřáteli, se na mateřskou planetu prakticky zapomnělo. Ale přežili jsme a stali se nejstarší a nejrozvinutější rasou známého vesmíru. Měli jsme dost času na pátrání a nakonec jsme ji opravdu objevili. Dnes je povrch té kdysi nádherné oranžovo-žluté planety přikryt několik metrů silnou vrstvou stříbrného ledu. Také proto jsou stopy po naší přítomnosti dokonale zachované. Našli jsme nezvratné důkazy vyspělé techniky – letiště a hangáry dokonce i se stroji, které při opouštění planety odvážely lidi na oběžnou dráhu – ale i zbytky primitivních chatrčí uprostřed pozůstatků rozsáhlých lesů, kam zřejmě civilizace nestačila proniknout.
Těšili jsme se, jak zastáncům Stvoření dokážeme, že jsme se vyvinuli evolucí z primitivních tvorů, stejně jako všechny další rasy ve vesmíru, ale na místo toho jsme nejprve narazili na prastarý text vytesaný v kameni popisující vznik lidí. Jako první oživil Stvořitel pramáti Ívu, miloval ji a ona mu porodila syna Adma, napůl člověka a napůl boha.
Já vím, tohle ještě nic neznamenalo, podobné pověsti mají snad všechny národy vesmíru. Katastrofa přišla až s vyhodnocením archeologických a antropologických vykopávek. Opravdu existoval určitý časový bod, před nímž jsme nenašli vůbec žádné stopy po lidském osídlení a za ním tu byl inteligentní člověk žijící sice ještě v primitivních podmínkách, ale evidentně vývojově shodný s námi. A co hůř, ukázalo se, že na celé planetě neexistoval ani jeden tvor, se kterým bychom byli byť vzdáleně příbuzní. Prostě jsme do evoluce planety vůbec nezapadali!
Nakonec jsme my, vědci, přesvědčili etickou komisi, aby nám umožnila použít časový transportér, což povolovala jen zcela výjimečně, vědoma si možných následků. Aby se omezila možnost porušení příčinnosti, odlétly do minulosti jen dvě plně automatizované sondy. Jedna asi sto let před první předpokládaný výskyt člověka a našla planetu překypující rostlinným i živočišným životem, ale beze stop po lidech. Druhou jsme nasměrovali dvě stě let po té prvé, tedy přibližně sto let po Stvoření. Objevila několik set lidí žijících v chýších, běžně využívajících oheň a množství nástrojů.
Dožadovali jsme se třetí sondy, která by poposkakovala v čase a hledala přesně okamžik Stvoření, ale zůstali jsme nevyslyšeni. Bůh by si prý jistě nepřál, aby mu při tom aktu někdo asistoval.
Počet stoupenců Stvoření poté prudce vzrostl. Snad i proto jsem nabídl Moosovi sázku, že dokážu vyrobit inteligentního tvora, pro kterého nebudou láska, morálka a víra jen prázdná slova. Sebevědomě souhlasil. Nevěřil, že by mohl prohrát. Nakonec jsme se dohodli, že vytvořím bytosti, které se dokáží autonomně replikovat a vyvíjet. Jediné, na čem Moose trval, bylo, aby neměly v základním naprogramování žádné hodnocení dobra a zla. On sám jim dá pouze slovní instrukce, co je správné a mravné a co špatné a odsouzeníhodné. Pak je ponecháme sto generací nerušenému vývoji.
Jestli u nich i po takové době zůstanou principy dobra a zla zachovány a oni se jimi budou řídit, uzná Moose mé vítězství. Pokud na ně ale zanevřou, nebo pokud vymřou předčasně, uznám já jedinečnost Stvořitele.
Vůbec jsem si nebyl jist, jestli jsem se nepřecenil. Copak fyziologie, tu jsem převzal od naší, statisíciletími prověřené. Ale psychika, ta mi dělala vrásky. Jak namíchat tu správnou kombinaci ctižádosti a pokory, rozumu a citu, vůle a odevzdanosti, bojovnosti a mírumilovnosti, lásky a nenávisti. Určitá míra od všeho byla nutná, ale stačilo jednoho dát víc a vytvořím kreatury, které se buď pobijou mezi sebou, nebo naopak nedokáží překonat první větší překážku, stvůry chladné a bezcitné, nebo emocemi a vášněmi zmítané.
Ale stalo se. Našli jsme opuštěnou planetu. Z dálky vypadala jako modrý míč s bílými proužky mraků. Nepřipadala mi ani zdaleka tak krásná, jako ta naše, ale měla také své kouzlo. Vzhledem k časově omezenému experimentu nevadilo ani, že tři čtvrtě planety zabíral oceán.
Opravdu jsem si připadal téměř jako Stvořitel, když jsem vymýšlel rostliny a zvířata, kterými jsem planetu oživil nejdřív. Teprve potom jsem vdechl život několika tisícovkám umělých lidí - našich dokonalých kopií. Moose se svými přáteli k nim sestoupil a kázal jim pravidla, podle nichž měli žít.
Pak jsme je nechali osudu, monitorované jen sondami, které nás měly upozornit, pokud by experiment skončil předčasně jejich vyhynutím, nebo po narození sté generace.
