Krůpěj života

Konečně! Konečně jsme se dočkali. Královi panoši vzlétli strmě do výše a máváním praporců zahájili slavnost Splynutí.
Nejvyšší čas! Jak my muži – rytíři, tak dívky jsme už dospěli a naše těla se chvěla touhou poznat milování, zažít tu slast, která je nejvyšším cílem i smyslem života. Náš moudrý král to věděl, čekal právě tak dlouho, až budeme schopni bez rozmyslu nasadit život, až se vybičováni touhou budeme třást i na ten nejhazardnější úkol, jakým moudrá Matka Příroda podmínila dosažení největšího krásna! A přitom tím nejvyšším cílem vlastně zůstává zachování rodu, našeho společenstva! Dokonalé jsou její kroky. Jen těm nejstatečnějším rytířům a nejpůvabnějším dívkám se dostane pocty, aby zplodili potomky, aby byly jejich vlastnosti i krása předány dalším pokolením.
Už dávno jsme si vybírali tu, za jejíž čest se budeme bít. Mou bohyní, mou perlou, mým voňavým květem se stala Tirijel. Ty smyslné křivky těla, průhledná křídla s nádechem barvy blankytné modři, neuvěřitelně štíhlounké nožky a ty oči! Obrovské, třpytící se tisíci krystaly snad všech představitelných barev, ale tou převládající byla rudá, barva toho nejdražšího, barva milování, barva života! Líbezná Tirijel, jak jsem ji zahlédl, rozklepala se mi kolena, úzkostí sevřela křídla a já málem spadl. Nedokázal jsem se k ní přiblížit, ale nemohl jsem z ní spustit oči.
Tirijel, pro mě nejkrásnější ze všech dívek našeho společenství. Nemohla se jí rovnat ani královská dcera. Byl jsem rozhodnut! Neváhal jsem a ihned se rozlétl. Musel jsem u ní být první! Chtěl jsem být u ní první, i když to vlastně nebylo vůbec podstatné. Jestliže jsem k Tirijel spěchal, pak jen proto, abych s ní byl o chvilenku déle než mí sokové. Záleželo mi na každičké vteřince, kterou jsem mohl být se svou vyvolenou, mohl se jí dívat do očí a obdivovat se její kráse. Po celý den až do večera jsme se my rytíři měli dvořit a lichotit svým dámám, bavit je a ony se předváděly a poodhalováním svých půvabů nás přiváděly k extázi. Z množství té něžné dívčí a ženské krásy jsme byli vzrušení a připravení k těm největším obětem. Toužili jsme konečně dosáhnout vyvrcholení naší existence, ačkoliv to pro většinu z nás znamenalo smrt a pro ty ostatní jen jednu jedinou noc lásky. Zemřít nebo se jedinkrát milovat jako bůh.
Slavnost Splynutí začíná brzy ráno, ještě za mlžného oparu. Jakmile ji král zahájí, vyberou si stateční rytíři své dámy. Dostane se na každou, protože nás mužů je mnohem, mnohem víc. A vůbec nevadí, když před jednou kráskou poklekne celý zástup rytířů, protože dnešní noc se vrátí jen hrstka těch nejlepších z nás. Jen ti, co přežijí a přinesou svým láskám dar nejcennější, mohou dovršit slavnost Splynutí a počít své potomky. Pokud se výjimečně stane, že se k jedné milence vrátí dva rytíři, pak má přednost rychlejší, druhý z nich si vybere jednu z mnoha zbylých volných dívek.
Není to úžasně romantické a svým způsobem neskonale spravedlivé? Donést Krůpěj Života, rudou kapku dračí krve a věnovat ji té nejdokonalejší, milované bytosti. Napije se a teprve pak se její tělo otevře a připraví na přijetí muže. Spojení těl, k němu směřuje jak slavnost Splynutí, tak i život nás, rytířů.
A potom? Krásné dívky se doslova před očima mění v matky, jejichž nádherná těla jsou zohyzděna tisícem zárodků. Tisícem nových životů. Ale pryč jsou jejich ladné tvary i něžná krása. Zestárnou, a když nakladou vajíčka a zajistí tak zachování rodu, jsou z nich stařeny se svraštělou kůží a povadlými svaly.
Pro nás, rytíře, žití po slavnosti ztrácí smysl. Dosáhli jsme dvou nejvyšších met, překonali draka a prožili noc lásky. Zbývá nám jen pomalé dožití. Není se co divit, že většina z nás se, hnána neukojitelnou touhou, snaží přidat k jinému, sousednímu společenství a s ním znovu prožít slavnost Splynutí. Obvykle ho jako cizáka zabijí jejich rytíři, a pokud se na slavnost přece jen dostane, je už tak oslaben, že podruhé se s Krůpějí Života nevrátí. Škoda mluvit!
Přede mnou je ale teprve začátek slavnosti a já se celý den mohu těšit z přítomnosti milované Tirijel, i když se o ni musím dělit s dalšími osmi rytíři. Všichni jsme si naleštili křídla, vyčistili rapíry a vykoupali se ve vodě provoněné rudými květy.
Před vycházejícím žhavým sluncem nás skryly listy stromů a my se předháněli ve vyznáních lásky, něžnůstkách i jemných dotecích. Já jsem si připravil milostnou báseň. Dlouho jsem ji vymýšlel a předělával. Nakonec se mi zdála velice krásná, tedy alespoň podle mne:

Lásko má, božská Tirijel,
s tvým jménem na rtech
s drakem bít jsem odletěl
čekej na mne, na můj dech

buď zvítězím a vrátím se k tobě
s Krůpějí Života, darem největším
neb jsem již v černém hrobě
se jménem tvým na rtech nejsladším

Jenže když jsem ji začal přednášet, vzrušením a rozčilením jsem blekotal a koktal naprosté nesmysly:

Lásko má, milá Tirijel
s drakem na rtech, tím největším
bít s tebou jsem se odletěl
čekej na vzdech můj, ten nejsladší

buď vítězím a zvrátím se k tobě
nebo skončím v tmavém hrobě.

Prostě trapas. Hanbou jsem málem utekl. Mí sokové se chechtali, až se jim křídla tloukla o zem. Ale Tirijel, má jedinečná, sladká, božská Tirijel se ke mně přiblížila, pohladila a dokonce i políbila a zašeptala:
„Bylo to krásné, mám tě ráda a držím ti palce. Vím, že mě miluješ, a moc si přeji, abys mi právě ty přinesl Krůpěj Života, a mohli jsme se spolu dnes v noci milovat.“
Možná to říkala každému, nevím, ale já jí věřil. Nechal jsem ostatní rytíře, aby se naparovali jako kohouti, a sám jsem se jen díval na její krásu. Kochal jsem se jejím jasným hlasem i klokotavým smíchem, i když mě pokaždé píchlo žárlivostí u srdce, jakmile ji rozesmál někdo jiný! Nemohl jsem se dočkat večera, možná neumím tak zpívat a mluvit jako vy, ale v boji s rapírem se mi nikdo nevyrovná!
Konečně slunce zapadlo za obzor a na trávě se objevila rosa. Rychle jsme se v ní osvěžili a vznesli se před krále. Musel to být velkolepý pohled, křídla snad dvou stovek rytířů s tasenými rapíry vířila vzduch a vydávala mohutný burácivý zvuk. Armáda odvahy a lásky.
Král povstal a pozvedl do výše žezlo:
„Odvážní rytíři, nadešel čas, aby bohové, štěstěna a statečnost rozhodli, kdo z vás je hoden lásky našich urozených dívek, kdo pozná jejich vášeň a zaseje sémě do jejich těl.“
Král se krátce odmlčel a pak zvolal naše heslo, heslo všech rytířů cti:
„Život, nebo smrt!“
„Život, nebo smrt!“ zaburácelo z dvou stovek našich hrdel zpečetění slibu. V ten moment žezlo v králových rukou pokleslo a my vyrazili.
Teď už šlo o všechno. Rychle jsem stoupal vzhůru. Ne příliš, tak do stonásobku své vlastní výšky. Kdybych letěl níž, zbytečně bych ztrácel čas vyhýbáním se překážek v porostu, a kdybych letěl ještě výš, zase bych na sebe lákal noční démony. Obrovské černé příšery, které se z ničeho nic strašnou rychlostí tiše přiřítily a přímo ve vzduchu polykaly rytíře po desítkách. Musím přiznat, že zblízka jsem ještě neviděl ani draka, ani nočního démona. Několikrát nás na ně upozornila hlídka, ale to byli vždy hodně daleko.