………………
Na pokyn sondy jsme se vrátili na planetu. Obavy z vymření, které mne celou tu dobu pronásledovaly, se na první pohled ukázaly liché. Jejich počet stoupnul téměř na sedm miliard! Za tu krátkou dobu se jim podařilo ujít neuvěřitelný kus cesty. Nejenom že ovládli oceán a spojili kontinenty tisíci obrovských lodí, podmanili si i vzduch a nebylo na planetě místa, kam by se jejich letadla nedostala, ale oni už sahali ke hvězdám. Vyslali první rakety k planetám jejich sluneční soustavy. Z tohoto hlediska se můj experiment jevil jako vynikající úspěch.
Ale Moose mě už netrpělivě pobízel, spěchal na povrch mezi ně, aby se přesvědčil, zda nezapomněli na jeho ponaučení. A tady se ukázaly problémy. Za jeden jsem mohl sám. Nezvládl jsem předávání vlastností při replikování bytostí. Domníval jsem se, že když zavedu určitý náhodný faktor, budou se další generace lišit jen nepatrně a díky evoluci vyjdou vítězně ti nejlépe přizpůsobení. Vlastně jsem tím chtěl opravit svoji případnou chybu v počátečním nastavení. Ovšem výsledek mě zaskočil. Ve sté generaci se objevila neskutečná variabilita vlastností zasahujících až do extrémů – jedinci vyloženě ctižádostiví, rváči, egoisté i bojácné citlivky, pasivní a odevzdané, stejně jako dobráci a moudří lidé.
A jestliže jsem byl já zaskočen evolucí, Moose byl podobně překvapen tím, co našel. Na jednu stranu mohl být spokojen, jeho slova přežila, jenže… Jenže on sám se stal bohem a jeho ideje vírou. Ale nejhorší bylo, že při předávání z generace na generaci se význam myšlenek občas trochu zkreslil, sem tam si někdo něco přidal či naopak opomněl a vzniklo několik různých náboženství. Křesťanství, islám, hinduismus a další. V každém se dalo vystopovat Moosovo učení, každé hlásalo lásku k bližnímu a vysvětlovalo, co je dobré a co špatné. A věřící nejen že se těmi zásadami řídili, ale byli pro ně ochotní i trpět a umírat. Na první pohled úspěch, přesně tohle si Moose přál, ovšem i mezi věřícími se našly extrémy. Zaslepení fanatici, kteří ve jménu své víry bez váhání mučili a zabíjeli vyznavače víry jiné. Když jsme se seznamovali s historií, zjistili jsme nespočet válek, které mezi sebou lidé vedli pro Slovo Boží, vlastně slovo Moosovo. A jestliže dřív bojovali mečem, dnes používali zbraně mnohem ničivější.
Sám jsem téměř zahynul při procházce po nábřeží londýnské Temže. Velké dopravní letadlo unesené sebevražedným teroristou dopadlo jen sto metrů ode mne na domy plné lidí. Nedlouho nato další šílenec otrávil pitnou vodu v Paříži.
Abych si odpočinul a potěšil se alespoň nádhernou přírodou, odešel jsem vysoko do hor. Tady pod blankytně modrým nebem jsem našel malý zázrak. Skupinu lidí žijících v primitivních podmínkách, bez elektřiny a dalších vymožeností civilizace. Odříznuti od okolního světa šedými kamennými štíty horských velikánů se živili obděláváním kamenitých horských políček a chovem skotu. Neptali se mě, jaké jsem víry, ale dali mi najíst a napít, a nechali mě vyspat na lůžku vonícím senem horských plání. V čele jejich komunity stála Marry, žena, která mě udivovala jak svou moudrostí a laskavostí srdce, tak vzhledem. Štíhlá plavovláska s modrýma očima. Strašně mi připomínala mou první lásku Eli. Tak strašně, že jsem i zauvažoval, jestli jsem nějak neúmyslně nepoužil při tvoření těchto lidí část Eliných genů. Ale jak bych mohl! Pouhá neuvěřitelná náhoda. Zůstal jsem s nimi tři měsíce.
Pak mě zavolal Moose. Byl rozezlen a opět na mě křičel. Za nic na světě nechtěl připustit, že ti umělí lidé chápou dobro a zlo, mají víru a morálku, milují i nenávidí tak, jak si přál. Prý si to představoval jinak. Chtěl, abych ihned ukončil experiment a planetu uvedl do původního stavu.
Odmítl jsem. Uraženě odletěl informovat etickou komisi. Možná bych to ještě před několika měsíci dokázal. Možná bych se odhodlal zničit své dílo, i když i to by bylo těžké, ale dnes, když Marry nosí pod srdcem mého syna, to už prostě nešlo. Ovšem jak rozhodne komise, složená výhradně ze zastánců Stvoření, mi bylo zcela jasné. Jestliže jsem chtěl alespoň někoho zachránit, nezbývalo mi moc času. Najednou se mi rozsvítilo v hlavě a já pochopil, co musím udělat.
Vyvolat atomovou válku a nechat zpustošit celou planetu bylo tou snadnou částí mého plánu. Mnohem těžší se ukázalo přemluvit přítele, aby mi dovolil tajně použít časový transportér a poslat Marry a její přátele daleko do minulosti na jednu oranžovo-žlutou planetu.
Všechno do sebe zapadlo. Mrzely mě vlastně jen dvě věci. Tou první bylo, že už nikdy neuvidím Marry ani svého syna. Tou druhou, že měl Moose vlastně pravdu, naše rasa byla opravdu stvořena.