Bál jsem se jediného, abych na nějakého draka vůbec narazil. Největší hanbou by bylo, kdybych se ráno vrátil bez Krůpěje Života. Nepřinesl bych nový život, ani nenalezl svoji smrt. Tirijel ani žádná jiná dívka by se bez napití Krůpěje Života se mnou nemohla milovat. Byl bych naprosto k ničemu, zbytečná věc, rytíř beze smyslu a bez cti. Než něco takového, to raději vzlétnu za ranního svítání vysoko a nechám se sežrat od posledních démonů noci.
Proto jsem zvolil směr, odkud se draci pokaždé objevili. Doufal jsem, že dříve nebo později narazím na jejich hnízdo. Podle zpráv, předávaných z pokolení na pokolení, bylo nejjednodušší útočit na draka spícího v hnízdě. Chtělo to tiše přilétnout, zarazit rapír mezi kožené dračí pláty, zachytit vytékající rudou Krůpěj Života a ulétnout dřív, než se drak vzbudil. Letěl jsem rychle a se mnou většina rytířů.
Měl jsem štěstí i smůlu najednou. Našel jsem dva draky už po několika minutách letu. Oba byli vzhůru a stáli na břehu moře, našeho rodného moře, naší kolébky. Ten menší, asi mládě, se těžkopádně pohyboval a se strašným hlomozem se prodíral porostem. Druhý, obrovský kus, byl něčím zřejmě rozvzteklen. Každou chvíli zamával předníma končetinama, zakončenýma obrovskými pařáty, a vydal ohlušující řev. Od úst mu stoupal oblak dýmu a dokonce jsem v pootevřených čelistech zahlédl i oheň. Už zdálky jsem cítil příšerný pach spáleniny, až se mi udělalo špatně.
Tak do kterého se pustím? Menší, nebo větší? Ale co, jsem rytíř! Když zemřít, tak pařátem toho strašnějšího. Věděl jsem, že si musím vybrat vhodné místo, kde je Krůpěj Života hned pod povrchem. Hledal jsem teplou oblast, kdybych si vybral chladnou část, mohl bych zarazit celý rapír a přesto nenajít Krůpěje ani kapičku.
Vycítil jsem horké místo na krku draka. Dobrá, alespoň na mne nedosáhne tlamou. Obletěl jsem ho zezadu a přiblížil se. Netvor právě zařval, mávnul pařátem a kolem mě prolétl jeden rytíř s přelomeným vazem. Musím si dát na ty jeho tlapy pozor! Trpělivě jsem čekal na chvíli, až se zklidnil. Teď! Bleskově jsem nalétl a zachytil se na jeho hrubé kůži. Připravil jsem si rapír a hluboko, vší silou ho zarazil. Krůpěj Života mi přímo vytryskla do obličeje! Nestačil jsem ji ani zachytit.
Najednou se nade mnou objevil stín dračího pařátu. Rychle pryč! Jenže ouha, rapír nešel vytrhnout. Zacloumal jsem jím a konečně jsem ho vyviklal. Odrazil jsem se a největší možnou rychlostí se snažil dostat pryč.
Mrknul jsem nad sebe. Hrůza! Obrovský pařát se rychle blížil, mnohem rychleji, než já unikal. Pochopil jsem, že to nestihnu, že už nikdy neuvidím Tirijel!
Tirijel, má sladká Tirijel, umřu s obrazem tvého těla před očima a s tvým jménem na rtech! Nezapomeň na m….
………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………
……………………………………………..
……………………..

„Jauuu!“
Plác!
„Kurva, Jirko, jdeme domů! Ryby neberou a ty svině bodavý dneska hryžou jako vo život.“